Martin Patřičný

BOJLER V KOŽICHU

Byla už na cestě domů, když na zastávku přijelo krásné a velké bílé auto. Zastavilo, zhasla světla a z auta vystoupil menší, bělovlasý pán. Přes ruku měl nějakou deku, nebo co a z batůžku vytáhl baterku, notýsek a brýle a proud světla namířil na jízdní řád. Něco si zapsal, a když uviděl šedovlasou paní, která přišla blíž, slušně pozdravil.
A ona se s úžasem slyšela, jak říká – Nesvezl byste mě, kus cesty?
Tolik si přála na chvíli v tom krásném autě sedět.
Pán řekl, že už jsou v autě čtyři a děti mají podsedáky a nevešla by se.
To nevadí, řekla zas paní. Pán se podíval pozorněji a potom povídá – víte, kdybyste se neurazila, rád bych vám přidal na autobus. Nevadilo by vám to?
A když zavrtěla hlavou, vytáhnul peněženku a vysypal všechny drobné. Vzal ji za ruku, vysypal drobásky do její ruky a její druhou rukou přikryl a potom ty její plné ruce na chvíli sevřel ve svých. Dívala se na ten velký ručník, který mu visel přes ruku, a on řekl – to je krásná barva, líbila by se vám? A už jí ho položil kolem ramen a ona věděla, že si ji přitom v slabém světle lampy mužsky prohlédl a podíval se i do blůzy.
Poděkovala, pán jí pohladil po ramenou, popřál dobrou noc. Nasedl, auto rozsvítilo a hned se rozjelo. Řidič přejel náměstí, a zabočil, a když mu začala pípat kontrolka, že nemá pás, zastavil. Přešel ke kufru, otevřel ho a postříkal si ruce desinfekcí a postříkal i ubrousek, kterým otřel kliku, volant a startér. Dal ubrousek do kelímku od kafe a ten vyhodil do něčí popelnice.
Kdo to byl, dědo? - ptala se ho nejmenší vnučka.
Šedovlasá žena se těšila domů. Ještě se na mince nepodívala, ale tížily ji v ruce. Kdyby tam bylo alespoň třicet korun, mohla by si dopřát jedno vykoupání navíc, přes půl vany horké vody. Vždycky musela počítat a šetřit. Ale to bude víc než třicet korun. Ve světle lampy viděla, jak se jedna z mincí leskne, a zdálo se jí, že je to padesátka.
A ta „deka“ byl vlastně velký zelený ručník a voněl levandulí.
Napustí si doma vanu a až se vykoupe, ještě do vody namočí prádlo a blůzu.
Vešla do domku, zamkla za sebou a podívala se na teploměr na bojleru, který měla zabalený do starého kožichu, aby nevychladl moc brzo. Nahoře na něm přes kožich ještě visela deka…
Opatrně se ponořila do vany s horkou vodou, novou osušku, do které se utře, si pověsila na židli u vany. Myla se a pak zavřela oči a myslela na to krásné auto, a že ji nesvezlo, a pak myslela na to, že by ten pán do svých pevných, suchých a teplých rukou vzal její prsa a umyla si je ještě jednou. To by se jí líbilo víc, než svézt se v tom bílém autě.
Ani jsem si ty penízky nespočítala, řekla si. Ještě jedna radost.

Ostatní tvorba Martina Patřičného publikovaná v Divokém víně:
DV 115/2021: Zrcadlo v kuchyni
DV 113/2021: Výbor povídek Akord a jiskry
DV 110/2020: Kterak se noviny proměnily
DV 109/2020: O knihách. Knihy a knihy
DV 108/2020: Na krásné modré kytaře
DV 107/2020: Protimorové čtení aneb knihy a zase knihy!
DV 105/2020: ***
DV 104/2019: O milostných dopisech
DV 103/2019: Jiří Suchý