Aneta Mašková

SNÍH PADAL TIŠE, TAK TIŠE

Sníh padal tiše, tak tiše. Už tři hodiny se nehlučně snášel na krajinu uspanou zimním časem, zválenou občasným deštěm a potřísněnou všudypřítomným bahnem, které pod kopyty koní a koly kočárů klouzalo a čvachtalo, a zkrášloval ji jako ruka umělce, zahlazoval její jizvy způsobené podzimem a prohloubené zimou a obaloval kostry obnažených stromů. Vítr neskučel, ptáci nezpívali, příroda odpočívala.
Stejně tak odpočívalo i okolí kolem jednoho velkého sídla obestřeného neviditelnou mlhou smutku, která se měla začít teprve protrhávat. Ovšem označení „velké sídlo“ úplně neodpovídalo skutečnosti, jelikož tohle byl doslova obří dům se dvěma křídly, několika patry
a tím nejluxusnějším vybavením, co mohla doba nabídnout a příjem jeho obyvatel zaplatit.
Načaté odpoledne, jehož konec se blížil s každou spadanou vločkou, nic nerušilo.
Až najednou do rozprostřeného ticha zazněl mužský, trochu skřípavý hlas a veškerý klid porušil.
„Tak to máme za sebou, co myslíš?“ volal trochu nervózně Stanley Dimm, vytáhlý mladý muž s kšticí vlasů žlutých jako slunečnice, se snad nikdy nesmazatelným úsměvem a se sklonem hledat něco pozitivního i v nešťastných událostech, na staršího bratra Alberta Dimma, o něco menšího a o něco méně pozitivního muže s vlasy jako havraní peří a věčně přimhouřenýma očima, jako kdyby neustále o něčem dumal.
Stanley vyšel z domu, ze kterého se před půl hodinou vylili poslední návštěvníci,
a našlapoval do stop, která před ním do sněhu vytlačil jeho bratr.
Albert, stojící opodál na prahu zahradního altánu, ke Stanleyho přibližující se postavě obrátil hlavu, ale tělo jako by měl zabodnuté na místě. Ruce měl přísně sepjaté za zády a nohy mírně rozkročené.
„Ano, to máme,“ odvětil suše a hlavu zase odvrátil do zahrady.
Stanley se postavil po Albertově boku, oklepal si boty, na nichž ulpěla trocha sněhu,
a zadíval se stejným směrem.
Albert nic neříkal, díval se před sebe, oči mhouřil a rty měl pevně semknuté, a tak Stanley po chvíli přeťal mlčení.
„Jak se cítíš, Albee?“ ptal se dál, velmi opatrně, jelikož se obával, aby bratra nechtěně nepodráždil nebo nerozčílil. (Na rozdíl od něj měl prudší povahu, jež se někdy projevovala velmi hlučně, ale kterou se mu s každým připsaným rokem dařilo úspěšně krotit.) Už od rána před dvěma dny, kdy se probudil dřív, než u něj bylo zvykem, kdy po krátkém povalování vstal a nasedl do kočáru, aby z města vzdáleného asi dvě hodiny dojel zpět do míst svého dětství
a dospívání, se trochu třásl, žaludek měl malinko scvrklý nervozitou a byl naplněný obavami, úzkostlivě očekával jejich setkání. Bratři se totiž viděli po dvou letech, jež Stanleymu připadaly dlouhé, zato Albertovi krátké, a Stanley by byl rád, kdyby je svedly dohromady daleko příznivější okolnosti než ty nešťastné, které nastaly mnohem dříve, než byly očekávány.
Albert zhluboka vydechl, dech se mu srážel u úst.
„Dobře,“ odpověděl stručně.
„Je zima, že?“ Stanley to víc konstatoval, než se tázal. Zamnul si prochladlé ruce, foukal do dlaní, aby se trochu zahřál.
„Ano. Ano, to je,“ zašeptal Albert, avšak ani jednou se nezatřásl, ačkoli ho nehřál zimník ani svetr, dokonce ani šála. Opájel se pohledem na zahradu rozkládající se mu před očima. Jako by na ni dýchla ledová královna. Leskla se jako vyleštěný diamant. Keříky jako kdyby byly posypané jiskřivými krystalky, stromy měly nasazené bílé tlusté čepice, záhony byly potaženy bílým závojem.
Stanley si kradmo prohlížel Albertův profil, jeho dlouhý nos s nepatrným hrbolkem
a vysoké, trochu vyklenuté čelo, přes které mu padaly řídké prameny vlasů, a snažil se dopídit toho, jak celou situaci nese. Z nich dvou byl ten, který býval méně usměvavý a častěji zachmuřený a ponořený do smutných nebo rozhořčených nálad. Nebylo těžké vyvést ho z míry, stejně jako nebylo snadné usmířit si ho.
Nyní se však Stanleymu nezdálo, že by byl po dopoledních událostech Albert přehnaně neklidný, nebo dokonce naštvaný, byl smutný, to bylo samozřejmé, a snad zaražený
a překvapený, ale to byli ostatně všichni. A on, Stanley, snad ze všech nejvíc.
Podíval se za jejich ramena do altánu, kde u zdi stála lavečka, jistě pořádně studená. Jen při té myšlence ho zastudilo v kostech. Pak očima zarejdil do jednoho rohu, do druhého rohu, potom nad jejich hlavy, kde visely dlouhé, tlusté rampouchy, připomínaly ostré tesáky nějaké obludy.
„Měl bys říct zahradníkovi, aby to dal pryč,“ poradil Albertovi Stanley, hlavu nechával zakloněnou a maličko poodstoupil dopředu.
Albert ji také zaklonil. „Už jsem mu to řekl,“ odvětil. „Ale dál to bude tvoje starost.“
Stanley sklonil hlavu a pohlédl na bratra. Zabolelo ho provinění, třebaže k němu neměl důvod, nebyl viník, ale cítil se tak. „Ubytoval jsem se ve svém starém pokoji. Doufám, že ti to nebude vadit.“
„Samozřejmě že ne. Od nynějška je to tvůj dům.“
„Až se vyřídí všechny formality,“ opravil bratra.
„To jsou maličkosti.“
„Napadneš závěť?“ vyhrkl náhle Stanley. Tahle možnost přepadla jeho mysl až nyní.
„Co?“ Albert se na Stanleyho udiveně zadíval. „Ne. Jistěže ne. Náš otec to tak chtěl. Bylo jeho přání, abys sídlo zdědil ty, a my bychom ho měli respektovat. Přiznávám, když jsem si vyslechl, že jsi jediným dědicem, udivilo mě to a zasáhlo. Nečekal jsem to. Budu to muset vstřebat, ale myslím, že za další půl hodinu už to bude dobré.“
„Jsem rád, že to tak bereš,“ poplácal Stanley Alberta po rameni, a jako kdyby mu z hrudi spadlo něco těžkého, co ho mírně dusilo. „Po pravdě, dost jsem se obával, jak to vezmeš,“ přiznal.
„Jak vidíš, nebyl důvod, aby ses kvůli tomu strachoval,“ uklidnil ho Albert. „Jsme přece bratři, ne?“
„Nechápu, proč to otec takto udělal. Myslel jsem, že svůj majetek mezi nás rozdělí rovným dílem.“
Jakmile právník přečetl, že vše, co patřilo jejich otci, bude teď náležet jen a jen jemu, mladšímu synovi, vytřeštil oči a pomyslel si, že zřejmě špatně slyšel. Okamžitě vrhl pohled na Alberta, ale ten jen seděl na židli a nehnul se. Zeptal se právníka, jestli se nestal omyl, ale ten ho ujistil, že nikoli a že závěť je platná.
„Také to nevím,“ řekl Albert krapet studeně a stiskl rty.
„A už se to nedozvíme. Takže – je mezi námi všechno dobré?“ chtěl se ujistit Stanley a svou ruku nechával ležet na Albertově rameni.
Stanley si nedokázal představit, že by se kvůli dědictví, kvůli domu, kde s Albertem vyrůstali a dlouhá léta žili, dokud Stanley neodešel studovat do města a neusadil se v něm natrvalo, rozkmotřili. Bylo to jejich místo, místo náležící jim oběma, ať si otcova závěť říká, co chce, bylo protkané vzpomínkami na jejich společné lumpárny a dovádění, ale i hádky a neshody.
„Jistě,“ dodal Albert a pousmál se.
„Měl by ses usmívat častěji, bratříčku. Vypadáš potom mileji. Mladé dámy by to mohly ocenit.“
„Víc by ocenily, kdybych měl dědictví,“ poznamenal suše.
Stanleymu tato poznámka smazala úsměv, zněla trochu hořce. Zasáhla ho další vlna rozpaků a provinění.
„Promiň,“ omluvil se Albert. „To ten šok. Všechno se to odehrálo nečekaně a hrozně rychle. Možná se tvou radou budu řídit,“ zkusil se usmát.
„Věří zkušenému!“ Zahradou se rozlétl Stanleyho křupavý smích.
Byl rád, že se pokoušejí žertovat, protože se tak odkrádala hutná atmosféra, jež na sídlo padla po přečtení poslední vůle. To vyvolalo vlnu vzrušení a jistého pobouření ze strany vzdáleného příbuzenstva, které se z odlehlých koutů a po strašných cestách a v šílené zimě trmácelo na pohřeb a zůstalo, jen aby si o den později vyslechlo, že na ně zesnulý v závěti nemyslel, což nebylo divné ani nespravedlivé, když se uvážilo, že oni nemysleli na něj (tedy – mysleli na něj, ale mysleli na něj zásadně jako na nebožtíka, a to už ve chvílích, kdy nebožtíkem ještě nebyl, kdy mu srdce pravidelně tlouklo a dech vystačil, a to těžko snášeli). Všichni ihned poté odjeli, uražení a ponížení a zahřátí vztekem, a dali slib, že se tu neukážou, dokud budou živí, což by ani pro Stanleyho, ani pro Alberta, ani pro nikoho, kdo by byl na jejich místě, neznamenalo žádnou škodu v případě, že by to dodrželi, a s tím se nedalo počítat, pokud se braly v úvahu pořádané plesy a bohaté hostiny, jež představovaly silné lákadlo, které předešlé neshody vždy smazalo.
„Když ti to nebude vadit, Albee, půjdu dovnitř. Na mě je tu moc velká zima.“ Stanley se zatřásl a objal se rukama. Cítil, jak se mu pod kůží zabydlel vtíravý chlad. Prsty v botách měl úplně ledové a přes tenkou látku kalhot ho kousala zima a plazila se mu odtud směrem nahoru. Nehty na prokřehlých rukou se zbarvily do modra.
„Zvykej si,“ upozornil ho Albert. „Tady ti bude vždycky zima.“

„Už ses rozhodl, co budeš s domem dělat?“ zajímal se Albert.
Následující den oba bratři po večeři popíjeli v salonu a za syčení krbu vytahovali vzpomínky z minulosti jako karty z balíčku a trumfovali se, kdo si vybaví víc věcí a zmíní zábavnější historku.
„Ještě nevím,“ rozhlédl se po salonu Stanley. „Vždyť pro jednoho je to tak obrovské!“
„A kdo říká, že tu musíš bydlet sám? Ožeň se!“
„Dnes dáváš rady ty mně, Albee?“
„Jsem tvůj starší bratr, tak bys mě měl poslechnout. Tak jako já sem tam poslechnu tebe,“ řekl Albert a usmál se, jak mu to Stanley poradil.
„Ale o sebe se neboj. Nehodlám tě vyhnat,“ ubezpečil bratra.
„To by mě ani nenapadlo. Stejně bych se nedal,“ dodal Albert.

Zima během následujících dvou dní povolila stisk a nabídla dny světlejší a teplejší. Šedivé nebe ozářilo zubaté slunce, které nepožívalo takovou moc, jaké se mu dostávalo v jiných měsících v roce, avšak i to málo stačilo na to, aby sníh stékal ze stromů i keřů, i tál na trávníku.
„Půjdu do zahrady,“ oznámil bratrovi Albert.
„Děláš někdy něco jiného?“ zajímal se Stanley, jenž ještě v jedenáct hodin vysedával
u snídaně a pročítal si noviny.
„Zapracuju na tom. Půjdeš se mnou?“
Stanley vyhlédl z okna a už chtěl souhlasit, vtom si ale vybavil, že dal předevčírem slib. Svraštěl obočí. „Rád bych, ale včera když tady byla vdova paní Painterová…“
„Chceš říct, když tady byla s matkou neprovdaná slečna Painterová…,“ opravil bratra.
„… tak mě pozvala k nim na oběd.“
„Tak to je vážné. Vidím, že zbytečně nezahálíš a nezapomínáš na to, co jsem ti říkal. Hodně štěstí!“ popřál bratrovi Albert a vyšel ven.
Albert se toulal tichou zahradou, v níž pracoval pouze zahradník, a ten si po pozdravu všímal pouze svého, a vypadal jako někdo, kdo se v ní prochází vůbec poprvé. Bez povšimnutí neminul jediný kout a užíval si nikým nerušenou samotu. Asi po dvou hodinách chůze vstoupil do altánu a zůstal stát na prahu. Byl odtud ten nejlepší výhled, tudíž se toto místo již v dětství stalo Albertovým nejoblíbenějším. Nejen, že tady všechny své procházky končíval, ale taktéž sem chodíval, aby si tu coby dítě hrál, později, aby si tu četl, aby tu našel pokoj, jestliže to potřeboval, nebo aby tu rozjímal, či se tu snažil najít řešení svých problémů.
Za moment na Albertovo čelo spadla kapka vody a sjela mu do oka. Zvrátil hlavu
a pohlédl na špičaté rampouchy, které slzely. Poté zrakem zalétl ke žluté obloze a znovu k rampouchům. Sledoval je, ale nehnul se z místa.
Ještě hodinu strávil pohledem do prázdné zahrady. Přesně tak ji měl nejraději.

Následující den Albert nechal v salonu vzkaz pro Stanleyho, jenž po obědě zase odcestoval k Painterovým, že by s ním rád mluvil a až se vrátí, najde ho v zahradě, kam se ihned odebral. Nejdříve po ní jen tak korzoval. Sníh po slunečných dnech viditelně opadl, v bílém povlaku se objevily hnědé fleky, ale Albert doufal, že ne na dlouho.
Když prošel celou zahradu, skončil na prahu altánu, jako obvykle.
Zakrátko na to spatřil Stanleyho, jak na něj vesele mává a kráčí k němu. Tvář mu krášlil široký úsměv.
„Tak jak jsi pořídil, bratře?“ byl Albert zvědavý.
Stanley se přestal usmívat a udělal otrávený pohled. Došel až k Albertovi a zůstal před ním stát.
„Obávám se, že si mě bude chtít slečna Painterová vzít,“ oznámil.
„Ale ty ji ne, pokud mohu soudit z tvého nadšeného výrazu i hlasu.“
„Tak nějak. Jen jsem jí to ještě neoznámil.“
„Možná nebudeš muset,“ nadhodil Albert.
„Proč myslíš?“
„No, třeba si najde někoho jiného.“
„Ta? Pochybuji. Jsem čerstvá krev. Všichni ostatní ji asi už odmítli.“ Stanley nakrčil nos, otřel si upocené čelo a obrátil se zády k altánu. „Oteplilo se,“ zhodnotil počasí.
Albert se na něj zadíval. „To ano. Ale nepočítám, že na dlouho. Nicméně na chvíli to může být užitečné.“
„Možná se projedu na koni,“ uvažoval Stanley. „Po tom vydatném obědě
a občerstvení, které mi slečna Painterová podstrojila, by mi to udělalo jedině dobře,“ pohladil si plné břicho uspané jídlem.
„Teď jsi na koni jel,“ podotkl Albert.
„Tys neviděl ty hory jídla, co připravili, a nebyl jsi nucen stále něco ochutnávat.“
„A jsem za to rád. Já se rozhodně ženit nehodlám.“
„To já ano, ale ne se slečnou Painterovou. Tak co ta vyjížďka?“
„Bude sněžit,“ varoval ho Albert.
„Jak to víš? Nebude,“ mínil Stanley. „A i kdyby, sníh nám neublíží. Nepřidáš se?“
„Ne, děkuji. Budu mít jiné starosti než vyjížďku,“ opáčil, popošel k lavečce, ale neposadil se.
„Aha, dobrá,“ odvětil Stanley a udržoval si svůj úsměv. Trochu nakrčil obočí, jak si vzpomněl na vzkaz, co mu Albert napsal. Udělal krok k němu. „Co jsi mi to vlastně chtěl?“ otázal se, a než si stačil vyslechnout Albertovu odpověď, skápla mu na tvář malá kapka, po ní druhá. Smetl si je z tváře a pozvedl hlavu, aby se podíval nad sebe. Najednou uslyšel křupnutí. Vzduchem cosi zasvištělo.
A potom se všude rozlehlo ticho.
„Už nic,“ odvětil Albert a klidně, bez jakéhokoli rozrušení shlížel na bratrovo tělo s rozbitou hlavou, kolem níž se krev rozpíjela jako inkoust.
Albert malinko pozvedl pravý koutek. Ano, asi se bude častěji usmívat, Stanley měl pravdu.
Spojil ruce za zády a velmi pomalým, líným krokem odcházel směrem ke vchodu do domu.
Bledé slunce ozařovalo zahradu, za moment se skutečně rozsněžilo.
A sníh padal tiše, tak tiše.<

Ostatní tvorba Anety Maškové publikovaná v Divokém víně:
DV 91/2017: Velká vánoční kometa