Adam El Chaar

TAJEMSTVÍ JE JEJÍ HÁJEMSTVÍ

Deště Maierniggu Kláry Goldstein jsou jako Odysseus Jamese Joyce. Mistrovské dílo, které se nedá číst, jen studovat. Vhled do života ve městě, hodně počasí a myšlenky na nějaký ten protějšek. Denní snění. Autorem Odyssea i Dešťů Maierniggu je nevědomí, respektive proud vědomí. Smysl je šifrovaný – pokud je poctivě zachycený. Pokud není, může jít jen o vodění čtenáře za nos. Samozřejmě existuje i něco jako poctivé čtení, takže nakonec to bude tvrzení proti tvrzení.

Verše mají atmosféru. Spíš než o atmosféru života, jak by se u básní čekalo, jde ale o atmosféru divadla-pódia-scénáře. Když jsem na Letní filmové škole v Uherském Hradišti poslouchal autorčino dramatické čtení, říkal jsem si, že její básně budou lepší na papíře. Zevrubná rešerše sbírky mi ale k ničemu nebyla. Dynamika obrazů je stejně uhýbavá jako autorčin přednesový blitz. Asi se přikloním zpět k verbální preferenci, spíš ale v herecké než autorské interpretaci. Běžně přitom přítelem hereckého čtení nebývám, tak nevím.

V básních hledáme stejné tajemství jako v člověku. Percepce je snazší, když autora známe. Familiérní pocit poskytne k veršům vysvětlivky, respektive je přestaneme potřebovat. Jistě, Klára Goldstein, řekneme si – čtyřiatřicetiletá olomoucká bohemistka a básnířka ovlivněná poezií chilského laureáta Nobelovy ceny Pabla Nerudy. Její poezie je retro i moderní – trochu devatenácté století, trochu horor, trochu slovní hříčky, trochu environment. „Jaká nová jména má pro zemi / mokvající udýchaná hlína? / Po dešti voní jako pohled nazpět, / víření ze dna, / v hloubi noci, / sen o snu.“ (s. 34) Trochu bažina.

Svou pátou sbírku s těžko přepsatelným názvem zahájila dedikací Bertovi a naplnila bujarou noir obrazivostí. Autenticita nebo jen neklid bublající pod pózou – strach, že se na ni přijde? Zelená brožura vyšla o prázdninách v edici poezie nakladatelství Odeon, do které kurátorka Olga Stehlíková před ní zařadila Janeli z Liků, Soukupa, Vilímka, Kyšperského, Fišmeistera, Slívu, Pocha, Malého a Marii Šťastnou. Při dovršení první dekády tedy mírně vyspravila její genderovou nevyváženost.

Mluví-li z Dešťů Maierniggu její lyrická mluvčí, možná bych si mohl zkusit představit, že jsem Bert z dedikace. Třeba bych pak sbírku lépe pochopil. Ale tak to nefunguje. Klára Goldstein se neskloňuje. Klára Goldstein se neusmívá. Klára Goldstein se tváří. Spoléhá se na svůj pohled očí otevřených dokořán, jak si lze všimnout v jejím rozhovoru z cyklu Stará dobrá mladá krev. Usmívá se, ale ne automaticky. Nedává svůj úsměv zadarmo, šetří jím. Nepoddajnost a tajnosnubnost jsou substantiva, která ji vystihují jak psycho-fyzicky, tak duchovno-literárně.

Oč skoupější je na úsměvy, o to velkoryseji hýří perspektivami, spojnicemi a dalšími výrazovými prostředky, které mají vyvolat kýžený poetický zážitek. Názvy kapitol uvádí vždy v závorce. V úvodu zvaném (Introitus) vstupuje na scénu se slovy: „Budu tam směřovat znovu. / Aby si nemysleli, že je to uzavřená kapitola.“ (s.7) Že by anoncovala přihlášku do soutěže Magnesia Litera, která loni nominovala její sbírku Falkenfrau?

V prvním oddílu (Příjezd do města) a třetím (Horny větru) pojmenovala básně tóninami. Kromě bohemistiky má na kontě také konzervatoř, na které kultivovala hru na lesní roh (taková větší trumpeta). V prostředním oddílu, který dal jméno celé sbírce, uvozuje básně římskými číslicemi. Arabskými počítá jen stránky. Hraje na vysokou kulturu. „Parapety jsou nyní znějící vzpomínkou lesa, / která se klade tiše v jejích stopách. / Tak tiše, / že váháš přede dveřmi / a celá ta zřejmost zostřuje jehlu viny. / Tak tiše, / že je slyšet i rozpuknutí klíčící písně, / i nezachytitelný dotyk obálky a prahu, / výčitky a slzy, / večera a hlasu.“ (s. 3) V básni Fis dur se objevuje Mozart, jinde Goethe: „Ale nyní rozezni se ve mně jako sníh, / jako Goethovy kroky ve Výmaru, / abychom dohlédli na samotný začátek a / (…) (s.16)

Stává se, že básníci evokují nějaké tajemství, ale nedopřejí čtenáři katarzi. Upozorňují pro upozorňování. Vypadají dobře, ale upozaděnému čtenáři dobře není – sbírka se děje jaksi na jeho úkor. Sbírku uzavírá doslovní báseň (D.C. al Fine). Začíná verši: „Měděné spletence těchto měsíců / mohou být počátkem roku Čápa. / Nárazem dna o dřevo v říčním přístavu.“ (s. 65) Říční přístav je libozvučné spojení, ale žalostně knižní. Jazyk sbírky je strnulý. „Nebo ti střežící a bdělí, držící kámen jako my / namísto přeživšího slunce.“ (s.65) Nebylo by schůdnější „střežící a bdělí, kteří drží kámen“? Slovní hříčky jsou snaživé. „Ržání ze stájí prince Evžena.“ (s. 22)

Jsou tyto verše imaginativní nebo imaginaci jen exhibují? Autorka má sklon ke slam poetry – performativnímu žánru, jehož akcím se říká exhibice. Na začátku května postovala na svůj facebookový profil video, za které obdržela dvě stě osmdesát sedm lajků. „Moc jsem se nasrala, tak tady máte jeden ,katolickej’ slam,“ uvedla k němu ve statusu.

Žádné její pódiové vystoupení jsem následně nedohledal, ale narazil na článek, který vyšel koncem stejného května na H7O. Jmenuje se Strach vskočit do tajemství. „Je tristní, že jsme veškerá dobrodružství ponechali ve virtuální realitě. Tam nám není zatěžko pohybovat se na otevřených mapách, v krajích, kde na nás čeká bůhví co, odhadovat a překonávat své možnosti. Ale lidský duch si žádá totéž, neboť podvědomě vnímá, že vstupem do vztahu s nedořečenostmi a náznaky je mu umožněn rozvoj,“ manifestuje Goldstein.

POKRAČOVÁNÍ

Zapomenuté vesmíry viny.
Verva umanuté révy.
Svět pomůže jen vlažně.
Zapomenutí je slastným klíčem kam?
Žádné prudké pohyby.
Sklizeň je jen orientační pojem.
Nech to zpustnout, ať se motýl vykřičí z podoby.
Na okraji svěřené nicoty dření tříbí zrak.
Lidi mluví u stolků v křeslech a na židlích.
Něco rozebírají a já jsem přeslechl co.

CHAPLIN

Louka je čerstvě posečená. V cestě mi polehává stádo srnek. Když mě uvidí, utečou do lesa. Na místě, ze kterého odběhly, nacházím kolouška se zpřeráženýma nohama. Je živý a tváří se jakoby nic. Dívá se mi do očí ztrápený bolestí a šimraný mouchama. Co dělat? Něco udělat by to mohlo podělat ještě víc. Jdu se poradit s Rejžou. „To si vezme liška nebo kanec. Zítra to tam nebude. Zapomeň.“

Sednu si na kraj louky. Kolem krouží krkavci. Jeden přiletí ke kolouškovi. Přijde ho odehnat srnka. Na jiném místě se taky jedna sklání. Jdu se tam podívat. Koloušek má vyžrané břicho. O kousek dál jiný. Mrtvý, ale netknutý. „Jsou tam ještě dva mrtví,“ říkám Rejžovi. „Byl tu geodet. Mám kus nového pozemku,“ chlubí se. Nedivím se, že žije sám. „Co s ním uděláte?“ „Ještě nevím.“ „Nechte to zarůst, aby vám tam nikdo neviděl.“ „Jak to necháš zarůst, už se s tím nedomluvíš.“

Matka se skonem potomka dojde klidu, jinak se na to místo pořád vrací. U koliby si lehnu na lavičku. Otevřu oči a leknu se slunečníku. Myslel jsem, že nade mnou někdo stojí. Na stráni řeznický traktor seká trávu. Sednu si do auta, které zvuk ztlumí. Zodpovědnost paralyzuje. Procitám do vnímání auta, když jsem byl malý. Když je ti zima, jdeš do auta. Když prší, jdeš do auta. Bouřka po horkém letním dni u rybníka – bezpečí auta. Jede se do bezčasí domova. Řidič dává pozor, elegantně auto vede. Až budu velký, určitě se neudržím a ve velké rychlosti to napálím do stromu.

V parku čaj. Kolem nejde ta pravá. Na Ukrajině živí leží pod troskami domů a nikdo je nehledá. Ukrajinská děcka ječí na kolech. Ráno vstanu zoufalý ze života, abych procitl do plynutí bez pointy. Je pointou smrt? Motor vládne světu, srnče už je v deathu. Traktor křižuje louku a urovnává seno do úhledných řad. Dospělé srny se pasou opodál. O koloušky pečují mouchy. Ročně jich padne na sedmdesát tisíc. Po narození je matka nechává v domnělém bezpečí vysoké trávy. Nevyluzují ještě žádný zápach, takže si jich predátoři nevšímají. Když se ozve mašina, mládě se lekne a stoupne si.

Alena si stěžuje, že se od čtrnácti nechává mrdat, aniž by chtěla. Má z toho posttraumatický stresový syndrom. Taky jí diagnostikovali hyperaktivitu. Jeden obrázek nenakreslila dost hyperaktivně, nakonec jí to ale přiklepli. Má teď kamaráda, který vedle ní jen spí. Ptá se, co na tu hyperaktivitu brát. Ptám se kámošky, která to má. Neodpovídá. Alena telefonuje. O pár laviček dál si někdo sedá a kýchá. Pak znova. V pravidelných intervalech kýchá minutu. Dvě. Tři. Na všem visí neproniknutelně modrý mrak. Tmavodmodrý mrak. What the fuck?

That feeling when potkáte kámoše z minulosti, který už byl nahrazen podobným typem. Najednou nevíte, jak se k němu chovat. Mluvíte k němu jako k tomu novému. Má to tak člověk i sám se sebou? Ztotožní se s někým jiným a s tím, kterým byl, tím starým známým, se kterým ho pojí tolik vzpomínek, už se nebaví. Stěží si vybaví jeho tvář. Zapomene své klady a zápory. Za minulostí sklopí závory. Zvoní výstražné znamení. Jede vlak, který ujíždí. Nepanikařím. Zůstávám umíněně umírněný. Vymýšlím pravdu v zasrané alter realitě.

Kolem jde chlapeček, který chodí jako Chaplin a tváří se jako Keaton. Nevtíravě plaší holuby. „Ty nechceš, aby přibrali, že?“ ruší kouzlo jeho máti. Chaplin upadne. „Ježiš, neodřel ses? Odřel.“ Chaplin k ní vztahuje ruce. „Chceš pochovat?“ ptá se máti. „Pofoukat,“ říká Charlie. Za chvíli zase nenuceně prohání holuby. „On nikdy neběhá,“ prohodí máti ke kamarádce. „Třeba bude rychlochodec,“ říká kamarádka. Z dětí vždycky musí něco být.

Poznání je pro vědomí krátkodobou slastí přiblížení detailu. Tou dlouhodobou je pohled shora. Sebepoznání není empirické-externí. Je smyšlené, skutečné jen jako sen, jehož jsi jediným strůjcem i věřitelem. Úvahy mi roztříská náhlý, nepochopitelný ohňostroj, který nevidím, jenom slyším. Ledová krusta, po které jsem chtěl přejít, je pryč. Propadám se do stejné řeky. Správnost není mojí prioritou. Chci dělat chyby, které jsou moje. Většinou za ně někdo může. Ten, kdo mě rozhodil.

Blondýnečka s úchvatným topíčkem z provázků, ve kterých má svázaná slaďoučká, heboučká prsíčka, jedla mekáč, a pak ho dala na vrchol přecpaného odpadkového koše. Sebral ho bezdomovec, který nebyl zlomený. Energicky žvýkal. Zamiloval jsem se do ní. Cítím tu posvátně vášnivou intenci, kterou jsem dlouho necítil. Naposledy, když jsem psal knížku. Teď taky píšu knížku. Možná je to touha po úniku z psaní nebo po propojení psaní a žití v kloudnou pointu. Touha to skloubit, stvořit kloub pro paži, jež by mohla dosáhnout simultánního naplnění vnějšku a vnitřku, duše a těla, minulosti a budoucnosti.

DNA

Musíš něco provést
Život nebo smrt
Nebo aspoň napsat
Aspoň dýchat

MADONA

Otáčí se na mě a usmívá
        Zrovna kýchám
            Nevyspalá kousá do jablka

VÍKEND

Park je plný dětí
Vzduchem voní káva
Každá baba je vymrdaná kurva
Řve bezdomovec po párech
Nikdo mu ji nevpálí

ZIMA

Překlenout mrazy
Už ho vrazit
Zpustle ukojit
Zaneprázdnit
Nebo obojí
Objímání pomáhá
Smiřování protikladů
Nebo srážení
Srážení smiřování
V uvědomění okolností
Jsme prostí

BEZPROSTŘEDNÍ KONOTACE

Tance na náplavce, stagnace ve stanu, emoce po ránu.
Stesk na břehu moře přirozeného, nesvého.
    Polibek, bažina, ostružiny, angrešty, růže.
Vzkaz na zdi stanice metra.
    Hledám tě mimo shovívavé úsměvy.
Za mřížemi ostrova zkouším psát doslova.
        Z protějšího rohu mě pozoruje starý muž.
    Pohledem, jako když v někom vidíte sami sebe.
        V druhém rohu mladý muž vypil čtyři rumy, dvě piva, vyřídil telefonát a zvadl.
            Uvolňuje se to pomalu jako šrouby po operaci lebky.
        Může přijít stud, normalizace, rezignace.
            Vzpomínka na první rozkoš.
                Kašel rozbřesku.

VÝT NESTAČÍ

„Čus, co tak pozdě?“ zeptal se mě Mara Weisz. Vždycky ho o víkendu potkávám v lázních. Chodí jen o víkendu. „Šak v pohodě, ne?“ Bylo tři čtvrtě na jednu. „Já už po. Co tamta?“ „Teďka jsem potkal na slam poetry jednu z Břeclavi.“ „Zas? Předtím taky, ne?“ „Z Břeclavi?“ „Na slam poetry.“ „Na slam poetry vždycky. O tom to je. Ses oholil, úplný maturant. Bys taky mohl. Ale jsi zadaný.“ „Bych nedělal nic jiného. Prudce ti závidím.“
Do Olomouce Kejmi přijela podpořit Švajcra. O poločase vstoupila s baťohem. Koupila si na baru víno a šla zase ven. Vypadala čerstvě, optimisticky v komunisticky nervózní Olomouci, která je přátelská, ale na úkor upřímnosti. Šel jsem k pódiu, kde seděla Ellen a pokecal s ní. Chytl jsem se pak s pořadatelem Mattem, dělal si ze mě zábradlí. Po slamu seděla ta bytost sama u stolku. Znala mě z pódia.

Na bělounké paži tetováž petrklíče, drsná nevinnost. Ujíždí si na Twitteru, její profil se jmenuje Lesní víla. Roztomilost sama. Rozkolísanost mezi radostí a nešťastností ze života. V tom ten late-high-school-spirit zmatek, jestli to už je nebo ještě ne. Nevědomost, že to nikdy nezačne. Že to je neuchopitelné. Nevědomost nakažlivá, ale nejde ji uchopit.
Píše do šuplíku, tak jsem jí řekl, ať mi něco pošle. Poslala slam, ale chtěl jsem víc. Něco víc osobního a míň rýmovního. Její básnické tělo. Ohradila se, že se neznáme. „Ukaž mi aspoň Břeclav,“ napsal jsem jí. Že ráda. Ukáže mi svou Břeclav. Zajedu tam. Je to trochu z ruky, ale ne tak, abych tam nezajel.
Terezie je taky lesní víla, ale ne tak roztomilá. Víc zemitá, z Plzně. Potkal jsem ji na slamu v Brně, druhý den nastupovala na lesňáckou univerzitu. Vyzná se ve stromech – jinan, dřín, buk. Vyznává chůzi. Neztratí se. Doprovodil jsem ji na kolej. Měl jsem pocit, že když jsme se loučili, tak mi chtěla dát pusu, ale já jsem to nepochopil. Pak jsem si to vyčítal.
Snažím se nesoudit své činy. Chápat i věci, které si vyčítám. Že jsem je vlastně chtěl. Psali jsme si na fejsu a dohodli se, že přijede za mnou na chatu. Ztratil jsem pak zájem. Přestal jsem být milý. Verča taky říkala, že jsem byl milý a zábavný a zničehonic jsem… „Odpadl?“ Já jsem hrozný mániodepresář.
Moc jsem nechtěl, aby Terezie přijela, tak jsem jí přestal psát pěkné věci. Jen jestli teda přijede a kdy teda přijede. Přijet měla taky Bernadeta, třiadvacetiletá básnířka a studentka scénáristiky z Brna, toho času na Erasmu v Krakově. Četl jsem o ní v novinách. Vyhrála nějakou soutěž. Napsal jsem jí mejl. Adresu jsem tipl. Odepsala: „Kdo to je?“
Na filmovce v Hradišti jsem seděl na Portále s Havelkou z Please The Trees, Karlem z Ulitého kafe a jeho Aničkou, se kterou vždycky řešíme deprese. „Ty nejsi depresář?“ zeptal jsem se Havelky, který něco lovil v telefonu. „Na to nemám čas,“ odpověděl. „My na to čas máme,“ řekl jsem a usmál se na Aničku. Měla ten vesmírný výraz, který na ní mám rád.
Kolem šla Bernadeta. Znal jsem ji z obrázku. Měl jsem zrovna lepší náladu, tak jsem ji spontánně oslovil a chtěl telefonní číslo. Karel s Havelkou čuměli. Havelka zadaný, Karel taky na holčičky. Kvůli Aničce se rozvedl. Bernadeta mi číslo napsala, ale totálně nečitelně. Odešla s týpkem, se kterým tam byla.
Druhý den jsem ji s ním potkal. Brečela. Pak jsem potkával už jen jeho. Byl to její spolužák, který ji zrovna poslal k vodě. Snažila se to nějak doplavat. Psali jsme si mejly a domlouvali setkání, ale vždycky odřekla buď ona nebo já. Měl jsem třeba přijet a jí se zrovna zhroutila spolupracovnice z práce. Musela ji utěšovat.
Nepoužívala slovo deprese, ale psávala nevyprovokovaně depkovní věci. Zbytečné depkovní. To mě štvalo. Anička hodně používá slovo deprese, ale nikdy neříká ani nepíše nic depkovního. Vždycky jsem jí říkal, ať to slovo nepoužívá. Ať ho vyřadí, že se na něho vymlouvá.
Časem jsem Bernadetu přestal chtít. Viděl jsem v ní velkou básnířku, ale depky jsou depka. I když ale někoho nechcu, tak když mám pak depku já, tak ho chcu. Když jsme se domlouvali na tu chatu, byl jsem polichocený, že má zájem. Měla přijet víkend po Terezii.

Bernadeta psala, že už má koupené lístky, a jestli to teda platí. Já že jasně. Pár dní před smluveným příjezdem se zase ozvala, jestli to platí. Už se jí prý stalo, že ji někdo nechal tvrdnout na nádru. Neodpověděl jsem. Měla prostě přijet, ne?
Druhý den napsala, že to věděla a že zrušila lístky. Napsal jsem jí, že tam určitě budu. Napřed bych se trochu prošel, a oba bysme se rozhodli, jestli na tu chatu chceme jet. Přinejhorším by zkoukla Zlín a večer jela domů do Brna. To je legitimní, ne?
Nic nepsala. „Overreaction,“ napsal jsem jí za měsíc. „Co?“ zeptala se. Já že to, že vůbec nepíše. Poslala mi dlouhý dopis o smutku. Že jí bylo týden špatně po tom mém ucouvnutí. Různé definice deprese, ale samotné to slovo tam nezaznělo. Četlo se to dobře. „Jasně, deprese,“ odepsal jsem, „klidně se rozepiš víc.“ Nemyslel jsem to ironicky. Zatím víc nenapsala.
Na exhibici v Brně, kde jsem myslel, že bude Terezie, jsem potkal Gabrielu z prváku žurny. Psala svůj první report. Už dřív jsem si říkal, že bych rád četl nějaké reporty ze slamů, ale nikdo je nepíše, jen já. Napadlo mě udělat nějaký workshop tvůrčího slamově-reportážního psaní, ale na to jsem málo organizátor. Osud mi přivedl do cesty tuhle křehkou dívku, abych se na ní vyjádřil.
Usmál jsem se a hned promluvil, aniž bych věděl, že je reportérka stejně jako já. Počastoval jsem ji slušnou skrumáží know-how. Byla trochu zaskočená a brzy mě opustila. Přisedla za mnou slamerka Kamila Kamila. Gabriela to viděla, takže zjistila, že nejsem sňatkový podvodník a zbytek večera jsme strávili rozhovorem v bekstejdži.
Domlouvali jsme se pak na fejsbuku na nějakém setkání s magicky nevysloveným účelem. Nabídla termíny, já jsem souhlasil. Pak nic. Pak napsala, že se omlouvá, že se neozvala, že je hrozně špatná v ozývání se. Odpověděl jsem, že v pohodě. Už se neozvala.

Nokil z Boskovic jsem potkal loni v Brně na slamu. Je to kámoška Kamily Kamily. Neslamuje, ale píše deník. Umí dobře francouzsky a má ráda Kunderu. Já ne. Kejmi má taky ráda Kunderu. A Hraběte. Hraběte taky neberu.
Nokil mi přečetla jednu svou báseň o tom, že chce vykouřit svému příteli v tramvaji. Intenzivně jsme pak chatovali. Na chatu, ne na chatě. Došlo k chatovému prolnutí duší jako kdysi s Banánou. Psal jsem jí všechno a ona zase mně bez dalších perspektiv. Čistý, zvířecí net.
Zval jsem ji do lesa, ale nechtěla. Měla přítele. Odmaturovala a přestali jsme si psát. Byla to u ní asi předmaturitní prokrastinace. Šla na výšku do Brna, kde se sestěhovala se svým klukem. Včera jsme si po dlouhé době trochu víc chatli. Rozešli se. On s ní. Ona to navrhla a on neprotestoval. Přitom byla podle svých slov „dobrá“.
„Možná nestačí být dobrá,“ napsal jsem jí. To by mohl být můj epitaf. Verča se divila, že jako básník žádný nemám. Ona má všechno ready, i scénář pohřbu.
Magdu jsem potkával na Portále v Hradišti. Vždycky, když šla kolem mě, nervózně se ohlédla. To mě bavilo, připadal jsem si důležitý. Měla asi pocit, že se někdo dívá. Chtěla ten pocit zahnat, tak se podívala a já jsem se opravdu díval.
Nevěděl jsem, jestli ji štvu nebo zajímám. Je krásná a zároveň nenápadná. Důstojná kombinace. A mladá. Vypadá na míň, než na maturantku. Oslovit jsem se ji odvážil až na Filmovce, která Hradiště vždycky promění novou energií. Šla za mnou po ulici se svou takykoukatelnou sestrou a já jsem se po nich v afektu otočil. Zjistil jsem jména. To mi pomohlo při rešerši fejsů.
Našel jsem je a váhal, které napsat. Ségru Magdy jsem potkával na Portále ještě víc a párkrát o ní i psal. Dívala se na mě normálně, přímo a příjemně. Magda to dělala oklikou s tou přitažlivou nerozhodností. Byl to ten pohled, co ji odlišovalo. To zní jako začátek nějakého psycho románu. Pocit to byl patetický. Patetický na popis, jinak autentický. Au, ten pocit!
Napsal jsem jí až pár měsíců po detekci jejího profilu. Ani za počítačem jsem se nemohl rozhoupat. Odepsala. Není to žádná korespondentka. Krátké zprávy, čisté. Zeptal jsem se, jestli si je vědoma svého pohledu. Prý se dívá, protože neví, proč se já dívám. Pozval jsem ji na „analýzu pohledů“. „Radši ne,“ zasmála se smajlíkem.
Jednou jsem ji na Portále potkal se ségrou, malovala se před prodlouženou. Jindy s kámoškou. Stavila se za mnou cestou ze záchodu, prohodili jsme pár vět. Awkward. Hlavně já, protože jsem byl po psaní. Ona po víně. Předevčírem tam byla se ségrou i s kámoškou. Já jsem psal. Napřed odešla ségra, pak kámoška. Ona zůstala. Dostal jsem trému. Přišla za mnou, jestli může přisednout. Ona za mnou!
Měla dvě knížky Krchovského, tak jsme si je četli. Básně, které se mi líbily, jsem jí dal přečíst. Smála se. Občas jsem si odmyslel hovor, rozum a koukal jen, co dělají těla, oči. Co je ve vzduchu. Uzávorkoval jsem její pohled. Šlo to těžko, bylo těžké si ho uvědomit. Byla moc sama sebou. Byla jím.
Měla odřená kolena, spadla, když běžela na vlak. Vstala, že musí běžet na vlak, akorát vzápětí zjistila, že je to bus, který je dál, takže bude muset fakt běžet.
Nabídl jsem se, že ji svezu. Ostýchala se zneužít mojí pohostinnosti, ale přemluvil jsem ji. Koupil jsem si cestou falafel, zapatlal se a odhalil své méně vyklidněné, nekavárnové, automobilistické já, které všechno čekuje. „Když je značka nebezpečí zvěře na silnici, nedávej dálkáče, protože zvěř na světlo reaguje tím, že zkamení,“ poučoval jsem.
Vždycky, když nějakou vezu, vezme to špatný drajv. Na fejsbuku taky. S touhle ale ne. Nebo nevím. Znáte to. Nesmíte nic vědět.

Šel jsem kolem Pštrosa a uviděl v něm Anetu s nějakou kámoškou. Zaplul jsem sebevědomě dovnitř, protože jsem ji znal a protože jsem o ni neměl zájem. Pustili jsme se do žoviálního rozhovoru. Nabídl jsem si z jejích fotek z Erasmu ze Švédska. Ležely na stole.
Fyzické fotky focené na negativ. Staromilka. „Pořád pracuješ v Terryho ponožkách?“ „Pořád.“ „Jsi tam už úplný itinerář.“ „To jo,“ zasmála se. „Máš už nějakého přítele?“ „No mám, Kubu,“ odpověděla. „Ale chvíli jste spolu nebyli, ne?“ „Přijel za mnou do Švédska. Tam jsme se zase dali dohromady.“
Byl jsem u toho, když se znovu dali dohromady předtím. Oni spolu snad začali chodit tak, že se znovu dali dohromady. Kuba po jejich prvotním chození na gymplu vypadl do Anglie. Takový ten mladistvý popud něco zažít, začít. Dal jí kvůli tomu tentokrát košem. Vedl si tam dobře jako barista, ale vrátil se do Zlína.
Byl jsem zrovna s Anetou poprvé na pivko v Bloku. Schůzka typu „co bude“. Z Bloku jsme šli do Pštrosa, kde byla nějaká vernisáž. Dával jsem slívu, ona víno. Najednou se objevil Kuba. Od toho momentu spolu chodili.

Kuba mi jednou definoval dilema vztahu. Jsem mu říkal, že každý kluk říká své holce, že je nejkrásnější na světě, ale myslí to tak jen v tu chvíli, když je s ní. „Já to Anetě neříkám, protože není,“ řekl.
Škoda, že tomu rozchodu nedal šanci. Zhroucení prvního vztahu je tak drtivé, až je stěžejní. Já právě hledám tu, která mi bude připadat nejkrásnější na světě. Moc jich takových není. Když náhodou jo, tak je to pěkně vyděsí.

Milovat se musí jen tak akorát. Ani málo, ani moc. Jen to je vlastně láska. Když je to moc, tak je to taky láska, ale šílená, básnická. Tu asi vyhledávám. Nebo jsem vyhledával.

„Jdu do Katovarny. Tak říkám kavárně Továrně,“ ohlásil jsem. Aneta se zvláštně podívala na svou kámošku. Řekl jsem jí předtím, ať pozdravuje Áju, její nej kámošku a spolubydlící. Jednou jsem se s ní líbal v Golemu, načež se rozbrečela. Byla asi opilá.

Aneta z toho dělá big deal. Je to asi nějaká tradovaná historka, modelovka. Pak jsem se s Ájou párkrát v pohodě bavil. „Tak pěkný večer. Je už večer?“ loučila se roztržitě Aneta. Podíval jsem se ven. „Šedo.“ „Tak pěkné šedo,“ zasmála se a já jsem opustil prostor s pocitem, že jsem se moc vyndal.

V Katovarně seděla Ája s jednou holkou, kterou znám z olomouckých slamů, ale rozhozený Anetiným tajnůstkářstvím jsem k nim nepřisedl, ani jsem je nepozdravil. Sedl jsem si zády k nim. Vlastně jsem chtěl v klidu šéfovat holku, co tam obsluhovala. Zrzku.

Jednou v létě jsem seděl na lavičce v parku a přisedl ke mně bratr Adama Ještě Většího. Adam Ještě Větší byl kámoš Petra Psycha. Oba myslím furt žijou, ale už je nevídám, proto ten minulý čas. Zlín je město duchů, všichni zmizeli.

Bratr Adama Ještě Většího, nemůžu si vzpomenout na jméno, byl velký hulič. Vůbec neřešil školu. Jednou ráno jsem ho potkal se snowboardem. Místo do školy šel na svah. Dali jsme se do řeči. Jezdil pomáhat svému otci někam na farmu do Čech.

Jejich otec byl despotický Slovák. Adam Ještě Větší po něm zdědil psycho povahu. Byl šílený, hlavně když se opil. Přispěl k tomu, že jsem přestal pít. Při mém předposledním opití se na Silvestra 2012 mi před Blokem zhoubovaný a opilý strčil prst do oka.

K naší lavičce přišly nějaké dvě holky. Jedna z nich byla ta zrzka. Usměvavá s prvorepublikovým mikádem. Byla jako zjevení. Byla by, kdybych ještě pil. Když jsem ještě pil, míval jsem hodně zjevení. Bylo to asi všeobecně tím, že jsem víc žil. Teď držím odstup.

Buchty jedly jahody. Zrzka mě zaujala tím, že řekla, že už je nechce, že už tam jsou jen samé zhnilé, a vzápětí se zeptala, jestli si někdo nedá. Bratr Adama Ještě Většího si jednu vzal. V klidu týpek. Já jsem řekl, že jsem jahody před chvílí měl. Holky se daly na cestu. Bratr Adama Ještě Většího řekl, že s nima chodil na umprumku do Hradiště.

Po vyhazovech z gymplů tam udělal maturitu. Napodruhé. Na té první mu odmítli věc, kterou vyrobil. Chlubil se, že ji pak jenom přetřel a za půl roku obhájil. Gangster.

Myslel jsem na tu holku, že už ji nikdy neuvidím, ale pak jsem ji uviděl. Na plakátu na fakultě multimediálních komunikací. Byl to přímo billboard, trkl mě do očí. Každý obor tam měl jednu tvář. Ona byla tváří marketingových komunikací. Ta indicie mi umožnila najít ji na fejsbuku.

„Viděl jsem tě na plakátu,“ napsal jsem jí. Těžko říct, proč jsem se víc nesnažil. Uvedl jsem se jako ne moc inteligentní šílenec, který hledá lidi na fejsbuku. Neodpověděla a já už jsem víc nenapsal. Asi jsem si na ni nevěřil. Měla v sobě něco typicky zrzkovského. Já mám v sobě něco typicky zhrzeného.

Jednou jsem šel kolem Bloku. Nakoukl jsem dovnitř přes sklo. Seděla tam s nějakou kámoškou na mém oblíbeném místě. Vešel jsem a sedl si vedle nich. Bylo to moje oblíbené místo. Byl tam druhý oddělený stoleček, ale jednolitý gauč.

Byl to balanc na hranici taktnosti, všude kolem byla spousta místa. Pak jsem se rozseděl a vklouzl do pohody. Kámoška zrzky zastávala všechen talking. Bavila mě. Díval jsem se a poslouchal jako na divadle. Miluju tenhle street art nebo spíš café art. „Teďka mě objal a řekl, že jsem krásná. Že bych mohla mít na každém prstu deset kluků,“ řekla třeba. Měla na mysli taťku.

Myslím, že vnímala můj pohled a mluvila tak trochu pro mě. Celkem se mi líbila. Natuclá aperitivem rezonovala životem. Vnímal jsem to všemi póry. Mám rád lidi, když nemluví na mě. Můžu být čiré vědomí.

Zrzavá vždycky jen něco přizvukla. Hověl jsem si nad zázvorem. Zrzka zavelela k přesednutí. Mluvivá se ptala proč, a pak dodala: „Jak chceš.“ Nebyla tak krásná a elegantní jako zrzavá, takže si nemohla klást podmínky. Viděl jsem ji párkrát už dřív a nikdy mi nepřišla zajímavá. Vytáhla to z ní až ta zrzavá.

Přesedly si kvůli mně. Nebylo pochyb. Ohlédly se po mně takovým tím pohledem, ze kterého víte, že jste předmětem. Dal jsem si další zázvor, aby nevzniklo podezření, že jsem tam seděl kvůli nim. Neseděl. Jen napůl.

Naproti mně usedl muž středního věku. Cinkal klíčema od auta jako na sedmnáctého listopadu. Objednal si preso a nervózně pokukoval kolem. Byl jsem jediné vědomí v jeho zroném poli. Radikální karma.

V Katovarně mě zahrnuly vzpomínky. Dřív jsem sem chodil často. Pracovala tu Eva. Rajcovala. Jednou jsem spadl z kola a zlomil si loket. Z úrazovky jsem jel rovnou sem a skrz tu sádru se s ní seznámil. Večer hráli nějakou trapnou divadelní hru. Dal jsem za ni kilo a díval se na ni s ní a s tou zlomenou rukou. Nechal jsem tam ten den pěťo, ale seznámil jsem se.

Naproti mně teď seděl obecní idiot. Okolí mate tím, že je pohledný jak americký herec. Rozčarování z toho, že má v hlavě vymeteno, je pak o to větší. Já už jsem si tím prošel, takže jsem bral v pohodě, když ke mně přisedl. V původním umístění měl pod sebou kaluž. Z baťohu mu tekla špatně zavřená šťáva a on pro to neměl nic, než hurónský smích.

Servírky nevěděly, co si o té fúzi myslet. Tvářil jsem se neprohlédnutelně. Otravuje mě nebo mě zná? Možná došly k závěru, že jsme kámoši-pomoši. Jedna si pak všimla té kaluže a byla nepříjemná. Řešila to s ostatníma. Nadávala, že mu to teče i v novém umístění, že dělá novou kaluž. Byla to hezká bloncka se stříbrným křížem ve výstřihu. Nepokrytě nervózní. Prcala ho, jako by se pochcal. Vůbec nebrala v úvahu, že je mentálně slabší. On se smál.

Vystreslá knajpa, ale mám ji rád. Komerční. Musíte si něco objednat. Mara Weisz se téhle formulaci v páře smál. Měl jsem na mysli samozřejmě druhou objednávku. Jak dopijete, začnou se obsedantně ptát, jestli je všechno v pořádku, jestli jste šťastní. Vydírají, abyste si dali další drink.

S Marou Weiszem jsme seděli u bazénu a ohlídli se po ženě, co šla kolem. „Někdy je to plavání aj dobré,“ usmál se na mě pán s flákem tuku přes ohanbí. „Je pěkná, ale má divné břicho,“ zhodnotil ji Mára, který je dokonalý z posilky. „Stará, ale zachovalá. Jezdí na kole,“ řekl jsem. „Ty jo, ty máš informace,“ poznamenal Mara.

Uvědomil jsem si, že ta žena je možná mladší, než já. Vyložil jsem Marovi, jak jsem jí jednou vyčetl, že plave moc sebestředně. V lajně na kondiční plavání mě napřed zezadu bouchla do nohy, když jsem byl pomalejší, a pak mě nakopla do hlavy, když se po předplavání moc brzo zařadila. Příště jsem do ní po stejném počinu jemně vrazil a ona se na mě osopila. „Nemáte plavat jako kráva,“ řekl jsem. „Co si to dovoluješ?“ chtěla vědět.

Iritace prochází gradací a někdy si žádá katarzi. Jako s Mattem na poetry slamu v Olomouci. Loni mě během vystoupení přišel nakopnout na pódium, protože jsem tam byl moc dlouho. Letos jsem ho hodně prudce odstrčil, když se o mě opíral cestou na to samé pódium. S každým máme nějakou emocionální historii úprav.

Studený čumák servírka obecního idiota podprahově dehonestovala, takže se brzo zdekoval. Dorazila skupina dvou matek a pěti dětí. Hledaly místo a bylo jasné, že můj kulatý stůl pro deset lidí je jedinou možností. Zrzka za mnou přišla s direktivním dotazem, jestli bych si nepřesedl k jinému stolu. Rovnou na něj ukázala. „Já už sedím a je mi dobře. Můžou přisednout,“ odpověděl jsem. „Třeba chcou sedět sami,“ vysvětlovala.

Že by někdo někam přišel a chtěl stůl, kde sedí někdo jiný, bez toho jiného, protože tam chce sedět sám? Byly to dvě nepozérské matky s dětma. Nejvyklidněnější skupina obyvatelstva. „Můžeme přisednout? Nevadí vám to?“ zeptala se jedna z matek potom, co jim zrzka tlumočila mou nabídku. „Nevadí,“ usmál jsem se nuceně, vystreslý ze servírek.

Seděl jsem a nedělal nic. Ani jsem se nepohl. Přede mě si sedl blonďatý andílek, holčička. Studovala mě. Koukl jsem po zrzce, studovala mě taky. Nenápadně, po očku, které jsem zrovna vychytal. Imponovalo jí, že jsem hájil svou pozici.

Zrzavost je prý gen od neandrtálců. Mám rád zrzky. I ty odbarvené. Tahle byla přirozená. Měla to v sobě. Liška. Vytáhl jsem mandarinku a položil ji na stůl před tu holčičku. Zeptal jsem se jí, jestli ji nechce. Holčička zavrtěla hlavou a usmála se na svou máti. Vzal jsem si mandarinku zpátky.

Holčička se střídavě dívala na mandarinku, na maminku a na mě. Ostatní děti se na mě taky dívaly, dětsky neomaleně. Díval jsem se na ně jako Buddha. Ani dospělácky, ani dětsky. Nevěděly, co si vybrat. Sledoval jsem, jak se rozhodují a nijak do toho procesu nezasahoval. Zrzce jsem říkal, že mi nevadí, když přisednou, ale ve skutečnosti jsem byl rád.

Kolem kulatého stolu jsme vytvořili propojenec, i když jsme spolu nepromluvili. Holčička furt koukala. Něco jsme navazovali. Kdybysme se někde potkali, tak bysme se znali. To Katovarníci nemohli dopustit. Museli nás atomizovat, protože dva oddělené celky na jednom platebním modulu by bylo velký špatný.

Zrzka mi to jenom přišla vyřídit. Dostala to rozkazem. Se svou milou energií se tam vůbec nehodila. Že si ji uchovala i tam, znamenalo velkou vnitřní sílu, vpravdě zrzkovskou. Možná si ode mě v Bloku odsedla proto, že tady tou rezervovaností načichla.

Jsem princ na vyklidněném koni, který ji přijel neohroženě zachránit ze spárů temné katovarnické energie. Nebo jsem ji fakt sral? Nejdřív si přisedl bratr Adama Ještě Většího a ona přišla, pak jsem si přisedl já v Bloku a ona si odsedla a dneska chtěla, abych si přesedl já kvůli matkám s dětmi a já jsem odmítl. Co bude dál?

Je třeba spokojit se se zmatkem a unikáním toho, co chceme. Nebo se s tím spíš smířit. Se zmatkem se spokojit nedá, to by byl oxymóron. Nebo by to možná chtělo konat. Kopat za svůj tým. Nevzdávat se svého místa na světě. Nebát se svého másla na hlavě.

Na letu z Prahy do Šanghaje mi před půl rokem jedna Číňanka kladla na srdce, že když se budu chtít zalíbit nějaké holce, mám udělat pořádný bordel. Viděla, že jsem spíš klidný. Tím nechci říct, že se zrzce chci zalíbit. Markeťačka. Trhovkyně. Reklame tělem. Myslela, že jsem nějaký zhulenec, když mě zná od bratra Adama Ještě Většího.

Nemá ráda zhulence. Je na šéfy. Já nejsem zhulenec, i když tak působím. Vlastně působím jako heroiňák. Nejtěžší věcí na světě je překonat své působení svou přirozeností. Nebo ne překonat, ale uvést na pravou míru. To chce odvahu. Vymanit se z olova strachu, koho ve mně vidí druhý. Uchopit svou tvář tak, aby bylo vidět, že jí jsem, že jsem vědomí, které tvaruje, že jsem při vědomí.

Dát vědět, netvářit se, dát vědět pouhým pohledem. Absencí intence, že mi o nic nejde. Že prostě jen nevinně jsem jako jsi nevinně ty. Že jsme tu my kolem jednoho stolu. Rovnocenní partneři ve hře vědění. Bez hradby, bez mostu. Víme o sobě, hledáme se, hledáme něco. V čase. Ztrácíme se a zase nacházíme. Užasle jako zrovna rozené dítě.

Ein zwei drei, zrzka nese čaj. Nechce slyšet to, co tisíckrát předtím, ale ani nic opačného. Chce variaci. Aby to znala, uměla, ale aby v tom zároveň byl faktor X, vhled, aha efekt, sebevědomí. Když víš, co chceš, a víš to tak, že ona vidí, že to víš, a vidí to tak, že to ví, a ví, že to něco je ona, a ty, když vidíš, že to vidí a ví, tak vidíš a víš, že je to pravda.

Platím. Dám jí pět korun dýžko a jdu na Vraždu v Orient Expresu. Mají poslední místo.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 129/2024: Rusy ruší všichni (Zjara 22)
DV 128/2023: Chronický kronikář
DV 127/2023: Energy je, Tramvaják
DV 126/2023: Kontrakultura, Berlín
DV 125/2023: Trondheim a Lillehammer a další
DV 123/2023: Ostrov lekcí a další
DV 122/2022: Koncert před zámkem a další
DV 121/2022: Jaromír Typlt v Uherském Hradišti křičel Stisk a další
DV 120/2022: Decibely
DV 117/2022: Estetika zavrženého
DV 116/2021: Máš zájem?
DV 111/2021: Stáváš se básníkem
DV 107/2020: Maje stát, Topení
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další