literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

VČELA JEDONOSNÁ

Přiletěla za mnou do pokoje
vnutit mi něco svého nepokoje.
A protože se jenom tak s něčím nespokojila,
vmžiku mě velmi znepokojila.
Počala mě totiž pilně obletovat.
Takže já ji tu pozornost musela urychleně,
ač nerada, opětovat.
A říkala jí dosud vlídně, ty malá chamtivá loupežnice,
já neumím být sladká jako květ,
ani neumím jako ty uzdravovat svět z jeho běd,
já jsem pouze špatný zvěd jeho sporných věd;
tak toho dotírání ihned nech!
Leda bys mě dokázala opylovat!
Neboť vidím, že mě toužíš důvěrněji kontaktovat…
Leč pochop, na tak vřelou náklonnost,
a takto zblízka,
nejsem v případě bodavého hmyzu vůbec zvyklá.
Sleduj, jak to tvoje zlověstné bzučení
ve mně nebudí nižádné nadšení.
Hřešíš na to, žes tu navýsost exkluzivní host.
Za to prosím respektuj
moji právě aktuálně ad hoc mimořádně rozšířenou únikovou vzdálenost!
Jenomže tahleta samozvaná včelička,
ta mého privatissima saprlotská narušitelka,
přátelskému domlouvání porozumět evidentně odmítá.
Proto měním strategii a se jí bráním
tu uhýbáním, tu holou dlaní,
tu prudce rozmáchnutou paží, kšá, kšá, plaším
toho satanáše,
než na mně skorovraždu a na sobě sebevraždu,
propáníčka, snad doopravdy spáše?
Již se k obojímu hotoví,
i když já o to zrovna dvakrát nestojím.
Avšak ona po mně, zdá se, stále více lační,
ale ona, stále více akční,
se rozhodla, prý ať to VZP hodně bolí,
ať ji to třeba složí,
mi to svoje vysoce efektivní injekční zařízení
jen na jedno použití,
při maximálním využití,
předvést v praxi.
I naočkovala mě, žel bez chlazení ledem,
svým obávaným jedem
plným palčivého histaminu,
svými účinky propastně odlišného od medových vitamínů.
Načež jsem ji, už nebožku, já, signifikantně oteklá, pohřbila v květináči
a na rov pod fíkusem jí na památku lípla nápis:
Včela jedonosná
(nar. ? zem. 20. 6. 2018)
Za ten edém zde měj si eden!

TAM UŽ NEBUDU MÍT STRACH O KABELKU

Až se vydám na tu onu štreku
bez dlažebních kostek, bez asfaltu,
bez chřestivého štěrku,
obejdu se, až se po ní ve svém věku,
hafíkové moji milí, pustím v spěchu,
i bez vašeho zlobivého psího štěku.
Až se vydám na tu onu štreku
bez jídla, bez pití, bez vitamínů v plechu,
už nikdy nepodlehnu stesku
po drahém zboží v Tesku.
Natož bažení po úspěchu, po potlesku,
po své krásné fotce v Blesku.
Až se vydám na tu onu štreku
bez bot, bez šatů, beze šperků,
už nebudu mít, až mě, andělská ostraho nebes,
dáš na oblaku umístěnku někam do přístěnku,
teprve tam, na posledním treku,
už nebudu mít strach o kabelku.