Archiv divoké vinice

Přeje Dušan Spáčil

ICQ

Sněží a sněží, jako by
personál v nebi čistil stoly
a likvidoval zásoby,
do nichž se dali sněžní moli.

Taky tam myjí nádobí
a leští kola dějin
tak jako všude v období
šéfových narozenin.

Bohužel dole to znát není,
pořád se tady čerti žení
a občas se i poperou.
A když píšeme supliku
pomoz nám bože "I seek you"
odpoví Nebe s.r.o.

PF 2011, hodně zdraví, úspěchů a co nejméně situací s ručením omezeným

přeje

Dušan Spáčil

 

Dědečkova hranice

Přiznávám, byl jsem privilegované dítě. Tedy ne nijak přehnaně. Ale na rozdíl od většiny mých vrstevníků, svět pro mě nekončil na Rujaně. S rodiči, kteří jezdili „ven“ služebně, jsem v raném dětství zavítal do „zlého“ Německa, a dokonce i do USA. Pro čtyřletého kluka to znamenalo jediné – okouzlení barvitým světem Západu.
Proč o tom vyprávím? Chci se pochlubit svým dědečkem. To byl obyčejný tesař. Nikdy na západ od Chebu nezavítal, zato mi pomohl uskutečnit skoro všechny dětské sny, které podnítily mé zážitky za železnou oponou. Po návratu z ciziny jsem u něj trávil hodně času a on rád poslouchal moje šplechty. Jednou jsem mu třeba vyprávěl, že v amerických hračkářských obchodech prodávají „opravdickej volant“ pro děti. Dva měsíce na to byly vánoce a pod stromečkem jsem našel dokonalé „řízení“. Jeho korpus byl ze dřeva, tachometr napodobovaly staré hodinky. Volant z obruče omotané izolepou měl dokonce klaxon, žárovečka „blinkrů“ byla poháněna poctivou placatou baterkou. Upřímně řečeno, tohle „řízení“ bylo daleko lepší než to, které jsem viděl v New Yorku. Pro čtyřletého kluka však byla plastiková hračka od Macy´s mnohem lákavější. A tak jsem dědovo první dílo trochu odzívl. Dědeček se však nevzdával. Brzy přišel na řadu nádherný vysoustružený náklaďák, půl roku nato jsem od něj dostal pěkný dřevěný „knipl“ na „řízení letadla“. Když jsem vyprávěl o plechovém samopalu na baterky, který dělal rachot jako zemětřesení a blikal víc než v té době ojedinělá reklama na Václaváku, děda kontroval vlastnoručně vyrobenou puškou. Ta sice neblikala, ale za to se z ní dalo střílet kousky brambor!
Tím mě můj kouzelný dědeček ovšem už definitivně dostal. Něco takového neměli ani v Americe! Všichni kluci mi záviděli a škemrali, aby jim můj děd udělal takovou zbraň také.
Nějaký čas po tom jsem v létě zaujal prarodiče dětským vyprávěním o tom, jak jsme jeli přes Atlantik. Na rovince která uzavírala jeho sad, mi děda pak postavil „zaoceánský parník“ téměř v životní velikosti. Pravda tvar lodi byl na trávníku jen vyznačen kolíky, kolem kterých děda omotal starou prádelní šňůru, a „paroloď“ neměla žádné podpalubí. Na zádi však dědeček postavil ze starého plátna a tyčoviny kabinu, v níž bylo i kormidelní kolo.
Několikrát jsme pak s dědou absolvovali i „noční plavbu“, při níž jsme přespali „v kabině“. Babička nám přinesla večeři na palubu a ignorovala, že si děda s sebou vzal i pár lahváčů.
Babi ovšem stála i u konce dědovy hračkářské kariéry. Krátce před tím než jsem šel poprvé do školy, mi děda postavil u vchodu do zahrady „hranice“. S pruhovanou závorou! Já zase všem z rodiny rukou neumělou namaloval „pasy“. Děda pak rád stával u závory a odmítal pustit babičku třeba k záhonku s rajčaty, se zdůvodněním, že jsme jí ještě nevydali vízum.
Tehdy se už ale babička definitivně naštvala. „Dědku bláznivej!“ prohlásila. „Copak nestačí, že jsou tady hranice všude okolo, ještě je chceš stavět tady u nás na zahradě?“ prohlásila.
Myslel jsem si tehdy, že děda tyhle babiččiny řeči smete nějakým vtípkem. Na to byl borec. Místo toho však mlčel. Pak vzal pilu a „hranici“ přes mé srdceryvné námitky nemilosrdně zrušil.
Teprve po mnoha letech mi došlo, proč to asi udělal - ač totiž babička s dědou žili jen pár kilometrů od Rozvadova, nikdy neměli příležitost za čáru ani nahlédnout
Matěj Kouba

 

Dvojí krása

Když jsem si připravoval přednášku pro zemědělce zaměřenou na problematiku geneticky modifikovaných organizmů (GMO), narazil jsem na portálu osel.cz na příspěvek profesora Jaroslava Petra, který na základě původní práce publikované v časopise Medical Hypotheses, zprostředkoval velmi zajímavou informaci na téma: “Může se narodit dítě ženě, která nebyla oplodněna mužem?” Odpověď na tuto otázku je velmi složitá, ale uvedená možnost není zcela nemožná. V souvislosti s tím se diskutuje otázka hermafroditizmu, t.j.tvora, který má oba typy pohlavních žláz – varle i vaječník a navenek znaky obou pohlaví. U lidí tento jev zaujal už v daleké historii řadu umělců, což prokazují i fotografie sochy v Louvre. A tento jev nenechal klidným ani slavného římského básníka Ovidia, který ve svých Proměnách píše: „…nejsou to dva: toť dvojaký tvor, jehož hochem ni ženou nemožno zvát, však nikým se z nich i obojím jeví…“

„K těmto neuvěřitelným věcem se počítá i oboupohlavní rasa, která má pravý prs mužský, aby nebránil v práci, a levý prs ženský ke kojení nemluvňat. Podle některých svědectví se mezi sebou navzájem páří a tak se rozmnožují". (Liber monstrorum (8. století), cit: ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005)

Na fotografiích římská kopie z 2. století, zhotovená podle řeckého originálu z 2. století př. n. l. Sochu restauroval v roce 1619 David Larigue, podložku - žíněnku zhotovil z carrerského mramoru Gianilorenzo Bernini ve stejném roce na přání kardinála Borghese. Socha je dlouhá 169 cm a vysoká 89 cm. Méla Machálek

Borghesův hermafrodit
Borghesův hermafrodit
Kliknutím zvětši a bedlivě prostuduj!
Kliknutím zvětši a bedlivě prostuduj!
K pomilování pro všechny!
K pomilování pro všechny!
 

Muž nad stolem aneb Byl jsem Štrougalovým poradcem

Paměti Štrougalova poradce v letech 1971-1989, muže, kterého mnozí ve světě považovali za dvojitého agenta. Ať tak či onak, autor dokládá, že Praha byla před převratem zrnkem mezi dvěma mlýnskými kameny – Washingtonem a Moskvou. Jaromír Sedlák nic nezatajuje a přece má dar udržet čtenáře v neustálém napětí otázkou: Jak to vlastně bylo doopravdy? Kdo a kde rozhodoval o osudu Československa? Muži v popředí anebo v pozadí, nad stolem nebo pod stolem? Ležela moc opravdu na ulici a kdo a pro koho ji zvedl? Čtěte zpověď muže, který byl u toho, když se lámal svět a měnila fasáda historie!

Kniha je za 230 Kč k dostání v redakci Obrysu - Kmene Politických vězňů 9, 110 00 Praha 1, anebo na adrese: karel.sys@futura.cz.

 

Od patnácti let nepřístupno

Milé děti, když jsme byli malí my, žili jsme v temném a nebezpečném světě! Jedli jsme třeba potraviny, na kterých nebylo skoro nic napsáno! Mléko uzavíral jen plíšek s datem výroby, na celé láhvi nebyla žádná nálepka. Nevěděli jsme tedy vůbec kolik kalcia a bíllkovin v tom bílém nápoji bylo, o éčkách nemluvě. Na salámu plném cholesterolu zabaleném v papíru také nebylo vůbec žádné varování, jen tam paní prodavačka tupou tužkou napsala třeba 6,50 Kč, na limonádě broňa nebývalo vůbec nic, přestože chutnala tak, že se to nedalo vypít.
Nebo hračky. Bojím se, že se nikdy nedozvím, jaký měl můj náklaďák Tatra obsah ftalátů! Když navíc uvážím, že ani jeden roh v bytě nebyl opatřen bezpečnostními polstrováním a ani v jedné elektrické zásuvce nebyl bezpečnostní plastikový chránič, divím se že jsme v takových bytech žili a netřásli se hrůzou.
Ale ono to jinde nebylo lepší. Považte, když mě máma někdy vezla do školky tím naším strašně škodlivě kouřícím autem, sedával jsem, aby mě měla na očích, na předním sedadle! Ač v škodovce nebyly airbagy a vůbec jsme nevěděli, co to jsou bezpečnostní sedačky! Pak jsme šli přes přechod, kde nikdy nestál žádný příslušník, aby zastavil provoz!
Život byl zkrátka od mala dobrodružství, tím spíše, že v jídelně měli často jen odpornou UHO omáčku s divným houpavým masem a třeba naše soudružka učitelka nás občas velmi necitlivě seřvala.
Takže se, milí fakani, nedivte, naší drsnosti. Kdybyste do té naší hrubé a necivilizované doby nahlédli, pochopili byste, proč občas máme pocit, že byste zasloužili na holou. A že si občas dokonce říkáme, jestli z vás teď nevychováváme pěkné rozmazlence, kteří se v dospělosti sesypou, jakmile na ně někdo houkne. Ale aspoň dáte pořádně vydělat budoucím psychiatrům, že... Ale tohle všechno raději nečtěte. Jednak je to nekorektní tohle říkat, jednak tento text obsahuje tak drastické situace, že je přístupný až od patnácti let výše.

Matěj Kouba

 

Werichovy pohádky napsané po Fimfáru

Deoduši, Dospělé pohádky, tak se jmenuje souborné vydání báchorek a bajek Jana Wericha napsaných po Fimfáru. Třicet let po Werichově odchodu z tohoto světa a padesát let po první pohádkové knížce je nyní vydalo nakladatelství Albatros.
Většina z nich byla publikována v těch vydaných ovšem až po jeho smrti, ať už to byl Úsměv klauna, Lincoln 1933, nebo Povídky, nejen o psech. Po domluvě s jeho vnučkou Fančou nabízí editor Ondřej Müller i nedokončenou pohádku Alibaba a čtyřicet loupežníků, k níž nakladatelství vyhlásilo soutěž pro širokou veřejnost o její dopsání. Pravidla soutěže jsou k dispozici na www.albatrosmedia.cz v sekci Novinky. Kromě výhry se nejlepší soutěžící bude pyšnit otištěním své verze jako přílohy druhého vydání v dubnu 2011. Je to trochu dada, ale Werichovi by se nejspíš líbilo.
Místy je to však smutné čtení ovlivněné Werichovou zkušeností po srpnu 1968, i když třeba text bajky O orlech a hovniválech vznikal už v 50. letech. „...Poučení je toto: Jsi-li orel, neurážej chrobáky. Jsi-li chrobák a mrzí-li tě, že jsi chrobák, dělej, abys nebyl chrobák, anebo si zvykni. Když jsi zajíc, nedá se dělat nic.“ Podobně fatalisticky vyznívá Povaha, z rukopisu datovaného 6. března 1972.
Především však pohádky připomínají Werichovu fantazii, radost ze hry s jazykem, věrnost touze po svobodě, po lásce. Proti nacionalismu, rasovému násilí, válce. Ta nazvaná Za šťastnou lásku bas zazní ohlasem na trápení s byrokracií a všelijakými dalšími překážkami v době ředitelová Divadla ABC. Rumplcimprcampr, Chytrá Marjána nebo Moudrý Honza jsou jakoby pokračováním Fimfára.
Měl jsem to štěstí, že mě nakladatel vyzval k napsání doslovu. Snažil jsem se vystopoval, kdo Werichovi vyprávěl pohádky, když byl dítě.
„Nikdo, alespoň ne ty klasické. Táta mi vyprávěl svoje pohádky. On si vymyslel maličkého človíčka, který se plaví ve skořápce od vlašského ořechu přes oceán. Pádluje sirkou a mluví sprostě. Táta vyprávěl jeho part fistulí a oba jsme se mohli potrhat smíchy...“1
(1 Jiří Janoušek: Rozhovory s Janem Werichem. Nakladatelství HAK, Praha 1999, str. 146.)
Jak se tedy Jan Werich dostal k vlastní pohádkové tvorbě? Knížku Fimfárum, poeticky ilustrovanou kamarádem Jiřím Trnkou, na něhož dnes důstojně a invenčně navázal Peter Uchnár, věnoval jeho synovi – rovněž Janovi.
„Byly Vánoce a chtěl jsem dát Trnkovým dětem dárek. Lámal jsem si šišku, protože všechno měly. A napadlo mě, že bych jim mohl dát pohádku. Naproti varieté ve Vodičkově ulici byl obchod s malým nahrávacím studiem, kde jste si za pár korun mohl nechat nahrát blahopřání nebo žvatlání dětí na desku. Sednul jsem si tam, na stolek položil hodinky, abych měl trochu kontrolu, a namluvil pohádku O rybáři a jeho ženě. Nosil jsem ji v hlavě už nějakou dobu.
Vylisovali mi desku a poslal jsem ji malému Honzíkovi, kterému jsem byl za kmotra. Za nějaký čas mi Trnka povídá: ,Nemáš ještě jednu desku?‘ – ,Nemám,‘ řekl jsem, ,oni nemůžou v ylisovat víc než jeden exemplář.‘ – ,Víš,‘ povídá Trnka, ,k nám chodí děti z celých Nuslí si ji poslouchat. Už ji umějí nazpaměť, ale deska je tak ohraná, že jí není rozumět. Těm dětem se to líbí. Napiš nějakou další.‘ – Takhle jsem začal psát pohádky. Když pak knižně vyšly, věnoval jsem je Honzíkovi, protože tomu ta první byla určena. Taky jsem chtěl udělatTrnkovi radost, když je tak krásně ilustroval.“2
(2 Jiří Janoušek: Rozhovory s Janem Werichem. Nakladatelství HAK, Praha 1999, str. 235–236.)
Je sympatické dobrodružství, vydávat se za Werichovými inspiracemi. V případě bajek, jako jsou Povaha, Trest nebo Lev a notes, je možné se dostat znovu k Osvobozenému divadlu, k písničce Ezop a brabenec z filmu Pudr a benzin (1931), využité později ve hře Caesar (1932). Kdo jiný by mu měl být učitelem než řecký autor bajek žijící v 6. století př. n. l.? Jak je vidět, v českém prostředí dávno zdomácněly. Už v roce 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně. A ty O silném lvu, O pyšném orlu nebo O chytré lišce v moudrém klaunovi zůstaly domovem.
Biblická inspirace je zřejmá v podobě nenávisti Kaina a Abela – pardon, Kasima a Alibaby – v pohádce Alibaba a čtyřicet loupežníků. Werich vůbec miloval arabské písemnictví (stejně jako mu byly blízké židovské anekdoty), důvěrně znal anonymní perské Pohádky Tisíce a jedné noci, které vyprávěla vezírova dcera, krásná Šeherezáda králi Šahrijárovi, aby zachránila vlastní a nakonec i jeho život.
Klidně zapojí Bruncvíka ze staročeské legendy stejně jako prince Bajaju z pohádky Boženy Němcové. A když krejčí vykřikne: „Z mé dílny všichni krejčí odešli slavit Slavnou Slávu!“ zazní klasický motiv ironizace básnické skladby Slávy dcera Jána Kollára. Povinné to „slovansky vlastenecké“ četby bývalých studentů V+W, pro jejichž rodící se evropanství, ba světoobčanství to byla stará, obrozenecká, nacionalistická veteš.
A proč nepoužít motiv z Karla Jaromíra Erbena a jeho Tří zlatých vlasů děda Vševěda? Nebyl by to Werich, aby tak neučinil po svém. Nikdo si neodnese zlaté vlasy, které mají nadpřirozené schopnosti, ale „když mu vytrhneš tři stříbrné vlasy za levým uchem, všechna jeho kouzelná moc přejde na tebe,“ říká Amáta Hadžidovi.
Blízký je mu Hans Christian Andersen a to nejen s Hráškovou princeznou, ale i s Křesadlem, v němž také voják leze do podzemí, aby odtud přinesl staré čarodějnici právě kouzelné křesadlo. A musí přitom znehybnit psy se svítícíma očima, velikýma jako mlýnské kameny, aby se dostal k netušeným pokladům.
Jak říkám, místy to jsou smutné bajky i pohádky, jsou ale prodchnuty touhou po svobodě, po svobodné tvorbě, po lásce a prosté lidské blízkosti. Po spravedlnosti, jejíž potřebu si člověk uvědomí právě v době útlaku a nespravedlnosti. Právě proto to jsou pohádky stále současné.
Kniha má 168 stran a prodává se za 299 Kč.
František Cinger

 

K smíchu nebo k pláči?!

Obrázek mi zrovinka poslal spoluzakladatel Divokého vína Méla Machálek. Má dnes narozeniny. Hádejte kolikáté?
Gratuluju, milý starší kamaráde! Jak jsi se dožil tak vysokého věku s přibližně stejným počtem klíčů?!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Krátce o etické výchově (Jiří Žáček)

Ministerstvo školství se pokouší zavést do základních škol etickou výchovu. Sláva, jásají nevyléčitelní optimisté, konečně z těch zvlčilých kandidátů nápravných zařízení školy vychovají laskavé a pokorné andílky!
Skeptikové tuší, že ten chvályhodný úmysl skončí velikým fiaskem. Jak by mohla škola, kde mohou žáci beztrestně urážet a šikanovat své učitele, předělat děti zformované rodinnou výchovou založenou na bezohlednosti, chamtivosti a nedostatku empatie, zvlášť když je podpořena trvalou mediální vulgarizací světa? Veřejné trestání rákoskou by v této situaci pomohlo daleko spíš než etická výchova. Ale pozor! Trest by nepodstupovaly nevychované děti, nýbrž jejich nevychovaní rodiče.
Skoro bych se vsadil, že strana, která by toto opatření vtělila do svého programu, by vyhrávala parlamentní volby přinejmenším sto let. Pokud se mýlím, je situace ještě horší, než předpokládám.
Jiří Žáček

 

Jaroslav Svěcený - 50!

Jak jste se dožil tak požehnaného věku v tak skvělé kondici, milý Jaroslave?! Gratuluju k Vašim 50 posvěceným rokům!
V den Jaroslavových narozenin se prodrala na svět i holčička, kterou její maminka odložila zabalenou v tričku a v ručníku do babyboxu ve Zlíně. Je to 39. děťátko, jemuž babyboxy pomohly na cestě do života. Pojmenoval jsem ji Věruška podle doktorky, která měla službu.
Nenapadá Vás něco, milý Jaroslave Svěcený?!
Jaroslav nám, milí čtenáři, odpoví na tuhle otázku při svém předvánočním večeru, který pořádá v úterý 14. prosince v 19:30 v klubu Violino v Praze 1, Krakovská 5.

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Národnost není maska, kterou si můžeme kdykoli vyměnit

„Národnost stejně jako vyznání nejsou dané. Jde o pocit konkrétního člověka,“ vysvětlil v MF Dnes místopředseda statistického úřadu Stanislav Drápal, proč se v sčítání lidu 25. března 2011 objeví otázka na národnost jako zcela dobrovolná. Mohu si tedy sám rozhodnout zda jsem Němec, Čech, nebo třeba Angličan?! Přiznám se, že jsem z tohoto názoru rozpačitý, tím spíše že není ojedinělý. Já vím, nacionalismus přinesl v minulém století hodně špatného. Máme však jít do opačného extrému , tvářit se, že něco jako příslušnost k nějakému národu vlastně neexistuje? Že národnost je jen libůstka asi jako příslušnost k fotbalovému klubu? Mrazí mně z toho o jaký svět se snažíme. Lidé si začnou vybírat národ, tak jako si berou masku na karneval. A bude v takovém případě dost atraktivní jít za Čecha? Přece bude mnohem víc sexy stát se třeba Američanem, Číňanem či Němcem – velké národy se stanou ještě většími. Pro milovníky kuriozit naopak bude zase lákavé se stát třeba Apačem či Keltem. A co tradice? Co dědictví národní kultury? Vědomí sounáležitosti s generacemi předků už neznamená nic?
Krev se nám zřejmě poznenáhlu mění na kokakolu. Budiž , možná že chceme být především světoobčany. Ale těmi se přece můžeme stát jen když budeme vědět odkud jdeme, kdo jsme a kam směřujeme. Jinak se staneme jen směšnými panáky z evropské periferie.
(mk)

 

Jiří Žáček a Mirek Huptych zvou!

Já tedy přijdu, kluci! I když jste mi už jednu knížku dali.
Ludvík

Klikni na obrázek, zvětší se!
Klikni na obrázek, zvětší se!
 

Záhady 17. listopadu - nová kniha Karla Sýse a Dušana Spáčila

Když na plénu ÚV KSČ v listopadu 1989 navrhla Jiřina Švorcová do funkce generálního tajemníka místo Miloše Jakeše Rudolfa Hegenbarta, Jan Ruml už ve Špalíčku patřil mezi nejradikálnější členy Občanského fóra (OF).
Proč se tajemný Hegenbart rozhodl promluvit až po jedenadvaceti letech? Proč Jan Ruml podrobil pozdější revizi své zpočátku až příliš militantní názory a proč Stanislav Devátý byl v listopadových dnech ukrýván před českými zákony v tehdy ještě socialistickém Polsku? Kde jsou kořeny nevyhnutelného rozkladu socialistického systému podle Štrougalových poradců Nevařila a Sedláka? Komu vadil už těsně po revoluci jeden z nejodvážnějších a také nejpronásledovanějších disidentů Petr Uhl? O tom všem a také o mnohém jiném je tato kniha. Mnozí z jejích protagonistů poprvé otevřeně promluvili právě až po více než dvou desítkách let. Odhalují tak mnohé záhady 17. listopadu 1989.

Váz., A5, str. 224 cena 269,- Kč

 

Jsem v dobré společnosti s Karlem Sýsem a Jirkou Žáčkem!

Unie českých spisovatelů udělila ceny za mimořádné umělecké výkony či zásluhy již popáté.
Připomínáme aspoň stručně dosavadní laureáty.

Ceny Daniela Strože a UČS 2006:
Miroslav Florian
Zdeněk Hrabica
Karel Sýs

Ceny Daniela Strože a UČS 2007:
Michal Černík
Ludvík Hess
František Uher

Ceny Daniela Strože a UČS 2008:
Čestmír Císař
František Dostál
Vladimír Janovic

Ceny UČS 2009:
Ivana Blahutová
Milan Friedl
Zdeněk Frýbort
Emil Hruška
Miroslav Pangrác
Jiří Žáček

Za rok 2010 Ceny UČS obdrželi:
Milan Blahynka - za přínos literární kritice a esejistice
Pavel J. Hejátko - za sbírku Pomníky z asfaltu
Antonín Kachlík - za celoživotní filmové dílo
František Skorunka - za soustavné recenzování zahraniční literatury
Daniel Strož - za básnickou sbírku List, který nezežloutne

 

Červené paraplíčko Jiřího Žáčka pokřtěno!

Titulek říká vše a knížka je - jak jinak - krásná. Křtilo se v galerii Vivo na malostranském Maltézském náměstí. Nejkrásnější pro mne ovšem i po letech byla zpěvačka a herečka Renata Drössler, jež kdysi svoje šanzóny zpívala jen mně. A při křtu mi zazpívala jednu písničku na slova Jirky Žáčka rovnou do ucha - taky jen pro mne.

Předávám Jiřímu kytku - symboliku. V pozadí tajemná dáma - sochařka Klára Klose.
Předávám Jiřímu kytku - symboliku. V pozadí tajemná dáma - sochařka Klára Klose.
První objetí...
První objetí...
Druhé objetí! Zpívání nebo líbání?
Druhé objetí! Zpívání nebo líbání?
 

Úloha pražské bohémy v listopadové revoluci

„Kdo se 17. listopadu nejvíce zasloužil o „naši svobodu“?“ Když slyším, jak moderátoři chvějícím se hlasem pronášejí tuto milou frázi, nedá mi nepřipomenout, že možná pražská bohéma! K tomu, že pochod zamířil na Národní, totiž zřejmě velmi přispěl opilý filmař Jaroslav Kohák, který šel z hospody U Rarášků. Tento pán, který neměl o studentské manifestaci ani ponětí, se nechtě ocitl mezi kordonem příslušníků SNB a studenty a pořádně si to užíval. Volně se procházel mezi oběma stranami, diskutoval s policisty, mával rukama, zpíval státní hymnu a stal se i hvězdou dokumentů zahraničních televizí. Pak si to ovšem odskákal. Policisté ho sebrali a odvezli k výslechu, studentští vůdcové jej označili za agenta STB. Tím však Jaroslav opravdu nebyl. Naopak, je nesporné, že přispěl k tomu, aby demonstrace nabrala grády. Nezasloužila by si pijatika u Rarášků za svůj podíl na revoluci apoň malý pomníček? Třeba v podobě nedopité láhve!?
(mk)

 

Pavel Hudec Ahasver - 69!

Spolu s Pavlem Jasanským vytvořili Pavel Hudec Ahasver nejdivokovínovější dvojici fotografů Divokého vína. Publikují v něm svoje fotografie od počátků v šedesátých letech dodnes. Oba Pavlové si svoje digitální foťáky pořídili teprve nedávno, ještě před dvěma roky fotili na filmy.
Gratuluju Pavlu Hudcovi a přeju mu, aby si užil nejen svého nového přístroje, ale nafotil s ním taky hodně aktů.
Fotografie Pavla Hudce Ahasvera prodává jeho krásná dcera Dita ve svém obchůdku Antique Ahasver v malostranské Prokopské ulici číslo 3, Kávovarna Café v Lucerně ve Štěpánské a milovníci jeho fotografií a dívenky, které by chtěly od Pavla vyfotit, mohou zavolat Mistrovi osobně na 604 591 669.

 

Juraj Kuniak křtí svoji knihu!

Křest knihy Juraje Kuniaka se odehraje 16. listopadu v 17 hodin v Malostranské besedě v Praze 1.
Juraj Kuniak publikuje i v Divokém víně, a tak všechny čtenáře zve.

 

Jiří Žáček děkuje!

Velectění gratulanti,

však i na vás dojde, pokud už se tak nestalo. A já vám to pak láskyplně oplatím. Ale odteďka už přestávám stárnout - začínám mládnout! Přidejte se i vy!

Jiří Žáček

 

Mirek Paleček má v pátek 12. listopadu 65!

1945
hudba a text: Miroslav Paleček

My jsme silnej ročník pětačtyřicet
co si myslel že mu bude patřit svět
co naděláš už jsme skoro kmeti
vedeme to od deseti k pěti

Za dveřma je důchod nelze nevidět
ale můžete nám pořád ještě závidět
jak do sebe jsme vstřebávali krásy světa
a užívali šedesátá léta

Opilí a bez sebe jsme byli nejvíc
když nám z Laxu zpíval Elvis
uhranula víc mě než panenka Marie
přenádherná doba beatlmanie

George – Paul - John a Ringo Starr
pro nás byli SUPERSTAR
George – Paul - John a Ringo Starr
pro nás byli praví SUPERSTAR

Říkali nám hippies – květinový děti
panebože to to ale fofrem letí
nosili jsme vlasy do půl pasu
nenaslouchali rodičů hlasu

Přišla jiná doba i Několik vět
my věřili že náš je nezkaženej svět
kdo jen zkusil dráždit hada nohou bosou
normalizace ho smetla kosou

Kdo moh´ tušit že se naše snění
vyplní a že se něco změní
vládu jedný strany navždy zamet´
listopadový samet

George – Paul – John a Ringo Starr…

My jsme silnej ročník pětačtyřicet
co si myslel že mu bude patřit svět
co naděláš už jsme skoro kmeti
vedeme to od deseti k pěti

Dneska je tu milénium nové
co nám asi přinesou ty příští dnové
k mání jsou i dneska všechny krásy světa
ale naše byla šedesátá léta

My jsme silnej ročník pětačtyřicet

 

Červené paraplíčko - nová knížka Jiřího Žáčka

Milý kamaráde Luďku Hessi,
musím poděkovat osudu
za to, že jsi -
bez tebe by republika zašla na nudu!

Jiří Žáček

Jsem potřetí pyšný, že mi Jirka věnoval už třetí básničku, a tak se s vámi, moji milí, o ni chci podělit. Přidám zprávu, že právě vyšla nová knížka Jiřího Žáčka ilustrovaná Josefem Loudou. Jmenuje se Červené paraplíčko. Pro představu přidám jednu básničku a jeden obrázek.

Sluneční sonet
pro dvě malé divoženky

Havraní křídla tmy
přikryla celý obzor a my,
ztracení dole pod hvězdami,
hledáme malou Polárku.

Všichni jsme děti hvězd,
jsme z téže hmoty. Láska žije
jen ze sluneční energie.
Tak je to, moje sluníčka.

My také spalujeme sami sebe
a zahříváme ty, jež milujeme,
v pustinách kosmu, který zebe,
až vyhoříme jako supernova.
Pak si nás Vesmír při Velikém třesku
zas uhněte a všecko začne znova.

(Vnučkám Johance a Terezce)



 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 >