literární časopis založený v roce 1964

Stanislav Vávra

STÍN BLESKU

Vír se točí a nepřestává zvučet ve vysokém tónu velrybí řeči. Uprostřed zahrady za domem se starými arkýři a plátěnými stahovacími roletami jaké se dávaly do oken před sedmdesáti lety, stojí starý strom, kaštan. Stojí uprostřed zahrady, kde není nic než přerostlá tráva, zdivočelé křiviny… a ten strom. Nekvetou tam dokonce ani sedmikrásky, ani pampelišky. Není důvod se do trávy posadit a nikdy ani nebyl důvod položit dívku pod kmen stromu a tam ji vzpínající se, znásilnit. V té zahradě nikdy nebyl žádný důvod setrvat déle než tu chvíli co se dojde od železných vrátek po vyšlapané, kdysi drobným štěrkem vysypané cestičce k domu.
Vír se točí a nepřestává zvučet vysokým tónem velrybí řeči. Pohyb víru je jediným pohybem a jeho zvuk, jediným zvukem, v zahradě. Kolem zahrady, místo plotu, rostou nevzhledné a povadlé túje, které tam kdysi kdosi zasadil a zapomněl se o ně starat. Mezi keři a rachitickým ovocnými stromky, osaměle vzpínají ruce pískovcové sochy, zvracejí do vysoké trávy a klejí, tváře mají šílenstvím a bolestí pokroucené a vedle nich také ty co se smějí pomateným štěstím. Vidět je možné jen v zimě, kdy většina keřů opadá, bývalý smutek i radost však, dávno z nich smyl déšť a obrousil vítr. Teď tam stojí jen řada ztracenců bez tváře, bez duše, ztracenci z nichž myšlenka kdysi do nich vložená, se vytratila v zákrutech větru.
Strom je starý, patrně velmi starý, je polámaný a na zemi pod ním ulámané uschlé i tlející větvě. Je vysoký, i když kmen se před lety rozlomil, roste však do šířky a jeho větve žilnaté a silné jsou jako ruce dělníka lámajícího kámen jsou husté. Jarní i podzimní větrné víry se kolem něho točí a zvučí ve vysokém tónu velrybí řeči a kaštan stojí, upustí suchou větev na zem a mlčí. Starý básník, jemuž třese se již ruka.
Na jaře rozkvete a osvětluje zahradu i dům jako kdyby zval k jarním večírkům i mileneckým hrám, na jeho pozvání však nikdo nepřichází. Když odkvete, květy popadají ke kořenům a vytvoří bělavě růžový koberec, který však rychle hnědne a ztrácí se. Strom je tak starý, že už neplodí, snad je to i proto, že k němu nepřiletí jediná včela, snad je to proto, že vítr neumí rozmetat pyl a oplodnit květy, snad vůbec nikdy neplodil. Není proč. Nikdo se nesehne k zemi aby vzal do ruky lesklý, právě vyloupnutý kaštan z ostnaté skořápky, verš s cenou života, nikdo nemá potřebu dát si ho pro štěstí do kapsy, do kabelky. Proto uprostřed zahrady stojí strom a nikdo neví proč.
Jednou přemožen zvědavostí, jsem prošel křovím a železnými vrátky. Po pěšině mizející ve žluté trávě jsem šel k barokní vile s velkou terasou. Zahrada i přes dávno již neposečené trávníky a nestříhané keře a zdivočelé stromy, byla velmi krásná. Je to místo absolutního klidu místo, kam se bezpochyby chodí umírat.
Terasa před velkými prosklenými vchodovými dveřmi do vily byla čistá, patrně kýmsi pravidelně zametaná. Dlaždice, jimiž je vyložená, tvoří obraz šachovnice, která končí kdesi za dveřmi domu, jako kdyby každý kdo vstupuje, musel si na té šachovnici vstup do vily vynutit vítěznou šachovou hrou. Vystoupil jsem několik schodů k terase a viděl jsem, domnívám se, stopy po poslední šachové hře. Terasa je posetá rozbitými šachovými figurkami z achátu, vypadá to dokonce, jako kdyby po nich hráči zlostně šlapali a dupali. Jen uprostřed té spouště stojí tmavě modrá královna a nedaleko ní leží ve střepech, světlý král s ulomenou hlavou.
Tiše abych nelekal myšlenky ukryté ve větvích stromu, vycházím ze zahrady, abych v příštích hodinách přemýšlel o tom, nad kým královna zvítězila a proč král přišel o hlavu.
Jak dlouho tam ty střepy z figurek jsou a jak dlouho královna pyšně se vznáší nad králem. Myšlenkami mi začínají proudit verše, ale žádný se nezdá vhodný pro toto drama a tak se aspoň uchyluji k přemýšlení o verších a staromilsky přemítám o tom jak s pokorou a úctou se k verši přistupovalo, s jakou úctou se asi zacházelo s královnou v den, než přišla zkáza, před tím než přišla potopa slova. Trochej, Jamb, Daktyl, nesměle se odvažoval básník k volnému verši. Mohl by povídat starý strom? A co všechno si pamatuje? Staré Řecko a třístopý verš? Asi ne. Snad Vrchlického osmislabičný verš, nebo Macharův Jamb? Určitě však básníky dobývající iracionálno.
Kudy jsem chodil a proč, jsem nevěděl. Stal jsem se pro tu řadu hodin mechanickým strojkem naprogramovaným na určité konání a tím byla chůze. Za hodinu, snad za dvě, snad to bylo až druhý den, se k vile opět vracím a nečekaně potkávám přítele Sobotku, kterého jsem již roky neviděl, a teď se potkáme na prašné cestě. Vřele se pozdravujeme a domlouváme si program na večer, kam zajdeme, že podnikneme pěšky cestu noční Prahou a zajdeme do našeho baru na džbánek bílého. A to již máme vilu na dohled, když se k nám přidává bratr Vladimír. Asi jde z práce, má však na sobě ten světle šedý, vlněný oblek, co mu tak padne a který nosí jen na schůzky se Stáňou Baurovou. Je dojednáno, že půjde s námi a že půjdeme do Cascady, kam má přijít i Milton. Vcházíme vrátky do zahrady a jen vykročíme ke vchodu do vily, vychází nám vstříc maminka a volá: "to je dost, že jdete… už mám dávno vařeno." A je samozřejmé, že tak jako vždy se přítel Sobotka zdrží a nají se s námi a pak… najednou nevím co pak
Maminka vchází do vily, za ní přítel Sobotka, Vladimír se ve dveřích ke mně otáčí: "jdeš taky?" Zůstávám stát na terase a jen pohnu hlavou že ne a vracím se do zahrady. Hlavou se mi prodírá zlá myšlenka, že maminka zemřela již před mnoha lety, že několik let je to co odešel Sobotka a nedávno i Vladimír. Scházím po těch několika schodech z terasy a jsem obklopený tmavou podzimní nocí. Přede mnou prosvítá cestička z drobných kamínků, vedoucí k vrátkům ven z tohoto podivného ticha. Jak to, že jsem si to ještě nikdy neuvědomil? To ticho. A tam někde v husté trávě stojí umírající kaštan.
Udělal jsem krok a zablesklo se oslnivým světlem, pak téměř v zápětí za bleskem ozval se ohlušující hrom. A hned další blesk a další hrom. Bouřka v tuto dobu? Jsem trochu překvapený, i když ani nevím proč. Blesk i hrom bijí do kaštanu. Pochopil jsem. Pomalu jdu do míst, kde strom dosud stojí a vzdoruje umírání.
V záři blesku stojí před stromem asi sedmiletá dívenka v domácích šatečkách, teď promáčených sílícím deštěm. Dívá se vzhůru do stromu odkud z dosud husté koruny vyčnívají dvě nohy v manšestrových kalhotách a šněrovacích botách. Postavil jsem se vedle holčičky a mimoděk ji beru za ruku, kterou mi ochotně podává.: "Tatínek," říká. Já neříkám nic, jen mi prošlo hlavou, že kaštan přece jenom letos vykvetl, uzrál, a nyní na konci svého života, má i plod. Ten poslední, krutý, volný verš.
Vedu děvčátko deštěm ven ze zahrady. Nepláče a já se neptám. Oba posloucháme rachocení bouře. Pod rozťatým stromem přetrvává jen stín blesku a osamělý plod. Vítr se točí a nepřestává zvučet ve vysokém tónu velrybí řeči.
Prošli jsme vrátky ven, opatrně jsme za sebou zavřeli a nepršelo a cesty byly suché jako oči hořící bolestí.

Ó JAK JE SNADNÉ BÝT BÁSNÍKEM

To je právě ten omyl. Není a je to dokonce velmi těžké. Nestačí říci - budu básníkem. Krásné a sympatické rozhodnutí. Žel, básníka to z nikoho neudělá. Jednak toto rozhodnutí nemůže přijít jenom proto, že jsem se naučil číst a psát, proto, že chci být slavným (to chce být v skrytu duše každý básník) a nic jiného než psát (psát písmenka) neumím. Jestli jsem a nebo budu básníkem, musí přijít a vyjít ze mne, z mého ducha (můžete tomu říkat i jinak) a nikoli z vykalkulovaného rozmaru. Když čtu poezii mnoha "básníků-básnířek" a nejen ve Vínu, ale ve všech internetových, nebo papírových časopisech, velmi často si kladu otázku: proč? Proč tato skládanka slov byla napsaná? A v tom je veliký problém většiny pisatelů nejen poezie, ale literatury vůbec. Jaký byl důvod pro to, že tyto verše, povídka, próza, vznikly? Ve většině případů ho po přečtení básní, textů, marně hledám.
Předpokládejme, že máme talent, že v naší duši je toho až k nesnesení mnoho co bychom chtěli říci. Ovšem jako každý švec musí umět udělat botu, to znamená vědět jak, musí to vědět i básník. Nestačí jenom nějak rýmovat, nebo jen tak psát nestejně dlouhé řádky slov a říkat tomu báseň… to jaksi nejde, pro mnohé to tak však je. Tak jako se někdo narodí s absolutním sluchem, tak jiný se narodí s citem pro slovo, nebo pro tvar a malování. Aby však mohl svého talentu využít a použít, musí se naučit tomu základnímu řemeslu, právě jako každý švec. A protože nejsem přítelem dlouhých rad a dlouhých a učených rozkladů, protože školy "tvůrčího psaní (co to je?) považuji za nesmysl a tahání peněz z nevinných, doporučuji všem a vždycky, hodně číst. Začít až někde v dávné minulosti. Třeba u Ovidia a jít dobu za dobou a pozorovat jak se vyvíjel verš i próza. Číst básníky devatenáctého a dvacátého století a to je již současnost. Číst naše klasiky i moderní básníky (v každé slušné knihovně by vám měli a pokud nemají, tak obstarat všechno dostupné a také si najít něco z odborné literatury, aspoň základy… sehnat se dá všechno, když budete chtít. Aby vás nemátly termíny jako Trochej, Daktyl, Jamb. Abyste věděli co je to verš a strofa, rytmus a metrum a mnohé jiné. Když se rozhlédnete, najde se pár Básníků i mezi současníky. Najdete je v Divokém vínu, ale i jinde. Poezie má svoje pravidla a pokud se v nich nevyznáte, nic o nich nevíte, nemůžete si je dovolit ani porušovat. Ocitáte se pak již někde mimo poezii a píšete snad, jakousi prózu, jejíž hodnocení je zase jiné.
Chcete-li být básníky, musíte vědět proč a také musíte umět krvácet.