na další stranu
Vítězslava Felcmanová
CO PAK…?
Až zas budeš spřádat sítě,
až mi řekneš: miluji tě,
až proneseš: lásko moje,
v mé duši jsou nepokoje,
mám ti padnout kolem krku?
Mám zavrnět: vrků, vrků?
Mám zas měknout jako svíce,
nebo křičet: nikdy více!!!?
Zmuchlaná jsem v popelnici!
Zaprodaná polednici!
V oceánu opuštěná!
Navždy, navždy smutná žena!
Plamenem má duše plála!
Pak jsem oči vyplakala,
mrazivý vztek, žhavá zloba,
proklínám nás, lásko, oba!
Já vím… zase jenom slova.
Kývneš, a já mlčky znova
pokorně jak na popravu
na tvoji hruď složím hlavu…
O RŮŽI
Tak jako trny od růží
dostanu se ti pod kůži
a nepřestanu teprve
až ti vleju do krve...
Tak jako jedy od štíra,
tak jako pardál Baghíra
já nezraňuji poprvé
ostnem a zuby do krve...
a pak z ran jako od meče
horký rudý proud poteče.
A léčit rány pomůže
jen pohlazení od růže...
TOUHY
Jako v ocelové pokladnici
jsou v nás touhy tajemné a spící...
bledost lící
srdce buší
spánek střepy myšlenek snad ruší
kdo pozná a kdo rozumí a tuší
co se skrývá
do duše se vrývá
poklad který zušlechtí či tíží,
spolu s radostí vždy žal se plíží
oči září
osud má však mnoho mnoho tváří...
rychle letí listy v kalendáři,
snad se zdaří
nežli scénář nadiktuje stáří
život bez cenzur a bez retuší
neboť sluší
dychtivé a romantické duši...
SLZY
Mrazem se barví tváře samy,
nemusím roztírat šminky,
chodník cukrovaný
jako buchty mámy,
jako od maminky.
V očích slzy zas mám slaný.
To se stává.
To jak vítr vločky rozfoukává
a jak vločky honí.
To jen proto oči slzy roní...
a jak vločky žene,
nejsou to slzy ženy uražené...
MÍJENÍ...
Lidé se míjí.
Dál jí a pijí
tak jako dosud.
Setkají se večer, nebo zrána,
až se pootevře brána,
až předepíše osud...
|
