Michael Lorenc

VÝLET NA KRAKOVEC

I.

Není pochyb,
žena, která vystoupila
z autobusu, není táž,
co do něj nastoupila.
Je to jiná žena?
Povědomá barva hlasu,
srovnatelná vůně vlasů,
nezaměnitelné ruce...
Jenže kdo jí stačil během jízdy
transplantovat srdce?
Mluví se mnou jako s pokojskou,
mluvím s ní jak s ředitelem
hradního protokolu,
zatímco ostatní účastníci zájezdu
v zájezdním hostinci
popíjejí colu.
Sedla si k jinému stolu,
jako by si sama
od sebe odsedla,
divá žena v šedém závoji,
omývačka mrtvol,
nebo obojí.

II.

Je to tentýž hrad,
nebo pouhý model,
tatáž cesta do polí,
o které psal Claudel,
je to tatáž žena,
je to tentýž tvor
pod jabloní v ráji,
v klíně hromohor,
je to totéž společenství,
je to tentýž tým,
nebo pouhé členství,
kořist čelistí?
Všude stejná mluva,
stejný smysl slov,
soumrak, v kterém loví
káně myšilov,
všude samá věčnost,
všude samá ctnost,
chybí tu však cosi,
co má stavebnost.
Je to totéž společenství,
je to tentýž tým,
který roky rozhodoval
o bytí, či nebytí
poezie?

III.

Hřbitovní bránu pokreslili
sprostými obrázky,
všude samé odpovědi,
ale žádné otázky,
města se klaněla bossům,
komu se klaněl les,
nejblíže bližním byl osud,
nejblíže bohu byl pes.
A pak jsme viděli
jak se cesty rozcházejí
a pak jsme viděli
jak se cesty scházejí,
a pak jsme viděli
kameny vyhřáté sluncem,
děti při bojové hře,
náklaďáky naložené štěrkem,
ledové ruce,
louku jako pohozený
ornát na faře.
Přítomnost je pouhá
mezera mezi epochami,
zůstali jsme sami,
odvázané loďky
na břehu jezera,
stranou tržiště senzací,
kde každý zná svůj cíl,
ale nezná cestu.

IV.

Na zpáteční cestě
seděla
na místě pro invalidy,
za ní stála smrt,
ale nikdo ji neviděl,
všichni vzpomínali
na březnové ídy,
na hromady zlatých zubů,
na haldy mrtvých těl.
Necháš ji tam samu
jako svatou Janu
v ránu dokořán,
přenecháš ji zemi
jako všemi opuštěnou
Jeanne?
K čemu žena potřebuje charakter,
když je krásná,
k čemu potřebuje krásu,
když nechce darovat,
k čemu potřebuje vějíř
z pavích per,
když slunce nechce svítit
a vítr nechce vát.

V.

Tam dole pod strání
leží Králův Dvůr,
náhrobní kámen
pro madame Pompadour,
tam dole pod skálou
je konec světa,
postavená scéna
pro Macbetha,
tam dole v údolí
není místo pro věštby,
tam počítá král Lear
kdo mu ještě zbyl.
Není třeba pádu
tisícileté říše,
aby se roztrhl
škapulíř abatyše,
není třeba promluv
falešných proroků,
aby nám jednou
bylo do skoku.
Je to tatáž scéna,
je to tentýž stát,
ve kterém jsme hráli
totéž mnohokrát,
je to tatáž zaměřenost,
tatáž vůle k objevu,
tentýž smysl slov,
stejný důvod k úsměvu?
Přítomnost je pouhá
mezera mezi epochami,
bez boha, bez cest,
bez krásy laní,
přítomnost je noha
více než mnohá,
bez zpěvu, bez žen,
bez vína nalévání.
Proti bolesti
je jediná obrana,
ještě větší bolest,
kulisa hradu
velkolepá,
když hrdost cloní citu
a láska je slepá.

STAVBA

Stěny stavební jámy budou zajištěny
v jedné úrovni kotvenými vibroběraněnými
štětovými stěnami. Koruna štětovnic
bude jednotně v úrovni 211.000 m. Délka
štětovnic bude podle délky výkopu 10 - 11 m.
Pažící konstrukce bude od rubu budoucí
stavby odsazena po obvodu o 1700 mm. Stabilita
stěny je zajištěna kotvením zemními předpínavými
kotvami s injektovaným kořenem. Půdorysná
rozteč kotev je 2,4 m. Hlavní nosnou konstrukci
bude tvořit prostorová, prutově-stěnová soustava,
tvořená železobetonovými sloupy a monolitickými
jádry, v kombinaci ocelových a betonových
vazníků a vaznic ve střešní rovině. Pažení
stavební jámy bude provedeno štětovnicovou
stěnou s kotvením do podloží a druhou
úrovní kotvení zemními kotvami. Založení
objektu bude provedeno jako hlubinné
s velkoprůměrovými železobetonovými piloty.
Tyto budou dále převázány železobetonovými
patkami a na obvodě základovými pasy. Následně bude provedeno zmonolitnění
se základovou železobetonovou deskou.
Zastřešení stavby bude řešeno spirálovitou
kupolí s průhledy na bezoblačné nebe.

PROZŘENÍ

Těch doteků
bylo příliš.
Bez nich jsem
v plotě kůl
a tak mi vyliž.

Když to tak vemu
kolem a kolem,
těch doteků bylo
příliš málo,
vole.

ZLATÁ PADESÁTÁ

Sedí ve mně otec,
slavný jak Zifčák,
věří, že mu život
prodlužila piča.

Otec,
bezelstný jak kotě,
pravdomluvný jako debil,
prohlásil, že Američan
osvobodil Plzeň.

Dodnes za to sedí.

S BUDHOU POD STROMEM

Slunce pluje po obloze
od východu k západu,
stíny se však pohybují
směrem opačným.

Pohyb, jenž mě
od malička sere,
je prý to však úkaz
zázračný.

BOŽÍ NADĚLENÍ

Hmatám
od boků
k patám,
samá vata,
žádnej úd,
nadzvedla jsem
kutnu,
když v tom
na mě juknul
strakapúd.

KONEČNĚ

Konečně
nekonečné končetiny!
Díky nim se sliby
mění v činy
a místo planých řečí
budou křtiny.

MEZI EPOCHAMI

Jsoucno? Próza v poezii života! Prázdný pokoj v přeplněném hotelu. Krabice od bot v růžovém budoáru. Ve snu mi to sdělují opeření andílci. Kňourají, hlaholí, bulí... Ale smysl je zřejmý: Člověk míří k Apokalypse. K rostoucímu slunci, které všechno sežehne. Kdo se dožije, ušetří za pohřeb. Zmizí v té ohnivé peci. Proto je nutné zbavit se těla už teď. Zničit ho alkoholem, drogama, cigaretama... Naučit se létat. Hned, ne až bude pozdě. Chápeš?
Když jsem se narodil, vnímal jsem svět jako v mlze. Rozpité barvy a tvary. Obrovské ruce, které mě zvedaly komínem světla...
Co s tím mám dělat? Co s tím fakanem mám dělat? Pamatuješ? Mluvilas ke mně... Ležel jsem na studené posteli a culil se jak debil. Zalilo mě příjemné teplo, když jsi mě krmila sunarem, krmením pro lidská mláďata.
Možná, že mě chtěli znárodnit. Vyrvat mě z tvého náručí. Převychovat mě na robota roku. Abstraktní hovádko, které by mohli vystavovat jako prototyp, který svačí fráze. Naštěstí na to nebyli lidi. Lidi hlídali lidi, takže chyběli v procesu převýchovy. Přeneslas mě do jeslí, malé gestapácké dílny na batolata. Musel jsem čurat na povel. Kdo nečural, dostal facku. Sestry /tak se říkalo těm náhradním matkám/ věčně kecaly u kávy v ředitelně. Museli jsme tiše a nehybně čekat, až si pro nás přijdou naše skutečné matky. Po druhé hodině odpoledne jsi mě nacpala do lesklé igelitové pláštěnky, pak do trolejbusu. Odnaučil jsem se brečet.
Ve školce to bylo lepší. Mohli jsme se volně pohybovat po vymalované místnosti. Děti si rvaly hračky z rukou, strkaly si prsty do očí, někdy se kousaly do tváří. Vychovatelky se řídily Makarenkem, kdo byl Komenský, netušily. Věděli jsme, že nesmíme mít žádná přání. Byl by to nepřípustný individualismus. Odpoledne jsi mě odvedla k autobusu. Vzpomínáš? Když sněžilo, autobusy nejezdily, když pršelo, jezdily občas, když svítilo slunce, jezdily podle jízdního řádu. Ale jen o víkendech.
Ve škole nám vyprávěli příběhy o hodném Leninovi, který nechal postřílet jen lidi s jiným názorem. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem dost uvědomělý. Učitelky, neboť ve škole byly jenom učitelky, nás braly jako obtížný hmyz, který je nutno chemicky a ideologicky ošetřit. Bez uzardění nás učily tomu, čemu samy nevěřily, doma nám zase říkali, že učitelkám nemáme věřit. Tak jsme měli dva světy. Svět školy, kde platily rudé pravdy, a svět domova, kde platily pravdy různých barev. Nikde o tom nemluv, nedostal by ses na školu, radili rodiče. Tím mysleli nějakou školu střední, či vysokou. Ale my jsme tenkrát tak vysoko nehleděli. Objevili jsme bunkr z války a tajemnou polorozpadlou štolu, kde naše fantazie byla tanečnicí na provaze a naše mysl svobodným pánem z Nemanic. Zvali jsme do našeho království i tátu, ale říkal, že až jindy, že musí na schůzi.
Po skončení školní docházky jsem se těšil, že vyrazím do světa. Přihlásilas mě do učení na zedníka. Přála sis, abych ti pomohl se stavbou baráku. Mě sice bavilo malování a kreslení, ale barák měl přednost. Co by si o nás pomysleli sousedi, kteří stavěli baráky? Barák se postavit musel. Učení na zedníka mě nebavilo, ono vlastně nebavilo nikoho. Život je mrcha, říkal nám mistr, já už vám ukážu jaká. Nahnal nás v mrazu do mazlavého močálu, kde jsme se učili stavět základy. Nevěděli jsme čeho, to zřejmě nebylo podstatné. Dostal jsem zápal plic, málem jsem umřel, ale mistr povídá: Život je mrcha, už to víš, jelimane? V mimoškolní činnosti jsme se naučili kouřit marihuanu, starší učni nás zasvěcovali do tajů satanismu a mistři nás odnaučovali myslet, neboť všechno muselo být podle osnov a myšlení v osnovách nebylo. Bavila nás muzika, chtěli jsme si založit kapelu, ale vychovatelky včas zasáhly. Nějaké šmidlání a vrzání a vůbec hluk je v rozporu s řádem domova. Domov. Tak se jmenoval ten internační ústav.
Učňák jsem dokončil s dvojkou z chování. Když jsem se vrátil domů, rodiče už byli rozvedení a matka se vdala za nemluvného Ukrajince. Ukrajinec měl za barbara mě, já jsem měl za barbara Ukrajince. Ale já jsem se tenkrát soustředil na jiné věci. Hledal jsem kamaráda na život a na smrt a dívku pro život. S klukama jsme vypůjčeným autem podnikali výlety za dobrodružstvím. Jenže, přestali jsme si rozumět. Začala mi vadit jejich vulgarita. Ty seš nějakej jinej, hulákali. Posmívali se mi. Nechtěli mě. Zůstal jsem sám se svými představami o nadpozemské krajině, v níž místo slunce zářila Petra, dívka z domku za dráhou. Byla krásná jak anděl. Modré oči, plavé vlasy, sametová pleť. Byl bych úplně jiný člověk, kdyby mě políbila! Jednou jsem ji potkal... Chvíle jako věčnost. Hleděl jsem na ni, mlčel jsem, žádné slovo nebylo hodno její krásy. Vzkázala mi, že se jí líbí jiní kluci. Takoví, kteří se nenechají ochromit jejím půvabem.
Doma mi pořád nadávali, že nic pořádného nedělám. Ale já jsem nemohl nic pořádného dělat. Chodil jsem jak náměsíčný a myslel na Petru. Neměl jsem nikoho. Jenom své cigarety, drogy, alkohol... Nahrazovaly mi nebe jménem Petra. Jednou v noci jsi mě nepustila domů. Musel jsem rozbít okno, abych se dostal dovnitř. Policajti mě odvezli do blázince. Že prý jsem agresivní. Doktoři se mě zpočátku vyptávali na všechno možné, pak mě ignorovali, jen kontrolovali, jestli polykám prášky. Brzy jsem utekl. Blíž k Petře.
Bydlím se svými představami. Věřím, že se jednou setkám s Petrou v zemi, která se jmenuje Vulkán. Budeme se vznášet nad gejzíry ohně. Oheň spálí vše zavrženíhodné. Člověk míří k Apokalypse.... Zatím beru drogy, abych přežil mezeru mezi epochami. Hodně jsem trpěl. Drogy jsou vysvobození i trest. Jen jednou se mi podařilo dojít až ke dveřím protidrogové instituce. Chtěl bych se léčit, hlesl jsem. Přijďte za měsíc, máme plno, řekli. Věděli, že už nepřijdu, že neseberu odvahu, že se už nepřinutím. Bylo jim to ukradený.

"Proč mě neposloucháš, mami?"
"Ale poslouchám."
"Co jsem říkal?"
"Už nevím, mám svých starostí dost."
"Proč jsem se narodil, mami?"
"Ptáš se jak magor."
"Třeba jsem magor."
"Proč se rodí děti, to bys mohl vědět..."
"Ale jaký to má smysl?"
"Tak to prostě chodí."
"Tobě to stačí, ty nepátráš..."
"Nepátrám a ty taky nepátrej."
"Já bych ale chtěl vědět..."
"Lepší je nevědět, nepátrat, nebýt."
"Ale my jsme, mami."
"A to je právě to ..."
"To nesdělitelné?"
"To, co se jen sděluje."
"Slova bez života."
"Život beze slov."
"Samotáři?"
"Každý ve své kobce ticha."
"Ta i já."
"Já i ty."
"A Slovo.

Ostatní tvorba Michaela Lorence publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Okna, Noc, Vedro a další
DV 98/2018: Ruské kolo a další
DV 97/2018: Nohy slečny N. a další
DV 96/2018: Kam se nedozvoníš
DV 95/2018: Ráno, Mrak a další
DV 94/2018: Psací stůl, Dveře a další
DV 93/2018: Voroněž, Cetelem a další
DV 92/2017: Dotek, Klavírní koncert a další
DV 91/2017: 11. září a další
DV 90/2017: Italská noc, Eva a další
DV 89/2017: Fotopast, Okna II a další
DV 88/2017: Proudy, Kiosky a další
DV 87/2017: Čtenářka, Utonulá a další
DV 86/2016: Spřízněni volbou a další
DV 85/2016: Squateři, Jako a další
DV 84/2016: Ukázka z knihy Nikam se k tobě nevejdu
DV 83/2016: Zatmění a další
DV 82/2016: Vhled, Kůlna a další
DV 81/2016: Jízlivosti
DV 78/2015: Měsíc, Hrad a další
DV 77/2015: Brněnské nokturno a další
DV 75/2015: Až, Smutný lampion a další
DV 74/2014: Tam, Ve tmě, Zenit
DV 64/2013: Okna, Nevím a další
DV 62/2012: Karlín, Brzy ráno a další
DV 61/2012: Čisté barvy květin a další
DV 60/2012: Řeka, Předzahrádka a další
DV 59/2012: Kopec nad Berounem a další
DV 58/2012: Výstup, Tma a další
DV 57/2012: Dovídám se, Holandia a další
DV 55/2011: Zpětný pohyb a další
DV 54/2011: Neodpoví, Stmívání II a další
DV 53/2011: Zlatá stoka, Zahraj mi a další
DV 52/2011: Lom, Tam, Stmívání a další
DV 51/2011: Harmonie, Úžasem, Zvídavost
DV 50/2010: Chci víc, Pravá zbožnost a další
DV 49/2010: Barboře, Věk a další
DV 48/2010: Zemánek Jiří, řečený suchoruký a další
DV 47/2010: Možná, Tříšť a další
DV 46/2010: Karle Hynku Mácho a další
DV 45/2010: O původu psa, Zním, Jsi
DV 44/2009: Především, Vize a další
DV 43/2009: Pomalé město a další
DV 41/2009: Urousaný orel
DV 40/2009: Šerif, Vykoupu tě a další
DV 39/2009: Uvnitř, Zvon a další
DV 38/2008: Z Úřední desky Magistrátu a další
DV 37/2008: Samuel, Zeď a další
DV 36/2008: Starý Most, Třeboňsko a další
DV 35/2008: Kouzlo, Vidíme a další
DV 33/2008: Znamení, V krajkách a další
DV 32/2007: Život, Kdosi, Komu, Tvé tělo
DV 31/2007: Nedělní odpoledne, Mise, Kvašení a další
DV 30/2007: Mluva, Vzpomínka, Zátiší s živly a další
DV 26/2007: Návrat citu
DV 25/2006: Nokturno, Dívky na vahadlech a další
DV 24/2006: Smíření, Snubní a další
DV 24/2006: Adam, Barevný dialog a další
DV 23/2006: Sychravo, Bratrstvo
DV 23/2006: Věž, Synové a další
DV 22/2006: Ruce
DV 22/2006: (...a pokud se jedná o poezii…), Kde a další
DV 21/2006:
DV 21/2006: Říjen, (V synagogách…) a další
DV 20/2006: Sonet o tichu, Jen pár vět a další
DV 16/2005: Soumrak, Starý muž a další
DV 105/2020: Rozvaha, Řád a další
DV 104/2019: Obdarovaná, Obavy a další
DV 103/2019: Milion chvilek a další
DV 102/2019: Pavilon č. 6 a další
DV 101/2019: Tráva, Má noc a další
DV 100/2019: Zahrada