Archiv divoké vinice

Úspěšná výprava za pelargonauty

Druhá sbírka je zásadní prubířský kámen, říkají literární praktici. A opravdu, mnohý adept múz, který zprvu sliboval být „majákem“, se svou druhou sbírkou odhalil jako „bludička“. Úspěchem bývá často už jen skutečnost, že básník na úbočí skleněné hory poezie dál balancuje v místech, kam se vyškrábal se svou prvotinou. Že nesklouzne do hlubin, kde číhají bažiny opakování, pasti komerce a smrtící ticho nudy.
Retroperspektiva, která je druhou básnickou knížkou svérázného literáta a muzikanta Josefa Pepsona Snětivého, ovšem tezi o tomto obvyklém autorském vývoji nepodporuje. Ukazuje spíš, že Snětivý patří k nemnohým poetům, pro něž byla první sbírka jen generálkou na knihu druhou, zásadnější. Jeho prvotina Z deště pod opak byla milým, ale vcelku ničím nevybočujícím příslibem, Retroperspektiva ale sděluje každému milovníkovi poezie docela pádně: ano, je zde nový básník žáčkovského typu i letory. A je ho třeba brát vážně, byť právě toto slovo se k Pepsonovi moc nehodí.
Proč? Přestože se sbírkou Retroperspektiva nese lehká bluesová melancholie z pomíjivosti času, i když častým tématem Snětivého jsou rozchody a jiná vztahová trápení, mezi verši čtyřicátníka Pepsona totiž skoro vždy probublávají dvě sestry – radost a hravost. Někdo by možná řekl, že je v ní toho zastydlého klukovství až příliš - to by však musela v knize chybět Pepsonova typická sebeironie, která jeho pozdnímu puberťáctví poskytuje spolehlivou záchrannou síť.
Klukovská imidž je navíc vyvažována i Pepsonovou vzdělaností a až pedantským přístupem k češtině. Snětivý se také až trochu marnivě rád pochlubí cizím slovem, citátem či rafinovanou asociací. To by zas mohlo zavánět až jistým školometstvím, u Pepsona to však rozhodně nehrozí, protože tento básník je zároveň člověk, který ze své překladatelské a nakladatelské praxe až moc dobře ví, že někdy je méně více. A tak své básně dává dohromady s přesností architekta.
Znalce jazyka potěší, že Snětivý dobře ovládá klasické poetické formáty – od sonetu, přes haiku až po limeriky – a že si vynalézavě hraje nejen s významy, ale i se slovy. V knize proto najdete třeba i zábavné (sex tet/sextet) či nezvyklé (o ničem /o Nietzschem) rýmy, občas Pepson pro potěchu čtenáře dokonce vytváří i svá vlastní slova. (například pelargonauti). Metaforické obrazy jsou také vesměs neotřelé, a když básník výjimečně sklouzne pod svůj standard (třeba v legrácce Praktická nevěsta), vše obvykle vynahradí chytrou sentencí hned v následující básni.
Retroperspektiva je zkrátka sbírka, která se povedla – a ač název napovídá obrat do minulosti, ve skutečnosti je to svým způsobem příznačná knížka poezie doby „Belle epoque 21. století“. Nabitá současným jazykem, trefně odrážející pocity člověka, který má inženýrské vzdělání, hraje v rockové kapele, má dvě děti z rozvedeného manželství a komunikuje na Facebooku – ale zároveň křehkého literáta a muzikanta, v němž cítíte i ohlas nostalgie po kráse a hloubce umění a života století minulých.

Dušan Spáčil

 

Karel Sýs - K hodnocení Edvarda Beneše

Osobnost Edvarda Beneše je natolik složitá, že ji nelze hodnotit měřítky a la géniu versus zrádce národa. Ostatně žádného člověka nelze hodnotit, aniž bychom vzali v potaz dějinné okolnosti, v níž mu bylo dáno se pohybovat a působit. Edvard Beneš byl mistrem umění možného. Pokoušel se rovněž prostor pro „možné“ zvětšovat. Byl ovšem představitel malého státu, obtíženého tehdy neřešitelným problémem menšin. Ostatně s menšinami si nikdo neví rady ani dnes. Není pravda, že nebojoval. Československo se zhroutilo mnohem později než sladká Francie, hrdý Albion se schoval za kanál a Německo nakonec prohrálo. Čili Československo bylo státem vítězným. Beneš dobře věděl, že svět půjde po válce doleva a tím se řídil. Čecháčkové doma i v Londýně, zvyklí na své „pětky“ a jiné koaliční triky a intriky, ho nepochopili a padli na hubu. Proti rozdělení světa na dvě poloviny se nemohl postavit, to rodák z chudé rodiny z Kožlan chápal lépe než nadutí političtí bonviváni, jejichž době odzvonilo.
Benešovo hodnocení z pera Milana Nakonečného je ahistorické a apriori zaměřené na výsledek: Beneš byl neštěstím národa. Neštěstím národa jsou však naopak tyto neustále se opakující jednostranné, objektivnosti neschopné soudy.

 

Tomáš Mazal - Zeptáte-li se mě na Edvarda Beneše, co si myslím o jeho osobě?

Jistě, jeho politická kariéra se odvíjela ve složité době –ať už se jednalo o zrod první republiky, období Mnichova, války i poválečné druhé republiky směřující nevyhnutelně k další totalitě.
Podle toho, co jsem o Benešovi z různých pramenů četl, souvislostech přímých či nepřímých, dějinné historii, jeví se mi Edvard Beneš jako rozporuplný člověk. Od pomocníka Masarykova ke dveřníkovi Stalina. Ne zcela vybaven vším, co by politik měl mít. Suchar bez humoru, částečně egoista s fatálně chybným odhadem, nešťastně upřeným pohledem k Sovětskému svazu. To, co následovalo před (a nejen) únorem 1948 byl Benešův zásadní omyl bohužel s následky do dnešních dní.
P. S. S Edvardem Benešem si tak nějak vzpomenu i na Alexandra Dubčeka. Ale to už je jiné téma.

 

Mirek Pijáček - Vina Edvarda Beneše a cenzura à la 5plus2dny

Když doyen české, ba světové psychologie, profesor Milan Nakonečný, chtěl v páně Babišově plátku 5plus2 dny reagovat na text vyšlý z brka jakéhosi historika, probudila se cenzura. Hydra, která profesoru Nakonečnému dvacet let nedovolovala publikovat. Hydra, která nikdy nezahyne, která pouze spí a která se probudí, kdykoliv se to někomu mocnějšímu hodí.
Pan profesor reagoval na názory mladičkého historika, otištěné v táborské mutaci páně Babišova plátku 14. února 2013. Tento člověk z Husitského muzea v Táboře u příležitosti nadcházejícího výročí tzv. Vítězného února nasadil aureolu na hlavu tehdejšího prezidenta, doktora Edvarda Beneše. Prezident Beneš byl bez viny, pouze podlehl vleku událostí, kterým nemohl zabránit.
Profesor Nakonečný, který na rozdíl od pana historika, dobu vítězství našich pracujících zažil na vlastní kůži, s jeho závěry nesouhlasil a do redakce listu zaslal reakci, přibližně stejného rozsahu jako původní text. Se zlou se však potázal. Po mnoha peripetiích mu byla otištěna pouze malá pasáž, zbytek na facebooku. Není toto cenzura těžkého kalibru?
Profesor Nakonečný totiž velmi fundovaně rozebírá klíčové momenty Benešovy vlády, především se zaměřuje na podíl Benešovy viny v komunistickém puči v osmačtyřicátém. Je zřejmé, že Beneš byl již před válkou loutkou poklonkující Stalinovi a komunistům. Nechci rozebírat jednotlivé argumenty profesora Nakonečného. Ty si každý, bude-li mít zájem, může přečíst v Divokém vínu.
V článku profesora Milana Nakonečného však postrádám jednu informaci. Informaci o ostudné glorifikaci tohoto tragikomického a slabošského prezidenta. Ostudný pseudozákon Lex Beneš, který Václav Klaus nepodepsal, ale, bohužel, ani nevetoval, je plivancem do tváře všem, kteří trpěli pod nadvládou rudých bestií. Není bez zajímavosti, že tento zákon podepsali pouze pánové Špidla a Zaorálek. Členové strany, která tenkrát Gottwaldovi valnou měrou pomohla pohřbít demokracii v naší zemi.
Pokud by Edvard Beneš byl prezidentem opravdu demokratickým, nelezl by do zadku Moskvě, potažmo Gottwaldovi a Stalinovi. Nepodílel by se na vytvoření Košického vládního programu, nepodepsal by v říjnu pětačtyřicet na nátlak Moskvy znárodnění a především by nepodepsal demisi demokraticky smýšlejících ministrů v únoru 1948. Byť by musel abdikovat. Ostatně, stejně to velmi brzy učinil. Pak bych souhlasil s tím, že se zasloužil o stát.
Exprezident Beneš nese plnou a neodiskutovatelnou zodpovědnost za čtyřicet let komunistického teroru v naší zemi. Nese zodpovědnost za smrt Milady Horákové, za umlácení faráře Toufara, za to, že zrůdy typu estébáckého vyšetřovatele Grebeníčka se dožily v klidu pokojného stáří.
Je ovšem také nutné s úctou se sklonit před senátory, kteří měli dostatek odvahy a tento pseudozákon zamítli.
A co plátek pana Babiše? Bude nadále cenzurovat názory, které se zrovna nenosí? Každopádně má k tomu náležitě nakročeno.

 

99. výročí narození Bohumila Hrabala oslaví Tomáš Mazal v Mnichově!

Všichni přijďte, já jedu taky! Tomáš Mazal při příležitosti oslav narozenin velkého českého spisovatele a pijáka piva zve všechny na slavnostní oběd s pivní pitkou v Mnichově.
Lu

Potřebujete překlad?
Potřebujete překlad?
 

Recenze Karla Sýse - Nebýt dost cool

Dušan Spáčil (1956) patří ke zbytku českých básníků, kteří dosud nerezignovali na sdělnost. Chtěl jsem napsat ke zbytku stále se zmenšujícímu, ale vlastně nevím – možná naopak roste, ale někde v ústraní, kam poezii zatlačil režim a jeho poslušný nohsled trh. Samotné sdělení samozřejmě ještě neznamená mnoho, namítnete a máte pravdu. Ale už jen fakt, že se básník neutápí v popisech vlastních varlat (u básnířek v popisu anatomického protějšku), že se nenechá odnést mainstreamem do zabahněné delty, že vidí i na druhý břeh, kde s obtížemi vyvěrá jakýsi potůček vody když ne čisté, tedy aspoň ozdravné, potůček stále smělejší, či dokonce dravější, je zřídka zaznamenané plus.
Jak se bude hlavní proud měnit v slaboproud, bude přibývat básníků i takybásníků, co už tenkrát věděli, že... a že... a že..., jenže opožděné výkřiky se nikdy nepočítají. Tak už je to v poezii přísně zařízeno: kdo chvíli mlčel, zavalí ho sračky.
Ve Spáčilově třetí sbírce HVĚZDNÉ VÁLKY (první Krajina vláčků Piko, druhá Přebytečný anděl) je opravdu co číst. Počíst si lze totiž i v básních, ba právě tam! Titul by napovídal, že se přeneseme nebo utečeme do sci-fi. I tak možno – aspoň si knížku koupí i poetický ignorant. Zdání klame i nezklame. I pravověrný scifista tu najde něco k přemýšlení, třeba jestli 21. prosince 2012 svět skončil nebo neskončil, nebo kdo vlastně vyhrál Hvězdné války. Ale to je asi tak všechno a musí si namáhat hlavičku něčím podstatnějším.
Třeba jestli je obchodní řetězec Tesco opravdu tím pravým ořechovým zdrojem nebeské many. Taky by se měl zamyslet nad faktem, že nebe sice přijímá telefonní hovory, ale hovor je monitorován. A namáhat si mozek, jaké má asi Pán číslo? A proč si účastníci podnikového večírku místo vypůjčených kostýmů jen vyměnili tváře? A proč i ty obličeje musí vrátit do úterka do rána? To už jsme tak daleko? Ano, a ještě dál. I první máj 2012 končí jinak, než ho zakončil revolucionář poezie z Litoměřic: „Eskalátory šumí jako háj, / v němž víly tančí si svůj rej, / a páry míří v luzný ráj / kde nápis hlásá výprodej.“ I bible zní dnes jinak: „Zpráva o tom, že ti Pánbů změnil pin? / Mene, mene tekel ufarsin!“
Proč asi jako na zemi tak i na nebi „leští kola dějin“? Protože Nebe je „s. r. o.“, odpoví básník.
Bez odpovědi však nechává otázku položenou samotnému Bohu: „Ale stejně by mě zajímalo, / proč teď místo Svaté trojice / letí jen nuly a jedničky.“
Nakonec zbude už jen konstatování: „P. S. / Teď mi někdo hodil do schránky obálku. / Bojím se, že to je předvolání, / k výboru, pro ty co nejsou dost cool.“
Ilustrace Jana Gablera (1952) jsou dílem samy o sobě, snad až příliš přepychové (běda tomu, kdo přitom myslí na špatnost). Jsou vytištěny barevně a tu je třeba s potěšením konstatovat, že nakladatelství BVD Praha, vydávající vesměs literaturu faktu, překročilo Rubikon. Překročí ho vícekrát?

 

Jidáši na pochodu

Sudeťákům se nepodařilo usadit svého agenta vlivu na pražském Hradě. Zklamání bylo převeliké, ale čas léčí i nejtěžší rány a zdá se, že jim už otrnulo. Podařilo se jim dokonce získat odpadlíka, který úsloví „Poturčenec horší Turka“ naplnil měrou vrchovatou. Dokonce v záchvatu upřímnosti přiznal do kamery, že ho doma asi budou považovat za vlastizrádce. Inu, podobné povahy jsou za každého režimu nuceny řešit otázku, co je výnosnější: třicet stříbrných, nebo oběšení na osice.
Němci nemohou spolknout prezidentův výklad oblíbeného hesla Heim ins Reich jakožto velezrady. A velezrada vskutku patří k zločinům hrdelním.
Představme si na okamžik, že by v USA tamní početná německá menšina pojala plán odtrhnout jimi obydlené území od Států a připojit se sakumprásk k Říši. Nastoupily by Lidové milice, jež se tam nazývají Národní garda, a rozstřílely by je na hadry. A zbytek, pokud by nějaký zbyl, by nahnaly do gulagů, označovaných zde jako rezervace!
Do Říše, ale bez území, to bylo ještě moc nóbl řešení!
KAREL SÝS

 

Putna nenávisti

Martin C. Putna není jen „katolická buzna“, tu bychom mohli kléru dopřát. Je však také antikomunista a antisemita. Přečtěme si jen dva citáty z jeho knihy Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918 (vydáno 1998):
„Celá Evropa je v 19. století z různých důvodů antisemitská… Antisemitismus je tehdy naprosto přirozenou, všem samozřejmou a žádné zdůvodňování nevyžadující konstantou obrazu světa…“
„Běda ale, kdyby dnes někdo promluvil o druhdy příslovečné židovské prohnanosti nebo dokonce o povýšeném opovrhování vším nežidovským, pravém to židovském rasismu.“
O čem asi bude pan profesor Putna přednášet studentům Univerzity Karlovy?
KAREL SÝS

 

Druhé básnické setkání

V sobotu 25. května 2013 se konalo již druhé přátelské sympozium literátů v Básnických Chvalicích v Galerii u Stiborů. I přes nepříznivé chladné a deštivé počasí se setkání zúčastnila mj. mladá básnířka Nina Goldea, zastupující současnou rumunskou poezii. Pozvání neodmítl ani všeobecně uznávaný a přísný kritik František Cihlář. Žízeň svlažovala moravská vína, konverzace se vedla převážně v anglickém jazyce, místy se ozvala i francouzština. Během setkání se probrala mnohá témata z kulturní i společenské oblasti. Účastníci rozmluvy se shodli na tom, že se poezie sice méně čte, ale o to vstřícněji se vnímá. Básníci se rozcházeli a odjížděli do svých blízkých i vzdálených domovů až za soumraku. Projevili přání příští rok se znovu setkat.

Vladimír Stibor

 

Reakce na článek: Byl Edvard Beneš vinen?

Se zájmem jsem si přečetl úvahu Milana Nakonečného o osobě nešťastného „prezidenta budovatele“. Se spoustou tezí se v něm dá souhlasit, s odstupem let se Beneš skutečně jeví jako člověk, který opakovaně zasáhl do dějin velmi nevhodně. Přesto si myslím, že si zaslouží větší dávku empatie - možná, že postupoval naivně, ale to se dá říci z dnešního pohledu o mnoha osobnostech té doby. Řekl bych, že vždy postupoval v dobré vůli prospět svému národu. Osobně ho vnímám jako tragického muže, který cítil, jak je naše zemička drcena ve velmocenském soukolí, a snažil se proti tomu něco dělat. Řečeno dávným Kainarovým veršem: „Mýlil se, mýlil, přece však nelétal příliš opodál.“(Za možná nepřesnou citaci básníka Nových mýtů se předem omlouvám).
Matěj Kouba

 

Nová knížka aforismů a gregerií Mirka Huptycha Hodinky s ohňostrojem

Jirka Žáček, který je nejlepším současným aforistou napsal Mirkovi /už jednou četl knížku v rukopise/:
Mirku, tak jsem si Tvé aforismy přečetl znova, tentokrát pěkně vypravené, a musím Ti gratulovat k nádherné knížce, jak vizuálně, tak textově. Zasloužil bys za ni dostat Literu. Ale ta se dává lidem za členství ve správné partě, anebo aspoň za nudné romány. --- Napadá mě už nějakou dobu, jak se myšlení lidí mění. Dá se to demonstrovat na aforismech. Když si prolistuješ všecka ta Zlatá slova, Perly ducha a podobná moudra, s údivem čteš ty věčné pravdy, co by se daly tesat do mramoru; dokonce i paradoxy Lece nebo Lauba jsou už dnes poněkud vyčpělé, nudně spořádané, ale co nestárne a zraje jak víno, jsou metaforismy (termín V. Kubína). Ten tím termínem počeštil "gregerie", ale já myslím, že se dá význam rozšířit na všecky minitexty psané básníky. Záblesky s velkou emocionální silou, lyrické, ironické, ba i poťouchlé, zlomyslné, parodické. Žádná profesorská moudra, ale provokace žáků darebáků. Žádný mramor, ale život sám. To umíš Ty, Luboš Brožek a snad i já. A na Slovensku je v tom nepřekonatelný Peter Gregor.
Zdraví Jiří Ž.
Další ukázky z knížky aforismů a gregerií Hodinky s ohňostrojem, kterou vydalo nakladatelství Pistorus&Olšanská na: www.huptych.cz/literarni-cinnost1/aforismy

Dvě ukázky
Dvě ukázky
 

84. děťátko ve frýdeckomísteckém babyboxu!

Je mi z toho smutno snad ještě víc, než kdykoli předtím. Celkově 84 děťátek prošlo dvířky babyboxů, Frýdek-Místek má druhé ve své bedýnce, zřízené na přání primářky dětského oddělení Ivany Röschlová. Děkuju Ti, Ivanko, jménem svým, děkuju jménem těch dvou dětí. Druhé děťátko jsi pojmenovala neběžným jménem – Žofie. Má svátek sice zítra, ale dnešní Bonifác se nehodil. Žofii donesli její nešťastní „dárci“ těsně po porodu zabalenou jen v dece. Chce se mi věřit, že udělali to nejslušnější, co mohli, že jim nic jiného nezbývalo…
Zatímco se zdravotní personál věnoval malé Žofii, Zdeněk Juřica, výrobce nové generace dokonalých antikorových a klimatizovaných babyboxů a inovátor starých železných bedýnek, objížděl babyboxy v Náchodě, v Trutnově, v Hradci Králové a v Pardubicích, opravoval je a vylepšoval jejich funkce. A já jsem sháněl peníze na opravy, na nové babyboxy a na azylový dům na Hájku, jehož stavba se téměř zastavila po realizaci jedné třetiny. Dva pokojíky by byly k ubytování, jenomže nám schází pár korun na dokončení koupelny. Ano, nemám na zaplacení umyvadla, mísy, boileru. Nemáme už ani na revize a servis 56 zřízených babyboxů, jsme na tom s korunkami špatně, jako dosud nikdy. Konec marného nářku. Ale kdyby vás někoho, přátelé dětí a příznivci babyboxů, napadl nějaký bohatý a velkorysý dárce..?
Babydědek Lu

U pardubického babyboxu po inovaci 14. května 2013. Usmívám se na Zdeňka Juřicu, jemuž jsem dlužen za mnoho, ale z radosti to není.
U pardubického babyboxu po inovaci 14. května 2013. Usmívám se na Zdeňka Juřicu, jemuž jsem dlužen za mnoho, ale z radosti to není.
 

Hvězdné války čekají hosty

Srdečně zvu na křest své nové knížky Hvězdné války. Dojde k němu v sobotu 18. 5. v 11:00 v rámci veletrhu Svět knihy. Najdete nás na Výstavišti u stánku nakladatelství BVD. Těším se na vás - mimo jiné i s Honzou Gablerem, který sbírku vybavil plnohodnotnými obrazy, a s Vláďou Dundrem, křtícím zároveň román DVĚ. Setkáte se tu i se zajímavými kmotry - Leošem Nohou a Markem Taclíkem. S kytarou přijde zahrát Martin Maxa. Na snímku je jedna z Gablerových ilustrací.

Dušan Spáčil


P.S. Na veletrh je třeba zaplatit vstupné nebo se akreditovat. Doporučuji tedy spojit naši akci třeba s rodinnou prohlídkou zmíněného mezinárodního veletrhu a s návštěvou i dalších přidružených literárních aktivit - besed, autogramiád, veřejných čtení apod. Program je, jak jistě víte, velmi bohatý.

 

Jak Milan Vácha instaloval tři reliéfy na sousoší Matěje Václava Jäckela v Uhříněvsi

Sochař a docent Milan Vácha přivezl tři reliefy s výjevy ze života Jana Nepomuckého tradičně svým nejoblíbenějším autem značky Barkas východoněmecké provenience, jež mu závidí všichni hippies na světě. Asistoval mu jeho přítel a cizelér Ondřej Špaček a manželka loutkářka Šárka Váchová. Na místě jsem byl připraven já a fotoaparát, mí synkové - nejmenší Tonda a největší Mates, a tajemnice Národního výboru a výkonná náčelnice Uhříněvsi Olinka Jandová, jejíž zásluhy na produkci rekonstrukce sousoší jsou nezměrné.

Šárka Váchová vyfotografovala tři reliéfy po dokončení v pozici, jak už je nikdo nikdy neuvidí - vedle sebe. Obrázek z Milanova ateliéru těsně před instalací.
Šárka Váchová vyfotografovala tři reliéfy po dokončení v pozici, jak už je nikdo nikdy neuvidí - vedle sebe. Obrázek z Milanova ateliéru těsně před instalací.
Šárka jistí Milanovu jízdu s rudlem. Já bych se neodvážil v tuto riskantní chvíli přiblížit víc, než mi dovolil teleobjektiv mého nikonu.
Šárka jistí Milanovu jízdu s rudlem. Já bych se neodvážil v tuto riskantní chvíli přiblížit víc, než mi dovolil teleobjektiv mého nikonu.
Šárka v předem nacvičené póze podkládá lešení prkénkem, Ondřej Špaček (s dlouhými vlasy) kladkostrojem zvedá těžký reliéf, Milan zvedá ručně lešení a Olinka Jandová vysvětluje mým synkům - velkému Matesovi a malému Tondovi, oč je akumulační vrtačka, kterou má doma její Karel, lepší, než moje vrtačka Narex na prodlužováku taženém ze zásuvky, k níž právě pracně zajistila přístup. Vrtačku Narex mám celých padesát let.
Šárka v předem nacvičené póze podkládá lešení prkénkem, Ondřej Špaček (s dlouhými vlasy) kladkostrojem zvedá těžký reliéf, Milan zvedá ručně lešení a Olinka Jandová vysvětluje mým synkům - velkému Matesovi a malému Tondovi, oč je akumulační vrtačka, kterou má doma její Karel, lepší, než moje vrtačka Narex na prodlužováku taženém ze zásuvky, k níž právě pracně zajistila přístup. Vrtačku Narex mám celých padesát let.
 

Uhříněveský Jan Nepomucký je zase kompletní. Milan Vácha doplnil sochu třemi reliéfy!


Ze sousoší Jana Nepomuckého před starou radnicí v Uhříněvsi někdo před lety ukradl tři reliéfy znázorňující výjevy ze života nejznámějšího českého svatého. Plastika je dílem Matěje Václava Jäckela, jednoho z největších pražských barokních mistrů. Starosta Milan Coller ve svém projevu při odhalení tří nových reliéfů tvrdil, že jsem se o doplnění reliéfů zasloužil já, dokonce mi za to věnoval medaili i s vlastnoručně podepsanou bulou. Děkuju. Stalo se 27. dubna 2013 při oslavě 100. výročí povýšení Uhříněvsi na město.
Autorem reliéfů je můj přítel akademický sochař docent Milan Vácha, jehož jsem skutečně k dílu přemluvil. Jsem si jist, že vytvářeje kamenné plastiky podle starých šedivých fotografií, mě hlasitě proklínal. Ovšem tak jednoduché to nebylo - nejprve zhotovil makety z kartonu, pak vymodeloval reliéfy z hlíny, nato je odlil do sádry, a podle odlitků teprve vznikly pod nekonečnou kontrolou tečkovacího stroje kamenné reliéfy.
Děkuju tajemnici našeho Úřadu v Uhříněvsi Olince Jandové, jíž jsem přidělal spoustu práce. Děkuju radní pro kulturu Marcele Pröllerové. Děkuju uhříněveské paní učitelce Libuši Votavové. Děkuju Šárce Váchové, Milanově manželce, která to všechno vydržela.
Lu

Vypadá to, že Milan Coller, starosta MČ Praha 22, se ve chvíli, kdy jsem jej fotografoval, lehce předklání. Reliéfy jsou v tuto chvíli ještě zakryty lajblíky.
Vypadá to, že Milan Coller, starosta MČ Praha 22, se ve chvíli, kdy jsem jej fotografoval, lehce předklání. Reliéfy jsou v tuto chvíli ještě zakryty lajblíky.
Zleva starosta Milan Coller, tajemnice Olinka Jandová, sochař Milan Vácha, paní učitelka Libuše Votavová, radní pro kulturu a sestřenice kterési mé dávné manželky Marcela Pröllerová, v pozadí Šárka Váchová, loutkářka, režisérka, scénáristka animovaných filmů (její Chaloupka na vršku poběží v ČT o Vánocích) a především milující a trpělivá žena Milana Váchy. Dámy v bílém a v modrém vpravo vpředu nedokážu pojmenovat. Reliéfy na sousoší už bez košilek, leč všechny tři najednou nelze vyfotografovat.
Zleva starosta Milan Coller, tajemnice Olinka Jandová, sochař Milan Vácha, paní učitelka Libuše Votavová, radní pro kulturu a sestřenice kterési mé dávné manželky Marcela Pröllerová, v pozadí Šárka Váchová, loutkářka, režisérka, scénáristka animovaných filmů (její Chaloupka na vršku poběží v ČT o Vánocích) a především milující a trpělivá žena Milana Váchy. Dámy v bílém a v modrém vpravo vpředu nedokážu pojmenovat. Reliéfy na sousoší už bez košilek, leč všechny tři najednou nelze vyfotografovat.
Šárka Váchová tvůrce reliéfů a svého muže Milana Váchu, mě a Jana Nepomuckého na snímku zachovala budoucím generacím pro zasmání.
Šárka Váchová tvůrce reliéfů a svého muže Milana Váchu, mě a Jana Nepomuckého na snímku zachovala budoucím generacím pro zasmání.
 

Jiří Altmann, Andrej Barla a Milan Vácha vystavují v Týně nad Vltavou!

Tři po devíti letech vystavují od pátku 3. května od 19 hodin v Městské galerii U Zlatého slunce na náměstí Míru 37 v Týně nad Vltavou. Prodejní výstava potrvá do 29. května, každé pondělí zavřeno.
Lu

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
Vyznání Jiřího Altmanna
Vyznání Jiřího Altmanna
 

Rybí krev z jížních Čech

Jiří Hájíček, laureát ceny Magnesia Litera za knihu Selské Baroko (2006), srdečně zve na svůj autorský (pod)večer, nazvaný "Rybí krev z Jížních Čech", který se 24.dubna uskuteční v galérii Millénium ( Praha-Malá Strana, Tržiště 5). Přečte na něm ukázku z románu Rybí krev (2012), který je příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice na přelomu 80. a 90. let. Ke své tvorbě říká: „Jsem asi trochu sentimentální, jak tvrdí literární kritici. Brambory, kamenitá pole, Vltava, kostelík na návsi – umísťuji své prózy do těch vesnic, hrabu se v kronikách, čtu dávno zapomenuté regionální autory. Jednou se stanu jedním z nich, tak co…“ Program doplní klavírními improvizacemi Jakub Zahradník.
Také Rybí krev je nominována na cenu Magnesia Litera.
Vyhledem k tomu, že se letošní vyhlášení koná ve stejný den od 20 hodin, začíná akce na prosbu spisovatele již v 17.30.

 

Pavel Brunclík a čtyři další fotografové předvedou svá nahá těla!

S fotografem Pavlem Brunclíkem jsme se dvacet pět let neviděli, a tak jsme si dnes aspoň povídali po telefonu. Jedním z výsledků našeho rozhovoru je pozvánka na výstavu zahájenou ve středu 24. dubna v 18 hodin v Czech photo gallery v Praze 1, Újezd 19. Jména ostatních čtyř snad přečtete na pozvánce. Pavel Brunclík mi příští pozvánku pošle v JPG a nikoli v PDF, který redakční systém nebere.
Lu

Klikni na pozvánku!
Klikni na pozvánku!
 

Slovům zase narostla křídla

Poupata se konečně rozvíjejí, dívky definitivně vytáhly rafinovanou jarní výstroj, milenci spěchají do parků - a slovům narůstají křídla! To poslední jmenované nastane 25.dubna v Sudoměřské ulici č.19 na Vinohradech (100 metrů od Flory) v útulné vinárničce M a M. Už čtvrtý večer poezie a prózy Slova mají křídla, který se tu bude od sedmi konat, zahrne tvorbu velmi různorodých autorů - od básníka Dušana Spáčila,přes autora thrillerů Davida Glocknera a vtipně veršujícího Edu Veselého až po renomovaného spisovatele Ivana Binara. Vstupné volné, víno dobré.

 

Tentokrát zve Stanislav Vávra!

Stanislav Vávra je, počítám-li správně, vicedoyenem básníků Divokého vína, zastupujícím doyena Edu Světlíka. Na rozdíl od Edy vyniká libeňskou minulostí a dávným přátelstvím s Bohumilem Hrabalem. Standovi se navíc daří přesvědčit Vladimíra Javorského, aby četl jeho texty! Honorář tomu jistě odpovídá...
Lu

Kliknutím se pozvánka zvětší! Pokud ji ani pak nepřečtete, večírek se koná v café Krásný ztráty v Praze 1, Náprstkova 20 v pondělí 22. dubna v 18 hodin.
Kliknutím se pozvánka zvětší! Pokud ji ani pak nepřečtete, večírek se koná v café Krásný ztráty v Praze 1, Náprstkova 20 v pondělí 22. dubna v 18 hodin.
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 >