Adam Beer

Hezký večer,

v příloze zasílám z pozůstalosti text básnické sbírky SLUNCE A STÍN svého bratra Adama, který zemřel před deseti lety - objevil jsem ji při vyklízení bytu po skonu svého otce Jána Beera letos v létě..

Scan maturitního vysvědčení a úmrtního listu pro dokreslení - bratr spáchal sebevraždu.

Moc jsem jej neznal, jen jedno letmé setkání v 15 letech, když jsem měl pocit, že bych měl poznat svého biologického otce… Váleli jsme se kdesi v Košicích na louce, dělali jsme "sedy", pak jsme jeli na nějaké loďce - toť vše, co si pamatuji..

(otec se s mojí matkou rozvedl, když mi byly dva roky a ozval se, až byl na světě sám = umřela jeho žena z druhého manželství, syn, jeho otec.. tak jsme k sobě hledali vztah a občas se vídali, do čehož vstoupila jeho rakovina slinivky..)

Pokud sbírku v příloze posoudíte jako vydáníschopnou na Divokém vínu, vydám ji i já v knižní podobě v mikronákladu 100 - 200 ks, do kterého bych umístil i odkaz na stránky Vašich stránek, pokud byste s tím souhlasil.

Současně jsem oslovil ředitele Gymnázia J. A. Komenského v Novém Strašecí, kde bratr studoval a nabídl v rámci prevence sociálně patologických jevů výstavu obrazů bratra, jež nechávám postupně rámovat (byl psychiatricky diagnostikován, do toho užíval drogy..).

Jsem tedy v očekávání Vašeho mailu - sdělení názoru či stanoviska.

Přeji vše fajn a jsem s pozdravem

--
Mgr. Jan Beer

SLUNCE A STÍN

všude tam
kde vedle sebe existují
krása a utrpení
všude tam
možno nalézti Boha


nemaje hodinek
jsem celý bez sebe
bez hodinek
bez sebe
těžko přejít ulici


...vlezlá jako špína za nehty
noc o dvanácti svících
kleješ nad svým velmi klidným hostem
jenž už dávno spí
tvůj je ten penzión
slepě mučí muka
srdce nad propastí zebe do ňader...



...že není smyslu
jako dítě v kapradí u červeného plotu
i ty tušíš
že zde nic nestaví
kolem bosých nohou
tráva pošlapaná jako mlčenlivé svědomí
budeme čekat uvnitř
než duha zmizí...


...a koně táhnou vůz
nebe se točí kolem hvězd
cesta tichem vyprahlá s koly se bratří
koupíš můj sen
poslední peníze utratíš
dohoříváš s kuropěním v rohu místnosti
ráno je monolog života
kam jede vlak blues...

ZDEM MALOSTRANSKÝM

míč je hlava
bez vlasů a bez tváře
míč je hlava
a níž už se bůh nepáře

LABUTÍ

nad prázdnou číší
okenice tleskly
za nimi rudoch
v západu se smál
a v rámu tvář
dýmem černá si

ve slunci ve stínu
nad mořem orfeus
peří své ztrácí
havrani před námi
mrtvé dlaně
nebo ptáci?


...jsme celí uspěchaní. Co jsou osudy ležící v trní?
Jako kouřit z Dýmky nedůvěry umíme přijímat jara jiných.
Kveteme na obzorech, která nám jen zčásti patří.
Koupím dům na břehu měsíčního moře.
Daruj mi pak poupě, které bys radši nikdy Růži neodňal.
Ale nic, Kaše už se vaří a ti, co jísti budou, už se schází.
Hostina u obelisku smíření...

PÍSEŇ BLOUZNIVÁ

a dal jí tulipán
za oknem hlásky ptačí
stůl, kde váza stojí
o čtyřech nohách,
ten stůl neodkráčí

podzim byl
kam odlétají ptáci?
Okna jsou dokořán
chlad v kabátu schoulený
a dal jí tulipán


...vrtíš hlavou, jen co vejdu. Jsou v podlaží vlci,
co vyjí jen ve dne. Úplňkem zní barytony otců.
Stavíme hrad s minulostí ve sklepení.
Vzdělanci hvězd toužící po ujařmení.
Čeho se nenaděješ v katastru jejího bytí?
Svět už nezná Bohyň čekajících nanebevzetí.
Zařiď mír pro všechen barevný hmyz,
jemuž dlužíš Omluvu za pošlapání.
Jsme tu a celí šediví zapomněním...

KOČÍ A SEN

od mlýna ze sna
kde kvetou rdesna
zběsilý kočí
zběsile volá
jeďte má kola
jeďte má kola
vy k cestě máte dluh
namoutěvěru
že není směru?
Jeďte nazdařbůh


...umírá ti na Dlani srdce mramorové. Ptáci dnes letí na sever.
Nikdy neradím. Hvězdy zpívají tak, jako předtím, když bylo
útulno i bez proclených Duší. Prosím, nehledej, co není – není.
Jedu vlakem, jehož rychlost zná jen Ona. Města jsou staré Dámy
seschlých rtů, toužících po polibku. Vlaji Krajinou s tamtamy
o polednách...

BÝTI RACKEM

nad tvým mořem
slané slunce
pro slepé kroky
písek rozzáří
sama jsi dopila
krvavou krůpěj léta
a přijde říjen
po září
s létavými rybkami
skomíravých snů
z nocí o polednách
z rán stínem kreslených
i úsvit je prý cudný
zbyl u postele džbán
živá voda
z mrtvé studny


...snad i pro tebe je Hvězda pouhým bodem.
Já chtěl být mořem se Spoustou ostrůvků
jako stisky živé Boží Ruky, když dotknou se jen Hladiny.
Vidíš.
Snad nad tou Nocí někdo stůně.
Už proto nám jest letět Hloubkou našich poznání.
Proto tenkrát nad prvními indiány prvních Knih
blikla stolní lampa.
A oživlá vlhká sklepení, do nichž nikdo nikdy nic neuložil?
Přečkají.
Kdosi ti tvrdil, že tam sídlí ďáblové. A ty?
Stojící na Střeše, pouštějící draka z papíru, křičíš:
budiž anděl...

EL GRECO A ZÁŘÍ

vítr snímá
svršek podzimu
a je to vždy zpráva
když strom nad zemí dodýchá
žloutne mlžná postava
já v suchu hraju karty
snad je to hotel samba
a španěl rozdává


...snící dítě jede v Maringotce. A s ním i kovář,
co včera měl moc Práce. Pláň je plná květů,
jako když se směje.
Ulice ti říká něco o městě, v němž je tolik andělů.
Tak jdeš si s časem v patách. A ona?
Jede noční Tramvají.
Vidíš odlesk rtů na skle.
Chtěl bys úsměv?
Ale kdepak. Je po Vánocích...

OIDIPOVI

ohřej mi polévku
má drahá máti
sen o zlém obrovi
nechám si zdáti


...to víš, že přijdu.
Ač nezván, Dveře otevřeny byly.
Ty kanárem v kulaté Kleci čekání a doufání budeš.
Jó, uléhat se soumrakem není hřích.
V Abecedě let hledat vysoké Cé,
vyšší než ty velké domy v Novém Yorku.
Umíme se prostě bavit, i když nám duchové nepřejí.
Ovoce z rajských zahrad na stole žloutne....

ZPĚV ŠIMONŮV

tabák a měsíc
je tato noc
střevícem do hvězd
šťouchni jako kdysi
motýla za sklem
dojatě ptej se
motýle čí jsi

popel a slunce
je ráno
jako mléko rozlité
pro drobné mince jdeš si
mexickým pískem zaváté
o krok dál jsou řeky
vlak odjíždí po páté


...běžím strání a myslím na dnešek,
který ještě včera byl zítřkem.
Dotýkám se ňader Země a jsem vůbec troufalý.
Hadrář nahlíží mi do Karet a z rádia zní jazz.
Je Hodina hranostaje a nepřestává nebe dštít.
Jsme malí vojáci právě z masa odlití. Chceš Tvář budoucna?
Máš mít sklizeno, co teprv dnes pozbylo významu.
Najdeš mou Stopu, protože je všude.
Jak bude slunci, až se Jí zeptám...

DNY

spoře jen stromy kvetou
jak moudří do knih píší
odpověz jednou větou
ať najdeš jejich výši
jak nésti cizí kříže
zanech už řečí radši
k nám cesta vlídnou bude
ač kámen v botě tlačí


...naše je volání po dobrém.
Cizí jsou nářky nad Pelestmi domácích Postelí.
Chci hrát nějakou Ódu, kterou Ona složí.
Na nároží postává pán v klobouku.
Směje se jako poslední, komu jest to dáno.
Doufej i v popelu tušení.
Chtěls Jí mít pod deštníkem a žádný jsi nevlastnil...

KEROUACOVI

nad strunou ptáci
v tanci hledají svou křeč
v zemi všech srdcí
tluče anděl na buben
v našem domě
jíst co není
je jen cesta
k rozednění
tak daleko půjdem
jak jen si vzpomenem
zapal slunce potníku
jsi přec plamenem


...vzpomínky a Duše šklebí se z otevřeného ohně.
Já do kornoutu štěstí nasypu si zrní. Co říkají cizí Tváře
v zrcadle přede mnou. Tak, jako některé ze špatných Básní
spíše mlčí, tak i Ony jsou pouhou Retuší jsoucna.
Jsem snad stejný, stojící u kiosku, kradoucí Relikvie,
malující obrázky na papír, čekající na ranní autobus.
Anebo když Jí píšu...

ŽLUTÁ

kdo tiše svědčí
soude nad námi
léto je modré
jako dlaň moře
kde tiše svědčí
nad tvými vlnami


...co všechno znamenají Vůně. A Barvy. A dech času.
Uplácám z Hlíny vlastní podobiznu.
Řeknu jí vše, co jsem sobě nikdy neřekl.
Pak vsednu na divokého koně
a nechám se nést vlastní Pamětí.
Lesy jsou žalmy Krajiny.
Poslyš, máš tolik času, abys ucítil slovo,
které by mělo k tobě doletět?
Budu zpívat Písně, až na toho oře vsednu.
A určitě Jí koupím kytku...

KRIŠTOFOVI

širý lán pole
uprostřed dítě
klidně plyň větře
klidně – nevidí tě


...a stroje klapou, že ani podpatky z Ulice neslyší.
Schoulíš se u Cesty, aby nikdo z jezdců do tvých očí
neviděl.
Fontány prskají jitra do oken. Každá Věta shoří ve vzduchu,
jen co rty opustí. Nechceš-li ležet, zbývá jen jít po větru,
aby ani Vůně nezbyla. Kup si dům osudů a zamkni ten můj
pod krovem. Kdo ví, co jiní kážou...

BŘEHY

vlaky vezou zboží
a lodí k dálkám plují
abys taky věděl
jak z Indie čaj chutná
čekají na nábřežích lidé
je ticho a déšť
a do klobouků prší
příkazem je slovo boží
a lodi k dálkám plují
a vlaky vezou zboží


...kapesním nožem ukrojím si krajíc z Obavy,
že mi odletíš. Koho se ptát, když Bůh mlčí.
Ona – věčnější než Věčnost na věky.
Skrývám svůj poklad v kapradí. Ošoupej dva páry bot,
nedojdeš k nám.
Je to Blízkost Dálky, co v jezeře se odráží a umírá
se svítáním, když kolibříci nektar hledají...

V MLČENÍ

až zapadne slunce
a doplují řeky
křivýma rukama
prapory svineš
pod oknem

a bude jaro
oděné jen spoře
až k cíli řeky doplují
až ztratí se slunce
a duším zbude moře


...kdo kdy hrál na Trubku ví, jak se někdy těžko
nadechnouti. Pod starodávným lustrem žít chci své
muka Touhy. Upleť si svetr ze zoufání, pak bohat budeš.
Slyšíš. Už volají a tvé jméno zkomoleno letí nádvořím.
Jsa šaškem sám sobě sloužíš. Žhne krb, u něhož tvůj otec
stárne. Co nabídne půlnoční menu, z toho ber.
Vládni mi bez ustání, rozcuchaná královno...

VZKAZ

budu tam stát
u kašny plné vína
a neuvidím nebe
než ráno nerozkáže

pak nadechnu se
až zaplane úsvit
jako když stařec
pálí kalendáře


...kde končí dým své stoupání? S posvátným mírem
dotýkám se kalendáře na stole. Ukaž mi cestu, smírčí
soude svědomí. Tma je v Žilách, do nichž nevidíš.
Slyšíš měsíc. Příboj hřmí za Zdmi našich obydlí,
abychom jen vzpomínali, abychom usnouti nesměli,
abychom stále byli. A havrani křičí na poplach...

ŘEKL

vzít za ruku cestu
jít s ní po jiné


...zakryju si oči, abych Jí víc neviděl. Stála nahá
u věčného schodiště, co stoupá dost málo nato,
aby mohlo klesati.
Dojdeš v samet míru, poprosíš-li o svolení.
Místnost bez rohů stavěti, toť jako ďábla křtíti.
Narovnáš se pod nárazy deště, abys upad potřetí.
Sedmou je živá Řeka, kam pluje tvá Loď
a modrá nad jezem jsou Její oči...

MARKOVA

když starý dech se z deště zvedá
není zbytí jenom leda
že by nových mrtvol pach
roztáhl se v komnatách


...je vesmír prchavou Silicí. Dopřej klid potomkům
mrtvých moří. Nemysli na žádnou Marii, jejíž roucho
neznáš. Barvy jsou Smrtí smyslů a mnoho toho dokáží.
Slaví svátek letních tanců. Dotýká se Útrob mého svědomí.
Ty prsty jakoby tam chtěly zůstat. Slunce...

EVĚ

na nebi hvězdy září
i měsíc zdá se být níž
čekáme na předjaří
i já to vím
i ty to víš


...puklinou ve zdi
proniká světlo
já uvnitř sním
o hodině soudu
už vím
kolik slov stojí polibek
a proč proti hvězdám
střelci střílí...


je báseň kopretině podobna
otrháš lupínky slov
a co zbude?
Touha podobat se slunci