Adam El Chaar

DECIBELY

Dva kluci po zralé úvaze vybírají místo hned vedle mě. Pivo srkají jak víno a občas ztichnou v ajfounovém ponoru. Jeden druhému něco ukazuje na svém displeji, svorně se řehtají. Přivolávají blondýnu. Prý ji málem zajel kamion, mega se válela.
Ten jeden mluví brutálně nahlas. Nemůžu na to ale nic říct. Podmínkou psaní je anonymita. Něco říct bych zvládl. Šlo by to přátelsky i nasraně, obojí má své klady i zápory. To bych ale už nemohl psát. Objednávají si další rundu. Začínám si zvykat. To vždycky následuje po tom, co se rozhodnu nic neříct.
Když mě někdo vyruší, znemožní mi těžit ze své samoty. Vsákne mě do života. Být sám, to znamená myslet. To teď můžu, teď můžu jen poslouchat. Chodí na tiskaře. Říká věci jako „kolísá barevnost“ a „ofset“. Dodává mu to zajímavější zabarvení. Ale co je mi po tom, jestli je zajímavý?
Když někdo mluví moc nahlas, je to, jako by vás osahával. Jste tím hlasem proti své vůli prostoupeni. Velkou razancí jsou díky své hloubce nadány hlavně mužské hlasy. Taky mám takový, ale spíš uspává. Tenhle neuspává.
Když jsem z něj vydoloval poznání, už mi tolik nevadí. Někdo musí tisknout. Abych se vystříhal nepříjemných pocitů, začínám ho vnímat pozitivně. Cestou ze záchodu mě míjí. Nedá mi ani kousek volného místa.
Když člověk něco definuje jako problém, vlastně ho tím stvoří. Sartre říká, že vždycky máme svobodu vydržet. Když se rozhodneme, že skončíme, nejsme k tomu dohnáni, ale je to naše svobodná volba. Říká se, že moudřejší ustoupí.
Dřív nebo později to budu muset udělat. Po zralé úvaze to půjde líp než pod vlivem emocí. Změnit pozici je ponižující, ale to ty decibely taky. Mám problém s výběrem nového místa. Aby si někdo nemyslel, že se na něho chci dívat anebo ho poslouchat.
Vždycky přicházím první. Teď už je všude plno, všude samí známí – buď od pozdravu, nebo od vidění. Třeba holka, které jsem včera napsal na fejsbuku, jestli nezajde na čaj. Neodpověděla. Pije pivo. Dostávám se k jediné možné možnosti. Vytáhnu židličku a posadím se na ni. Za mnou mluví nějací inťoši. Jeden se svěřuje tomu druhému, staršímu.
„Měl jsem problémy s máti. Neuvědomovala si, že mi dělá větší psycha, než ty, od kterých mě chtěla uchránit. Byl jsem z toho špatný. Pak se k tomu přidaly finanční problémy. Udělal jsem takový problém. Nebyl jsem ve své kůži a nemohl jsem jí dávat tu lásku. Ona si našla jiného přítele. Říkala, že mi nechtěla ublížit.“
Starší říká, že se zrovna dostal z myšlenkového systému, do kterého ho navezla kámoška. Kolem jde blondýna. Přisedá si k nim, směje se. U žen je prý smysl pro humor vzácností. Říkali to Miroslav Horníček a Jan Čenský.
Směje se zpěvavým smíchem, kterým dává najevo velkorysé pochopení. Spolehlivě mě zpění. Její běžný výraz je přitom strnulý a nepřítomný. Až v tom náhlém smíchu se vždy rozprskne po okolí.
Svět bez této performance radosti by byl chudším místem. Mám víru v lepší zítřky, lítají ze mě třísky. Agitovaný smích do důvěrných promluv. Trvám na svém přikovaný k jediné možnosti. Prostor je veřejný. Bořím se do rašeliny. Okolnosti mě nutí k zahození ega. Smích jako tři tečky. Jdu plavat, vyplavu to. Nekotvit to.
Ve sprše mlátí chlap do bezdotykového čidla jak smyslů zbavený. Uklízečka zdraví. Když nastoupila, byla sveřepě nepřítomná. Snažila se ignorovat všechny ty nahaté chlapy. Dneska láskyplně zdraví a je vždy připravená si popovídat.
Nejspíš si našla chlapa. Od toho se všechno odvíjí. Plavčice po mě fascinovaně čumí. Těžko říct proč. Čumět se nemá. Objekt z toho může být nervózní a třeba uklouznout. Dohlížecí profese musejí ovládat plovoucí pohled.
Každý člověk svým způsobem dohlíží na svět. Snažím se neulpívat, někdy je to problém. Mám barvu očí, která přitahuje. Holky po nich docela čumí, tak proč je trochu nepřidržet. Troufalý pohled ulpí, ona se do něj podívá jako do zrcadla. Troufalý pohled se promění v zoufalý. Intence se promění v panickou ataku. Dusíš se, padáš do zapomnění. Prosíš, aby něco řekla, ale mlčí.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 117/2022: Estetika zavrženého
DV 116/2021: Máš zájem?
DV 111/2021: Stáváš se básníkem
DV 107/2020: Maje stát, Topení
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další