literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

DĚDEČKŮV VIRTUÁLNÍ POMNÍK

Kvůli mému pražskému dědovi
mě kdysi občas hryzlo svědomí.
Jak já dokázala vlastního dědečka zneužít,
třebaže byl už tenkrát hodně dlouho po smrti.
V roce čtrnáct padl na válečném poli.
V rakouské uniformě
prý někde na východě,
prý někde na kruté ruské frontě.
A touto politováníhodnou událostí
jsem si vylepšovala, na radu rodičů,
svůj dosud dětsky bezobsažný životopis,
svůj dosud politicky nevyzrálý kádrový profil,
kdykoliv jsem chtěla postoupit
na vyšší stupeň školy.
Děd byl vyučený soustružník,
šlechtic mezi dělníky, a sokol,
jak dosvědčuje jediné mně po něm zbylé foto.
Když ho přinutili jít se bít za císaře pána,
mému otci bylo pět a sotva si mohl pamatovat,
jak vyhlíží jeho táta.
Zato já si ho uměla do detailu vybavit,
já měla z historických reportážních snímků
načerpané velice konkrétní černobílé představy,
jak to vypadalo, když mu zaveleli
hnát se útokem proti nepříteli,
když ho střetla střela, když ho k zemi smetla,
když krok od zákopu ležet zůstal
a krev mu zalila ohyzdně rozšklebená ústa.
Ta tragikomicky zrychlená němá kinematografická smyčka
se mi i teď tu a tam sama od sebe spustí a promítá před očima.
Kde vídám ten obraz trhavě se míhat
v doprovodu komentáře
tázajícího se mým pokaždé znovu rozhořčeným vnitřním hlasem,
ve které leda větru vanem ledabyle zasypané jámě
leží jeho anonymní kosti
bez kříže, bez květin, bez známek mrtvým slibované
nikdy nehynoucí důstojnosti?

A tak mně to nedá,
abych nešla svého děda hledat,
když teď už vím, kam se za ním vypravit.
Nikoliv na Rus, do té mrazitánské dálavy.
Není nutné opouštět naše vlídné klima,
stačí se doma pouze v letním tričku a lehkých trepkách
ve svém pokojíčku, ze své pohodlné sedací soupravy
počítačem přisát
na web adresu pražského Klementina.
A čarovnou mocí internetu si zjednat přístup do archivu
autentických dokumentů dobového úředního tisku
s výčtem lidských obětí tehdejšího válečného běsnění.
Víc než 78 000 stran lakonických denních zpráv.
Co stránka, to v přehledné úpravě dva sloupce jmen
s již hotovým náhrobním nápisem…

Chvíli namátkou klikám,
jak do toho minimalistického statistického arcidíla
zkusmo vnikám…
až k příkazu, sezname, otevři se!
A jestli to není klika, on mě vítá a že už čeká
jenom na zadání dědečkova jména!
Provedeno.
Avšak běda, tento soubor mého děda vůbec nezná…
Ó, 39 144 strany marného načítání!

Leč soudobým blouznivým hledačům
virtuálních zlatých trojských pokladů
se ihned jiné nabízejí k prokutání
v podobě páru věcně věčně spřízněných alternativ,
Doplňky a opravy nazývaných.
Čili následnou fázi pátracích preparací
nadto jistím parafrází na frázi málem zaříkací,
otřeste se, otřeste, dodatečné materiály,
přece se ten pro mě nejdůležitější pěšák
c. a k. Rakousko-uherské polní armády úplně neztratil!
A tu mnou až cukne překvapením:
můj dědeček je možná nalezený!
Tedy aspoň ve výtisku ze dne 28. 11. 1914, str. 51.
Jméno odpovídá, i to, že byl infanterista,
že pocházel z Čech a z Prahy; toliko letopočet narození
není zrovna na numero přesný.
Ale aťsi!
Vždyť zase příslušnost k bojové jednotce tak krásně sedí…
Jenomže pak mě za dvojtečkou zarazí,
co moji nadějnou dedukci a dějovou konstrukci
zcela rozvrací
čtyřmi malými písmeny: verw. Verwundet. Zraněn.
To znamená, že můj děda zatím snad že stále žije?
Fantazie!

Která mě se svůdností čiré utopie
navádí
prstíčkem úporného slídiče
proklepnout ještě pramen poslední záchrany,
objemnou složtičku slující Váleční zajatci.
Tudíž potřetí vtěluji dědečkovo jméno
do okénka k tomu určeného
a své přání přitvrzuji formulací takřka zaklínací...
A nový zásah, nová trefa
ve výtisku ze dne 11. března 1916.
I zde je evidován voják kýženého jména,
jako děda vyznání římskokatolického,
od 26. 8. zajat v Przemyszlu,
internován do Ivanova, gub. Novgorod, Rusland.
A to, jak tuším, asi nebyl ten nejlepší zaopatřovací ústav…

Načež veškerá předchozí odhalení vniveč změní
Rakouského červeného kříže Zprávy o nemocných
a o raněných.
Načež, jestli správně bádám, hádám, že od data
2. 11. 1914 rovněž tady vedou o dědovi záznam.
O četaři jeho jména.
Inu není pochyb, že to chtělo pohyb,
stihnout pobyt v nemocnici u nás v Budějicích o 4 týdny dřív,
než si všiml vojska šiml,
že mu ausgerechnet
tenhle jeden na noze pochroumaný mraveneček chybí
kdesi na bojišti, kdesi na Haliči;
takové vládly v světě zmatky zkraje oné velké války!

A proto výše uvedenou informací
i dnes, po stu letech, stejně jako před stoletím,
život mého děda pro mě končí,
ovšem aniž jsem se dozvěděla sebemíň o jeho konci.
Jen mému soukromému autorskému válečnému velkofilmu
přidala na metráži inspirací
pro další skličující scény.
Když mě přiměla ještě, a ne nevýznamně,
zapracovat na režii, na kameře, na scénáři…