Marek Řezanka

MÁME-LI DUŠI…

Z Mnichova vanul ve třicátém osmém
vichr, jenž statné lípy vyvrací.
Najednou mnozí ptali se jen: Kdo jsme?
Odpovědí byl povel s vibrací.

Odpovědí byl stisk, jenž nepovolí,
sedraná kůže a smrt nadějí.
Kopali do nás jako do mrtvoly,
s tím, že i tu prý mají raději.

„Heim ins Reich“ bylo jako tetování,
které vám denně v uších vypálí.
„Heim ins Riech“ znělo všem, kteří se brání,
jak hudba Pekla v špici fiály.

Dostali slovo ti, kdo tuze lační
po krvi, aniž hlad svůj ukojí.
Kemp střídal brzy tábor koncentrační,
kde na plyn člověk čeká u kójí.

Rozbitá na prach republika sténá,
mnoho vší ještě krev jí vysává.
Dřív hrdá země byla porobená
a v jejím srdci – rána hnisavá.

Amplion denně hlásil popravené,
lidé se třásli, kdy kdo zabuší
na jejich dveře, a kdy s jejich jménem
strohý hlas praští rovnou za uši.

Vyhnaní z bytů, doma všude bití,
otroci, které jednou zahubí:
Tak naši předci lnuli k tenké niti,
když měli život celý naruby.

Průmysl v prachu, všechno rozdupané,
útisk a k němu tuna příkoří
vyvolá vlnu, jež se mořem stane.
Bumerang vlastně přes noc vytvoří.

Dnes šeřík zvadl, zmizel statný pomník,
nacismus žehlí v školních osnovách.
Prý byl ten teror vlastně autonomní:
Pozor, ať vše zas nejde od znova.

V troskách byl stát a osud mnoha lidí,
chceme to opět v nové revizi?
Zanikne ten, kdo svoji paměť šidí:
Máme-li duši, paměť nezmizí…

SKLIČUJÍCÍ

Silný žár kámen v písek taví,
u přístavu houf dětí žebrá.
Hlad je jim šatem přiléhavým,
skrz něj pak prosvítají žebra.

Korálky útlé ruce zdobí
dívkám, jež o kus žvance prosí.
Některé jsou již blízko mdloby,
jiné jsou dotěrné jak vosy.

V očích žhne beznaděj a bída:
Obojí každý den jim přidá,
sotva tep srdce nahmatá.

Toulavé kočky kolem slídí,
jestli jim něco kápne z lidí
v městě, jež zve se Hamata…

PŘÍMO NA ÚSTA

Někdy si na vás kdosi dovolí
proto jen, že jím závist otřásá.
Ponížit vás chce, dělá cokoli,
nenávist svou vám vrývá do masa.

Takový člověk bývá zbabělý,
navíc pak hrubé chyby napáchá.
Že prý jste nanic, nahlas zavelí,
nálepkuje vás jako raracha.

Ta jeho zášť ho natolik však sžírá,
že v jeho piklích objeví se díra,
jež povážlivě rychle narůstá.

Kdo jiným jámu motyčkou jde kopat,
může sám zažít nepříjemný dopad
z veliké výšky přímo na ústa…

ZKUSME SI BÝT BLÍŽ…

Přemýšlím zvolna, srdce přitom bije,
proč by se měli lidé odhodlat
využít služeb psychoterapie?
Proto snad, že v ní vidím cestu z blat.

Někdy jsou chvíle, kdy se člověk cítí,
že je vším svázán, každým zavržen,
že na něm leží možná stovka sítí.
Dveře se nehnou – byť pant zavrže.

Člověk je lapen v strachu, jenž jím zmítá,
a nemá síly někde zabušit
na vrata s tím, že jeho schránka zbitá
má ještě větší šrámy na duši.

Je proto třeba cenit si té snahy,
když se již někdo přece odváží
navázat kontakt s cizím, zcela nahý.
Ze sklepa stanout v nultém podlaží.

Rukou se chopit stébla, když se topí,
s tím, že hloub potom více neklesne.
Věřit, že ze tmy k světlu vedou stopy,
třebaže někdy matné, nepřesné.

Nikdo si totiž být sám nezaslouží,
osamělý – a každým přehlížen.
Po lásce, zájmu, každé dítě touží.
Zkusme si blíž být – když ne nejblíže…

PARADOX

odmanivé jsou adršpašské skály.
Mou představivost plně roznítí:
Viděl jsem dámy, které přetékaly
i jak se pavouk spouští po niti.

To, co mít jeden může za homoli,
která se celá z cukru sestává,
pro mě je kmet, jenž pozdrav zadrmolí.
S úhlem se mění daná představa.

Jak si tak rukou člověk oči cloní,
stvoření spatří vskutku mohutná.
Choboty kynou na pozdrav mu sloni,
na seně si tam stádo pochutná.

Zvláštní, co všechno člověk uzřít může,
a co vše v jedněch skalách zažije.
Mává mu tučňák velikosti muže.
Do Antarktidy míří z Asie.

Schody se vinou nahoru a dolů.
Milenci v lesích nikdy nebloudí:
Stojí zde roky neochvějně spolu,
v dáli se klenou hrby velbloudí.

S úžasem hledím, co mi kámen poví,
kolik v něm citu prýští nad ránem:
Někdy i skála překypuje slovy,
zatímco člověk je dál balvanem…

NENÁVISTNÁ VULGARITA

Na Hutku a na Dědečka
pohled vskutku smutný je.
Asi jak když léta přečká
v sarkofágu mumie.
Jenom jed z nich všude kape,
jak se plácnou na kanape.
Oběma pak silně zmítá
nenávistná vulgarita.

Když argument těmto schází,
pomůže jim sprostota.
Urážky jsou v této fázi
jejich hlavní hodnota.
Jazyk se jim značně plete,
kdo jim vadí, je hned „kretén“.
Štěpení a zlobu vítá
nenávistná vulgarita.

Kdo jinak než oni volí,
etiketu dostane,
že je hlupák, nemá školy,
karty jsou holt rozdané.
Jejich svět je černobílý:
Místo zpěvu vichr kvílí.
Místo debat nahlas škytá
nenávistná vulgarita.

Jejich zášť je velmi sžírá,
ubohost se násobí.
Kde dřív most byl, zeje díra.
Jsou to prázdné nádoby.
I když se jak světci tváří,
opilci to jsou a lháři.
Na míru jim bude šitá
nenávistná vulgarita.

Merta se k těm dvěma přidá,
Klus je jistě doplní.
Žádný humor, pouze bída,
která sotva oslní.
Na koncert ať přijde zítra
šaškům jen ta sorta „chytrá“.
Netušené zdroje skýtá.
nenávistná vulgarita.

Pražská kavárna se zlobí
na ty, kdo jí nastíní,
že to pokrytci a snobi
v saku berou náčiní.
A že o slušnosti žvaní
jako kanál sprostí kmáni.
Však ona se jim už sčítá
nenávistná vulgarita.

Je to vskutku silná káva,
jak hluboko poklesli.
To, co z nich teď vypadává,
hodí se tak do jeslí.
Je to trapné, vůbec vtipné,
kdo má vkus, ty „bardy“ vypne.
To z nich totiž čiší, sytá,
nenávistná vulgarita.

Ostatní tvorba Marka Řezanky publikovaná v Divokém víně:
DV 114/2021: Krvavé datum a další
DV 113/2021: Chtějme obojí... a další
DV 112/2021: Někdy, Prudká a další
DV 111/2021: A není zamítavá… a další
DV 110/2020: Bez lidí... a další
DV 109/2020: Bez mapy, Nad platany smutek a další
DV 108/2020: Krev zatím teče… a další
DV 107/2020: Kvapí to... a další
DV 106/2020: Toho pak zvedat heverem… a další
DV 105/2020: Kde je ráj, nevím... a další
DV 104/2019: Divoká réva a další
DV 102/2019: K nezapomnění a další
DV 101/2019: Letmá pohlazení noci