Archiv divoké vinice

Velký úklid a jeho rizika

Musím říci, že na současných - ale vlastně na všech politických a sociálních revolucích, které kdy byly - mě nejvíc děsí a vždy děsila ta neustálá touha vyřídit si to „nesmlouvavě“ s „tyrany a zrádci všemi“ (viz. Internacionála). Přitom revolucionářům nikdy nejde jen o skutečné „tyrany“, ale o tažení na všechny provinilé a „provinilé“- nehledě na to, jak dávno k jejich provinění došlo a jak banální byla. A zajímavé také je, že se takto chovají morální čističi napříč politickým spektrem.
Takže třeba dvaačtyřicet let po svém činu sexuálního zneužití je Roman Polanski, jeden z největších světových filmových režisérů, stále za zločince a „predátora“ a nesmí se hnout z Polska! A morální revolucionáři by ho v jeho 87 letech – nejraději zavřeli „až zčerná.“ (Protože ho nemají za katrem, alespoň nepouštějí v USA jeho filmy – třeba zakázali jeho poslední vynikající film o Dreyfusovy aféře Žaluji). Přitom Polanského „oběť“ (byla to tehdy třináctiletá dívka a režisér nepoužil žádné násilí) mu už dávno odpustila a žádné trauma si z toho nenese.
To uvádím jako příklad řádění hnutí Me too, které ovšem jen navázalo na předchozí čističe orientované konzervativně. Ale stejně se chová slavné „rasově osvobozenecké“ hnutí BLM. Důsledkem je, že vznikají absurdní situace: Když spácháte třeba brutální loupežné přepadení, za dvacet let vás ve většině kulturních zemí už nikdo soudit nemůže. Když jste ale pánové sáhli před dvaceti lety vilně dívce na nohu a jí se to bohužel nelíbilo, nebo jste si vzali na karneval masku černého lidožrouta, může vás to společensky zlikvidovat, i když třeba uplynulo půl století.
Ale dobře milí Robespieři – tak si pokračujte ve svém velkém úklidu, bourejte sochy a ostouzejte ty, co podle vás nebyli dostatečně ušlechtilí. Ale copak si to neuvědomujete – až vymetete všechny nepřístojnosti za minulé století, vzniknou statisíce nových křivd a sviňáren, které zas budou vymetat další „revolucionáři“?!
Dušan Spáčil

 

Zemřel Hugo Berousek, školník na Gymnáziu U Libeňského zámečku!

Asi se divíte, proč vám tuhle smutnou zprávu píšu. Když jsme se před několika lety s Mélou Machálkem rozhodli navštívit po desítkách roků náš "ústav", Hugo Berousek nás jako první oslovil na dvoře před budovou. Zprávu o naší návštěvě sdělil řediteli školy Františku Kosinovi, a tak nás v hale uvítal, vyfotografoval se s námi postupně skoro celý profesorský sbor. Hugo Berousek nás provedl budovou a jako všechno, co souvisí s Mélou Machálkem, ve mně zanechal nesmazatelnou vzpomínku. Méla zemřel 7. února a 11. srpna jej následoval i vlídný školník Hugo Berousek. Salve Mélo! Salve Hugo! L.H.

Parte Hugo Berouska visí ve skříňce jen pár desítek centimetrů od bronzové desky připomínající, že v roce 1964 jsme jako studenti gymnázia s Mélou založili Divoké víno.
Parte Hugo Berouska visí ve skříňce jen pár desítek centimetrů od bronzové desky připomínající, že v roce 1964 jsme jako studenti gymnázia s Mélou založili Divoké víno.
 

210. děťátko v babyboxu je Zdenda Martinásek! Jedenácté letošní děťátko! Páté na radnici Prahy 6

V pondělí 24. srpna v 19:06 odložily dva páry mužských rukou novorozené děťátko zabalené v modré dece do babyboxu v Praze 6 v Jilemnického ulici. Vedoucí sociálního odboru Jitka Köcherová mi potvrdila, že je to novorozený klučík. Pojmenoval jsem jej po mnohonásobném mecenáši babyboxů RNDr. Zdeňkovi Martináskovi, jenž vyrábí v Otnici u Slavkova osvětlení strojů, mj. taky světla ke gynekologickým křeslům. Už to ode mne ví a je šťastným kmotrem!
Dva páry mužských rukou tak dlouho klučíka upravovaly v babyboxu, že jsem je nemohl přehlédnout na fotografiích interiéru bedýnky.
Zdenda potvrdil trojčetnost odložených děťátek - 11. srpna to byla holčička v Jičíně, 18. srpna holčička v Liberci, třetí je klučík na radnici Prahy 6. Takže předpokládám krátkou pauzu.
Zdendu z babyboxu čeká tradiční dukát od České mincovny, a. s., jenž mu předá autor nápadu Jaroslav Černý, šéf marketingu České mincovny.
Radost z jmenovce má i Zdeněk Juřica, výrobce babyboxů nové generace, i Zdeněk Mayer, gynekolog, jenž se mnou otvíral už první babybox v hloubětínském zámečku v roce 2005.
Ať žije Zdenda z babyboxu na radnici Prahy 6! Ať žijí ostatní Zdendové, jež jsem výše vyjmenoval. Ať žije Tomáš Chalupa, bývalý starosta, s nímž jsme babybox v Praze 6 v roce 2010 zřídili!
Babydědek Lu

Dukát České mincovny.
Dukát České mincovny.
 

209. děťátko v babyboxu Krajské nemocnice Liberec, desáté letošní!

V úterý 18. srpna ve 21:07, tedy v předvečer mého svátku, což mi přijde zvláště hezký dárek, se našlo sedmé liberecké děťátko. Za dvanáct let existence babyboxu, který původně vznikl za podpory Nadace Komerční banky a. s. - JISTOTA, výměně za babybox nové generace podpořené rovněž Nadací KB - JISTOTA, mi to přijde až dost. Popsal jsem čtyři řádky, než mi tiskový mluvčí a dávný přítel Václav Řičář zjistil na novorozeneckém oddělení, že nechtěné lidské mládě je holčička. Opatrná lékařka ve službě Evženie Knězů by mi to jako největší lékařské tajemství neprozradila. Připomínám, že spolek Babybox má písemnou smlouvu s nemocnicí, že základní data bude sdělovat. O Václava Řičáře a jeho blaho pečuje Barborka, jež měla právě včera narozeniny. Jak jinak, dnes narozenou holčičku jsem pojmenoval po Barborce. Pravda, již podruhé! Václav mi sdělil i další lékařská tajemství - holčička je zdravá! Váží 2980 g a měří 48 cm. Konečně největší tajemství, ale už zcela tradiční - pupečník má podvázaný gumičkou do vlasů! Holčičku tradičně obdaruje Česká mincovna zlatým dukátem, letos již desátým. Děkuju Jaroslavu Černému z České mincovny, který tu spoustu zlata produkuje a to nejen děťátkům odloženým do babyboxu. Děkuju Nadaci Komerční banky a. s. - JISTOTA a všem dárcům, bez nichž by babyboxy nebyly.
Ať žije Barborka! Konec konců - ať žije Evženie Knězů, její osobní lékařka v dnešní noci...

Dukát od České mincovny
Dukát od České mincovny
 

208. děťátko je holčička Martina odložená do babyboxu v Oblastní nemocnici Jičín!

Jičínský babybox si na své první děťátko počkal pět let, otvírali jsme jej totiž v den 10. výročí existence prvního babyboxu 1. června 2015 na krásném místě pod prastarým Kukulovým dubem. Holčička je deváté letošní děťátko a jméno Martina jsem jí dal po Martinu Červíčkovi, největším příznivci babyboxů v Královéhradeckém kraji, prvním náměstku hejtmana a členu Kolegia spolku Babybox. Martin Červíček se zúčastnil i slavnostního otevření babyboxu nové generace na záchrance v Hradci Králové konaného 1. června 2020 k 15. výročí babyboxů.
Na fotografii zachycující interiér babyboxu je vidět jen šedá deka, do níž byla holčička zcela novorozená zabalená. Signalizace se ozvala ve 13:36.
"Holčička je plně donošená, váží 2750 g a měří 49 cm," popsal primář Gynekologicko-porodnického oddělení Lubomír Voltr.
Martina je celkově 114. holčička proti 94 odloženým chlapečkům.
Děkuju Vlaďce Wildové, redaktorce webu Dobrých zpráv z Českého ráje a okolí a publicistce Českého rozhlasu Hradec Králové, jež mi zprávu aktivně sdělila.
Martina dostane tradiční zlatý novorozenecký dukát od České mincovny, kterým jsou obdarována od letošního roku všechna děťátka odložená do babyboxu. Děkuji Jaroslavu Černému a Jiřímu Hrabovskému, kteří tento dárek vymysleli a uvedli do praxe.
Ať žije Martinka! Ať žije její kmotr Martin Červíček!
Babydědek Lu

 

Františka Vrbenská a Vladimír Stibor přicházejí s novou knížkou veršů!

Dobré nedělní dopoledne, milý pane Lu,
v pátek 7. srpna 2020 vychází básnická sbírka Františky Vrbenské a Vladimíra Stibora Polibky nepřátel.
Přátelsky pozdravuji, Váš Vladimír

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Olga Nytrová posílá recenzi na básnickou sbírku Mileny Fucimanové „Nezabíjejte toho krocana“.

Poezie musí být stará jako skála a mladá jako příboj.
R. W. Emerson

S vysokým stupněm skromnosti a pokory se, ruku na srdce, nesetkáváme příliš často, s kajícností už tím méně. Mnozí jedinci jsou spíše sebestřední, k pokoře se často vůbec nedopracují. Nebo jenom k její velmi malé míře. A mnohdy se zdá, že jim to ani nevadí, takový stav považují snad málem na žádoucí. Mnohé z nás ovšem život nesmlouvavě poučil o tom, že pokora vůči tomu, co nás přesahuje, svědčí o velikosti osobnosti. Vzpěčování se vůči zákonitostem světa poukazuje ke krátkozrakosti a pýše, hybris. Vše, co vede k bezmyšlenkovitosti a k pouhému zhlížení se ve svém já, je nebezpečné, jak básnířka Milena Fucimanová velmi dobře ví.
Zamysleme se nyní nad několika jejími básněmi ze sbírky Nezabíjejte toho krocana, které mne nejvíce oslovily. Podle mého názoru naplňují intenci, že vést čtenáře k otázkám je poslání, což tvůrkyně hluboce chápe. Již v úvodní básni Na schůdkách barokní sochy svaté Trojice dychtivého čtenáře magicky vtáhne do zvláštního citového rozpoložení.
Tři schůdky k barokní soše v brumovském parku
Jako dítě jsem věřila: Že do té sochy vejdu Že budu očekávaná
a nebudu se bát
Nic z toho se nestalo
Vidíme, že imaginace básnířky je jiskřivá, nakažlivá. Podaří se jí spřízněně probudit i některou čtenářovu dětskou fantazijní představu, která obvykle zůstává zasutá hluboko v podvědomí.
Další báseň, nazvanou Dnes, jsem poprvé uslyšela z úst autorky na literárním večeru ve Werichově vile. A protože vím, že měla velmi mladou, talentovanou, ale nezralou maminku, byla jsem dojata tím, že její rodička prošla koncentračním táborem. Tajil se mi dech a vybuchovaly ve mně rozmanité představy. Jistě i proto, že také já jsem měla velmi nezralou matku se vším, co to často přináší jako celoživotní obtíže.
Dnes
jsem o čtyřicet let starší než moje zemřelá maminka
Mohla bych jí předávat zkušenosti Nebo snad ona ví už
daleko víc?
Mít tuhle jistotu: Uklidnila bych se
Fucimanová zde mluví stroze a úsporně, jako by slova vytesávala z kamene. O to silněji, že tu nenalezneme jedinou zbytečnou slabiku. A člověk by současně chtěl slyšet ještě něco víc. Vnitřně se s naléhavostí ptá, pátrá emočně po jádru sdělení. Doprožívá onen oblouk z povrchu planety do nebes, z údělu do završení. Roj otázek prolétává myslí. Autorka sugestivně působí na uklidnění mysli i srdce. Vždyť asi opravdu naši blízcí, co odešli na druhý břeh, jsou občas s námi tak silně, že se ani nemůžeme nadechnout, nemáme slov...
Zastavme se nyní u klíčové básně, která obsahuje i nadpis celé sbírky …a pořád prosím: Nezabíjejte toho krocana.
Je to královské pečetidlo venkovského dvora
Viděl mě často v šopě lízat uhlí Abych se dobrala k černé
Klovl si také a purpurově se nadul: Pryč s černotou! Co ani
zrno nevypučí!
Jsi tedy šťastný? ptám se ho Ale zhurta mě zažene až za plot
Kdyby mu vzali nejmilejší ze tří krůt: On zůstane pevný pro ty
zbylé dvě
I kdyby to mělo bolet
Autorka se opět ponořila do dětských let, kdy dítě klidně olízne uhlí, o černotě se baví se zvířetem. Vnímá bytostnou krocanovu sounáležitost s jeho družkami, věří v pevnost vztahů mezi opeřenci i v mužskou roli samce, který je pevný pro ty slabší. Dětství má svou mytologii, své hrdiny, svou hierarchii. Obojí pak poztrácíme, ale ti tvůrčí z nás si dané postoje vybaví velmi živě a dokážou je vtisknout do slov.
Opouštíme své dětství, své mládí i zralý věk, odcházíme do stáří a pak do bezčasí. A stejný osud občas čeká i místa, kde jsme žili. Osud svého rodného domu má M. Fucimanová hluboce vryt pod kůží a zachytila jej ve trojici sugestivních básní Odcházení, Trumpeta a Dům číslo dvě stě jednašedesát.
Z našeho domu zbyl jen pohrabáč Nejspíš spadl z korby plné / haraburdí a ocitl se v trávě pod mladým stromkem bílého bezu / ... / Starobylé zrcadlo v těžkém rámu ukradl soused...
Z kuchyně tety Andělky nezbylo nic než opuštěná trumpeta matná od špíny...
Dívám se na zašlé fotografie oprýskaných zdí milovaného / domu s popisným trojčíslím dvě stě jednašedesát /... / Ale dům dávno ztratil / rovnováhu Vypáčen z osrdí Vysvlečen ze sklepa Trčí jak / dement v košili-andělíčku a potom skrze okna vypustí duši / vepřovic a trámů / Ale navzdory všemu umírá jako gróf
Z domu básnířčina dětství zbude vlastně jenom pohrabáč. Její silné obrazy ve mě vyvolávají vzpomínky na obdobný osud jednopatrového rodného domu s balkonem plným květin, který stával uprostřed Radotína v Praze 5. I dnes, když se po letech podívám na fotografii jeho sutin, nemám daleko k slzám. Musel ustoupit „pěknému“ panelovému sídlišti...
Dům, domov je jedním ze základních a nenahraditelných archetypů. A vyjádřit tuto skutečnost se autorce daří, občas i prostřednictvím šokující metafory („dement v košili-andělíčku“). Je věcná, pravdivá a má takový postřeh pro výmluvné detaily, až člověka zamrazí. Pomyslíme si pak, spolu s Kierkegaardem, že fantazie je prostředníkem k nekonečnosti.
V básni Zátiší s reflexním prachem, věnované Filípkovi, autorka naráží na tajemství spjatosti dítěte se světem hvězd, vesmíru, s tím, co je našemu poznání prozatím nedosažitelné.
... / Jenže dítě se bojí a chce domů Protože v něm ještě nedozněly / tajemné hlasy tmy a hvězd: Které je před sedmi lety vyvábily / z mateřského lůna
Co my víme o čase před zrozením. Nanejvýše můžeme básnicky tušit a s pokorou naznačit otázky, na jaké se nedostává odpovědí, ovšem tyto otázky nelze v žádném případě neklást.
Milenu Fucimanovou nenechávají chladnou ani tragické události odehrávající se okolo nás. V básni Výduť galaktického jádra 22. 5. 2017 – Oltářní triptych proto reaguje na sebevražedný teroristický bombový útok v britském Manchesteru.
Manchester v květnu Z mladých těl pukají šťastné ohýnky / Ještě je všechno zelené jako brambořiště Ještě… / Člověk by zaťal nehty do nebe a zůstal na nich viset /
(...)
Nač slova… Když… Praskot …
(...)
Na chodníku v jediném okamžiku zařve bolest jako / kastrovaný býk
Verš „Člověk by zaťal nehty do nebe a zůstal na nich viset“ má ostrou smyslově konkrétní existenciální naléhavost. Ano, naléhavost je synonymem autorčina přístupu ke světu. Kruté světové události ji nenechávají v klidu. Mohla by být vláčná, ležérní, napůl vnímající, jen výběrově vnímající, zpovykaná, ale ona to nedokáže.
Uveďme si ještě jednu ze závěrečných básní sbírky, jíž je Zápas, v níž v podtextu dýchá memento a proběhnuvší duchovní konflikt.
Děkuji Ti za noc pro mne vyřezanou Je cítit klihem Nehet
nechals v ní
Slunce – ten starý dříč – z ní za pár hodin vysaje piliny
Pojem naléhavost – to je ono charakteristické, co nalezneme snad v každé básni předkládané sbírky Mileny Fucimanové. Stálé apely na naši lidskost, na naši odvahu, odolnost, víru, na to, že osudy citlivých lidí souvisejí s křížem, který je položen na naše ramena a před jehož tíhou nemůžeme pro své živé svědomí couvnout. Básnířka ví, spolu s Emersonem, že skepse je pomalá sebevražda. Odmítá skepsi. Obětavost a lásku k bližnímu bere zcela vážně a s plným nasazením.
Dovolím si na závěr recenze citovat slova velikána světové literatury F. M. Dostojevského: „Kdybys zničil v lidstvu víru v nesmrtelnost, nevyschla by pouze láska, ale všechna životní síla, která udržuje život světa.“ Celek básnické sbírky Mileny Fucimanové ve mně vyvolává neumlčitelnou vzpomínku na tuto velkou osobnost literatury, která ví, co je svědomí, co je lidskost, co je hřích. Dostojevskému je jako spisovateli s velkým posláním jasné, že pokud by nebyl Bůh, bylo by vše dovoleno.
Rio Preisner píše o Šaldovi, který rozpoznal základní rozdíl mezi Březinou a Zahradníčkem, totiž v tom, že první „bojuje o Boha“ zatímco druhý ho má „jako jistotu, jistotu tak bezespornou, že mu prolíná a prostupuje všechno a účastní se přímo na stavbě jeho světa tělesného a duševního“. Podle Preisnera tím narýsoval dělící čáru mezi gnostickým dualistou Březinou a kreaturálním realistou a křesťanem Zahradníčkem; neboť onen Bůh, jenž „prostupuje všechno“ není Bohem panteistickým v tradici spinozistické, nýbrž Bohem Kristem zpřítomnělým v dějinách, vykupujícím na kříži jejich nejhlubší skutečnostní grunt.
Milena Fucimanová má v sobě onu zahradníčkovskou duchovní stabilitu a zřetelnou hodnotovou zakotvenost. Není z těch, kdo slepě věří udržovanému mýtu pokroku a zákonitého vývoje k humanitě.

 

Poděkování Olince Nytrové a Františce Vrbenské za studie o bájných koních!

Autorky obou studií o bájných koních a koňolidech publikovaných v předchozích číslech www.divokevino.cz Olgu Nytrovou a Františku Vrbenskou jsem vyvezl do pražského Mánesa, tradičního místa schůzek umělců českých i zahraničních. Stav mužů vůči dámám jsem doplnil svým synem Ludvíkem Hessem (10 roků), který je i autorem fotografie.
Děkuju oběma dámám za mimořádně erudované texty, jež doplnily obrázky, a slibuji, že seriál o bájných koních bude pokračovat. Dámy mě obdarovaly knihou veršů Instrukce k věčnosti, kterou napsaly spolu. Olga přidala ještě své vlastní knížky Na zápraží duše a Silokřivky na hladině, a tak mám co číst. Děkuju oběma dámám!
L. H.

Zleva Olga Nytrová, LH a Františka Vrbenská. Fotografie Ludvík Hess třetí
Zleva Olga Nytrová, LH a Františka Vrbenská. Fotografie Ludvík Hess třetí
Adélka se o nás výborně starala a ještě nás vyfotografovalal i se synem Ludvíkem.
Adélka se o nás výborně starala a ještě nás vyfotografovalal i se synem Ludvíkem.
 

Jindřich Štreit zve na výstavu! Výstava bude veřejnosti přístupná od 19. srpna!

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

Kateřina Stibalová vydala knížku Čínou nahoru i dolů.

Katka Stibalová projela s batohem na zádech řadu asijských zemí a nevynechala ani komunistickou Čínu. Vzdor všemu, co o ní věděla, ji zatoužila vidět na vlastní oči. Velkou zeď, posvátná pohoří, soutěsky i Tibet. Žádné velké dobrodružství ani politické soudy, chtěla jen pohodu a krásu všude kolem. Jak byla naivní! Možná by se hodilo říct spíš pitomá. Přecenila se. Výběrem destinace i výběrem parťáka, kterého ulovila na cestovatelské seznamce. Snad si myslela, že ji nic nerozhodí, že dokáže vyjít s každým, ale spletla se. V sobě i v parťákovi. Výčet svých naivních chyb předkládá v knize pro pobavení i inspiraci. Po přečtení vám totiž bude jasné, že člověk přežije ledacos a to nejšílenější ho nakonec nejvíc obohatí. Knihu je možné objednat na tomto odkazu: bit.ly/KupCinu

 

Jindřich Buxbaum a Daniel Soukup vydali knihu Sedmero požehnání!

Pevná víra v Boha a úcta k zachování tradic, s tím spojená pokora i radost, jsou hnacím motorem práce obou autorů, blízkých přátel. Jindřicha Buxbauma pohání při zaznamenávání mimořádných okamžiků setkávání se tradičních Židů nejrůznějších směrů u hrobů významných učenců, rabínů a cadiků napříč Evropou, Daniela Soukupa při studiu života, díla a odkazů těchto duchovních vůdců, kteří jsou pro židovské společenstvím trvalým požehnáním.
Česko-anglická obrazová publikace Sedmero požehnání je náhledem do světa vzdáleného současnému člověku. Prostřednictvím tzv. jahrcajtů, oslav data úmrtí velikánů židovské víry, nám přináší dokument mimořádné hodnoty - fotografie vedené srdcem. Holešov, Medžibydž, Ležajsk, Mikulov, Bratislava, Lelow a Umaň – každý z těchto rabínských jáhrcajtů zachycených objektivem fotoaparátu je zároveň příběhem sedmi životních osudů a odkazů velikánů komunity, vyprávěných mimořádně poeticky, a přesto na základě rozsáhlého a soustředěného výzkumu domácích a zahraničních badatelů.
Na mnohé můžou fotografie Jindřicha Buxbauma působit zbytečně archaicky, mnohdy až kašírovaně, ale to, co máme možnost vidět, jsou autentické záznamy situací a emocí zúčastněných z celého světa. Nejniternějších emocí, které by nebylo možné zachytit bez pouta příslušnosti ke stejnému národu, ke stejné víře a k lásce k Bohu.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Objektivem Michala Protivanského - Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku!

Zleva Mélova jediná manželka Marie, Lh a Alenka, Mélova první láska.
Zleva Mélova jediná manželka Marie, Lh a Alenka, Mélova první láska.
LH vítá všechny přítomné.
LH vítá všechny přítomné.
Odhaleno!
Odhaleno!
 

Objektivem Michala Protivanského - Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku!

Mélovy první verše otištěné v Divokém víně číslo 1/1964.
Mélovy první verše otištěné v Divokém víně číslo 1/1964.
Na průběh odhalení přihlíží hlavní iniciátor a můj přítel Dušan Spáčil.
Na průběh odhalení přihlíží hlavní iniciátor a můj přítel Dušan Spáčil.
Lh se starostou Ondřejem Grosem a zástupcem ředitele Robinem Eliáškem.
Lh se starostou Ondřejem Grosem a zástupcem ředitele Robinem Eliáškem.
 

Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku! Díl první

Časopis Divoké víno se vyklubal z hlav studentů Gymnázia Emila – Mély Machálka a Ludvíka Hesse v roce 1964. Uskutečnění vize časopisu trvalo jen velmi krátce, od nápadu k realizaci uplynul maximálně měsíc. První číslo se začalo distribuovat prostřednictvím návštěvníků Klubu poezie ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici 19. září.
Člen Rady Obce spisovatelů ČR Dušan Spáčil dohodl s ředitelem Gymnázia Františkem Kosinou, že na vchodu do Gymnázia bude připevněna bronzová deska připomínající vznik Divokého vína. Řediteli Františku Kosinovi a jeho zástupci Robinu Eliáškovi se projekt zalíbil a rozhodli, že odhalení se uskuteční poslední školní den v úterý 30. června v 9:30.
Při odhalení desky jsem připomněl památku Mély Machálka, svého přítele od roku 1962, básníka a recitátora při pořadech divadla poezie, které jsme pořádali ve sklepě v Krejčího ulici, než nás rozzlobení nájemníci domu ze sklepa vyhnali. Přemístili jsme se do Divadla S. K. Neumanna, nyní Pod Palmovkou, postupně na další místa, až jsme byli v roce 1972 definitivně ustřiženi v Divadle v Nerudovce (Nerudova 23), nyní prodejna matrošek.
Na odhalení přišli naši spolužáci z let 1962 – 1965 Zuzanka Vinklerová, Maruška Dlouhá, Věra Kornalíková, Jaromír Fiala, Tomáš Podoba, Pavel Nejedlý a zúčastnilo se několik set studentů Gymnázia. Robin Eliášek zdůraznil význam Divokého vína a vyjmenoval jeho dosud žijící autory, ale i nebožtíky. Ředitel Gymnázia František Kosina ve svém slově uvedl, že by uvítal vznik studentského časopisu na Gymnáziu. Starosta Prahy 8 Ondřej Gros připomněl, že na Gymnáziu studoval také. Zjistili jsme, že starosta i já jsme absolvovali oba dva stejnou mateřskou školu na Sokolovské, stejnou základní školu Na Palmovce a konečně i společné gymnázium. Škoda, že starosta zmíněné školy vystudoval o pár desítek let později než já. Starosta a ředitel rukou společnou odhalili pamětní desku na pravém sloupu vchodu do areálu Gymnázia. Já jsem přečetl několik Mélových veršů z prvních čísel Divokého vína a objímal jsem současně Mélovu první lásku Alenku Háchovou, také studentku Gymnázia, a Marii, jeho jedinou manželku – prožili spolu 45 let. Jsem si jist, že Alena a Marie pocítily souznění.
Méla Machálek (Ing. Emil Machálek, CSc.) mě náhle a navždy opustil 7. února 2020. Bylo to ve chvíli, kdy připravoval pro Divoké víno (www.divokevino.cz) seriál o kentaurech, kentaurkách, pegasech a jiných zvířatech kombinovaných s lidmi, jež přinesla bájná historie. Od té doby Mélu připomínám, protože mi schází. Nejsem si ale zcela jist, zda bylo vkusné, že jsem při odhalení bronzové desky stál osobně a ještě zaživa.

L. H.
Všechny fotografie Alexandra Lukášová

Zleva starosta Prahy 8 Ondřej Gros, LH a hlavní organizátor Dušan Spáčil.
Zleva starosta Prahy 8 Ondřej Gros, LH a hlavní organizátor Dušan Spáčil.
Zleva LH, ředitel Gymnázia František Kosina a jeho zástupce Robin Eliášek.
Zleva LH, ředitel Gymnázia František Kosina a jeho zástupce Robin Eliášek.
Zleva ředitel Gymnázia František Kosina, zástupce ředitele Robin Eliášek, starosta Prahy 8 Ondřej Gros, Mélova první láska Alenka Háchová, LH, jediná manželka Marie a organizátor Dušan Spáčil.
Zleva ředitel Gymnázia František Kosina, zástupce ředitele Robin Eliášek, starosta Prahy 8 Ondřej Gros, Mélova první láska Alenka Háchová, LH, jediná manželka Marie a organizátor Dušan Spáčil.
 

Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku! Díl druhý

Líbám svou spolužačku Zuzanku Vinklerovou. Chodili jsme spolu 12 let. Bohužel ale jen do školy
Líbám svou spolužačku Zuzanku Vinklerovou. Chodili jsme spolu 12 let. Bohužel ale jen do školy
Ředitel František Kosina a starosta Ondřej Gros odhalují pamětní bronzovou desku.
Ředitel František Kosina a starosta Ondřej Gros odhalují pamětní bronzovou desku.
LH předčítá Mélovy verše z prvního čísla tištěného Divokého vína z roku 1964.
LH předčítá Mélovy verše z prvního čísla tištěného Divokého vína z roku 1964.
 

Divoké víno má pamětní bronzovou desku na Gymnáziu U Libeňského zámku! Díl třetí

Zleva Alenka Háchová, LH, Marie Machálková a Dušan Spáčil.
Zleva Alenka Háchová, LH, Marie Machálková a Dušan Spáčil.
Uctít Mélovu památku přišli i naši spolužáci. Zleva Jaromír Fiala, Marie Dlouhá, Pavel Podoba a Zuzanka Vinklerová
Uctít Mélovu památku přišli i naši spolužáci. Zleva Jaromír Fiala, Marie Dlouhá, Pavel Podoba a Zuzanka Vinklerová
Objímám Mélovu první a poslední lásku.
Objímám Mélovu první a poslední lásku.
 

Pavla Melková a Miroslav Cikán zvou na výstavu!

Galerie Jaroslava Fragnera v Praze nabízí výstavu.
ARCHITEKTURA RECIPROCITY
ATELIERU MCA: PAVLA MELKOVÁ, MIROSLAV CIKÁN
Od 05/06/20 – do 25/07/20
Betlémské náměstí 5a, 110 00 Praha 1
Otevřeno úterý – neděle: 11 – 19 hodin.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Dušan Spáčil a Rostislav Opršal pokřtili své nové sbírky!

Sbírka Dušana spáčila se jmenuje Existenciální kakao a ilustroval ji Jan Gabler, Dušanův tradiční spolupracovník. Rostislav Opršal vydal sbírku Až se narodíš. Oslavuje svého malého synka. Nedivte se, je to mladíček! Ilustracemi ji vyzdobil Pavel Trnka. Dušan už má vnuka Toníčka. To já už mám dvě pravnoučata!
Obě knížky jsem četl, oba mladé básníky mám rád. Mohu jen doporučit.
L. H.

Rosťa sedí vedle mě v autě, Dušan nahlíží, kam by si sedl. Na zadních sedadlech seděly mé děti
Rosťa sedí vedle mě v autě, Dušan nahlíží, kam by si sedl. Na zadních sedadlech seděly mé děti
Rosťa Opršal a Dušan Spáčil před Dobrou trafikou na Malé Straně, kde se knížky křtily. Jsou hezouncí, viďte?
Rosťa Opršal a Dušan Spáčil před Dobrou trafikou na Malé Straně, kde se knížky křtily. Jsou hezouncí, viďte?
 

Před osmdesáti roky se narodil Václav Hrabě!

Sešli jsme se s jeho důvěrnými přáteli Jiřím Růžičkou a Josefem Rebcem, snědli jsme na počest básníka dva guláše, jednu svíčkovou a vypili tři piva. Vzpomněli jsme na jeho děvče Sidonku, která si v mládí říkala Zdenička.
Na výročí narození Václava Hraběte vzpomněl i Radiožurnál, a tak jsem měl příležitost v kratinkém telefonickém rozhovoru říct opravdu jen několik slov. Pak jsem byl nemilosrdně moderátorkou umlčen.
Představuji si Václava Hraběte, osmdesátiletého, s rouškou na tváři...
L. H.

 

Dušan Spáčil vydal novou sbírku

Dušan mi jednu knížku daroval, přečetl jsem ji a mohu vám ji, milí čtenáři, jenom doporučit.
Knížku ilustroval Dušanův tradiční spolupracovník Jan Gabler.
Dušan Spáčil je autorem šesti básnických sbírek - Krajina vláčků Piko, Přebytečný anděl, Hvězdné války, Neználek a Daidalos, Pokud se střelím do spánku a Existenciální kakao. Skládá texty k písním. Vydal i několik knih literatury faktu.
Vydalo Nakladatelství ČAS www.nakladatelstvicas.cz.Knížka je k dostání v Nakladatelství ČAS a ve všech dobrých knihkupectvích, které zásobuje distribuční síť Kosmas. Dušan Spáčil nabízí příjemnou slevu při koupi knížky osobně při křtu! Křest knížky se koná 24. června v 19 hodin v dolním sále kavárny Dobrá trafika na Újezdě (Praha 1, Újezd 37). L. H.

Kliknutím se titul knihy zvětší!
Kliknutím se titul knihy zvětší!
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 >