na další stranu
Leopold Němec
BOUCHÁNÍ NA VRATA
Než z komína spalovny začne stoupat
páchnoucí neprůhledný dým,
naposledy nacpu dýmku sušinou z lučních trav
a obřadně z úst vypustím
prstýnky bílých obláčků.
Proměním se v dým voňavý jak dobré trávy,
kvůli tlačenici v ulicích
a ptačímu rozhledu,
vystoupám vysoko nad střechy domů
ke klepadlu u nebeské brány.
Když zabouchám na sněhobílá vrata
a dveřník pokyne, abych poklekl,
pak budu mít jistotu,
že do kolébky na cestu životem
dostal jsem požehnaný bedekr.
Když zabouchám na sněhobílá vrata
a doma nikdo nebude,
pochopím, že jsem i ve dne snil.
Zaplatím větru zpáteční
a rozplynu se okolím.
SLOVA A ŽÍZEŇ
špatně se poslouchají slova
mnohokrát přežvýkaná v křivé hubě
a já bych tak pil
těžko se polykají slova
která v suchém létě škrábou v krku
a není si čeho loknout
je mi na nic ze slov
která mají trvanlivost kratší než krabicové víno
střízlivý bych jim nevěřil
snad proto mazaně nic neříkáš
a čekáš až dopiju posledního panáka
abych ti tvá slova uvěřil
NÁROŽÍ ULICE
Na špinavých nohou sešlapané botasky,
místo špacírky jen sukovitá hůl.
Migrující básník bez domova,
bez sirek, šťourá se s ní
na smetišti v odpadech.
Smaltovaná cedule z nároží,
červená jak ruměnec v dívčí tváři,
na haldě vyvržena leží,
na ní v barvě nevinnosti neúplný text.
Možná haiku, snad název ulice.
Co to bylo za revoltu,
když cedule se válí na smetišti
jak děravá onuce.
Únorová? Říjnová? Listopadová?
Nebo že by palácová?
Básník se shýbnul pro tu věc, i když záda bolí.
Uviděl kus divadelní opony,
zatnul zuby a napíchnul ji holí.
Našel jsem - zvolal řecky vítězně.
Je to SAMET.
|
