Štěpán Votoček

VÁLKA

Stejnokroj mám na dranc
do helmy mi teče
kulometnou palbu
opětuju vkleče
do tmy bez rozkazu
za horka i mrazu
Na rozryté zemi
vybuchují miny
naváděné drony
vrhají své stíny
na mé souřadnice
mezi borovice
Můj bojový prapor
vlaje nad zákopy
a posily nikde
jen propadlé stropy
pálím do pustiny
na hlasy a stíny
Dávno přestříhali
telefonní linky
příděl zplesnivělý
štrúdl od maminky
bibli i dopisy
okusují krysy
Pod pryčnou se válí
láhve od kořalky
jsem jediný voják
svojí vlastní války
nemám velitele
jen celtu a tele
Svou poslední vůli
dal jsem do obálky
to až jednou najdou
padlého té války
mezi sutinami
cihlami a trámy
To až moje srdce
potká svoji kulku
zpráva co se sotva
vejde do titulků
tak kde je ta jedna
jedna milosrdná?

SASANKY

Na stráni pod buky
drobounké sasanky
v listí se bělají
jak vlasy nad spánky
Kůstky co zůstaly
v hromádce popela
z andělů sežehlých
požárem kostela
Kameny opuky
ve stěně z čediče
nad kterou šklebí se
gotické chrliče
Drobounké sasanky
třpytí se pod buky
jak slzy které ti
chci utřít do ruky

ZLATICE

Vykvetly zlatice
jak cudné panny
ruku mám na klice
ty z druhé strany
Dveře jsou zamčené
nemáme klíče
vykvetly zlatice
víš? u Botiče

MOŽNÁ

Možná ti prominu
ale ne teď
ne když tu stojím s kamenem
ne když mou barvou je
bezbarvá šeď
popela co byl plamenem
Možná ti prominu
ale ne když
dívám se do tváře marnosti
ne dokud nepoznám
co ty už víš
ne žal když dusím ve zlosti
Když duše uštvaná
jak vzteklej pes
obírá kosti z hostiny
možná ti prominu
ale ne dnes
ne z téhle chladné pustiny

SLUNCE

Slunce se opírá do polí
a v brázdách ornice měkne
jak rány jež sotva přebolí
jak pohled který vše řekne
Oči jež útěchu hledají
v zelených zákoutích jara
rány jež scelit se nedají
slunce jak umrlčí kára
Večer když obzor se zavírá
nad rudou hořící lodí
má bolest zesláblá umírá
a ráno čerstvá se rodí

POSLEDNÍ SNÍH

Posledního sněhu
naberu si hrst
zchladím horké čelo
horké jako prs
z něhož kane mléko
jež vsakuje zem
cítím tedy žiju
pláču tedy jsem

ANDĚL

Ráno mě na čelo
políbil anděl
koutkem jsem zahlédl
nad sebou stín
po noci již se mnou
v tichosti probděl
hlavu mi položil
do kapradin
Ráno mě na čelo
políbil anděl
na kůži pod vlasy
ruměnec mám
to abych nezoufal
to abych věděl
že nikdy na světě
nebudu sám
Že tak to nekončí
že smrt je předěl
za kterým cesta je
k oceánu
ráno mě na čelo
políbil anděl
a rosou ochladil
žhnoucí ránu

DÉJÀ VU

Předjarní vítr
vlasy mi češe
dotěrný je a řezavý
jdu lesem kterým
nikdy jsem nešel
tak proč nám pocit déjà vu
Proč všechny steny
staletých větví
jako by cosi říkaly
proč ptačí trylky
zpívají o tom
že jsme se kdysi setkali
A že se příště
potkáme znovu
jen jsme ti, co to nevědí
že zase přijde
po šedi zeleň
po hříchu milost zpovědi

Ostatní tvorba Štěpána Votočka publikovaná v Divokém víně:
DV 106/2020: Někomu, Noční chodec
DV 105/2020: Oheň, Slať a další
DV 104/2019: Krev, Morfium a další
DV 103/2019: Vlci, Polomy a další
DV 102/2019: Stopař, Jezdci a další
DV 101/2019: Předjaří, Jaro a další
DV 99/2019: Vlk
DV 98/2018: Bohyně
DV 97/2018: Podzim, Smutky a další