Alexandr Schönfeld

KRÁLOVSTVÍ SLOVA

Zastavil jsem se v jednu chvíli
v Království slova,
prý nemají tam krále
a v zemi vládne lůza.

Z kaváren a hospod
táhne vždy podhradím
opakujíce strašné věty,
věty stejné, nekonečné
o právu, o lidu, o cti
krátce, jedna hrůza.

Hned na nádraží
uprostřed stěhování
rušení tratí a proměny
nádražní budovy
v chrám každodenních
služeb slova,

prohovořil jsem otázku
krále či kněze
toho zapadákova.

A oni už zdáli
odnášejíce stará křesla
přednosty a pokladníka,
skříně na mapy
a zejména hodiny
takto mi láli:

„To by tak hrálo!
Tak ty bys rád byl králem
v Království slova.
Číst nám naše katechismy,
pět nám naše žalmy,
hrát nám naše frašky,
pěkný král,
vždyť máme svého málo!“

Byl tam starý muž
a ten ke mně hovořil:
„Býval jsem tady učitel
v Království slova,
učil jsem, jak vládnout Slovu
učil se ten, kdo učit se chtěl.

Až nezbyl žádný
a já s osudem jsem vyrovnán,
jen starý chudák, malý pán.“

Dech pro další řeč svou sbírá:
"Na trůně Království slova
spí had do kruhu svitý,
zmije jedová s tváří jezovity.
Spleteným jazykem zmítá slovy,
taková je jeho moc a jeho víra.

Tré srdcí má a ty ukuj plán,
kterak se Slovem
těch srdcí dotknout.
Pak budeš kněz a budeš pán.

A až jako vítěz budeš tam stát,
usedneš na trůn
a změní se ti údy,
protáhne tělo,
zbledne tvář
a na trůně zas
bude stočený ten had.

Taková je kletba,
která na Slovo se snesla
taková je síla toho křesla.“

Zaplatil jsem za toho pána
i svou útratu zaplatil.
A jak jsem tam byl,
po zrušené trati hned vykročil
a nestaral se, že klopýtám
a utíkám pryč ještě toho rána.

Z dáli mi zněl jejich zpěv:

„Přijď tedy zas
ty nezvaný,
statečný hosti,
ty drakobijče,
pro tebe princezen
vždy máme dosti!
Přijď nám zas kázat
svůj smír a řád,
svou vůli a svou víru,
v sílu slova na papíru.“

V Království slova
chybí král a chybí kněz.

Znova a znova

TAJNĚ SI PŘIPÍNÁM KOKARDU DO BOJE

Tajně si připínám kokardu

to ještě v hloubi ulice

plno, jak plno nářku,

já si však tajně připínám kokardu,

jářku.


Zatímco kolem těla dávno mrtvá,

kterým se právě nyní zachtělo padnout,

leží tu v jediné lajně,

neohroženě se zdobím kokardou,

i když tajně.


Slyším přec dobře: na hradby

slyším, jak velí: zbraň k líci

slyším, jak bubnují

střely i bubeníci.

Ozbrojen, ozdoben, neschopen podléhat stádu,

jdu sčítat v nepravý čas

pravdy i nepravdy

s připnutou kokardou

pod barikádu.

Ostatní tvorba Alexandra Schönfelda publikovaná v Divokém víně:
DV 113/2021: Smích modrých per a další
DV 111/2021: Rozbitná seance
DV 109/2020: Ačkoli léto a další