|
na další stranu
Zora Wildová
TO JÁ SAMA
Noc tmou sotva ušmudlaná
spí vedle mě hluboce a poklidně
až po bradu do mé duchny zakutaná.
A když už se musí pro své ještě větší pohodlí zavrtět,
učiní to tak způsobně,
že venku za oknem ani lístečkem na stromě
nepohne.
A já, já jen hodiny tiše poslouchám,
jak jemně pochrupává,
jak ryčně zařezává
v jednom tahu od večera až do rána,
jako kdyby všechny prášky na spaní,
co jsem nám oběma včera na talířek nachystala,
sama sezobala.
Jenomže to jaksi není pravda,
protože to já, já únavou,
čekáním a netrpělivostí utýraná,
jsem je sama spolykala,
aniž bych se o ně s někým chtěla dělit,
aniž bych je počítala.
JAKO PŘIBITÁ
Chtěla jsem hodit flintu do žita,
ale ona mi zůstala v ruce jako přibitá.
Načež třesklo do ticha
a mě horkost palčivá od hlavy až k patě polila
a já padla dočista zabitá,
neboť ta flinta,
to fakt nebyla finta,
ona totiž byla, jak jsem nyní velmi dobře cítila,
plně a ostře nabitá!
Sama sebe jsem trefila,
aniž bych mířila,
do sebe jsem vstřelila něco střeliva,
aniž bych prst na spoušť vložila.
Avšak ta nehoda zpozdilá
se jen o dost málo, jen o třikrát tři věčnosti zpozdila,
a tak, ač se mi smrt celkem líbila,
stačí si vzpomenout,
co všechno jsem při ní,
a to prosím za naprostého střízliva, zažila,
já tu ránu ve zdraví přežila,
i když možná malounko střelená.
Já to ráno v tu ránu ožila,
ovšem ne tou ránou do spánku,
nýbrž oním ránem ze spánku
ráz na ráz, a proto ten náraz,
a proto tak naráz,
vzbuzená.
SMUTEK MI NEMŮŽE NIKDO ZAKÁZAT
Hodně si toho já, hloupá, nechám líbit.
A ještě více slíbit.
Leccos si dám vnutit, mnohé přikázat,
ale smutek mi nemůže nikdo zakázat.
Když se mi zachce plakat, ne že budu oči šetřit
a ne že si nechám slzy z rozpálených tváří
hned tím prvním nažehleným a jako na oregami důmyslně a precizně poskládaným
sněhobílým batistovým kapesníčkem
sebefámy dbalé dámy,
natožpak nějakým na kdeco alergicky nafrněným
či prostydle pofrkávajícím nosem již použitým
a do odpudivé hroudy nonšalantně sežmoulaným kostkovaným režným hadrem
z kdovíkoho usmolené a rozedrané pánské kapsy,
co nejrychleji setřít.
Jen já vím, za co všecko svému žalu vděčím!
Proto se mu tak zle, tak hrubiánsky, tak hulvátsky
neodvděčím.
Pro něj dám i na nutkání k štkaní!
Pro něj jsem schopna se pustit i do fňukání!
Natolik s ním soucítím a on zase se mnou,
až jsme spolu jedna mysl, jedno tělo:
on - můj tvůrčí duch a já - jeho silně zanícené amúzické střevo.
NEŽ HO SPOLKNU S ČÍMKOLIV
Ještě si ho nesu na ústech,
ještě si ho nesu na puse,
než jej dosud vlahý,
než jej dosud nevychladlý,
vypátrá můj zmlsaný gurmánský jazýček.
A než jej pak ihned znalecky a blaženě se rtů olízne…
… nu ovšem, že to ten tvůj poslední polibek…
A než jej potom já,
aniž z něj kdy učiním součást stravy,
aniž kdy na něj nadštím žíravé žaludeční šťávy,
aniž ho vůbec kdy strávím,
hladově a nenasytně spolknu s čímkoliv,
co slaného si v lahůdkářství
za rozumný peníz zakoupím
a co všecko jsou jen k chlebu a bramborám
ubohoučké přílohy;
ne, kromě tebe jsem nikdy nešla s kýmkoliv!
MŮJ VELKÝ KAFÁČ STOLNÍ
Jakýže mezi vámi vidím rozdíl?
Když on si to u mě už taky párkrát rozlil?
A taky aniž by se rozbil?
A tím své každodenní opojnosti pro mě pozbyl?
On, můj velký kafáč stolní!
Kdežto ty leda tak jakýsi přítelíček
mně jen k nalévání pouze pouhé čisté vody
stěží dobrý.
VYPÍNÁM
Když si tě chci dobře prohlédnout,
no tak se na tebe pořádně podívám
co nejvíc rozzářenýma očima.
Avšak pak v zájmu šetření energií,
tou jsem totiž od doby, co účty platím já,
nucená neplýtvat,
zrak včas vypínám.
Nebo aspoň na stand by přepínám.
Ale to se už zase ten můj vnitřní o tě začíná
poněkud potrefeně,
poněkud obsedantně,
možná až příliš familiárně,
možná až přespříliš intimně,
téměř až nehorázně, až skandálně bulvárně,
až dočista encyklopedicky
zajímat...
JINAČÍ ŠÍBR TĚ PŘEDBĚHL
Jak pyšně jsem nosívala
šaty z tvých obdivných pohledů,
i když vím, že bys mě jimi nejradši do naha vysvlékl.
Otálel jsi z podivných ohledů,
až tě jinačí šíbr předběhl,
až mě číman život lstivě převlékl
ze všech těch úchvatných plesových modelů,
ze všech těch špičkových a prima odvážných,
i ze všech těch třeskutě výstředních,
i těch úplně ujetých a, jak to slušně říct,
i těch naprosto vošajstlich
módních kreací
do hadrů a mundúrů vhodných jen pro práci.
|
