na další stranu
Vladimír Stibor
NEJKRÁSNĚJŠÍ SEMETRIKA
Po čtyřech vybíhá na kazatelnu,
pak se plazí jako had.
Směje se: Tebe nepřehlédnu
v řečišti svých ztrát.
Tobě jsem dala sestru Sisyfa;
tu nejmladší, když trhá pomeranče.
Mezitím kámen hladí do běla,
na smrt posílá pomalejší hráče.
Je mezi nimi stádo nosičů,
výběrčích daní, tisíce nočních stážistů,
z nichž mnozí živým stínům nerozumí,
lásce ani dřině lehkovážných bavičů.
Ukřižovaným pravdám v kraji chrličů
nabízí sama sebe, déšť, co to s ní umí.
O POUŠTI
Jde přes poušť,
vlasy rozevláté,
tyrkysy v podpaží,
po nichž dříve jen šlapala.
Neřekne nic jiného než:
Jsem tu pro tebe,
pro tebe,
ty můj blázínku…
Od té doby si budeš pamatovat
všechna má znamení.
ODEZVA
Čím více ti slíbí,
tím více ti může vzít.
Není-li, tak ti chybí.
Jsi zmaten, když máš pít
z jejich vřídel, kalných stok.
Při břehu i po hladině
po dobu delší než je rok
plují její drsné dlaně;
neznají slitování ani odpustky.
Na lovu lvic tě chytí do léčky,
pak se zhroutí noc.
Nezvykneš si nikdy na její poklesky,
stigmata, lidský pláč nařezaný na kousky.
Kdy bůh prosí o pomoc?
|
