Archiv divoké vinice

Tomáš Hřivnáč zve! Já půjdu jistě!

V rámci vernisáže bude představena nová kniha - monografie autora.

Kliknutím se zvětší.
Kliknutím se zvětší.
 

Zdeněk Janas zve!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Píše mi Leoš Němec!

Milý Ludvíku.
Mohu se mýlit, ale soudím, že vzhledem k četnosti a ježatosti titulků o úmrtí zpěváka Daniela Nekonečného, jehož pohřeb se koná ve čtvrtek 4. dubna, Vás ta zpráva nemohla minout. Jsou toho plné noviny, sociální sítě jak by smet. Rozloučení se zpěvákem prý bude pestrobarevné a veselé, jak by si (snad) sám enfant terrible show byznysu přál. Obřadu v motolském krematoriu má předcházet velkolepý průvod a kolona aut až ze Stodůlek. V krematoriu by měla (bude-li povolena) proběhnout i ohňová show s petardami a mnohé jiné taškařice.
Protože veselého funusu nemohu být osobně účasten (mám termín na pedikúru), chci alespoň připomenout překvapující a nečekaný detail, že je to Divoké víno, které nesmazatelně přispělo k lidové oblibě a slávě moravského „ptáka ohniváka“.
Již v roce 2007 v čísle 31 totiž právě zde byla publikována báseň s názvem Dva dvory, kterou přispěvatel Elefen Bozsko věnoval onomu barvami hýřícímu umělci. Který jiný časopis se může pochlubit takovou nadčasovostí? Žádný. A to i navzdory poťouchlým poznámkám, které jsem zaslechl v kupé osobního vlaku na trati Blansko – Skalice nad Svitavou. Věřte mi nebo ne, při vzpomínce na Daniela, který jak rozsévačka kropil své posluchače plnými hrstmi zlaté rozkoše, bylo mi těch černých pasažérů líto, zvláště když je průvodčí nechal v Rájci – Jestřebí vysadit.
Mezi tím, nikým nezpozorován, krrrál rrrozkoše odplul na výletním parrrníčku do nekonečna. Nebo zpět na Dva dvory, kde poprvé slyšel šum svistu.
Leopold F. Němec

 

187. děťátko v Nemocnici Karlovy Vary!

Minutu po šesté v úterý 26. dne měsíce března mi mobil ohlásil otevření dvířek karlovarského babyboxu. Dárce nebo spíš dárkyně děťátka chvilku zaváhala a dvířka se zase zavřela. To všechno trvalo asi 15 vteřin. Jenže dvířka podruhé otevřít nejdou, pokud je personál neresetuje. Nastaly dvě varianty - maminka s ženským doprovodem, tedy ve dvou, donesly statečně děťátko na dětské oddělení a předaly je zdravotním sestrám. Nebo - předala je dvěma ženám procházejícím kolem babyboxu a ty děťátko donesly do nemocnice samy. Tahle varianta mi připadá nevěrohodná, ale zdravotnímu personálu tvrdily, že je o tu službu požádala maminka děťátka.
Děťátko je v každém případě zdravé, čerstvě narozené a bylo zabalené jenom v dece, takže je sestřičky nyní zahřívají. Holčičku jsem pojmenoval Vendulka a zvýšila skóre holky versus kluci na 106 : 81, v Karlových Varech je to druhé nechtěné lidské mládě. Ať žije Vendulka! Ať žijí Vendulky všechny!
Babydědek Lu

 

Divoké víno stočíslové!

Při příležitosti vydání 100. internetového čísla Divokého vína přineslo Právo rozhovor s Ludvíkem Hessem, zakladatelem tohoto literárního časopisu, zprvu vycházejícího v papírové podobě.
Divoké víno nelze docenit! Prošly jím stovky českých básníků – nadaných i méně nadaných, jimž Ludvík Hess, sám básník, zajistil tu menší, tu trvalejší místečko ve věčnosti.
Divoké víno nemá obdoby a patří k rodinnému stříbru české kultury. Lu, jak mu říkají přátelé, navíc netrpí politickou klaustrofobií a neohlíží se na vyznání svých oveček.
Rozhovor končí slovy: „Sýs se trošinku pokazil, protože nenávidí všechno a všechny a marně ho přemlouvám, aby psal básničky jako Ta holka má kozy / jak husité vozy / v jednom sedí Žižka / a ve druhém šiška / z mandlového těsta / Ku věčnosti cesta.“
Připojím poznámku. Snad se Lu – jak ho znám – neurazí.
Milý Lu, nenenávidím všechny. Jen ty, co z hrdého národa udělali stádo (zatím) dobře krmených konzumentů, kteří jsou odsouzeni prožít plastové štěstí a ubavit se k smrti.
Kdepak Žižka! Husitské vozy dojely. Opěvovat husity je v korektní společnosti nepatřičné. Vždyť tihle protobolševici chtěli vrátit Ježíška z Krámu Páně do chléva!
KAREL SÝS

 

185. děťátko je klučík v brněnském babyboxu!

V úterý 19. února v 10:24 vstoupil dvířky babyboxu v brněnské nemocnici Milosrdných bratří do nového a snad lepšího života čerstvě narozený klučík. Z bedýnky jej vyzvedla osobně primářka novorozeneckého oddělení Ludmila Brázdová. Ludmila je iniciátorkou zřízení druhého babyboxu v republice v roce 2005. Pomohl zachránit celkem 18 dětí. Klučík byl pečlivě zabalený do bílé deky s hnědými pruhy, oblečený v modrožlutém kompletu a na cestu dostal plyšového vodníka. Ludmila mi řekla, že je narozený dnes, váží 3830 g a pupečník má ošetřený plastovým uzávěrem, kterým se zavírají pytlíky s potravinami. Primářka navrhla pojmenovat klučíka Kryštof, což jsem vřele přivítal. Sám mám vnuka stejného jména. Kryštof je celkově 185. děťátkem a pátým letošním. Skóre kluci versus holčičky upravil na 80:105. Ať žije Kryštof! Ať žije primářka Ludmila Brázdová! Babydědek Lu

 

14. února je významným dnem mého vztahu ke Spojeným státům americkým!

Z Ameriky se k nám přenesl zvyk oslavovat 14. února jako den zamilovaných. Obchodníci si libují. V roce 1945 právě 14. února nečekaně zaútočily americké bombardéry na Prahu.
"Nálet provedlo 62 amerických letounů B-17. Každý B-17 nesl šestnáct pětisetliberních (227 kg) bomb. Čtrnáctého února bylo policejně nahlášeno 250 svržených bomb, což odpovídá šestnácti strojům po šestnácti, plus šest ztracených, tedy přes 58 tun (58112 kg). Bombardéry, které startovaly ze základny v anglickém Nuthampsteadu, svrhly během Popeleční středy 14. února roku 1945 přes padesát tun bomb na obydlené části Prahy. Nalétávající letadla položila koberec směrem od Radlic až téměř po žižkovské Nákladové nádraží – bombardování zasáhlo Radlice, Vyšehrad, Zlíchov, Karlovo náměstí, Nusle, Vinohrady, Vršovice a Pankrác. Celkem 701 lidí bylo zabito a 1184 zraněno. Zničeno bylo 183 domů či historických objektů a dalších zhruba dvě stě bylo poškozeno (Emauzský klášter, Faustův dům, Vinohradská synagoga), sochy na Palackého mostě apod. Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. Oběti tvořili téměř výhradně civilisté. Mimo objekty bylo napočítáno dalších 67 zásahů. Nálet nezničil žádnou z továren, které by mohli využít okupanti." (zdroj Wikipedie) Při dalších bombardováních bylo usmrceno 235 osob.
Bombardování Palackého mostu napovídá, že se stalo pozdějším vzorem pro "humanitární bombardování" v Jugoslávii.
Do koho jsme se to vlastně zamilovali?!
L.H.

Emauzy.
Emauzy.
Pohled ze zničeného Palackého mostu.
Pohled ze zničeného Palackého mostu.
Takových mrtvých bylo 14. února 1945 v Praze 701.
Takových mrtvých bylo 14. února 1945 v Praze 701.
 

Sochu Zdeňka Nejedlého v Litomyšli neodstranili, ale doplnili ji

V Litomyšli jsem byl 11. února, tedy den po výročním dnu narození Zdeňka Nejedlého. To je ovšem shoda náhod. Shodou náhod se stal Zdeněk Nejedlý pro litomyšlské radní předmětem kritiky, leč obdiv mu jako slavnému rodákovi upřít nechtěli. Před jeho pomník umístili desku vyjadřující "objektivní hodnocení".
L.H. Fotografie Matyáš Hess

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Můj nejmladší syn Tonda slaví 8 roků na Nebozízku!

V neděli 10. února jsme oslavili rodinným obědem v mé nejmilejší restauraci Nebozízek Tondovy 8. narozeniny. Nebozízek mě naplňuje obdivem výhledem na Prahu a Hrad, jeho provozovatelka Milena Laryšová a její manžel Luděk naplňují můj žaludek skvostnými jídly. Na Nebozízku je provoz celou zimu a nejsnáze k restauraci dojedete lanovkou na Petřín, má totiž uprostřed zastávku "Nebozízek".
Ať žije Tonda Osmiletý!
LH, otec

Výhled z terasy Nebozízku, otec LH, malý Tonda, velký Matýsek.
Výhled z terasy Nebozízku, otec LH, malý Tonda, velký Matýsek.
Tonda ve finále oslavy se zmrzlinou.
Tonda ve finále oslavy se zmrzlinou.
Milena Laryšová, pozorná hostitelka, zcela vlevo dohlíží na průběh oslavy. Maminka Lucie s námi.
Milena Laryšová, pozorná hostitelka, zcela vlevo dohlíží na průběh oslavy. Maminka Lucie s námi.
 

Milena Laryšová, provozovatelka restaurace Nebozízek, mě obdarovala smutným andílkem.

Je stejně ustaraný jako ty, řekla mi Milena, objímajíc mě a líbajíc mě na pusu. Nikoli na tvář, jak je zvykem. Jídlo skvělé, biftek neodolatelný.
Ustaraný andílek se usadil na mém psacím stole uprostřed pod obrazovkou. Děkuju, nejmilejší Mileno.
LH

Milena je nejlepší hostitelka! Nebozízek v provozu celou zimu, lanovka taky.
Milena je nejlepší hostitelka! Nebozízek v provozu celou zimu, lanovka taky.
 

Dnes 9. února v 17 hodin vysílá Čro 2 rozhovor líbezné Jitky se mnou v pořadu Stříbrný vítr!

Jitka Novotná se na rozhovor se mnou důkladně připravila. Se Stříbrným větrem Fráni Šrámka má rozhovor společný jenom název. Přiznávám, že jsem tu knížku nikdy nedokázal dočíst do konce. Děkuju, milá Jitko!
Pokud by se vám zachtělo poslouchat mé bláboly, klikněte na odkaz. Rozhovor
Ludvík Hess

Teď už jistě chápete, proč se mi s Jitkou dobře rozmlouvalo!
Teď už jistě chápete, proč se mi s Jitkou dobře rozmlouvalo!
 

Milan Nakonečný oslavil 87 vernisáží výstavy svých obrazů!

V pátek 8. února se uskutečnila vernisáž v táborské galerii 4 mat. Víc než stovka návštěvníků, proslovy, hudba, dárky. Vystavuje se i Milanovo zatím poslední malířské dílo - můj portrét. Blahopřeju! Děkuju taky za vše, co jsi mne jako profesor psychologie naučil, milý Milane!
Ludvík Hess

Kliknutím zvětšíš! Obě fotografie Matyáš Hess
Kliknutím zvětšíš! Obě fotografie Matyáš Hess
Milan a dva LH.
Milan a dva LH.
 

Surrealismus a vařečka


RECENZE Básnířka Lydie Romanská ráda cituje svého guru Henri Bremonda. Tento filozof sice umřel už v roce 1933, zůstala po něm však řada dosud aktuálních výroků. Na záložce Lydiiny knihy Káva pro H.(Kuchyňská revue) najdete jeden z nich: „Pravda se s poezií vylučuje“. Když to čtu, napadá mě:
Můžu tedy vůbec básnické sbírce, kterou Lydie důsledně vytvořila v duchu Bremondových tezí, napsat pravdivou recenzi? Nevím, nevím. Asi bych k tomu měl strávit přece jen víc času v Bremondově imaginární „škole básníků“, která, ač byl Henri jezuita, má dle mého pocitu blíže spíš k zenovým klášterům, kde se naučíte i tleskat jednou rukou. Zkrátka těžký úkol.
Přiznávám, hovoří- li se o poezii a pravdě, osobně je mi bližší spíš citát jiného slavného autora, Guillauma Apollinaira, který napsal: "Básníci jsou lidé pravdy, jelikož pravda umožňuje proniknout do neznáma.“ Nemám tedy úplně jiný náhled než Bremond a Romanská? Ale ne, ne, nemusí mě to znepokojovat. Už tuším, že ve skutečnosti v úvahách těchto literárních velikánů zas tak velké rozpory nejsou. Henriho teze je sice provokativní, Bremond ale chtěl naznačit jen to, že poesie umí nalézat pravdu jinak než běžným ráciem nabyté disciplíny. Poezie je podle něj klíčem k zámku různých tajemství, na který pragmatici nedosáhnou. Je to snad tak vzdálené tomu, co tvrdil Apollinaire? Je to tak vzdálené tomu, co si myslím sám?
Leč přesto musím upozornit i na to, že tzv. čistá poezie, k níž se dají poslední knížky Romanské bez uzardění počítat, to nemá mezi lidmi úplně jednoduché. Bourá totiž naše zavedené způsoby. A zdráhavě připouštím, sám do ní často těžce hledám cestu – jsa profesí novinář zvyklý na fakta, lépe se rozhodně orientuji v básních, které mají v sobě lanko příběhu, či lešení úvahy. Ne, samozřejmě jsem docela rád, když mě uchopí vítr fantazie a nechá mě přistát na úplně jiném poetickém letišti, než jsem očekával! Těší mě být překvapován i odhalovat něžná a esoterní tajemství! Poetický let podle Bremonda je ale tak trochu let do mlhy! Není to moc? Určitě ne, ale ne každý autor a ne už vůbec ne každý čtenář jej dokáže absolvovat.
Lydie Romanská ve svých posledních sbírkách nicméně právě tímto směrem orientuje svou tvorbu. V Kávě pro H. nás vyzývá dát se na malé cesty, které sice začínají v idyle její domácnosti, nikdy však nevíte, kde skončí. V Palermu, Hirošimě či v jogurtové zmrzlině? Tyhle dimenze samozřejmě nejsou v moderní poezii výjimkou – Romanská v duchu Bremonda ovšem své básničky staví důsledně metodou volné imaginace. Logika musí jít stranou. Vzniká z toho zvláštní surrealismus, bez pouťových efektů Salvadora Dali, kuchyňský surrealismus vepsaný vařečkou do krupičné kaše či nudlové polévky.
A uznávám, je to fakt osobité. Ale pro někoho je to křížovka bez tajenky, která sice třeba nadchne originálními metaforami, ale na konci jen udiví. Je však údiv málo?
Ale je to ještě jinak. Potlačíte li v sobě důsledně racionálního policajta, určitě se vám Lydiiny básně zalíbí. Je to něco, jako když před usnutím se necháte unášet řekou představ, až vás její vodopád uloží do spánku hlubokého. Nebo probudí do snu? Může se vám pak zdát třeba její báseň Syn-estetická: „Slyším / jak tady voní věci / pořád o čemsi / mohla bych zaslechnout modrou tužku diáře / už ne / rozlila jsem podmáslí / teče a všechny překřikuje bílá.“Ano to je poezie, která by se mohla líbit i Nezvalovi, když byl praporečníkem surrealismu. DUŠAN SPÁČIL

 

184. děťátko v babyboxu je kluk v pražském Hloubětíně! Čtvrté letošní nechtěné mládě

Prosím odpůrce babyboxů, kteří uvedou, že další letošní děťátko bylo do babyboxu odloženo proto, že příklady táhnou, že tři předchozí vytvořila precedens pro čtvrtou nešťastnici, ať mi hned zavolají. Rád s nimi pohovořím, odpůrci jsou moji přátelé!
V neděli 3. února v 19:16, v den narozenin mé maminky Jaroslavy, v předvečer narozenin babydědka Lu, se bez vrznutí otevřela a vzápětí zase zavřela dvířka prvního babyboxu zřízeného 1. června 2005. V jeho vaničce jsem viděl děťátko v polární výbavě - kostičkované kombinéze s kapucí zřejmě po starším sourozenci - a ještě v modré dece. Doktor Petr Pícha, hrdinský spoluzakladatel prvního babyboxu, mi vzápětí referoval, že je to kluk, možná několik dní starý, podle pupku možná narozený v porodnici, ale v každém případě na první pohled zdravý. Obleček lehce obnošený.
Požádal jsem Světlanu Witowskou, jež právě končila na obrazovce, zda jej mohu pojmenovat po jejím starším synovi Viktorovi. "Jasně!" zněla odpověď. Jméno mladšího syna Filipa jsme nedávno použili.
Ať žije Viktor, 27. děťátko hloubětínského babyboxu! Ať žije Viktor a jeho maminka Světlana!
Babydědek Lu

 

183. děťátko v babyboxu v Klatovech je holčička!

Klatovský babybox se mi ohlásil ve 12:31. Na obrázku jsem viděl jenom zřasenou látku, ale byl jsem si jist, že je v ní holčička. Potvrdila mi to lékařka ve službě Kamila Pečenková. Dozvěděl jsem se, že holčička je zřejmě dnes nebo včera narozená, s neošetřeným pupečníkem, mírně nedonošená, ale nikoli podchlazená. Oblečená byla ve starším, zřejmě chlapeckém oblečení a zabalená do fusaku. Má hypoglykémii, což se u novorozenců stává. Jestli chci, tak mám zavolat za dvě hodiny.
Holčičku jsem pojmenoval Leopolda podle tatínka Zdeňka Juřici, slavícího dnes 80. narozeniny!
Třetí letošní děťátko potvrdilo tradici, že děti jsou odkládány po dvou krátce po sobě, ale často i po třech.
Klatovský babybox jsme otvírali 15. dubna 2009 a až dosud byl bezdětný. Při jeho otevření jsem se seznámil s Miladou Emmerovou. Byla tehdy hejtmankou Plzeňského kraje, vystoupila ze služebního superbu v tyrkysovém kostýmku a povídá mi, když jsem se jí představoval: "Já vás znám, ale představovala jsem si vás jinak!" Docentka Emmerová mi vyhověla a s panenkou předvedla, jak se odkládá děťátko. Zbytečně jsem se obával, že dosavadní odpůrkyně babyboxů z roku 2005, kdy byla ministryní zdravotnictví, přikáže babyboxy vytrhat ze zdi. Vypili jsme v nemocnici kafe a hejtmanka slíbila vydat knížku o babyboxech. Skutečně vyšla s jejím úvodním slovem, s texty několika protagonistů a s mým doslovem. Před časem mi Milada Emmerová nabídla, ať jí tykám!
Ať žije Leopolda! Ať žije osmdesátník Leopold Juřica! Ať žije doktorka Kamila Pečenková! A konečně, ať žije i Milada Emmerová! Jdu jí zprávu zavolat.
Babydědek Lu

 

182. děťátko je novorozený Martin ve vyškovském babyboxu!

Ověřené informace mi dala vrchní sestra velmi velice milá Renata Indrová. Ošetřující lékařka ve službě ve 13:38, kdy vrzla vrátka babyboxu ve vyškovské nemocnici za pět let po čtvrté, byla Eva Vašíčková, jež děťátku dala jméno Martin, asi po svém bratrovi. Klučík zcela novorozený, zcela nahý, nevykoupaný a ještě od mázku, s pupečníkem nepodvázaným byl hodně prochlazený, takže jej sestřičky uložily na vyhřívané lůžko. Pít uměl hned!
Druhé letošní nechtěné lidské mládě je čtvrtým vyškovským, třetím klukem, holčička byla jedna.
Ať žije Martin jeden i druhý! Ať žije Renata, ať žije doktorka Eva!
Babydědek Lu

 

Pozvánka od Vladimíra Stibora!

 

181. děťátko v babyboxu v Nemocnici Pelhřimov není děťátko, ale patnáctiměsíční kluk – Karel Spěváček!

V pátek 18. ledna, hodinu před půlnocí, se dosud bezdětný babybox v Pelhřimově zaplnil zdravým chodícím klukem. Vzápětí mi primář dětského oddělení Stanislav Houštěk telefonicky potvrdil, že obrázek, který m přišel do mobilu, není sen, ale skutečnost: „Odhaduji ho na patnáct až šestnáct měsíců. Váží devět a půl kilo a má šest zubů. Je zcela zdravý, jenom jej teď sestřičky zahřívají, protože byl trochu podchlazený, měl 35, 5.“
Babybox jsme otvírali 21. 12. 2007 na osobní přání tehdejšího ředitele nemocnice inženýra Hraly, protože na chodbě nemocnice nalezli odložené děťátko. Byl to první babybox, který podpořila Nadace Komerční banky, a. s. – JISTOTA a při jeho otevření jsem se seznámil s Milanem Štěchem, který přijel spontánně a nabídl mi ze své kapsy finanční dar. Peníze jsem nepřijal a Milan Štěch se stal příznivcem babyboxů a zúčastnil se mnoha otvírání. Výměnu starého babyboxu za babybox nové generace jsem už domlouval s novým ředitelem inženýrem Janem Mlčákem, svým starým známým, s nímž jsme otvírali babybox v Nemocnici Jindřichův Hradec, a poprvé jsme se setkali v roce 1985 u Obvodního soudu v Praze 5, kde zastupoval Státní závodiště. Spor byl o chovatelskou prémii za vítězství mnou odchovaného hřebce Marco Polo ve Velké jarní ceně v Chuchli a já jsem prémii šťastně vyhrál.
Jistě se ptáte, proč jsem klučíka pojmenoval Karel Spěváček, dobrý muž toho jména se věrně stará o dobrý stav spolkového automobilu v servisu TUkas v Praze 10 - Štěrboholské ulici. Karla Spěváčka mi doporučil majitel servisu Jiří Tůma, můj letitý dobrý známý. Zdá se, že všechno spolu souvisí a v případě malého odloženého Karla Spěváčka v Pelhřimově do sebe zapadá historie stará desítky let.
Ať žije Karel Spěváček z Pelhřimova a jeho život ať pokračuje šťastně v nové rodině! Ať žije Karel Spěváček z TUkasu! Ať žije primář Stanislav Houštěk, který mi o půlnoci vyprávěl o malém klučíkovi a trpělivě vyslechl moji historku o seznámení s ředitelem nemocnice v roce 1985.
Babydědek Lu

 

Velký český psycholog profesor PhDr. Milan Nakonečný oslaví své 87. narozeniny výstavou!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

???

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 >