na další stranu
Víťa Felcmanová
Krajkáři slov
KAŽDÉ SLOVO
Bosky zatajuji dech
vždyť já
procházím se ve tvých snech
někdy hořkost cítím asi v rtech
každé slovo
snad je steh
však nenapsal je nikdo spící
někdy trefný
jindy tápající
každé slovo
a další se rojí
hledáš možná pravdu svojí
nebo světa chuť
co kovová je jako rtuť
každé slovo
mnohé otazníky
pro odpovědi šel jsi snad
či pro otázky nebo pro výkřiky
ale RÁD...
KOCOVINY
Pouliční osvětlení
hvězdné nebe v temné mění
Luna bledá
marně básníkovo okno hledá
Básník líný
potácí se mezi stíny...
Běda běda
básníkem už není
v obyčejné židli sedá
Z veršíčků jdou leda
kocoviny
Básníkům těžko žije
když vytratí se fantazie…
TÍHA
Krajina je do tmy ponořená celá,
Měsíc v novu,
ach, jak by se duše rozletěla
ke světlu by chtěla,
ale tělo jako z kovu,
klouby zrezivělé
brání v cestě smělé.
Ve tmě, jako v husté kaši,
každou myšlenku jak plamen zháší
tíha strachu
lepkavého prachu,
až se ztratí jiskra v oku
a pak radost nevyraší,
básník nenapíše novou sloku.
Nebe jako samet bez ozdoby,
nezbývá už sil.
Protože vlast svoji opustil
a celý svět ho zlobí,
verše otřepané,
slzy slané,
hořký kalich pil...
KDYŽ BÁSNÍK SNÍDÁ
v čajovém lístku hory v Darjeelingu vídá
a v zrnku kávy
lodě které připlouvají z Jávy
a v hrstičce máku
rudé nedozírné pláně v zemi draků
ve špetce soli
temné sloje v jejichž nitru nerosty se drolí...
Když básník snídá
ke každému doušku svěží veršík přidá
VERŠÍKY
Ve zlatém světle svic
blýsknutí náušnic
či brýlí
útulná místa stinná
a doušek vína
po chvíli
v knize stránka se bělá
básníků srdce rozechvělá
rozhodí pár veršíků
dychtivému publiku
neboť jen malou žízeň schová
voda křišťálová
tu velkou okřídlená slova...
a ten bezejmenný
nad notesem steny
když slova křídla mají
myšlenky se rozlétají
těžknou pod břemeny
i jiní zamilovaní to znají…
|
