Martin Patřičný

SMĚŠNÉ POHYBY

Po svatební noci říká lord: „Doufám, lady, že jste otěhotněla, nerad bych tyhle směšné pohyby opakoval.“
Veselá anekdota, viďte? Někdo jiný zase říkal – rozkoš pomíjivá, poloha směšná, náklady vysoké.
Tak mě napadlo, že vlastně jádrem všech těch vážných, důstojných, tlustých a úctyhodných Dějin Literatury jsou vlastně hlavně – nebo snad jenom – ty směšné pohyby.
A proč? Čím to asi bude – čimčarára čím, čím, čím?
No, o tom cvrlikají vrabci na střeše - protože jsou nejlepší ze všeho.
A když jsme u knih – je lepší se zeptat raději opačně – je nějaká oblast, nebo snad žánr, kde o ty směšné pohyby nejde? (viz poznámka pod čarou)
Pohlaví je, co se týče důležitosti už podle stavby slova v češtině na druhém místě, hned po hlavě. Ale u člověka není žádné za prvé, za druhé… I to dělení na tělo a duši je hloupé.
Člověk přece je. Je celek. Celek všech svých součástí. Hlavy i pohlaví. Smyslů i chtění, toho co ví a co chce. I toho, co všechno zná, i toho, co přečetl.
Někdo mi napsal, že prý my lidi máme víc pohlaví než dvě – no, možná ano, ale potom se nejedná o pohlaví, ale o nějaký závit navíc v hlavě… leda byste uměli třeba zvednout ruku a vyčurat se z podpaží. Koneckonců královně Gargamelle se narodil obr Gargantuaz ucha, uchem, protože se před tím přejedla drštěk a ta pravá cesta se jí ucpala. Smějete se? To je dobře! (Francois Rabelais má radost)
Daleko zajímavější je stálá diskuse o tom, proč vlastně ta dvě pohlaví máme, proč se nemnožíme odkopky nebo jako hlemýždi…
Ale možná literaturu dělali ti, kteří ony směšné pohyby neměli a psali o těch, kdo jim byli podobní. Záleží na tom? Ne.
A tak do dalších let poslušně hlásím, že vám, lidem dobré vůle, přeju co nejvíc šťastných pohybů, ať už opravdových, vysněných, filmových, nebo „jen“ těch literárních. A jestli jste si všimli, že místo směšné říkám najednou šťastné, tak to je schválně.


Poznámka pod čarou:

Moudří mužové včerejška i dneška (a co dámy?) se shodují, že prazákladem evropské literatury je Ilias a Odyssea a Starý a Nový zákon Bible.
Pokud se Bible týče, přinesl ohledně příjemného pohybování možná nejlepší historky už kdysi Roark Bradford, tak se mu nebudu plést do zelí– (Černošský pán Bůh a páni Izraeliti)
O své cestě ke starým Řekům vyprávím podrobněji jinde, pro tuhle příležitost jen poznamenávám, že k chaosu kolem různých vyprávění ještě přispívá, že pod různými jmény vystupuje jedna a tatáž osoba. Skoro. Takže Zeus, (v dalších pádech pozor! – Zeus, ale bez Dia, komu - Diovi…) vládce bohů na Olympu je u Římanů Jupiter, Artemis je Diana a Afrodíta je Venuše. Ostatně Venušin pahorek nad „středem světa“, znovu a znovu dobývaný, se nám sem tematicky velmi dobře hodí, nespa?
Afrodíta svůj kouzelný pás vlastně vůbec nepotřebovala, protože byla ze všech nejkrásnější.
Byla tak krásná, že když ji a Arése lapil Hefaistos do sítě nahatou a pozval k té podívané bohy, všichni přišli a každý z nich by si byl s Arésem rád vyměnil místo, síť – nesíť. Já taky. Homér o tom vypráví v Odyssee. Ne, Bohyně se nešly podívat, zůstaly doma.
Co dál – Shakespeare – o čem je co píše? Od Ofélie k Desdemoně, Julie z jeho nejslavnější hry. Pak taky - Zkrocení zlé ženy – nebo Jak Zkrotit saň – byl dřívější název…I Kupec benátský je o tom, i když to tak na první pohled nevypadá. Eva Vrchlická jeho hry převyprávěla – nejen pro děti a mládež – v knize Z oříšku královny Mab.
O té „pravé“, romantické lásce 19. století píše třeba u nás Miroslav Plzák, (s M. Kolomackou, Láska a posedlost) Spoustě lidí se jeho psaní moc nelíbilo, mně hodně moc se to líbilo. Ano, romantickou lásku si v 19. století vymysleli někteří autoři a od jejich časů je na scéně a lidi v ni věří. A máme díky ní o čem číst a nad čím vrtět hlavou…
Ostatní tvorba Martina Patřičného publikovaná v Divokém víně:
DV 118/2022: Konec starých (literárních) časů a další
DV 116/2021: Bojler v kožichu
DV 115/2021: Zrcadlo v kuchyni
DV 113/2021: Výbor povídek Akord a jiskry
DV 110/2020: Kterak se noviny proměnily
DV 109/2020: O knihách. Knihy a knihy
DV 108/2020: Na krásné modré kytaře
DV 107/2020: Protimorové čtení aneb knihy a zase knihy!
DV 105/2020: ***
DV 104/2019: O milostných dopisech
DV 103/2019: Jiří Suchý