na další stranu
Vladimír Stibor
NEDĚLNÍ SONET ANEB BÁSEŇ PRO ÁJU
Když bolest naříká,
zdá se mi o tobě.
Věčné světlo vysychá,
plazí se po dlažbě;
je chladná a chrámová,
tvůj klín svým stínem přikrývá
a oči, ty také ukrývá
před dlaní, jež je vrásčitá.
Nese jizvy jitřní i popelavé krásy,
nezhojená slova na mapě tvých zad;
křičím-li garde, sám sobě dávám mat.
Cítím vůni, na rtech tvé vlasy;
v dálce již hoří mlžný hrad.
Vezmu tě do náručí u neotevřených vrat.
CESTA K ODPUŠTĚNÍ
Chodívám za slovy;
netrvám na tom,
že se vrátí,
že splynou se slzavým údolím.
Chodívám za slovy;
chtěl bych s nimi vytáhnout na břeh člun
a těm,
co už nemohou,
tak těm odpustit...
Cokoliv.
MÁ BUDOUCÍ DCERA
Chtěl bych si ji přidat do přátel,
pak s ní plout k ostrovu barakud,
ryb dravých a štíhlých jako stud,
když před očima pokleká déšť
i vymodlená dcerka Justýna.
Chtěl bych ji jednou vidět,
jak se za mnou otáčí a křičí:
Dlaň je modlitba,
hořká a palčivá,
drsná jak ostružinová stráň.
Slunce se tam převléká.
|
