Vítězslava Felcmanová

VF se narodila v roce 1962 v Karlových Varech, ale od čtrnácti let žije v Praze. Vystudovala střední zdravotnickou školu, obor lékárenský laborant, a ještě stihla pracovat v lékárně se sušenými bylinkami, mastičkami a esencemi. Dnes má už dospělé děti a tedy se může věnovat koníčkům, tedy hlavně psaní. Po povídkách do soutěže Trapsavec, nebo do časopisu Rybářství, se našla v detektivkách.
Posbírala ocenění v České lupě, Ceně Havran, Ceně Společnosti Agathy Christie a Literární Vysočině.
Verše publikovala v almanachu českých básníků Řeka úsvitu a Delty domovů.
Autorské čtení měla několikrát ve Večeru přiměřených depresí a Slova mají křídla.

SNIVÁ

a teď v přídělu plískanic
když v krbu dřevo praská
sen se vrací víc a víc
že mé tělo kdosi laská...
jenže procitnu – a nic

proč jenom ve snu
rozněžnělá klesnu?
snad moje vize
viděla jsem v knize:
i koupel s okvětními plátky
skrývá se mezi řádky
i tanec tělo na tělo
(ach, komu by se nechtělo?)
i počítání tajných pih
mám asi z knih

po probdělé noci bledá líc
a první vráska
v knihách příběhům jdu vstříc
co jmenují se - láska...

POUŠTNÍ LVICE

Nechápeš, já tady hynu…
kašlu na tvůj stud a vinu!
nebo je v tom něco více?
Žena jsem, ne pouštní lvice…

Mlčíš, rveš mi srdce z těla,
chtěl jsi, já jsem také chtěla,
zkyslo víno, zhasla svíce,
žena nemá sílu lvice…

Promluv a vyžeň mě z ráje,
křišťálový palác taje,
hořkých bylin plná lžíce…
Někdy v poušti hynou lvice.

Když se rána jizvou zhojí,
člověk zas na nohou stojí,
vánek pak osuší líce,
myslíš… pláčou také lvice?

ONI

Ten? Se ani neotočí,
kam dal rozum, kam dal oči?
Svědomí jak žáha pálí,
ženská už ho neošálí!

Ta? Se jako bouře mračí,
je jí všechno k vzteku, k pláči,
prázdná scéna, končí drama,
za všechno si může sama!

Ti? Tomu zas pěkně dali!
Hloupí, jako spratci malí,
co čekali? Marné snění!
Kéž nepřišlo rozednění…

ŽALOSTNÁ

Žal
mě na kolena sráží
Vzal
mi sílu bílých paží
Dál
do srdce dýky vráží…