Archiv divoké vinice

Píše mi advokát Jana Miškovského. Co mi radíte, milí? Aktualizováno 1. 10., dále 3. 10.

K dětem svých kamarádů mívám podobný vztah, jako ke svým vlastním. Jediný syn Václava Hraběte, Jan Miškovský, se ale chová, jako bych mu chtěl ublížit, a utrácí peníze za advokáta. Ten po mně chce takovouhle omluvu za něco, co jsem za padesát let, po které vydávám Vaškovy básně, nikdy neudělal: "Já, Ludvík Hess, jsem na stránkách Divokého vína i jinde v minulosti uveřejnil sérii bulvarizujících článků o osobě Jana Miškovského, jeho otce Václava Hraběte, jeho rodině a jejích jednotlivých členech, kterou jsem navíc doplnil o sérii ryze intimních dopisů jeho babičky, Magdaleny Hrabětové, to vše navíc s úmyslem Janu Miškovskému a jeho rodině způsobit značnou újmu. Za své jednání se tímto Janu Miškovskému a jeho rodině omlouvám. Ludvík Hess."

Svoji otázku, co mi radíte, myslím vážně.

PŘIŠEL DALŠÍ DOPIS

Vážený pane Hessi,
obracím se na Vás v zastoupení pana Jana Miškovského, a to ve věci Vašich posledních kroků na stránkách www.divokevino.cz.
Dne 26. září 2015 jste na uvedené stránce publikoval předžalobní upomínku, kterou Vám naše kancelář 23. září 2015 zaslala s výzvou stáhnout dříve publikované znevažující texty a kopie intimní korespondence babičky pana Miškovského. Když odhlédnu od skutečnosti, že se i v případě této výzvy jedná o soukromou korespondenci a vy nejste oprávněn ji bez dalšího publikovat na internetu, zejména je v ní uvedeno i datum narození a přesná adresa bydliště pana Miškovského. Spolu s tímto dopisem jste tak bez jakéhokoliv oprávnění uveřejnil i detailní osobní údaj o osobě pana Miškovského.
Vyzývám Vás tedy touto cestou, abyste neprodleně tento dopis z internetové stránky www.divokevino.cz odstranil nebo přinejmenším začernil osobní údaje Jana Miškovského, včetně adresy a data narození.
Pokud tak neučiníte, vezměte prosím na vědomí, že jsme zmocněni ochranu práv pana Miškovského vymáhat soudní cestou i v tomto dílčím případě.
S pozdravem,
Adam Zahálka
Advokátní koncipient | Vyskočil, Krošlák a partneři s.r.o., advokátní kancelář

POKUS O HRU S NULOVÝM SOUČTEM
Právě jsem dopsal recenzi na dvě vynikající knížky Paula Watzlawicka, jedna z nich se jmenuje Úvod do neštěstí, a jal jsem se čísti Divoké víno. A hle, nápadná shoda mezi tím, co jsem právě recenzoval, a případem Miškovský versus Hess. Ať všechno, co tam Hess napsal o básníku Hraběti a p. Miškovském čtu stále dokola, nenalézám nic, čím by se mohl dotknouti cti Václava Hraběte či Jana Miškovského, který jak se zdá, zvolil v interakci s Hessem hru s nulovým součtem, v níž se usiluje o úplné vítězství, o zdeptání protivníka. Pochybuji však, že by se konala zdrcující porážka Hesse, neb důvod pro naprosté vítězství p. Miškovského nenalézám a nenalezne je nepochybně ani případný soud.
Skončí to nepochybně nenulovým vítězstvím, kdy jisté nesrovnatelné ztráty utrpí obě strany. Pro jednu to bude ztráta času, pro tu druhou kromě ztráty času možná i ztráta důvěryhodnosti účelu podané žaloby. Nejvíc získá ovšem strana třetí, právní zástupce p. Miškovského, a nebude to zřejmě málo, advokátní honoráře jsou dost vysoké.
Milan Nakonečný (autor je univerzitní profesor)

Druhá strana. Text požadované omluvy kurzívou.
Druhá strana. Text požadované omluvy kurzívou.
 

JIŘÍ ŽÁČEK: 70!

KAREL SÝS
5 minut v balóně
Psát paměti – na to je ještě brzy. Ale je docela možné, že pravý okamžik už minul. Napadají mne pouhé historky, anekdoty, teskná zastaveníčka nad rozsypaným životaběhem.
Nikdy jsem netušil, jak brzy nám jednou bude sedmdesát, a když se tak stane, přijde mi to jako zlomyslnost kalendáře, jenž byl špatně sepsán a teď se mstí.
Správně, milý čtenáři, nepíšu o sobě, ale o jubileu jiného básníka. Ale jak prohlížím kupu fotografií, černé na bílém spatřuji, že můj život je s životem Jiřího svázán víc, než jsem si myslel.
První setkání v Písku, poznávací cesta do jeho Strakonic, chata v Krkonoších, kde strašili sudetští kostlivci, Paříž, Apollinairův byt, kde jsme si oba zkusmo lehli na básníkovo úmrtní kanape, kde jsme za laskavé nepozornosti Vilémova synovce otvírali zásuvky a kde Jiří vytáhl poslepu srdcové eso, hospoda Au chien qui fume – U psa, který kouří, v níž jsme si museli odepřít ústřice, ale před níž jsem vyfotografoval kuřáka Jiřího, jak nekouří a on mne nekuřáka, jak kouřím, a ovšem Ždáň, veršorodá Ždáň, kde vyrostly naše děti, kde Jirkův syn Jakub – vybaven mnou vystavenou policejní legitimací na jméno komisař Moulin – zatýkal Jana Pilaře, podezřelého z únosu kulečníkové koule, a kde jsme do mrtě okousali cikánku, již si Josef Nesvadba neprozřetelně držel v lednici, poloostrov Ždáň, kde se samoprašné básně rodily samy od sebe…
Tak aspoň tohle:
14. června 1989 slavil Československý spisovatel 40. výročí založení. Do převratu chybělo pět měsíců a tři dny. Významný nakladatelský dům vyprodal své renomé, v roce 1993 přišel o Slováky, o střechu nad hlavou, v roce 1997 zanikl, aby v roce 2008 vstal jako vypelichaný Fénix z popela pod přílepkem Levné knihy! Nomen omen.
Ale onoho letního dne, ověnčen zásluhami o českou literaturu, se sebevědomě a hrdě připomněl jak se sluší a patří.
Na kraji dobříšského parku vyrostla balónová ohrada. Balón opatřili logem a číslicí a každý, kdo přišel a vyčekal frontu, mohl se na chvíli vznést. Balón byl ovšem upoutaný, takzvaný balón captif. V roce 1891 podobný aparát lehčí vzduchu sloužil k obveselení návštěvníků Jubilejní výstavy ve Stromovce. V Dobříši bylo lze si představit, že na slovo vzatí francouzští vzduchoplavci čili aeronauté – statečný Surcouf a odvážný Godard – majíce přístroj pod kontrolou, co chvíli rázně pronášejí kouzelnou formuli „Lachez-tout! Pusťte vše!“, po níž se koš obtěžkaný vždy dvěma spisovateli či dvěma básníky vydá na několik metrů dlouhou pouť ke středočeským výšinám.
Jiří Žáček a já jsme nemohli zůstat při zemi. Za letu jsem musel myslet na Kamila Lhotáka, který namaloval a nakreslil stovky balónů, ale v žádném se nesvezl.
Žel všechno má svůj konec a brzy po našem šťastném přistání bylo nutno balón vypustit a odvézt.
Akt se neobešel bez drobné příhody, která poslouží i jako vysvětlení, kdo je šťastný básník a kdo ještě šťastnější.
Splasklá směsice látky a lanoví se snesla na Jiřího a na jednu z přihlížejících slečen z aeronautického družstva, respektive Svazarmu. Instinktivně jsem uskočil a mohl jsem s četným obecenstvem jen pozorovat, jak se pod impregnovaným plátnem či hedvábím odehrává přátelský zápas dvou Řípů. Tu byl jeden nahoře, tu druhý dole a naopak, pod tenkou čtvrtohorní slupkou zuřil horotvorný proces, rodila se sopka, už už se vyronila láva…
Děj netrval tak dlouho, aby došlo k početí malého vzduchoplavce, ale ne tak krátce, aby neprobudil závist, nostalgii, veselí, podle povahy diváků, na které se nedostalo.
A místo dalšího povídání a vzpomínání dvě básničky. První líčí výše uvedenou příhodu z Apollinairova bytu, druhou, inspirovanou našimi překlady Préverta, věnuji Jiřímu Žáčkovi k 70. narozeninám.

Saint-Germain 202
Apollinaire před smrtí kouřil
Vzal jsem si z jeho stolu
tři vyhořelé sirky
I já – než umřu –
prožiju nějakou rozkoš
A pak
ani nevím jak
octlo se mi v kapse Apollinairovo pero
Krásně skřípe po papíře
jako když stará poezie odchází
a skřípe zuby
Jako když přichází nová poezie
a ještě jí vržou klouby

Ale ty jsi poslepu vytáhl ze zásuvky srdcové eso
Nebudeš vědět co s láskou
A dobře ti tak!

Pondělí v Zlatnické ulici
Apollinaire nám shůry klepal na ramena
a Rimbaud z pekla žen tam dole
nám sirným květem zapaloval lýtka
Ve vzduchu se tetelila nová láska
Jarní únava? Leda z přemilování
Krásná podstročnice Yveta
pro nás až moc chytrá
možná by se dala kousat z obou stran
Co myslíš? Zkusíme to Jirko?
Nevídáno! Věrných překladů
i nevěrných básní je až dost!
Na smrt nebylo ani pomyšlení
Na každou Mařenku čekal za oponou Jeník
a na Jeníka tucet zakouzlených Růženek
jen se píchnout o prs
Široko daleko nám nikdo neumíral
naopak se všichni rodili
naše nevěsty se dosud batolily
dosud si sušily na věno
zelené lístečky Aljoši Karamazova
poupě přehlasovalo doupě
jarní vzduch jsme pili naležato
zakřiknuté pianissimo nemocí
v zárodku překřičelo furiantské forte
Hannibal stál denně ante portas
a verše měly koule šťávu ocas

Nová knížka k narozeninám
Nová knížka k narozeninám
Pozvánka na její křest
Pozvánka na její křest
 

129. děťátko v babyboxu!

Mikulášská nadílka v babyboxu v Ústí nad Labem - 129. děťátko, je to novorozená holčička Andělka!
V půl sedmé večer 5. prosince 2015 ji přinesl zřejmě Mikuláš, kdo jiný, do babyboxu v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Sestřičky a lékaři ji prohřívají, je na pohled zdravá, páté děťátko za šest let existence tamní bedýnky. Zprávu mi podal mobil a vzápětí ji potvrdila milá ústecká hlavní sestra Markéta Svobodová. Ať žije Andělka!
Babydědek Lu

 

Polská autorka Anna Militz pokřtí knihu o Janě Černé!

15. ledna bude se konat křest mé první knihy "Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse. Příběh Jany Černé". Velmi ráda bych Vas všechny na tuto akci pozvala, velmi ráda Vas všechny uvídím! Přijďte se mnou oslavit konec mé pětileté práce, na které ostatně se někteří z Vas i podíleli.

O knize: www.listy.cz/profil.php?text=militzova_anna

Křest se bude konát od 19h v Kavárně Liberál (Heřmanová 6, Praha 7) v dolním sálu. Budu tam já, bude tam překladatel Jan Jeništa a nakladatel Tomáš Tichák. Během akci bude samozřejmě možné knihu koupit, stejně jako ostatní knižky z Knihovny Listů..

Těším se na Vás!

Anna Militz

 

Proč věrozvěsti vytvořili dvě písma?

Navázali jsme spolupráci s kamarády ze spolku Slovanská unie - a díky tomu můžeme i čtenářům Divokého vína nabízet ukázky z toho, co se objevuje na jejich pozoruhodných webových stránkách. Zatím vám přinášíme článek pana Mgr. Lubora Mojdla (autora Encyklopedie písem světa) o problémech vzniku a priority staroslovanských písem:

Otazníků je v případě slovanských písem, jejich počtu, původu a vývoje více, než si běžně dokážeme představit. Jedním z prvních otazníků je, odkdy vlastně Slované svá slova zapisují. Existují sice takzvané runy z pobřeží Baltu, záhadné nápisy (jde-li skutečně o nápisy) ze slovenského Smolníku a Velestúru, popřípadě nerozluštěné symboly z Balkánu a severního Černomoří. Každopádně by tyto památky zasluhovaly větší pozornosti, neboť nikoli všechny jsou falsifikáty. Je tedy možné, že jde skutečně o památky skýtsko-slovanské, alansko-slovanské, gótsko-slovanské, popřípadě i normansko-slovanské. Každopádně se na nich projevují jak náznaky pozdější cyrilice a hlaholice, tak i fragmenty turkických či skandinávských run. Tyto nápisy jsou obtížně datovatelné a v některých případech je téměř jisté, že i v „balkánských runách“ byly použity řecké či cyrilské znaky.

Otázka venetského písma ze severní Itálie také zůstává otevřená, neboť slavinita Venetů je pouze teoretická. Venetské písmo je ovšem potomkem etruského písma a rovněž zdrojem germánského písma runového (futhark).

Slovanskými písmy jsou bezesporu písma cyrilská, tedy hlaholice a cyrilice. Obě písma jsou založena na řecké alfabetě a několika přidaných znaků jiného původu. Záhadou zůstává, proč byla vytvořena téměř současně písma dvě, navzájem odlišená vzhledem, ale téměř shodná svými principy, pořadím hlásek v modifikované řecké řadě i názvy jednotlivých písmen.

Celý článek najdete na adrese slovane.org/index.php/z-domova/132-mojdl-otazniky

 

127. děťátko v babyboxu ve Frýdku-Místku!

Děťátko mi oznámil mobil 20. září v 11 hodin 16 minut a chvilku na to mi volala dětská primářka frýdecko-místecké nemocnice Ivanka Röschlová, protagonistka babyboxů a kamarádka. Na její přání byl otevřen babybox ve Frýdku-Místku jako první v Moravskoslezském kraji 7. listopadu 2008. Pamětníkům asi datum připomene Velkou říjnovou socialistickou revoluci a nebudou se mýlit. Vzpomínám si, že můj žert s datem nepřijali všichni s úsměvem.
V babyboxu byla novorozená holčička s pupečníkem zavázaným na uzel, lehce podchlazená na 34 0C. Zatímco já píšu tiskovou zprávu, Ivanka Röschlová holčičku prohřívá. Za chvilku mi Ivana poslala sms: Ahoj Ludvíku! Holčička se úspěšně prohřála a je jí dobře. Zdraví Iva.
Je šestnáctým moravskoslezským děťátkem odloženým do bedýnky a třetím frýdecko-místeckým a zvýšila skóre holky vs. kluci na 74:53. Holčička by se měla jmenovat Ivanka, jenže Ivanky už máme tři. Pojmenuju ji tedy Sylva po předsedkyni správní rady Nadace Komerční banky – JISTOTA Sylvě Floríkové, která se mnou babybox před sedmi lety otvírala. Nadace JISTOTA je největším dárcem babyboxů. Financovala dvacet historických bedýnek a z nich čtyři nejstarší už pomohla vyměnit za babyboxy nové generace. Ať žijí obě Sylvy!
V pondělí 21. září instaluje Zdeněk Juřica, MONTEL Náměšť nad Oslavou, 67. babybox v Nemocnici Třinec. Slavnostně jej otevřeme ve čtvrtek 1. října ve 12 hodin.

 

Trestní oznámení na tvůrce a distributory filmu Pan!

Synek Matyáš mě přemluvil, ať s ním jdu do kina na pohádku. Vybral film Pan. Překvapilo mě, že ve velkém sále je nás diváků jen asi desítka. Nicméně jsem si již dříve na internetu přečetl, že na premiéře byl i Jiří Menzel se svojí dcerkou nedcerkou, a tak jsem očekával...
Film začíná odložením děťátka v košíku maminkou na schody londýnského sirotčince. Ejhle, film pro mne! Následují scény se zlými jeptiškami, jež zastávají role výchovných pracovnic. To taky sedí! Pak odložený Pan, již dvanáctiletý, najde dopis přiložený jeho maminkou do košíku. Pokouší se najít svoji identitu. Je vykořeněný! Největší námitka odpůrců babyboxů - zase trefa do černého!
Pak prodají jeptišky několik chovanců pirátům, kteří se snesou s historickým námořním čtyřstěžníkem nad sirotčinec. Zvítězí nad britskými válečnými letouny a s chlapci odlétnou za svým krutým velitelem Černovousem. Pan možná stále očekává svoji maminku, hledá identitu. Od té chvíle se odehrává ve filmu střelba, sekání šavlami a meči, svrhávání Pana do propasti... Jen agrese a násilí. Proto podám trestní oznámení pro narušování mravní výchovy mládeže. A vás, moji milí, varuju - nechoďte do kina na rodinnou pohádku Pan!
L. H.

Černovous a Pan plus jediní dva kladní hrdinové filmu.
Černovous a Pan plus jediní dva kladní hrdinové filmu.
Návod k použití kina. Mám víc než 120 kg, neměl jsem tam co dělat!
Návod k použití kina. Mám víc než 120 kg, neměl jsem tam co dělat!
 

Africké dobrodružství české diplomatky

RECENZE Nejen samotný název knihy Poslední nosorožec - ale také označení kapitol jako „Ďábel v Zimbabwe“, „Krvavá kaše“ či „Pytlácká past“- dávají tušit dobrodružný příběh z afrického prostředí, okořeněný nicméně láskou a erotikou. Je tu ovšem také místní magie („Věštba“) a problémové oblasti (kapitoly „Lékař“, „Cholera“ a k tomu všudypřítomný smrtonosný AIDS.) A to celé se odehrává v kontextu nekompromisního diktátorského režimu („Soudruh Sandza“, „Diamanty“, „Zakrvácená kulovnice“). Nedejme se však mýlit názvy vybraných kapitol.Zmíněná témata se prolínají celou knihou, kterou - s výjimečným citem pro ženskou i mužskou psychologii - napsala zkušená novinářka a dnes již také spisovatelka (např. literární příběh slavné opavské rodačky Joy Adamsové „Setkání se smrtí“, jenž před časem vyšel česky i v angličtině) Zuzana Beranová.
Řadu let působila na českých ambasádách v Nigérii, Keni a Zimbabwe. V současné době pracuje pro EU v Namibii, kde žije se svou rodinou - a tak není divu, že svůj román napsala s neobyčejně hlubokou znalostí místních reálií brutálně vládnoucího diktátorského režimu se všemi negativními projevy násilí a ekonomické inflace. Zároveň příběhu dominuje nemocniční a také farmářské prostředí, kde ochránci přírody často marně bojují s nekompromisními vražednými pytláky, kterým není svaté absolutně nic. Jakmile tedy známe uvedený kontext, už nám nebude připadat selankový příběh, uvedený na hřbetu knihy: „Eva přijíždí do Zimbabwe se svým manželem Vladimírem, ošetřovatelem zvířat, který sem převáží poslední zdravý pár vzácných nosorožců bílých, jimž hrozí vyhynutí. Afrika je poslední záchranou pro Evu, která si od exotického dobrodružství slibuje vyřešení svých problémů...“ Zejména jde tedy u ní o ty vztahové, jenže přes ně se ihned dostáváme do strhujícího děje, kdy nás autorka téměř nenechá vydechnout, když s nekompromisním naturalismem ukazuje tvrdý africký život takový, jaký je. Zcela bez příkras, mnohdy až téměř přepáleně syrově. Vyprávění probíhá ve více rovinách, a jedním ze zajímavých kontextů, je ,jak erotika zvířat v knize koresponduje a prolíná se s erotikou lidí.
Eva prchá od svého ignorantského a nevyrovnaného manžela, zamiluje se do černošského lékaře, s nímž prožije neobyčejný románek; mezitím otěhotní, potratí, znovu otěhotní – a nechtějte vědět, jak tohle celé skončí! Vlastně chtějte, ale to neprozradím, protože byste přišli o mnohé...

Luboš Y. Koláček

(Poslední nosorožec

Zuzana Beranová

Nakladatelství JOTA, Brno 2015)

 

Najdi rozdíl!

Nahoře zabalený trabant- tak jak si ho vždycky chrání před zimou sousedka paní Merhautová, dole jsou stromy v Paříži, které před časem takhle zabalil proslulý výtvarník Christo.Jo, tak to má být, umění do života!

 

No a co vy na to, Otče Františku?

Mladá úspěšná spisovatelka nás v literární příloze Práva uklidňuje, že není třeba bát se uprchlíků. Brazílie prý je plná uprchlíků z Evropy i z Afriky. Jsou jich milióny, staví si boudy ve slumech a "vytvářejí chaos, který si Evropan posedlý spořádaností nedokáže představit. Brazilci jsou ale zvyklí na to, že život je ve své podstatě divoký a neuspořádaný." Ona je to prostě taková banalita. Mladé dámě, vybavené evropským univerzitním vzděláním, slušným bankovním kontem a solidaritou mnoha institucí civilizovaného světa, připadají milióny uprchlíků ve slumech normální: "Uprchlíci, no a co." Čekal bych, že mladá inteligentní Evropanka poděkuje Pánubohu za to privilegium, které osud milionům nešťastníků nedopřál, ale nejspíš se jí ten divoký a neuspořádaný svět slumů líbí. Je tak pestrý a plný fascinujících příběhů! Čekal bych aspoň povzdech, že takový svět není férový. Špetka empatie mi v té informaci schází. Taková marxisticko-anarchistická zpozdilost, že nespravedlivý svět je třeba změnit, napadá snad už jen papeže Františka.
Jiří Žáček

 

Islamizace Evropy a falešný humanismus.

V divokých diskuzích proti „kvótám“ chybí poněkud uspořádaná fakta, která jsou následující. Za prvé: Pokračuje islamizace Evropy, v níž dnes žije nejméně dvacet milionů muslimů. Za druhé: S islamizací narůstá zločinnost (např. ve Švédsku o 80 %), kterou lze připsat na vrub islámským přistěhovalcům, neboť jejich kulturní návyky jsou neslučitelné s evropskými zvyklostmi (např. v Německu je to několik desítek vražd mladých žen vlastními rodiči, protože se chtěly provdat za křesťany). Islám je náboženství radikálně politizující, které se vyznačuje tím, že je vůči křesťanství netolerantní a agresivní, vyžadující, aby i v zahraničí byla plně respektována práva muslimských menšin, aniž by státy s islámským režimem byly ochotny respektovat stejná práva křesťanů. Islám je jako agresivní a vůči Západu otevřeně nepřátelská politická ideologie odvozená z netolerantního islámského náboženství naprosto neslučitelný s křesťanským náboženstvím a kulturními tradicemi Západu.
Zásadní problém nyní spočívá v tom, že EU je primárně politicky motivovaná organizace, za níž stojí dva činitelé - bankovní oligarchie s německo-francouzskou politicko-ekonomickou hegemonií. Ve službách této hegemonie bylo placenými intelektuály vytvořeno „náboženství humanismu“ či závazná ideologie falešného humanismu (politicky motivovaného morálního masochismu – musíme se přizpůsobit etnickým menšinám a zatratit jakékoli národovectví - tvrdý anti-nacionalismus). Tato povinná doktrína (uzákoněná jako „demokratická samozřejmost“ „humanismu“ a multikulturalismu se projevuje prakticky tím, že etnické menšiny a imigranti dostávají nezřídka větší práva, než má původní národní většina, jejíž práva jsou sebemrskačsky potlačována, a že jsou zločinci zvýhodňováni proti svým obětem a další). Tento „pozitivní rasismu“ je vydatně financován z veřejných finančních prostředků na úkor národní většiny. Tento fakt je využíván se stále se zvyšující imigrací a to nejen ze zemí, kde hrozí jejich občanům nebezpečí politické perzekuce, ale i ze zemí „bezpečných“, jako je např. Kosovo (v Německu je 50 000 tisíc imigrantů z Kosova), takže většina imigrantů, tzv. „ekonomických“ je motivována dosažením vyššího životního komfortu v ekonomicky vyspělých zemích (Německo, Švédsko, Anglie), které jsou v poskytování podpor velmi štědré a v uznávání práv velmi benevolentní.
V ČR se ze dvou tisícovek islámských imigrantů stane během deseti let při jejich veliké porodnosti a příjezdu příbuzných početná menšina, která si bude osvojovat práva (např. aby v každém krajském městě stála mešita a byly školy pro tyto menšiny), která budou nepříjemně narušovat život většiny, ruinovat státní pokladnu a sníží tak životní pohodu a úroveň, vyplácení podpor v nezaměstnanosti a důchody všeho druhu. Česko poslouchá příkazy EU, tu ovládají Merklová a Hollande, kdo řídí je?
To jsou fakta, která vedou k těmto závěrům. Za prvé: Šíření islamizace v Evropě je politicko-ekonomicky nepřípustné, protože za druhé: Ohrožuje pokojný život evropských národů v rámci jejich historických kulturních tradic právem odmítaným soužitím s „nepřizpůsobivými“ občany, přinášejícími četná rizika.
Závěr: O tom, zda chtějí evropské národy spáchat sebevraždu v drtivém náručí islámu, či chtějí-li plně a právem žít v rámci svých kulturních tradic, si musí rozhodnout ve všeobecném referendu tyto národy samy. Rozhodovat o tom nemůže utajovaná garnitura intelektuálů s koncesemi na „humanitu“, které jim neprávem vydala oligarchie motivovaná rozmnožováním svého bohatství a posilováním své politické moci. Lidové referendum musí také rozhodnout, zda budou i nadále platit etické normy falešného humanismu, anebo normy přirozené lidské solidarity.
Milan Nakonečný (autor je univerzitní profesor)

 

Jindřich Štreit zve!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Jaroslav Svěcený slaví a zve!

 

Přečetl jsem Babičku!

Po několika desítkách let, kdy jsem knížku četl jako povinnou školní četbu, přečetl jsem ji za jediný den. Knížka má dramatické postavy, tři z nich - Viktorka, Hortensie a babička - dokonce umřou. Příběh Viktorky je pro mne jako odborníka v oblasti odkládání dětí poučný. Možná taky první v české zemi literárně zpracovaný. Výraz "povinná školní četba" bych nepoužíval a ponechal na učitelích, čím přesvědčí žáky, aby Babičku četli. Musí je ovšem upozornit, že gramatické chyby, jež v textu najdou, nesmějí v češtině opakovat. Božena Němcová nedodržovala vždy tvary přechodníků přítomných či minulých, nerozeznávala slovesa dokonavá a nedokonavá, dělala chyby v zájmenu já a ona. Dokonce i v příčestí. Budiž jí odpuštěno vzhledem k její německé výchově. Odpustit nelze českým vydavatelům a jejich korektorům.
L. H.

Adolf Kašpar - babička.
Adolf Kašpar - babička.
Adolf Kašpar - Hortensie.
Adolf Kašpar - Hortensie.
Adolf Kašpar - Viktorka.
Adolf Kašpar - Viktorka.
 

Nejkrásnější vydání Babičky Boženy Němcové

Poslali mi je z antikvariátu. Objednal jsem si stejnou knižní úpravu s ilustracemi Adolfa Kašpara, kterou jsem měl jako malý kluk. Obrázky Adolfa Kašpara jsem pod dohledem svého dědečka Jaroslava Matyáše, učitele a ředitele kladenských škol, kopíroval temperami na kladívkové čtvrtky.
Božena Němcová se narodila 4. února jako já, den jejího úmrtí 21. ledna značí i pro mne konec života.
Až si Babičku přečtu, podám vám, moji milí, zprávu, jakou hodnotu má pro mne dnes. Zatím vycházejme z toho, že Zdeněk Nejedlý, kulturní ideolog 50. a 60. let minulého století, se netajil s tím, že Babičku Boženy Němcové by si vybral mezi všemi knihami jako vyvolenou. Postavil ji na první místo české umělecké tvorby spolu s Prodanou nevěstou Bedřicha Smetany.
L. H.

Babička s knižní vazbou z roku 1902. Části tisku jsou odřené, takže vypadá jako Mikuláš.
Babička s knižní vazbou z roku 1902. Části tisku jsou odřené, takže vypadá jako Mikuláš.
Adolf Kašpar - příjezd babičky na Staré bělidlo.
Adolf Kašpar - příjezd babičky na Staré bělidlo.
Setkání babičky a jejích vnuků s Hortensií. Asi mi učaroval komtesin bělouš Ponynek.
Setkání babičky a jejích vnuků s Hortensií. Asi mi učaroval komtesin bělouš Ponynek.
 

Ztracený templářský poklad

Ztracený templářský poklad

Zuzana Koubková

Nakl.: MOBA 2015

Sejde-li se vynikající autorka a skvělý námět, pak nezáleží na žánru, neb citlivý čtenář byť jen lehce olízne první stránku, droga výše zmíněného pak již beznadějně spoutá takového neopatrného výzkumníka a nepustí ho ze svých spárů až po stranu 235, kde tentokrát příběh beznadějně končí, zatímco v čtenářově duši, zachvácené Koubkovou již zcela beznadějně, zní tradiční: „Co budu dělat?! Co budu dělat POTOM, až to dočtu...?!“ Píše se rok 1317 a přestože jsme v relativně benevolentních Čechách, i zde je cítit napětí ve vztahu k bývalým templářům, byť tu nebyli tak tvrdě pronásledováni a upalování jako ve Francii a v dalších západních zemích tehdejší papežské „Uhnije“. Směli buď odejít „do civilu“ nebo vstoupit do jiného řádu, nejlépe pak k bratrským johanitům, leč i tady se k nim zhlíželo (což jest pravý opak od vzhlíželo) jako k satanem ocejchovaným vyvrhelům, trpěným tu možná jen obecně snad z křesťanské lásky... Anebo snad pro cosi jiného? Vzhledem k obojímu smyslu je pak náhle minimálně podivné, že někdejší templářský novic Zdislav, uvyklý již mnoha ústrkům svých nových johanitských spolubratří, je náhle povýšen ze svého pseudosatanského ponížení do role správce - a vyslán do Uhříněvši, kde bývala jedna z nejvýznamnějších českých templářských komend. V jakémsi prvním plánu tu má tahat kaštany z ohně za pana nejvyššího sudího Království českého, jenž se snad nehodlá snižovat k tak nízké činnosti, jak je potlačení krvavého řádění lokálních lupičů poblíž jeho vlastních rodných statků, potažmo poblíž někdejších statků templářských u Uhříněvsi. A tu do děje akčně vstupují i některé zásadní, zcela osobité (to umí Koubková vyjádřit dokonale) osobnosti, jako třeba charismatická a vůbec dokonalá Eliška Rejčka, někdejší dvojí královna, v danou chvíli nejosobitější a svým způsobem i nejmocnější žena království. Ve hře je nejen láska, násilí a smrt, často velmi krutá, ale též údajný utajený templářský poklad, neboť: bohatství přece znamená svobodu v každé době – svobodu od všeho. Nemá však smysl hlouběji vstupovat do děje, který je tu dík autorce podán s nekonečnou grácií a podmanivostí, jako když se člověk stane lehkou třískou, vláčenou divokou horskou říčkou do-někam, jen tu a tam na chvíli zastaven na klidné hladině láskyplné tůně, jejíž tišina se vzápětí opět mění v prudký trysk fascinujícího příběhu. Mimochodem: tohle dnes ze všech současných českých autorek historických románů opravdu umí jen Zuzana Koubková, která dle objektivního vhledu čtenářů, nakladatelů i literárních kritiků už dávno překonala dokonce i takové oborové literární ikoiny, jakými byly i jsou autorky veleslavných zvučných jmen Loukotková či Vaňková.

Luboš Y. Koláček

 

Decibely nad Brnem

Decibely nad Brnem

Petr Gratias

Nakl.: Jota 2015


Moderní česká (potažmo moravská) muzika je odedávna (nejméně tedy posledních padesát let) rozdělována tradičně v „...dobrou, špatnou – a z Brna“, což samozřejmě vůbec neznamená ani nepředstavuje difamační gradační posloupnost směrem dolů, nýbrž naopak: absolutně „neoznámkovatelnou“ či spíše až tradičně nezařaditelnou specifičnost, jíž Brňáci po desetiletí okolnímu Světu svými hudebními projevy nabízejí, obvykle pak v kuriózních nebo prostě jen neobyčejných muzikantských seskupeních. Kapelách. Výtečných. Jiných. Originálních... A teď: pokud někdo slyšel na živo povídat Petra Gratiase - a to se mu v poslední době mohlo přihodit hodně často při poslechu nejrůznějších celostátních ryze voisových i košatějších vizuálních médiích právě v souvislosti s jeho novou, naprosto fascinující, každým dnem slavnější a obecně známější populárně-naučnou studií „Decibely nad Brnem“ -, pochopí okamžitě z jeho dunivého hlasu, protkaného originálním brněnským hantecem až do morku zvukových i pohříchu intelektuálních kostí, že právě on je tím pravým autorem pro tuhle knihu. A když k tomu připočteme jeho – odedávna - neobyčejně dominantní rockovou vizáž s hustou „mařenou“ do pasu, stejně jako neoddiskutovatelná desetiletí osobního života v samotném centru brněnského rockového dění, podtrženého pak pilnou novinářskou a reportérskou prací (potažmo spisovatelskou), vyplněnou především články o moderní hudbě a jeho interpretech, naše přesvědčení je v zásadě dokonalé. Pověstnou třešínkou na dortu jeho předchozích hudebně-kritických aktivit je potom Petrova poslední výše již zmíněná kniha „Decibely nad Brnem“, která je zároveň vrcholnou tečnou Gratiasova dosavadního hlubokého vhledu do brněnské hudební historie, jíž si každopádně zažil povětšinou na vlastní drsňáckou rockerskou kůži; pro náš čtenáře pak vrcholnou tečkou téhož, neboť autor se nám zde rozdal zcela „do mrtě“, řečeno po Brněnsku, gradován navíc desítkami výtečných i méně dobrých, o to však dokumentárně zajímavých a vlastně archivářsky nedostižných fotografií, stejně jako zajímavou pasáží z osobního pera dobových pamětníků z řad výjimečných i méně známých brněnských osůbek a osobností, podtrhující jen Petrův neobyčejný tématický záběr. Tak či onak Gratias ve své knize zachycuje období zejména od počátku šedesátých do konce osmdesátých let, kdy se dle jeho domovského, jistěže brrněnského nakladatelství Jota „...ujal nevděčného úkolu vybrat třicet nejzásadnějších bigbítových a rockových skupin, které se zapsaly do povědomí brněnských posluchačů, z nichž některé přesáhly význam jihomoravské metropole a staly se známými po tehdejším Československu.“ Zmíněné již doprovodné vzpomínky domácích pamětníků pak tuto škálu tu a tam patřičně rozšíří. Mohli bychom začít jmenovat dlouhý sled kapel jako Synkopy 61 s jejich nesmrtelným songem „Válka je vůl“; v souvislosti s nimi pak zejména Oldřicha Veselého či Pavla Vrbu; kapelu Vulkán – Aleše Sigmunda + Marthu a Tenu Elefteriadu, někdejší bibíťáky Hanu a Petra Ulrychovy, The Speakers, Junior, The Progress Organization či Progress II. s jejich geniálním projektem „Dialog s vesmírem“, kde „...nám vládne král, má jméno Heroin!“, potažmo Futurum - a tedy jména jako Pavel Váně, Pavel Pelc, Zdeněk Kluka a zejména pak Roman Dragoun; kdy třeba přes těžce undergroundový Homérův (Pavel Ambrož) Lambrechůt psychometr rovnou přiskočíme k Odvážným bobříkům (Horák-Barša-Dohnal aj.) či ke zcela nezařaditelným projektům fyzického básníka Petra Váši, dnes vážného a nesmírně vzdělaného vysokoškolského profesora s přetrvávajícím šílenstvím v uměleckém přesahu. Zapomenout jistě nelze ani na Pavla Fajta, Ivu Bittovou či Vladimíra „Vencu“ Václavka, stejně jako třeba na šílené Éčkové a jiné trio Václavek-Ostřanský-Kokolia...; ale proč se dále rozepisovat?! U Gratiase tohle všechno je a navíc v tak výtečné formě, že tuhle knihu minimálně nelze nečíst. Luboš Y. Koláček

 

Baba, bába, babička…

Láska k babičce se projevuje úplně jinak než láska k dědečkovi.
Osobně jsem poznal jen jednoho dědečka – z tatínkovy strany. Byl to bělovlasý, ale fešný pán, který přijel do Kostelce nad Orlicí a daroval mi svoji koženou zástěru – byl totiž cihlář, ale také praktikující Český bratr – aby mi z ní nechali ušít školní tašku. Stalo se, ale taška neměla žádnou kapsu, takže se v ní učební pomůcky smíchaly, což mi vyneslo takřka renesanční vědomosti.
Babičku jsem znal také jen jednu – z maminčiny strany. Přišla si pro mne až do auta, když dorazilo z porodnice a od toho okamžiku byla spíše mojí matkou, až na mléko.
Láska k Babičce je prubířský kámen české lásky k literatuře.
Když mne Ludvík vyzýval k napsání tohoto článku, začal úslovím „Na Starém Bělidle bylo…“ „…lautr hovno co dělat“ by ještě nedávno doplnil každý Čech hodný své rasy.
Bývaly časy, kdy velikáni měli na svých úmrtních nočních stolcích otevřenou bibli, Švejka nebo Babičku. Aspoň to tvrdily či měly za povinnost tvrdit ohledací komise.
Po bibli dnes už asi nikdo nesahá, soudím z mravní úrovně obyvatelstva. Co Švejk – táhne ještě? Nebo se lid spokojí každoročním silvestrovským opakováním geniálního dvojfilmu Karla Steklého?
V Babičce se prý nic neděje. To může říci pouze člověk již duševně i tělesně vyšinutý českou televizí, která samozřejmě už není česká, jež mu předkládá denně se zvětšující porce perfektně zfilmovaného násilí. Děsivé je, že jím krmí již kojence, odložené před obrazovku, neboť co má dělat honbou za čerstvými peckami z řetězců vystresovaná matka, mléka ani klidu nemajíc?
Na Starém Bělidle bylo totiž pořád co dělat, i když nešla elektrika a tudíž osleply monitory. Co prováděli Sultán s Tyrlem, to čeští zhýralci vědí dodnes, ale co dělali ostatní obyvatelé této oázy ještě plnotučného, nepasterizovaného a éčky nezkurveného života, to už zapomněli.
Dobře jim tak! A přitom by stačilo si večer sednout na prdel a opatrně pootevřít onu knihu, která je i pro analfabety ručitelkou jejich budoucího spasení. „Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně něco četl, sakra, co to jen bylo, výpis z účtu, jo ten taky, ale přece jen…“
Karel Sýs

 

Hurá na Babičku

Jakýsi Filip J., žák osmé třídy základní školy, rozpoutal na internetu hon na Babičku. Tedy nemohl za něj ani tak on, jako jeho paní učitelka. Ta totiž dala na jedny hojně navštěvované internetové stránky Filipovu písemku, v níž popisuje „jaká nuda“ arcidílo Boženy Němcové je. Podle studentíka je to prý „slabá literatura“, protože se v knize „skoro nic neděje.“ Učitelka to umístila na web pro pobavení – nicméně spousta lidí se k Filipovu názoru přihlásila. V diskusích, které kolem toho vznikly, se objevilo i volání, že by děti měly místo Babičky číst třeba Harryho Pottera, protože „tam se toho alespoň děje dost.“
Osobně si myslím, že je dobře, když žáčkové čtou cokoli. I Harryho Pottera, byť podle mne je to protivný fracek a Rowlingová rutinérka daleko nudnější než Němcová. Pokud je Harry a spol. přitáhne ke knize, ať jim to rodiče kupují! Ale proboha, ať jim takovou čistou komerci škola neservíruje jako doporučenou čili vzorovou četbu! Opravdu musí už i škola svým malým „klientům“ podlejzat?! Jako by toho jinak nebylo dost. Dobře chápu, že komerční televize potřebují soap opery. Lidé prostě milují kýče. Chápu i důvody, proč v klasických divadlech začínají dominovat hry narychlo přešité ze slavných filmových předloh. Sice to nejsou superkusy, ale zase v pokladnách to cinká. Vím i proč se v médiích točí tolik článků o tom, jak to milenému či milené nejlépe udělat, i když už všichni všechno o sexu vědí. Jasně, nejlépe u většiny bodují články lascivní, zvyšuje to čtenost a tím i přitažlivost pro inzerenty. Prostě prachy rozhodují – o tom, kdo bude úspěšný, kdo zajistí majitelům a zaměstnancům příjemný život, kdo přežije. Ale nemůžu si pomoci, školy by se měly v jádru řídit jinou logikou. Školy by měly být místem, kde mohou všichni ochutnat alespoň vzorky toho, čemu říkáme kulturní bohatství. Samozřejmě, že mnozí touto tabulí pohrdnou. Samozřejmě se najdou lidi, pro které bude stará literatura vždy jen neužitečná veteš. Ale přesto nezavrhovat starou literaturu kvůli povrchní „neatraktivitě“ určitě smysl má. Protože poklady mají svou cenu, jen když jsme si jich alespoň vědomi. A taky jde o to, že když i školy naplno pseudovkusu většiny podlehnou, a budou nahrazovat hodnotná díla líbivými kýči, není vyloučeno, že zanedlouho se bude na internetu diskutovat i o tom, jestli by se nemělo čtení a literatura ve školách zrušit a nahradit třeba střílením dinosaurů. Protože to děti opravdu baví víc.
(du)

 

Letní orgie české demokratury

Jedním politickým mýtem, vytrvale udržovaným většinou „nezávislých“ masmédií a dobře placenými a s patentem na demokracii vybavenými žurnalisty a politology je, že jsme suverénním demokratickým státem. Ve skutečnosti jsme do EU vstoupili vchodem pro služebnictvo, jak jsme se mohli nedávno znovu přesvědčit, když se objevila zpráva, že některé západní výrobní podniky, zhotovují týž druh zboží ve dvou variantách, jednu pro domácí trh a druhou pro vývoz, také do ČR. Mnohé naivní intelektuály z nadšení pro EU dosud neprobudila ze snu o „sjednocené Evropě“ ani ta skutečnost, že jsme díky své „suverenitě“ na pokyn řídícího centra v Bruselu, v rámci „ekonomického liberalismu“, zlikvidovali cukrovary (pradávné „české zlato)“, zbrojní, chemický a oděvní průmysl a řadu dalších významných podniků, že jsme si ve zruinovaného zemědělství za stanovaných kvót vybili skot a vepře, že dovážíme mléko, máslo, brambory a celou řadu kdysi typicky českých komodit a že možná jednou budeme dovážet i ministry, ba dokonce, že jsme díky své suverenitě nejen rozprodali své „rodinné stříbro“, ale ve své servilní zaprodanosti přistoupili i na hanebný „srbský Mnichov“, když jsme se, opět zcela suverénně, přihlásili k uznání Kosova jako státu. Nu, a pokud se té vnitřní “demokracie“ týče, už dávno byla zapomenuta „aféra Bartončík“, když novopečené demokraty v OF napadlo, že by lidovci mohli získat více hlasů, než by bylo „Hradu“ milé, a tak s pomocí tehdejšího činorodého ministra vnitra tři dny před volbami vytáhli na tehdejšího šéfa lidovců a poslance, že byl agentem StB. Mlčky se přešla aféra s katarským princem, který prznil naše školačky, a byl zde odsouzen, ale promptně dodán do své královské vlasti zásahem tehdejšího, v té věci se čile angažujícího ministra spravedlnosti. Trvalo to asi deset let, než bylo veřejně konstatováno, že to bylo protiústavní. Nedávno se opět zjistí, že bylo protiústavní osvobození třech bývalých poslanců ODS od obvinění z politické korupce, ačkoli Nejvyšší soud tento politický kšeftík prohlásil za legitimní a stát se omluvil za jejich vazbu a vyplatil každému z nich statisícové odškodné. Nebylo to sice formálně legitimní, ale v českých poměrech zcela realistické kšeftaření v rámci politického podnikatelství.
Jistým letním vrcholem v těchto hříčkách na demokracii přišli její znalci s objevem další „extrémistické strany“, jíž je tentokrát národní demokracie, která si dovolila organizovat protesty proti migraci zejména islámských uprchlíků a dokonce vystoupila i proti české účasti v NATO. Když se za velkého úsilí a nepochybně i ve spolupráci s příslušnými státními orgány podařilo zlikvidovat Dělnickou stranu, která si dovolila vystupovat proti zatím největšímu tabu naší demokratury, proti pozitivnímu rasismu vůči „nepřizpůsobivým občanům“, kteří se však přizpůsobivě, vedle podnětů k rekultivaci svých bytů, snaží udržovat naši populaci v jistých kvantitativních mezích. Ve skutečnosti jsme tu měli a máme dosud jednu extrémistickou stranu, jejíž historie je plná korupčních afér, prokazatelného propojení s „kmotry“ a lobbisty pro státní zakázky a neveřejné dotace ministerským úředníkům. Nehovoře o jiné straně, která byla sice prohlášena za kdysi zločineckou organizaci, nyní se však poctivě hlásí k demokracii stejně jako po druhé světové válce.
Politické vědomí nezanedbatelného počtu lidí je jakýsi dialekticky průsekový zmatek-zmetek. Kdysi volební lídr jedné posléze vítězné partaje jdoucí do voleb s heslem „Čisté ruce“ a potom spoluautor opoziční smlouvy, která umožnila, aby si „socdemáci“ s „odesáky“ společně opláchli ručičky, je dnes jako hlava státu jedněmi uctíván a druhými zatracován. A tak se nedivme, že se českému státu říká Absurdistán a české „demokracii“ demokratura. Podivuhodné je spíše to, že to u nás stále ještě nezanedbatelný počet lidí nechápe.

Milan Nakonečný