Taťána Králová

Narodila se v Brně roku 1961. Do škol chodila v Kladně a v ukrajinském hlavním městě Kyjevě. Většinou se pak živila jako redaktorka, ale prošla i kancelářemi a také profesemi kantorky, vychovatelky, inspicientky či průvodkyně. V posledních letech se jí líbí být tzv. otázkářkou pro televizní soutěž.
V Brně, kde později prožila kus života, pracovala mj. jako vedoucí redaktorka vydavatele magistrátního měsíčníku Brněnský Metropolitan. Služebním telefonem vyzvala v roce 2008 Ludvíka Hesse k rozhovoru o babyboxech. Zvláštní shodou okolností v téže době poprvé publikovala v Divokém víně.
V Praze, kde žije od roku 2009, působila dříve jako šéfredaktorka vydavatelství Zora, připravujícího časopisy pro zrakově postižené. Někteří z nich tvrdili, že nezbytným kvalifikačním předpokladem k této profesi je vlastní zrakové postižení. Protože si to sama nemyslí, snaží se nyní ze všech sil o zachování zraku alespoň na jednom oku.
Nejprve měla jednoho syna, který je hudebníkem. Po letech ještě přibyla dcera a mladší syn. Když s nimi byla na počátku jejich života několik let doma, přeskočila jí v mysli výhybka a začala psát básně.
V roce 2003 vydala sbírky Potpourri a Vínmysly aneb Brouček světla (obě v nakladatelství Sursum). Následovaly sbírky vydané v nakladatelství Periskop: Touha po tečně (2006), Oči za očima (2012) a sbírky Za kočičími vrátky (2015) a Dál to bylo lepší (2018), které vyšly r. 2018 pod společným názvem Mezzogiorno.
Vydala také básnické výbory Vypůjčená slova a Opouštěná slova, několik sbírek zrcadlových překladů z ruštiny, a především mnoho nejrůznějších textů v novinách a časopisech. S velkým zaujetím získává a propojuje informace, zejména o zajímavých místech, lidech, a v poslední době o životě svých předků. Nejhlouběji se prozatím dostala ke jménům prapra-dědů žijících na počátku 17. století.

ZA SVÍČKOU

(a za Borisem Pasternakem)

Copak je možné za chvílí
jako za svíčkou,
hořící klidným plamenem,
dohaslou plápoláním,
mávnout jen rukou ve vzduchu,
uši si voskem zahradit,
zaklapnout víčka?

Teplo té svíce, která je
sama už tatam,
chvěje se ještě kolem nás,
cestou z nahřátých dlaní
má přednost na křižovatkách cév
pod kůží celou napjatou
od hlavy k patám.

Hladíš mě, už se oblékáš,
pokaždé spěchem,
jako by mohla svíčka zas
stát rovně celá z vosku,
jako by okno zamžené
stačilo setřít, a pak psát
jen jedním dechem.

ZA MALÝM PRINCEM

Rovně a přímo za nosem
přece daleko nedojdeš,
v cestě jsou křižovatky,
rozpažené silou i polechtáním vánku,
vrstevnice let a šrafy osudů,
rovně je špatně,
i když bez nároku
na svůj plán, úsudek, značky a stopu.
Jedině po svých,
byť i po kolenou,
třeba vpřed plížením,
jen ne za dlouhým nosem,
bezkrevným závistí,
větřícím noci dny all inclusive
s modrozlatým erbem
z pilulek a kreditek.

A proč to hlásat,
jako by pusa rovnou třídila,
co tesat do kamene,
co hodit do kamen?

Malý princ přece říkal
(tomu se snad dá věřit),
že rovnou za nosem daleko nedojdeš,
protože měl malou planetu.

KOČKA PROCHÁZÍ PÍSNÍ

Za letního dne v překrásné zahradě s jezírkem
schází se publikum, velký štáb s kamerami
a básník, celý v bílém
s kytarou zpívá o andělech,
čistě a věciznale, jmenuje je hned čtyři,
možná neviditelné, možná taky bílé.

Detaily sice nejsou pod kontrolou
(žena v první řadě má neslušivé kalhoty,
muž za ní se špatně oholil,
druhá kamera má věčně v záběru tu první atd.),

přitom však bezmezná uctivost visí nad zahradou
jak vážka nad jezírkem za pěvcovými zády,
nešustí oblaka, když si třou bílé boky,
všechna křídla jsou z odhlučněného peří.

Při poslední čtvrté sloce
prochází cestičkou za jezírkem kočka.
Zcela zjevně jen jedna, a k tomu černá.
Tak honem rychlý střih k obrazu z boční kamery
(té, která zabírá jedničku, ale ne cestičku),
a pak se dozpívává, tleská a provolává,
hlavně že bez kočky.

Kdyby ten básník neseděl zády,
vzal by kočku do náručí,
žena z první řady by ji pohladila,
muž se zarostlou tváří podrbal pod bradou,
hned by se připojil i štáb,
aby odčinil své střihy,
však to jde, když začne někdo jiný,
i když je nejdřív sám, kdo odřekne se soudu,
zda se má určovat ten ze všech nejbělejší,
a pokud tedy ano,
tak jestli z pozitivu, či negativu.<

PRVNÍ POMOC

Vložím si do paměti,
že po nezbytné kontrole,
mají-li ústa přístup k dechu,
může srdce znova naskočit
masáží v rytmu písně Rolničky, rolničky,
jde o rytmus, jde o všechno,
jen hudba nese děj.
Celý život mačkám zvonky domovů
signálem vy-vo-le-nýý,
a teď vím,
že na začátku Páté symfonie
je vtip v osminové pauze
na půlku první těžké doby
před třemi krátkými tóny.
Beethoven zadržel dech,
přerušil pumpování krve
a před restartem nechal osud dozrát v mezeře,
v nabíječce sfér,
aby srdce naskočilo
v pauze mezi pamětí a polibkem
a cinklo chlopní o zvonek
jak stálý zákazník.

Ostatní tvorba Taťány Králové publikovaná v Divokém víně:
DV 105/2020: Čekárna, Chemo a další