literární časopis založený v roce 1964

Emil Machálek

Symfonie pro housle a tebe

Sladší než šťáva z květů zdál se mi dnes tvůj dech,
nejvyšší tón té známé melodie rozezněl trávu.
Noc mého dávného snění se pomalu rozsvěcela na nebi,
v dálce si někdo pískal nápěv lásky.

Nechtěl jsem rušit ten velebný zpěv,
v kostele právě sloužili mši
a starý kostelník rozhoupal zvonek.
Obětovali mne a tebe,
pro bělost tvých rukou,
pro mou úzkost,
pro hudbu strun, po kterých se rozběhl měsíc.

Starý tulák usedl na mez a vyndal svoje housle.
Nejdřív si na nich ukrojil chleba a pak začal hrát.
Viděl jsem jen, jak jeho tvrdé prsty mačkají struny
a vše lákalo k odpočinku.

Usedl jsem k němu.

Má lásko,
když jsme poprvé spolu seděli na mezi …
Vzpomínáš?
V ústech jsi měla stéblo trávy, snažil jsem se ti ho vzít,
a pak se naše rty dotkly
a měsíc zrovna zašel.
Až klekání nám řeklo, že je čas.

Tulák už dávno skončil a své ruce složil do klína.
Noc mého dávného snění zhášela hvězdy
a v dálce si někdo pískal nápěv lásky.
Můj bílý přelude!
Teprve dnes jsem poznal, jak je motýl krásný.
Kovově znějící medajlonek nezní lépe než motýlí hudba.
V tom zvláštním šelestu je harmonie.
Harmonie barevných křídel vystřižených z květu jabloně.

Tvůj dech dnes v noci tak horký
mi nedal spát.
Můj bílý přelude, dobrou noc!
Má lásko, zítra bude úplněk.

* * *

Nenašel jsem nikde kraj,
kde by slavík nosil štěstí
a nejkrásnější měsíc Máj
střásal na zem listí.

V barevném dětském slabikáři jsme hledali
svou zaslíbenou zem.
Neřekl jsem ti tenkrát:
„Z toho už jsme dávno vyrostli!“
(Máma má maso. My máme také maso. Jé my se máme.)
Nechal jsem tě prstem jezdit
po stránkách té zázračné knihy.
Venku byla noc, ale v tvých očích nebyl měsíc
jako kdysi, když jsme poprvé byli sami uprostřed
prázdného města.
Jak jsi se dívala, rozpomněl jsem se
se špatně tajeným smutkem na náš dávný sen:
Svěřit naši lásku dětskému slabikáři,
který jsme našli na malém plácku,
odkud děti utekly před deštěm.
Když jsi ho zdvihla, podíval jsem se na tebe vděčně,
protože ti malí už dávno odešli
a ty jsi měla pláč na krajíčku.
(Slunce svítí, lampa svítí, oheň svítí.)
Proč jsme tenkrát uprostřed noci plni tajeného světla
neodešli za svým světem?

* * *

Podívej Syrius rozestřel na obloze svůj pás
Za dne jsi mi vždycky vyprávěla o hvězdách
A v noci jsi potom neměla odvahu pohlédnout na nebe
Tak jsi ji milovala
s nočními můrami
s nočními sny
s noční láskou
K ránu jsi mívala vždycky strach že noc jednou skončí
To se na východě blesklo vycházejícím sluncem

Nejhorší ze všeho bylo skřehotání kohouta
(kterému básníci říkají zpěv)
Jak zakletá princezna jsi se zachvěla
A naposledy mě pohladila po vlasech
(k ránu jsi mě vždycky hladila jen po vlasech)
Tvé dlouhé řasy s kapičkou noční živé vody jsem zamáčkl polibkem
(nikoli mincí jak se to dělá mrtvým)
I když jsi na chvíli umřela s blednoucími hvězdami
(věděl jsem skoro najisto že se probudíš)
Syrius modravě ustoupil
a ty jsi usnula s očima pokrytýma Sluncem

1. 1. 1965

(publikováno v pátém čísle Divokého vína, 1965)