Archiv divoké vinice

Eva Frantinová vydala další knihu

Vážení přátelé,
právě jsem vydala knihu pamětí Hladce a obrace.
Pokud máte o knihu zájem, napište mi na adresu:
Eva Frantinová
Máchova 15
120 00 Praha 2
nebo:
evafrantinova@seznam.cz
Děkuji za Vaši přízeň a podporu.

 

Vyšla Dámská jízda! Nekupte to

Nakladatelství Kmen, spol. s r.o., Nová 325, 68352 Křenovice
info@nakladatelstvi-kmen.cz
vydalo knihu Dámská jízda, v níž je i několik autorek Divokého vína.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Pavel Hudec Ahasver má dnes 78!

Fotograf se narodil na Slovensku, ale vystudoval FAMU v Praze. Poznali jsme se na legendárním Hanzlberku, v domě Pod Vyšehradem 14, v němž sídlila pražská umělecká kolonie. Bylo to asi v roce 1966, kdy jsem na Hanzlberku přespával se svou první ženou Naďou Stibitzovou, nyní filmovou režisérkou Nadjou Seelich, žijící ve Vídni.
Hanzlberk byl dům divokých scén a dramat a Pavel Hudec je rád zvěčňoval. Přiznávám, že takové spektakly, jakých jsem byl svědkem na Hanzlberku, přesahovaly moje tehdejší zkušenosti.
Pavlova krásná dcera Dita Hudcová provozuje obchůdek se starožitnostmi v Prokopské 3, pražské malostranské ulici, nesoucí jméno Antique Ahasver, tel. 608203735, a prodává mimo jiné i Pavlovy fotografie, jež vlastnoručně zarámoval.
Blahopřeju k narozeninám, milý Pavle!
Ludvík Hess

Pavlova nejznámnější fotka - babička s kopretinami
Pavlova nejznámnější fotka - babička s kopretinami
Oslavenec
Oslavenec
Máme s Pavlem stejný vkus
Máme s Pavlem stejný vkus
 

Zemřela Ivana Pavlová

Akademická malířka Ivana Pavlová byla "tajemnicí" redakce Divokého vína. Vyřizovala korespondenci v redakci, komůrce 2 x 3,5 metru V Jirchářích 4 v Praze 1. Spolu s ní tam úřadoval Petr Cincibuch. Angažmá probíhalo po dobu asi dvou let koncem šedesátých let a počátkem let sedmdesátých. Její tvorbu jsem publikoval v Divokém víně a rytiny vyšly i v Antologii Divokého vína 1964 - 2007.
L. H.

 

Jindřich Štreit dostal cenu Unie českých spisovatelů!

Dodatečně přináším fotografie z předání.

Jindřich Štreit
Jindřich Štreit
Karel Sýs, předseda Unie, uprostřed.
Karel Sýs, předseda Unie, uprostřed.
Všichni. Skoro.
Všichni. Skoro.
 

Jindřich Štreit dostal cenu Unie českých spisovatelů

Dokumenty věčnosti Laudatio na Jindřicha Štreita Zachytit, popsat, alespoň v hrubých rysech přiblížit tvorbu a životní pouť fotografa Jindřicha Štreita je v podstatě nad možnostmi tohoto laudatia. Kdybychom hledali to podstatné, to charakteristické, otevře se před námi nejen bezbřehá fotografická tvorba, ale také velmi záslužná pedagogická i organizátorská práce. Jen z hlediska kvantitativního bychom mohli jmenovat vydání 38 autorských knih a bezpočet katalogů a více knih, které svými fotografiemi ilustroval. Kniha Kde domov můj o lidech bez domova získala 1. cenu v evropské soutěži a 1. cenu v soutěži Nejkrásnější kniha v roce 2017. Jindřich Štreit uspořádal více než 1400 samostatných výstav u nás i v zahraničí. Jednou z těch posledních je například výstava v Národním zemědělském muzeu v Praze Cykly. Jde o velkoformátové snímky, které konfrontují zemědělství před změnami roku 1989 se současností. Samozřejmě se jedná o proměny strojů, proměny krajiny, ale tak jak je Štreitovi nejvlastnější, jde o člověka v prostředí, kde pracuje a žije. Jedná se o konkrétní oblast, kterou autor velmi intimně zná, totiž o Bruntálsko a Olomoucko. Autor jako by se obloukem vracel ke svému domácímu prostředí i tematice. Celoživotně však hledá, a to velmi neúnavně, nové kraje, ale především novou, jinou podobu lidské tváře a to, co se za onou lidskou tváří skrývá. Nevyhýbá se, ba právě naopak, vyhledává, netradiční prostředí a situace. V posledním období to jsou také lidé žijící netradiční život, žijící na okraji většinového proudu. Takový je cyklus Ze tmy do světla, který zachycuje vztah vězňů a kaplanů nebo vůbec poslední cyklus…. s láskou…..o domácím hospici. Jsou to i sociální témata jako handicapovaní, které představila výstava nazvaná Ruka pro život, instalovaná v budově Senátu, tak z letošního roku cyklus nazvaný Na urgent, který vznikl v olomoucké nemocnici. Neměli bychom také zapomenout na výstavy skupinové, kterých je bezpočet a především na mezinárodním poli reprezentují to nejlepší z české fotografické tvorby. Tvorba Jindřicha Štreita je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách u nás i ve světě. Na téma jeho tvorby i životních osudů bylo natočeno také několik filmů. Například v roce 1990 film Jana Špáty nazvaný Mezi světlem a tmou, v r. 2006 Aleše Koudely film Jindra ze Sovince, v loňském roce film Libuše Rudinské Na tělo, až po letošní projekt Kamila Zajíčka a Štěpánky Bieleszové zabývající se Štreitovými aktivitami v Sovinci, film, Jindra ze Sovince, který získal 1. cenu v ČR a 3. cenu na světovém festivalu v Šanghaji. To by byl jen pouhý zlomek z hlediska kvantitativního. Cesta Jindřicha Štreita k domácímu a zahraničnímu úspěchu zdaleka nebyla snadná, možná i proto tak rozumí svým námětům, proto jej celoživotně zajímají především ti méně úspěšní, často až na okraji společnosti. Za své životní poslání považuje prostřednictvím svých jedinečných výtvarných prostředků, své fotografie, poukázat na problémy jedince, v podstatě však celé společnosti, a to nejen v nedávné minulosti, ale také se kriticky dívá na náš současný svět. I když tato slova zní jako fráze, zdaleka nejsou frází. Hledáme-li základní konstanty života a tvorby Jindřicha Štreita, je to vedle jeho celoživotního zaujetí fotografií také něco naprosto jedinečného, hmotného, je to hrad Sovinec. Tedy nejen hrad, ale genius loci celého kraje. Kdo alespoň jednou tento kraj navštívil, hned tak nezapomene. Pro Štreita je to pevný bod, z kterého doslova dobývá svět. Nejbližší kulturní centrum je Olomouc, kde v roce 1967 vystudoval obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Palackého univerzity. Začínal jako učitel a ředitel Základních devítiletých škol, pracoval v knihovně, ale také jako dispečer Státního statku po politických problémech. Po roce 1989 působí jako vysokoškolský pedagog FAMU, VŠMU v Bratislavě/Dr. h. c./ a profesor Slezské univerzity v Opavě. Přímou součástí jeho existence je veřejná práce v kultuře v tom nejširším slova smyslu. Pojmem se staly výtvarné přehlídky, které organizoval v Sovinci. Byly to desítky výstav předních výtvarníků, z nichž někteří právě v 70. a 80. letech nebyli v centru zájmu kulturní politiky. Byla to vždy zajímavá setkání a to nejen z hlediska výtvarného. Osobně jsem se právě díky těmto výstavám setkala například s tvorbou autorů, kterou bych v rámci oficiální výstavní činnosti tehdy nepotkala. Jmenujme alespoň některé. Stanislav. Kolíbal, Adriena Šimotová, Václav Boštík, Tvrdohlaví, Karel Pauzer Hana Purkrábková, Miroslav Šnajdr, Bohuslav Reynek a řada dalších. Tyto aktivity a řadu dalších v následujících desetiletích považuje Jindřich Štreit za jistou samozřejmost. Jeho stěžejní význam je však bezesporu ve vlastní výtvarné tvorbě. Bývá charakterizován jako dokumentární fotograf. Toto tvrzení by si snad vyžadovalo malou korekci. Na první pohled se sice jedná o dokumenty zabývající se nesmírnou tematickou šíří a růzností, pro kterou je společný silný sociální podtext, avšak není to typický dokument. Ve většině je zde patrný silný autorský záměr, objevují se autentické záběry ze života s vytříbeným výtvarným citem. Tím tyto fotografie nabývají další rozměr. Jsou to například cikánské rodiny, záběry z venkovského prostředí moravského severního pohraničí, především z počátků 70. let. Dlouhodobě jej přitahuje prostředí vězení, také těžké práce nejen na polích, ale také v továrnách (cyklus Ocelový svět, Vítkovice, Třinecké železárny). Věnuje se rovněž sakrálním tématům, cyklus Brána naděje nebo velikonoční výstava v Emauzském klášteře v Praze, kterou koncipoval s architektem Václavem Hlaváčkem a jeho synem Vojtěchem. Jindřich Štreit pojal tradiční téma, Křížovou cestu, tolikrát zpodobenou v různých epochách, poněkud jinak. Nic to však nezměnilo na hodnotě, zajímavosti vystavených čtrnácti fotografií, tedy čtrnácti zastavení. I vlastní instalace byla netradiční. Téma utrpení Krista bylo v pozadí, na některých fotografiích pak vůbec nefigurovaly atributy vážící se k tématu. O to působivější jsou portréty, tváře neznámých lidí. Vlastně vždy jde o rozhovor mezi autorem a zpodobnělými, především v situacích zdaleka ne deklarativně pozitivních. Přesto Štreit nevyužívá prvoplánových prostředků navozujících drama situace. Je si sám vědom nebezpečí v rámci zpodobňování těchto námětů. Vždy se snaží seznámit v širším kontextu s tématem, pochopit, procítit, avšak nepodlehnout emocím. Tento přístup jej chrání před prvoplánovým sentimentem, a právě proto jsou jeho fotografie tak silné, pravdivé… Unie českých spisovatelů se přidává k těm, kdo oceňují neobyčejný, jedinečný přínos tvorby Jindřicha Štreita nejen do pokladnice domácí výtvarné tvorby, ale i té tvorby, která překročila plot domova. Věra Beranová

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Brasília – město – sen

Kniha o architektuře, která se čte jako napínavá detektivka, představuje snovou architekturu a fascinující příběh vzniku brazilského hlavního města Brasília. Jedno z největších dobrodružství lidstva moderní doby a splněný národní sen, který Brazilcům uskutečnil během rekordně krátkého času (1957–1960) prezident českého původu Juscelino Kubitschek. Ikona mezinárodního modernistického stylu charakterizovaná extravagantními stavbami Oscara Niemeyera a vizionářským urbanistickým plánem Lucia Costy se záhy po svém vzniku stala památkou UNESCO jako vrcholné dílo lidské kreativity ve 20. století. Kniha vypravuje příběh města pomocí věcných i uměleckých textů, předkládá k vlastní úvaze názory nesmlouvaných kritiků i nadšených obdivovatelů a přidává množství encyklopedických vysvětlivek, stovky fotografií, kresby, např. ilustrace Davida Vávry a komiksové stripy Lucie Lomové. Provádí Brasílií krok po kroku, seznamuje s jejími tvůrci i obyvateli, a mapuje překvapivé česko-brazilské souvislosti. Ideální vánoční dárek!

http://www.titanic.n.cz/knih.htm (je tam i odkaz na Kosmas, kde se dá kniha koupit)
Nakladatelství Titanic
ISBN 978-80-86652-57-3.
Editorka Yvonna Fričová, grafická úprava Martin Hůla, fotografie Pavel Frič aj. Formát 25 × 23 cm v pevné vazbě se záložkou, 368 stran, cca 450 barevných a čb fotografií, historické dokumenty, ilustrace včetně kreseb Davida Vávry a komiksových stripů Lucie Lomové. Portugalské a anglické résumé, slovníček portugalské výslovnosti.
Cena 970 Kč. Distribuuje výhradně Kosmas.

Titul knihy
Titul knihy
Kliknutím se zvětší.
Kliknutím se zvětší.
Další fotografie budou následovat, až se LH pro knihu nadchne!
Další fotografie budou následovat, až se LH pro knihu nadchne!
 

Vladimír Stibor hledá básníky do svého almanachu!

 

Fotografka Martina Koubková a její kolegové zvou na výstavu!

Studenti Institutu tvůrčí fotografie v Opavě vystavují v Galerii Opera v Divadle Jiřího Myrona, Čs. legií 14 v Ostravě. Výstava je přístupná vždy hodinu před začátkem představení a trvá do 11. prosince 2019. Jejími kurátory jsou Vladimír Birgus a Ondřej Durczak. Všichni fotografové mají společného profesora - Jindřicha Štreita. V přízemí budete obdivovat fotografie Martiny Koubkové, s jejíž tvorbou vás, milí čtenáři, blíže seznámím v čísle 104 vycházejícím 19. listopadu. Doprovázejí ji studenti Institutu tvůrčí fotografie Michal Szalast a Pawel Frenczak.
V 1. patře vlevo vystavují Miroslav Zeman, Kristýna Vacková, Karolina Cwik a Jana Grznáriková, naproti schodišti je doplňuje Ireneusz Dorozanski.




L. H.

Autorkou fotografií na obou pozvánkách je Martina Koubková.
Autorkou fotografií na obou pozvánkách je Martina Koubková.
Kliknutím zvětšíš.
Kliknutím zvětšíš.
 

DNES JEŠTĚ NEZAPADÁ SLUNCE NAD ŽELEZNÝMI HORAMI

LITERÁRNÍ VEČER se vzpomínkou na spisovatele a pedagoga PhDr. Jaroslava Holoubka, Účinkují: Hana Ornestová Josef Hervert – recitace, Jaromír Vogel – klavír.
Úterý 19. listopadu 2019 v 18 hodin, Zasedací místnost NO CČSH, Vítkova 13, Praha 8 - Karlín

V těsné blízkosti chráněné krajinné oblasti Železné hory a údolí řeky Doubravy leží město Chotěboř, spojené s tvorbou významných spisovatelů a malířů. Se zajímavou knihou se na literárním večeru představí několik literátů: Marta Urbanová, PaeDr. Ivo Harák, Ph.D., PhDr. Jaroslav Holoubek (†) /za něho vystoupí jeho choť Ing. Zuzana Holoubková/, Petr Musílek, doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D., MUDr. Bohumil Ždichynec, CSc. (editor), které pojí blízký tvůrčí vztah k chotěbořskému regionu, ať se zde narodili, žili, kraj navštěvovali či zde přímo působí. Ve vzpomínkách pamětníků událostí i ukázkách ze spisovatelské tvorby se odráží přesvědčení o potřebě přinášet více humanity a solidarity do krajiny, kterou obýváme a dál spoluvytváříme pro příští generace. V uspěchaném žití je obtížné naplnit duši těmito principy, ale je na co navazovat. Jednotlivé kapitoly čtivé knihy, kterou vydalo město Chotěboř,kompozičně doplňují dokumentární fotografie a zajímavé ilustrace výtvarníků.
Bohumil Ždichynec



 

Křest knihy Petry Baďurové Egon: Děsná psina

V říjnu se konaly na pražské Novoměstské radnici křtiny nové knížky Egon: Děsná psina. Vydalo ji Nakladatelství Titanic. Autorku knihy, Petru Baďurovou, znám už celých čtyřicet let, naposledy jsme se viděli právě na Novoměstské radnici, kde jsem pořádal koncert s recitací připomínající divadelní představení, které jsem pořádal pod názvem Obestín v roce 1966 v kostele sv. Kateřiny v Praze. Surrealistickou báseň Milana Nápravníka recitoval Jiří Ostermann, zpívala Eva Olmerová a na varhany hrál Jiří Růžička, kromě mne, producenta pořadu Ludvíka Hesse, jediný žijící účinkující.
„Knížku jsem napsala nejen jako vzpomínku na léta prožitá se psy svými, ale taky na památku všech těch čtyřnohých bytostí, které nám na chvilku prozářily život, na oslavu těch, kteří si tu stále radostně pobíhají, a na počest všech, kdo se ke zvířatům chovají hezky,“ říká Petra. Protagonistou i vypravěčem knihy je jeden už hodně starý pes, německý ovčák, Egon, známý ze svého úspěšného facebookového deníčku, který ale „v Německu jaktěživo nebyl a ovce zná jen přes plot na chalupě“, kam jeho dvounohá smečka s oblibou prchá ze „zasmraděný metropole“. Egonův jazyk, perfektně odposlechnutý od pražských pejskařů, je nevyčerpatelným zdrojem zábavných dvojsmyslů i ironických postřehů, přesně cílených na každodenní radosti i strasti početné skupiny městských chovatelů psů.
Petra je pejskařkou už půl století, nesnáší polidšťování zvířat a v příběhu vtipně zúročila své kynologické znalosti a zkušenosti, i své úspěchy a nezdary ústící v poznání, že „pejskařina je čirý masochismus“. Umí se s notnou dávkou sebekritiky, nadsázky a humoru trefovat do vlastních řad.
Na křtinách psí knížky nechyběli ani psi. A ne ledajací:
https://www.ecanis.cz/clanky/krest-knihy-egon-desna-psina_1300.html?klic=1404
Jaké to asi je, být opečovávaným mazlíčkem v pražském bytě? Co by nám tak pes řekl na naši často přehnanou starostlivost, kdyby uměl mluvit? Považovali bychom ho pak stále za svého nejlepšího přítele? Co bychom se o sobě dozvěděli? A co je to za spolek tihle pejskaři? Příběh jednoho psího seniora, jeho nesnesitelné paničky a shovívavého páníčka je vhodný i pro větší děti, pobaví nejen milovníky psů a zvířat, ale každého, kdo se rád při čtení zasměje. Je to totiž děsná psina…
https://www.kosmas.cz/knihy/265335/egon-desna-psina/

Obálka knihy.
Obálka knihy.
Křtiny.
Křtiny.
Autorka knihy Petra Baďurová a LH po letech od seznámení...
Autorka knihy Petra Baďurová a LH po letech od seznámení...
 

Mirek Huptych zve na křest knížky do pražského Luxoru!

Nakladatelství Práh připravilo exkluzivní vydání knihy J. A. Komenský - Labyrint světa a ráj srdce s 54 ilustracemi na dvoustranách. Formát knihy je 298x374 mm a kniha je uložena v krabici.
Ukázka z knihy zde
Na dvoustranách je také původní text z roku 1623 a text upravený do současné češtiny.
Na všechny ilustrace se můžete podívat:
http://www.huptych.cz/vytvarne-prace/knizni-ilustrace/komensky-j-a-labyrint-sveta-a-raj-srdce
Srdečně zvu na křest viz pozvánka v příloze
Mirek

Kliknutím se zvětší.
Kliknutím se zvětší.
 

Galina Fleischmannová zve na výstavu!

Obvykle takto uvádím pozvánky svých přátel výtvarníků a umělců. Galinu prosím, aby zvážila, zda by se pozvánka neměla přeložit a doplnit vysvětlením.
L. H. Zbiorowa wystawa malarstwa poświęcona pamięci Vladimira Broniśevskiego – słowackiego artysty malarza polskiego pochodzenia… Wernisaż dnia 25. 10. 2019 r. Zapraszamy serdecznie! W ramach wernisażu odbędzie się projekcja filmu o Vladimirze Broniśevskim. ”Niesiemy w sobie pamięć pokoleń. Pamięć obszerną, olbrzymią jak świat cały. Do czego służy taka pamięć? Ona sprawia, że budząc się każdego dnia znajdujemy świat na swoim miejscu... My sami – zagubieni w tysięcznych drobiazgach codzienności – łagodnie lądujemy jak nasiona dmuchawca – na niwie rodziny, przyjaciół, czy zupełnie obcych ludzi... Nasza praca, służba, nawet bezczynność czerpie pełnymi garściami z głębin pamięci. A sztuka? Co ze sztuką i czy są jej potrzebne wspomnienia. Cały żmudny proces uczenia się rzemiosła malarskiego oparty na zapamiętywaniu ukazuje jego niezbędność. Bez wiedzy o nieskończonej ilości kierunków, tendencji, szkół czy nawet mód artysta jawi się jako naiwny amator czy wręcz nieuk. W taki oto sposób stwierdzamy, że w każdym zawodzie i każdym zajęciu pamięć stanowi źródło i korzeń. …. Nic nie jest w stanie powstrzymać widzenia artysty. Wielka, światowa rodzina artystów malarzy mówi jednym językiem. Językiem obrazów. Czeszka, Słowak Ukrainka czy Polak nie potrzebują języka obcego aby ze sobą rozmawiać. Mówi za nich ich osobista wrażliwość. To ona mnoży się w kolejnych obrazach, skrzy się wszystkimi kolorami lub głucho brzmi w szarościach. Płynie nieprzerwaną strugą z pokładów talentu i nastroju każdego malarza. Wtedy rodzą się obrazy; materialne ślady ducha, impasta farby pełne poezji, muśnięcia pędzli podobne do lotu gołębi na niebie. Co daje malarstwo? Czy jest tylko fanaberią ludzi bogatych albo szaleńców? Historia uczy nas, że muzea pełne są dzieł sztuki. A nie ma tam samochodów, ubrań, komputerów. Kolekcjonerzy gromadzą obrazy, rzeźby, grafiki. Ślady życia człowieka unaocznione w dziełach artystów. W powszechnej opinii artysta to ktoś nie do końca normalny, ktoś kto kieruje się innymi racjami. Nie ma potrzeby przekonywać wszystkich do rewizji takiego poglądu. Niech artyści nadal bez skrępowania głoszą światu swoją sztukę – zrozumiałą i niezrozumiałą. A jedynym sędzią zostanie czas. I pamięć." Marek Burdzy W wystawie biorą udział artyści : Andrea Lipkovićova - żyje i tworzy w Koszycach na Słowacji. Ukończyła Akademię Sztuk Pięknych w Bratysławie w 1988 r., obszarem jej zainteresowań artystycznych jest malarstwo, rysunek, sztuka koncepcyjna. Galina Fleischmannova - studiowała na Akademii Sztuk Pięknych w Pradze u prof. Františka Jiroudka. Od czasu studiów aktywnie bierze udział w życiu artystycznym i regularnie wystawia nie tylko w Czechach, ale także za granicą, zwłaszcza w ukochanej Szwecji. Zawodowo pracuje jako nauczyciel malarstwa i rysunku w Średniej Szkole Artystycznej w Pradze. Edita Volośćukova - mieszka i pracuje w Preszowie na Słowacji. Studiowała na Uniwersytecie Jana Pawła Szafaryka w Preszowie. Działa w takich dziedzinach jak: grafika, grafika komputerowa, malarstwo, intermedia, koncepcje i projekty artystyczne. Jest laureatem Triennale Akwareli 1999, 2013; otrzymała Nagrodę Prezydenta miasta Nowy Sącz / 2003; nagrodę Rektora Uniwersytetu w Preszowie za działalność artystyczną za granicą / 2003. Wystawia w kraju i za granicą (Czechy, Polska, Ukraina, Węgry, Anglia, Włochy). Uczestniczy w międzynarodowych sympozjach twórczych i teoretycznych na Słowacji i za granicą (Czechy, Polska, Ukraina, Węgry). Iryna Gresyk - urodziła się w Zaporożu na Ukrainie. Jest absolwentką Państwowej Szkoły Sztuki w Dniepropietrowsku w 1975 r. o specjalności malarsko-pedagogicznej. W 1980 r. ukończyła Lwowski Instytut Rzemiosła i Sztuki Stosowanej, uzyskując tytuł artysty sztuk specjalistycznych i rzemiosła. Od 1988 r. jest członkiem Związku Artystów Plastyków Ukrainy. W 2006 r. otrzymała zaszczytny tytuł Zasłużony Artysta Ukrainy. Od 2002 r. pełni funkcję przewodniczącej Narodowego Związku Artystów Ukrainy w Zaporożu. Jest organizatorką Międzynarodowego Pleneru „Chortyca przez wieki”, który odbywa się corocznie w Kijowie od 2003 r. Uczestniczy również w wystawach Narodowego Związku Artystów Ukrainy w latach 1982-2012. Renata Szyszlak - urodziła się w Przemyślu. Studiowała w Wyższej Szkole Pedagogicznej w Rzeszowie na kierunkach: pedagogika (dyplom w 1998 roku) oraz Edukacja Artystyczna w Zakresie Sztuk Plastycznych. Dyplom obroniła w pracowni malarstwa prof. Tadeusza Wiktora w 2001 roku. Obecnie zatrudniona w Zakładzie Rysunku na Wydziale Sztuki Uniwersytetu Rzeszowskiego. Jest autorką wielu wystaw indywidualnych w kraju i zagranicą. Monika Ślósarczyk - jest absolwentką ASP w Krakowie. Dyplom zrealizowała w pracowni malarstwa sztalugowego prof. J. Szancenbacha z aneksem w pracowni książki i typografii prof. R. Banaszewskiego w 1996 r. Jest laureatką II Nagrody Konfrontacji Najmłodszych Artystów Krakowa - Myślenice 1997. Autorka wielu wystaw indywidualnych. Kamila Bednarska - urodziła się w Rzeszowie. Zajmuje się grafiką, rysunkiem i malarstwem. Absolwentka Wydziału Sztuki Uniwersytetu Rzeszowskiego. Dyplom z wyróżnieniem uzyskała w 2009 roku w pracowni wklęsłodruku prof. Marka Olszyńskiego i dr Pawła Bińczyckiego oraz w pracowni malarstwa prof. Stanisława Białogłowicza. Zorganizowała wiele wystaw indywidualnych i uczestniczyła w kilkudziesięciu wystawach zbiorowych prezentowanych w kraju i za granicą (m. in.: Anglia, Austria, Belgia, Grecja, Rumunia, Egipt, USA). Peter Lipković - żyje i działa artystycznie w Koszycach na Słowacji. Jest absolwentem Liceum Sztuk Stosowanych w Koszycach, które ukończył w 1979 r. Zajmuje się malarstwem, rysunkiem, tworzy obiekt przestrzenne, rzeźby. Maciej Klauzner - zajmuje się malarstwem i rzeźbą. Studiował w Państwowej Wyższej Szkole Sztuk Plastycznych w Gdańsku w pracowni Jacka Żuławskiego oraz w pracowni Rajmunda Ziemskiego na Akademii Sztuk Pięknych w Warszawie. Od 1981 roku mieszka i tworzy w Göteborgu. Od czasu do czasu żyje i pracuje w Warszawie. Brał udział w licznych wystawach na świecie m.in. w Nowym Jorku, Tel Awiwie, Göteborgu oraz Wiedniu. Marek Burdzy - urodził się w Stalowej Woli. Jest absolwentem Liceum Plastycznego w Jarosławiu. Ukończył również Wydział Sztuki Uniwersytetu Rzeszowskiego. Zanim został organizatorem i kuratorem wystaw plastycznych pracował jako terapeuta w szpitalu psychiatrycznym, jako reżyser teatru młodzieżowego, a później w przemyśle drzewnym. Od wielu lat jest kuratorem wystaw w krośnieńskim Biurze Wystaw Artystycznych. Był wielokrotnie komisarzem ogólnopolskich i międzynarodowych plenerów malarskich. Zorganizował kilkanaście wystaw swojej twórczości w kraju i zagranicą.

Kliknutím se obrázek zvětší.
Kliknutím se obrázek zvětší.
 

Zora Wildová, nejlepší básnířka Divokého vína, vydala pět svých knížek!

Básničky Zorky Wildové jsem rozechvěle čítal v 60. letech, kdy je tajemná básnířka zasílala poštou. Neznali jsme ji nikdo, jen v duchu jsme po ní toužili. Všechny její verše z 60. let jsem publikoval na www.divokevino.cz a velice velmi milým čtenářům doporučuji, aby si je vyhledali. Zorčiny básničky jsou ve všech současných číslech Divokého vína.
Zorku Wildovou jsem osobně poznal už jako dámu dospělou v roce 2007, když vycházela Antologie Divokého vína 1964-2007. Sešli jsme se na nádvoří Klementina, a pak ještě několikrát.
Dnes 17. října mě Zorka pozvala k sobě domů a věnovala mi všech pět knížek básní, jež právě vydala. Zorka je krásná dáma a mě mrzí, že jsem ji nepoznal před 55 roky.
Knížky se jmenují To je k nevíře, co ty jsi za zvíře!, Ostýchavým letem motýla, Jen vlastní stín mi tady kryje záda, Co spolknout ani zanic nechci a Když hubička povolí, jazýček si dovolí. Sbírky obsahují výběr z celoživotního básnířčina díla. Většinu z nich jsem už publikoval, jiné budou vycházet průběžně v každém čísle Divokého vína.
Básně Zory Wildové jsou naplněny moudrostí, ženskostí a láskou.
L. H.

 

197. děťátko v babyboxu v pražském Hloubětíně jsem pojmenoval Zuzanka. Kmotrou je Zuzana Tornikidis, ředitelka Nadace Agrofert, jež mi dnes předala darovací smlouvu na mimořádně velkorysou sumu. A není první! Dnes také Zdeněk Juřica instaloval babybox nové generace ve Slezské nemocnici v Opavě!

Dvířka hloubětínského babyboxu přijala do svých klimatizovaných útrob několikaměsíční holčičku, čistě oblečenou v modrých tepláčcích a červeném svetříku. Signalizace se ozvala v 18:14:34 a děťátko bylo vyzvednuto v 18:15:10, tedy za pouhých 36 vteřin. Děkuju a gratuluju zdravotníkům v hloubětínské klinice. Službu konající lékař MUDr. Karel Pohl mě ujistil, že děťátko je zdravé.
Zuzanka je 17. letošním děťátkem odloženým do babyboxu a celkově 111. holčičkou - chlapečků je 86. Do babyboxu v Hloubětínském zámečku bylo za čtrnáct let odloženo 28 děťátek.
Zdeněk Juřica a jeho asistenti od rána instalovali babybox nové generace ve Slezské nemocnici Opava, kde byla původní bedýnka namontována před jedenácti roky a pomohla pěti nechtěným lidským mláďatům. Slavnostní otevření se bude konat 7. listopadu ve 14 hodin. Tentýž den otevřeme druhý nejstarší babybox v republice, který slouží rovněž jedenáct let - v Nemocnici ve Frýdku-Místku se otevření uskuteční ve 12 hodin.
Děkuju Zdeňku Juřicovi MONTEL Náměšť nad Oslavou a jeho asistentům, Radkovi a Marcelovi za náročnou práci. Slezská nemocnice v Opavě babybox přijala darem, ale nezajistila ani elementární zednické práce při montáži babyboxu nové generace. "Je to poprvé, co jsem se setkal s podobným případem!" řekl mi Zdeněk Juřica, výrobce babyboxů.
Ať žije Zuzanka z hloubětínského babyboxu! Ať žije Zuzana Tornikidis, ředitelka Nadace Agrofert! Děkuju její společnosti za gentlemanský dar!
Babydědek Lu
Fotografie Zdeněk Juřica

Celkový pohled na pavilon C.
Celkový pohled na pavilon C.
 

Jan Nedoma pokřtil novou knihu Rok Lemounů!

Nakladatelství Dialog Litvínov Jiřího Švejdy vydalo další knížku Jana Nedomy - Rok Lemounů. Pokřtil jsem ji - velká čest pro mne, já osobně. Ostatní napíšu, jak knížku přečtu.
Blahopřeju Janu Nedomovi!
L. H.

Jiří Švejda, Jan Nedoma a LH. Foto Barbora Mlcková
Jiří Švejda, Jan Nedoma a LH. Foto Barbora Mlcková
Jan Nedoma a LH. Ta nejkrásnější je uprostřed - na obraze.. Foto Barbora Mlcková.
Jan Nedoma a LH. Ta nejkrásnější je uprostřed - na obraze.. Foto Barbora Mlcková.
Křtím vínem z hrnku Babybox. Foto Jana Jelínková.
Křtím vínem z hrnku Babybox. Foto Jana Jelínková.
 

Můj osmiletý syn Tonda považoval sochu Jana Husa za ..?

Udělali jsme si s dětmi výlet na hrad Krakovec, který je mi blízký i tím, že můj přítel Milan Vácha, akademický sochař, u hradu postavil sochu Mistra Jana Husa. Krakovec byl místem posledního pobytu kazatele před odjezdem k soudu, jenž rozhodl o jeho upálení.
Tonda sice občas hrad pojmenuje Krkavec, ale tentokrát mě potěšil i prohlášením, že socha znázorňuje Václava Havla.
L. H.

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
 

19. 9. 2019

Dnešní datum je poskládno ze samých mých oblíbených čísel. Tak vám to, moji milí čtenáři, sděluji, mám rád číslo 19, číslo 9, i číslo 2. Celý den jsem očekával nějaké zjevení. Nepřišlo! Jenom těch 55 let od 19. 9. 1964 tu visí ve vzduchu - memento mori.
LH

 

Jan Nedoma zve na křest své nové knížky!

Rok lemounů volně a samostatně navazuje na životní cesty protagonistů, které jsme poznali v předchozím Nedomově románu Bratranci. Jestliže kdysi naši bratranci vysedávali s tehdy ještě disidentem Václavem Havlem v hospodě Na rybárně a později, již s prezidentem, se u něho ocitli na Hradě a s revolučním kvasem i v parlamentu, tentokrát nás zavádějí dokonce až do pater nejvyšších, jak politických tak majetkových. Díky nim navštívíme světové metropole, New York, Paříž, Moskvu i exkluzivní destinace s exkluzivními kráskami, navíc vždy patřičně vyzbrojeni miliony a platinovými platebními kartami. Protože Rok lemounů lze žánrově charakterizovat jako román humoristický, lze na ono nejvyšší patro, na prezidenty, krále, šlechtice, oligarchy i najaté vrahy shlížet s pobaveným odstupem.
V knize se nešetří ani sexem, jak by ne, erotika a sex k životu patří, ale i když jsou v románu zhusta podány skutečně až velmi odvážně, vždycky je i v tomhle ohledu jasně rozeznatelný autorův pobavený, ironický i sarkastický tón, odstup i nadhled. Nedomovy romány Rok lemounů a Bratranci spolu s jeho povídkovým souborem Jak jsem se nestal spisovatelem, vytvářejí pitoreskní trilogii, která mapuje poslední půlstoletí života naší vlasti, včetně současné slavné globalizace. Vyprávění je vtipným zrcadlem uplynulých let. S laskavým autorovým nadhledem se bavíme detaily, které bychom jen stěží mohli považovat za reálné. Leckdy se můžou zdát skoro až fantaskní. Ale strom života je velmi košatý, a trocha nadsázky k němu patří.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Šárka Váchová zve na výstavu!

kliknutím zvětšíš!
kliknutím zvětšíš!
Protagonisté Chaloupky na vršku, Šárka Váchová v námořnickém tričku.
Protagonisté Chaloupky na vršku, Šárka Váchová v námořnickém tričku.
Můj syn Matyáš mě vyfotil s jedním z hrdinů Šárčiných pohádek husarem a podkovářem Ludvou.
Můj syn Matyáš mě vyfotil s jedním z hrdinů Šárčiných pohádek husarem a podkovářem Ludvou.
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 >