na další stranu
		Michael Lorenc
		
	 
		 
		AŽ 
		
Až pohodlná nevědomost vsákne 
k podloží nevzdělanosti 
a akné  
hvězd se ztratí v tváři 
boha nezvídavosti, 
epocha bez myšlenek, 
bez šarmu a beze jména 
tě obemkne 
jak zneuctěná Máří  
Magdaléna. 
Vzápětí, 
jak polidštěné zvíře, 
novým oligarchům 
plivneš do talíře.
		
		 
		SMUTNÝ LAMPION 
		
Mám formu hlubokého spánku 
jako kámen, jako strom,  
jsem holohlavá holka, vyžle bez copánků, 
zním jak zrezlý bombardón. 
Povídají, že mám na kahánku, 
že jsem jako vytěžený lom, 
vyschlý pramen, ráno bez červánků, 
skomírám jak sinusový tón.  
 
Mám formu hlubokého spánku 
jako záblesk, jako hrom, 
jsem polámaná Barbie, hračka pro cikánku, 
mihotavé světlo, smutný lampion.
		
		 
		BÝVALÉ SOKYNI 
		
Kam se poděla 
tvá dávná krása, 
mandlové oči, 
ústa z magnólií, 
komu vyškrábeš 
oči dnes, 
vrásčitá primářko 
na patologii?
		
		 
		MATKA 
		
Bez ní 
předměty nehovoří, 
kočky zdivočely, 
bratr poklonkuje 
zakrslým králíkům 
a já 
vůně visutých zahrad 
zpřítomnit nedokážu.
		
		 
		CELÝ SVĚT V NÁDECHU 
		
S jednou nohou v minulosti, 
s druhou v budoucnu, 
přemítáš o Krabí mlhovině 
na špičce kuchyňského nože, 
pouštíš draky iluzí, 
nebem poměřuješ oblohu. 
Propukl déšť, 
průhledná strouha zvětšuje  
barevné oblázky na dně  
a náhle je nad slunce jasnější, 
že nelze stoupat jinam  
než k slunci.
		
		 
	 |