Leopold F. Němec

Vážený pane Hessi.


Poslední únorovou neděli, to ještě bylo dost sněhu, jsem šel vyvenčit morče. Vzal jsem ho na dlouhé vodítko, aby si mohlo trochu zaklusat. Jenže v tom hlubokém sněhu to nešlo, tak jsem ho musel vzít do náruče a prošlapávat sám.
Namířil jsem si to přes velký družstevní lán rovnou k lesu. Je odtud pěkná vyhlídka na město, protože tovární komín je bokem a nekazí i tak dost škaredé panorama - cihlové domy, panelové domy, dřevěné domy, vykřičené domy a dokonce jeden Hasičský a jeden Dělnický dům.
Už jsem byl skoro u lesa, když se na jeho okraji objevilo v rojnici 45 lyžníků, v rozestupech na tři metry. Odráželi se soupaž dlouhými holemi a řítili se rovnou proti mému morčeti. Protože to od lesa bylo mírně ze svahu, spočítal jsem si pomocí kalkulačky na hodinkách, že budou u mě co by dup. A jelikož foukalo od jihu, tedy lyžníkům do zad, byli u mě ještě dřív, než jsem schoval morče pod bundu.
Každý jeden lyžník měl na hlavě ušanku a přes ramena bílý plášť. To byl ten důvod, proč jsem je nespatřil dřív. Chudák morče mi strachem pod bundou nadělalo, a ani se mu nedivím. Mně samotnému se třásly vanilky, jak listí na smuteční vrbě.
Ale k mému údivu kolem nás jen bez hlesu profrčeli. Vše se událo tak rychle, že jsem to nestačil zaznamenat na svůj Canon EOS.

Víte pane Hessi, když jsem je tak viděl v jedné řadě svištět od lesa k městu a v takovém hojném počtu, napadlo mne, jak Vy jste na tom s lyžováním. Jistě, vím že je to indiskrétní otázka a proto očekávám, že mi na ni neodpovíte.
Stačí, když do příštího čísla DV zařadíte opět některou z mnoha mých 5 básní, nejlépe všechny. Z toho poznám, že lyžujete dobře a máte vybroušený styl. A vsaďte boty, že příště těch lyžníků bude 46.

S úctou Leopold F. Němec

STŘECHY Z PAPÍRU

dolů z kopce z náměstí
bývala to hlavní ulice
co dům, to slepenec
žádný styl a různá výška
okny ani římsou, natož dveřmi
nechtěly se podobat

jen střechy z dehtového papíru
byly stejné
po každém větru pocuchané
jak blůza Rózy Wassertrillingové
a černé
jako její dlouhé vlasy

kde je hlavní ulice, zavoláš
a já ti odpovím
rozprodal ji prošlý čas
kde je Róza, zavoláš
a já ti odpovím
odjela hledat vikingské plachty

ve vagónu se zasouvacími vraty
na zádech matyldu
v ruce kufr
v očích strach

uvidím ještě Rózin černý vlas
zavoláš a já ti odpovím
na hromadě kdesi v Polsku
tam je hledej
vlasy umírají ve třiceti
to jsi nevěděl?

SOUOSTROVÍ KURILY

už podruhé měl jsem hloupý sen
jak pod kýlem mého člunu
v šelfu u Kuril
zývá moře a otvírá se díra
v níž voda studená jak řípa na podzim
hrůzou vře
kdosi mne chytá za ruku a klade si ji na břicho

dlaň pomalu sunu dolů
v naději
že stisknu chaluhy a hrobové ticho
namísto pevného sevření
jako ledový krunýř hladinu když svírá
rybářská loďka
má postel - studené břicho ryby
sem tam na stranu se kývá

v červeném pyžamu
jak trosečník na ledové kře
v posteli se tyčím a křičím děsem
muž přes palubu!
padám na polštář kamenité pláže
v dlani mi klouže ústřice
a vzdálený dívčí hlas
slyším jak mořské šplouchání

byl to ten hloupý sen

MADAM RIKOVSKÁ

v úzkém průchodu na schodech od kostela dolů
potkávali jsme se denně
ona v klobouku se širokou stuhou
v rukavičkách
já s aktovkou na zádech a krátkých kalhotách

dobrý den madam Rikovská

usmála se
zastavila o schod níž než stál jsem já
v pase mírně se předklonila
a s odpovědí na můj pozdrav
mne pohladila po vlasech

dobrý den Richarde

vítr v chlapcově plachtoví
horký dech mých patnácti let
vzdouval bílé kopule velké jak slzy věčnosti
které zajaly mou mysl
a nebylo jim míň jak třicet pět

letos o pouti
uprostřed prázdnin - na Jakuba
v úzkém průchodu na schodech od kostela dolů
nečekaně jsme se potkali
já bez aktovky, v dlouhých kalhotách
vyšňořen jako bonvián

dobrý den madam Rikovská

usmála se
necudná jak Mánesova Josefína
zastavila o schod níž
nebe - peklo - ráj
já stojím jako obelisk
a čekám pohlazení

dobrý den Richarde

její prsty zůstaly mi ve vlasech
vzala mou ruku
dala si ji do klína
a mou hlavu přitáhla k výstřihu
jak francouzský kat hlavu šlechtice
potřísněn vlastním poznáním
prosil jsem že trpět chci ještě víc
nechápal jsem proč mne náhle odstrčila
třesouc se a zuby skřípajíc
jak malá holka když se pere
a horkým dechem šeptala - tak už běž

ČERVENÝ VAGÓN

ještě tak mlád a již mrtev
přesto denně ráno musel jsem vstávat
na tvář hladce oholenou pitralón dlaněmi natleskat
pak honem snídat
vejce slaninu čerstvé pečivo

doběhnout na vlak
ve vagónu stáhnout okénko z něhož až do zatáčky
s předstíraným dojetím
mohl jsem mávat
na peróně zmenšující se lásce

na konci zatáčky
jak u soudu na dřevěnou lavici usednout
zavřít okno
aby ze stařičké páry jiskry sem nelétaly
ještě by něco mohlo vzplanout
třeba srdce

den, měsíc, roky
ona i já jsme mávali
teď teprve vím
že v okénku i já jsem se vzdaloval
na peróně zmenšující se lásce

dnes jedu naposledy
páru vystřídal motoráček
nelétají jiskry, nic nedoutná
jen ten červený vagón co tvoří celý vláček
u přejezdu smutně houkne

vystupuji
ve stanici stojím zcela sám
u plotu na slepé koleji reziví stará pára
jak na ni hledím, začínám se usmívat
a bůh ví proč
začínám mávat

ještě chvíli jako podivín
v dešti a samojediný ve stanici mával jsem a stál
s pocitem malíře
kterého při retrospektivní výstavě
vítal jen prázdný sál

VZDÁLENÉ BUBNY

věnováno Jarmile Moosové

když naposledy
ze dna jsem stoupal
cítil jsem čísi horký dech
pak úlevu a uvolnění
s představou vlastní svobody
pouze melodie - tun tu du
co byla tak krátká zdá se pryč
už není
jako ty vodní mlýny
na potoce v podhradí

jenom studená voda
stále stejně čistá
přes mlýnek nemusí krkolomně skákat
jen lehce převalí se ze splavu
a v tůni za ním
chvíli se točí
než drobný kámen ze dna zvedne
a poponese dál

stejně tak mne
síla vesmírného proudu nechá klesnout
znovu zvedne
aby dopřála mi pocit
že nejsem v její moci
a co krásné bylo
jako ta melodie tun tu du
se mnou zůstává

Ostatní tvorba Leopolda F. Němce publikovaná v Divokém víně:
DV 133/2024: Divadlo jednoho herce a další
DV 132/2024: Babí lom, Sen a další
DV 131/2024: Mýtné brány a další
DV 130/2024: Poustevník a další
DV 129/2024: Schodiště Bono publico a další
DV 128/2023: Blbých psů je stále dost a další
DV 126/2023: Bouchání na vrata a další
DV 124/2023: Rozhovor s Janem Husem a další
DV 123/2023: Výslech, Loučení a další
DV 122/2022: Magnetická střelka a další
DV 121/2022: A uviděl tělo své matky a další
DV 120/2022: Noční obloha a další
DV 113/2021: Slavné májové dny
DV 112/2021: Palácová revoluce a další
DV 109/2020: Gratulant, Ponožky z borůvčí a další
DV 105/2020: Zemětřas, Magnetická střelka a další
DV 103/2019: Proč píšu poezii
DV 102/2019: Jak medvěd hledal nevěstu
DV 101/2019: Moravský vrabec a další
DV 100/2019: Vanové lázně a další
DV 99/2019: Indie po setmění a další
DV 98/2018: Cesta kolem komína a další
DV 96/2018: Noviny.čz a další
DV 95/2018: Smrtící polibek a další
DV 93/2018: Věrnost, Bílé noci a další
DV 92/2017: Pravděpodobně poslední básně
DV 79/2015: Homodukt, Čekání a další
DV 74/2014: Pacient a další
DV 73/2014: Bílé Karpaty a další
DV 68/2013: Dopis
DV 64/2013: U templu, Trempové a další
DV 52/2011: Síla poezie
DV 51/2011: Taková hloupost
DV 50/2010: In versio, Biograf a další
DV 47/2010: Prsatá barmanka a další
DV 45/2010: Druhá polokoule, Brněnská spalovna a další
DV 44/2009: Chřipka, Za humny a další
DV 43/2009: Noční host, Stará známost a další
DV 42/2009: Hausbót, Bylo otevřeno a další
DV 38/2008: Návštěva, Duhový poklad a další
DV 37/2008: Chobotnice, Kouzlo nechtěného a další
DV 35/2008: volné soboty, zelený osud a další
DV 32/2007: Gurmán, Korupce, Jezdkyně a další