literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Policie v akci

Tuhle jsem se v noci vzbudil kolem čtvrté.Vyhlédnu z paneláku a spatřím,jak se vedle fronty zaparkovaných vozidel plíží dvě tmavé postavy. Než jsem se rozkoukal, štíhlý mladík praštil čimsi do okna právě mého auta. Sklo zapraskalo.
Zakřičel jsem z okna jakoby lump místo mého motorového miláčka praštil mne. Chlapec se polekal a i s komplicem zmizel za rohem. Zkrátka banální pokus o vyloupení auta kterému zabránil proti své vůli bdělý – ale pořádně naštvaný –občan.

Proč o tom ale píšu? Protože následovalo pár hodin, kdy jsem nahlédl do "policejní práce". A i když policisté byli milí a v podstatě rozumní, něco nechápu.

Hned poté, jakmile zloději prchli, zavolal jsem na 158. Referent mi konejšivě sdělil, že posílá na místo policejní auto. Ani ne za pět minut přijela policejní oktávka! Úžasné.
Na místě ovšem jen přibrzdila – a chtěla zas odjet. Vyběhl jsem ven, příslušníci mě zaznamenali s lehkým despektem. Co jako otravuji. Nedal jsem se odradit a statečně jsem volal: „To jedete na to auto? Máte ho před sebou!“ Policajti se na sebe podívali. „Už to řešíme,“ opáčili. Koukli na rozbité okýnko a na mou občanku. Vyslechli mé vyprávění a zapsali si ho.„A kam utíkal?“ ptá se uniformovaný vazoun. „Támhle za roh!“ „Tak se tam půjdeme podívat,“ rozhodl strážmistr.
Brzy se pochopitelně vrátili s prázdnou a tak jsem čekal, že alespoň něco sepíšeme. „Ne, na to dorazí kolega. My jsme hlídka, tohle není naše věc. Ale nebojte, už jede,“ odtuší posádka oktavie a zmizí za rohem.
Dochází mi, že to nebyli policisté, které jsem volal. Že jen jeli kolem. O mém voze ale zjevně byli informováni předem.
Čekám ještě dobrou půl hodinu.Konečně dorazí úsměvavý maník ve služební fabii.„Tak kde to je?“ Ukážu na vůz a dodám, že už to vyšetřovali kolegové. Policajt mé řeči moc neposlouchá a pečlivě zkoumá mou hondu. „To nemusíte, jen praštil do skla,“ chci mu ušetřit čas. Polda nicméně ohledá i odřené nárazníky a zapíše si je do bloku. Pak prohlásí, že mám výjímečnou smůlu, „Japonci se tady přece nevykrádají!“ Pokrčím rameny. Vyšetřovatel mě nicméně ještě laskavě poučí, že prostě nesmím nechávat nic na sedadlech (byť jsem tam nic neměl) a nafotí vozidlo ze všech stran. Jeho zápis do sešitu je docela podrobný, poznamená si málem i mé číslo bot. Pak chce nasednout do auta.„A vy mi nedáte nějaké potvrzení pro pojišťovnu?“ „Ale to já nedělám, to musíte do sedmi ráno dorazit k nám na okrsek!“ Velmi slušně se rozloučí a odjede.
Za další půlhodinu se tedy svou pochroumanou hondou vydávám na místní oddělení. Tam mě další holohlavý třicátník vyzpovídá z téhož, co už jsem řekl dvakrát jeho kolegům. I on je velmi zdvořilý a docela hezky si povídáme.I od něj chci papír, dozvídám se však, že mi ho pošlou poštou.

Někdy o půl deváté ráno konečně odcházím a nestačím se divit. Sakra proč kvůli takové prkotině musí utrácet tolik času tolik lidí? To by opravdu nemohla první policejní posádka,která dorazila na místo, oznámit kolegům, že si to berou na triko? A to by policisté v terénu opravdu nemohli sepsat to úžasné lejstro, které bývá obvykle o rozsahu jedné stránky? Zároveň mi začíná být jasné, že to s těmi plánovanými úsporami, před kterými se tak často varuje jako před zkázou policie, zdaleka nemusí být tak hrozné. Možná,že by dokonce mohly přispět k tomu, aby se i u policie pracovalo jednoduše a efektivně!
(mk)

Zdeněk Janas: Bylo to silnější než já.

Dobrý den, pane Hessi. Hodonín, srpen 2011

Také bych se rád vyjádřil, když už tu možnost v Divoké vinici poskytujete, k tomu všemu kolem nás.
Myslím si, že je velice zlé, že jsme naše někdejší tradiční české kulturně společenské hodnoty po „sametové revoluci“ až pohříchu s klidným svědomím dokázali velice snadno směnit za „ty světové“.
Přesně podle zákonitostí kyvadla se pendl přehoupl z východní na západní stranu, aniž by zůstal v optimální poloze tak, jak se nám snažili namluvit všichni ti vizionáři a lídři hnutí
a stran za světlejší zítřky (podle tohoto zákona to ani není možné).
Ještě se asi musíme pořádně párkrát zhoupnout.
Národ obhroubl, zchamtivěl a totálně zmagořil, ať už jde o výchovu dětí a jejich práva v rodinách a ve školách, o sociální sféru a její odnož začleňování-nezačleňování nepřizpůsobivých do majoritního společenství a v mnoha dalších směrech. Nejvíc mne štve paralýza filmové produkce a prezentace „kvalitních děl“ v médiích. Před tradiční českou a světovou humánní tvorbou pro děti a mládež upřednostňujeme americké militární škváry a horory plné krve, násilí a nenávisti člověka k člověku.
Prdelkujeme - dnes pro změnu zase Západu - s klapkami na očích, bezohlední, chamtiví a chtiví úspěchu děj se co děj jak ve společenském životě tak v byznysu, a pak se divíme, jak nám ty naše děti rostou... Je to až příliš vysoká cena za nabytou svobodu...


Ještě poměrně slušný dopis „nahoru“

V době se šťouráme jak ve psím hovně
Doba ta za nic nemůže
To my co rostem bohorovně
daleko máme od růže

Daleko máme od odéru
růžových lístků voňavých
A já už hoši na vás seru
Na mne svět slibným dechem dých

Už unavujete mne vskutku
když člověk musí v potaz brát
že půtka stále střídá půtku
Nad tím vším rozum zůstal stát

A také proč? A koho? Nač?
To raděj dám si pivko v šenku
Dvě pivíčka a zavináč –
u plotu je vychčím venku…

(Omlouvám se, ale bylo to silnější než já. Srdečně zdraví Zdeněk Janas)

Oldřich Damborský a jeho Vlci dne a beránci noci

Vinař z Bořetic Oldřich Damborský, moravský básník, mi poslal svoji novou knížku. Básníka znáte z Divokého vína, a tak jej nebudu představovat. Jisté je, že je dobrý jako archivní víno. Rád ji zájemcům pošle za dvě stokorunačky i s poštovným, stačí si o ni napsat na Oldřich Damborský, 691 08 Bořetice 39 nebo na email roy50@email.cz.
Stojí za víc.
Lu

Zve nás Mirek Huptych a Zdeněk Lebl

Mladíčka Mirka Huptycha jsem poznal v polovině sedmdesátých let jako básníka pořádajícího umělecké večírky v pitevně Nemocnice Bulovka, kde tou dobou pracoval. Tolik mrtvol pohromadě jsem od té doby nikdy neviděl. Nevím, jestli na party na patologii byl už tenkrát i Zdeněk Lebl.
Třeba nám to poví 8. září v 18:30 v kavárně Černá Labuť v Praze 1, Na poříčí 26, kde budou křtít svoji knížku Ticho a spol. Kavárna je v 8. patře. Pojede výtah či nic? Lu

Martin Černý, syn Jany Černé alias Honzy Krejcarové, vnuk Mileny Jesenské - zemřel

Asi jsem byl poslední z jeho přátel, s kým mluvil. Telefonovali jsme si ve středu večer před desátou. Když jsem se ve čtvrtek 25. srpna ráno ptal v nemocnici lékařky na jeho zdravotní stav, nevesele mi oznámila, že Martin Černý dnes v noci zemřel. Jeho srdce nevydrželo tlouct déle než 59 let.
Martina Černého jsem poznal jako kluka na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, když jsem jeho mamince Janě Černé (Honze Krejcarové) publikoval texty v Divokém víně a vydal její knížku vzpomínek na maminku Adresát Milena Jesenská. Martin mi za to dodnes, leč zbytečně, děkoval.
U Martina v šuplíku psacího stolu zůstaly rukodělně kreslené karty, které přivezly Mileniny spoluvězeňkyně přeživší Ravensbrück. V Martinově pozůstalosti je i zub, o němž si myslel, že patřil jeho babičce Mileně. A taky vyznamenání, které dostala Milena Jesenská od českého prezidenta a od státu Izrael In memoriam.
Milena Jesenská, adresátka Dopisů Mileně Franze Kafky, je ve světě druhou nejznámější Češkou po Martině Navrátilové.
Martin říkal, že je synem Janina celoživotního milence Egona Bondyho. Myslím si, že měl pravdu.
Šťastnou cestu, milý Martine.
Lu

Dopis českých, slovenských, polských, maďarských, německých, italských a finských poslanců Evropského parlamentu Výboru OSN

MEMBER OF THE EUROPEAN PARLIAMENT

Professor Yanghee Lee
Chairwoman
Committee on the Rights of the Child (CRC)
Human Rights Treaties Division (HRTD)
Office of the United Nations High Commissioner for Human Rights (OHCHR)
Palais Wilson – 52 rue des Pâquis
CH – 1201 Geneve (Switzerland)


Brussels, 14th July 2011

Vážená předsedkyně Výboru pro práva dítěte OSN, milá profesorko Lee,
my, členové Evropského parlamentu, se na Vás obracíme otevřeným dopisem jako na předsedkyni Výboru pro práva dítěte OSN ohledně "Zvážení zprávy předložené smluvním státům podle článku 44 Úmluvy" (CRC/C/CZE/CO/3-4) ze dne 17. června 2011, bod 49, o užívání schránek pro odkládání dětí. Kritika zaměřená proti projektu, známému v České republice pod názvem "babybox", představuje jeho velké nepochopení. Podobné projekty existují pod různými názvy po celé Evropě a je možné je nalézt v Rakousku, Belgii, České republice, Německu, Maďarsku, Itálii, v Litvě, Portugalsku, Slovensku a ve Vatikánu. Projekty se stejným cílem se nacházejí v mnoha jiných zemích, jako je např. Kanada, Indie, Japonsko, Malajsie, Pákistán a USA pod různými jmény. Výsledkem je, že každý rok jsou zachráněny v EU stovky malých dětí a daleko více v celém světě. Schránky pro odkládání dětí získaly širokou podporu mnoha odborníků a stejně tak i veřejnosti. Na projekt je třeba nahlížet ve světle historického, společenského úsilí pomoci slabším a méně schopným členům společnosti. Důrazně nesouhlasíme se závěry zprávy, že schránky představují porušení práva na život, které je klíčovým článkem Úmluvy o právech dítěte.
Projekt představuje řešení pro ženy ve specifických situacích, které nešťastně tají své těhotenství a mají strach obrátit se na oficiální úřady. Také je důležité si uvědomit, že právě novorozené děti, nalezené v takových zařízeních, jsou dány do opatrování rodin, namísto jejich umístění do dětských domovů. Především velké množství dětí v domovech je kritizováno ze strany OSN.
Matky, které do schránek odloží děti, o něž pak pečují novorozenecká oddělení nemocnic, mohou požádat o vrácení svých dětí v době dané zákonem. Schránky pro děti nenahrazují běžnou praxi sociální pomoci v situacích, kdy se matky o novorozence nestarají. Schránky představují řešení navíc, dávající možnost, jež předchází odložení novorozenců na místa, nevylučující jejich smrt. Jiná řešení, která se nabízejí ženám s nechtěným dítětem, jsou přenechání dítěte k adopci, anebo utajený porod. Projekt babyboxů byl zaveden jako jedinečné opatření, které poskytuje asistenci a ochranu života novorozenců za okolností, kdy žádná z výše zmíněných alternativ nepředstavuje možné řešení.
Rádi bychom znovu zdůraznili, že primárním cílem schránek, které již zachránily stovky novorozenců, je chránit jejich právo na život a jejich lidská práva. Proto bychom Vás chtěli požádat, abyste předala naše protichůdné stanovisko ke zprávě připravené Výborem pro práva dítěte OSN. .
S pozdravy členové Evropského parlamentu
Zuzana Roithová, Anna Záborská, Mario Mauro, Artur Zasada, Peter Šťastný, Peter Liese, Katarína Neveďalová, Alajos Mészáros, Miroslav Mikolášik, Joanna Skrzydlewska, Sari Essayah, Róza Gräfin von Thun und Hohenstein, Martin Kastler, Malgorzata Handzlik, Filip Kaczmarek, Kósa Ádám, Bernd Posselt, Edit Bauer, Antonio Cancian, László Surján, Jan Březina, Eduard Kukan, Jáno Áder, Lívia Járóka, Hans-Peter Mayer, Danuta Jazlowiecka, Manfred Weber, Angelika Niebler, Jan Olbrycht, András Gyürk

Budeme nosit básně na tričku?

Občas to sice vypadá,že poezii v pragmatickém světě nikdo nepotřebuje, opak je však pravdou. Přesvědčit nás o tom mohou nejen knížky dávno renomovaných básníků, ale i svazečky básniček, které v posledních letech napsali lidé, do nichž bychom to možná ani neřekli.

Zahrádka Miloně Čepelky

Miloň Čepelka je znám jako „cimrmanovský“ divadelní i filmový herec. Taky je ale dramatikem, scénáristou, textařem -a jak se ukazuje v knížce Mandel sonetů (nakl.Čas) - i šikovný básník. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými jako vzácným kořením rafinovaně dochucuje jazyk svých básní.Jsou to především básně milostné. Čepelka skládá hold kráse ve všech podobách - a je to poezie srozumitelná každému, neboť Miloň je přesvědčen, že "staré formy v čase zmatků udržují řád". A má nejspíše pravdu. Čepelkovy sonety připomínají, že poezie nemusí být jen těžko proniknutelný intelektuální prales, ale že může být i kvetoucí zahradou, kterou se každý rád projde.

Doktorovy meditace

Jedním z nenápadných, ale pozoruhodných básníků současné doby je Michal Maršálek. Psychiatr a primář jednoho z pavilónů v pražské bohnické léčebně debutoval s poezií až po padesátce. Od té doby však vydal už celkem čtyři sbírky, které se vyznačují vysokou kvalitou. Jak se na psychiatra sluší, doktor Maršálek se v nich projevuje jako znalec lidské duše. Není to však ponor do děsivých hlubin nemocných niter jeho pacientů, spíše meditativní a harmonizující tvorba, po které stojí za to sáhnout ve chvíli, kdy potřebujete nabýt rovnováhy. Na Maršálkově tvorbě je zajímavé i to, že se v ní zrcadlí jeho zážitky z dalekých služebních cest (Afrika, Amerika) a že dokáže vytvořit lyrickou báseň z látky zdánlivě zcela nepoetické - třeba z pátrání po archeologických stopách po čínském pračlověku -sinantropovi. Jeho zatím poslední sbírka se jmenuje Tady a nikde a vydalo ji nakladatelství Dauphin.

Neučesané říkanky Ireny Obermannové

Sbírku veršů Moje duše na cibulce (nakladatelství Čas) vydala úspěšná spisovatelka vtipných knížek pro ženy Irena Obermannová.O svém básnickém debutu říká: „Celý život píšu básničky. Neříkám básně, protože ty moje jsou malilinké, zpěvavé a neučesané. Jsou to vlastně takové říkanky, které mi táhnou hlavou, když nemůžu spát,když je mi ouvej, když se zamiluju nebo když jdu na procházku lesem. Nepovažuju je za nic zásadního, ale přesto je tvrdošíjně zapisuju na lístečky se seznamem věcí, které je potřeba udělat, koupit, zaplatit. Ty básničky mě zachraňují od toho, abych náhodou všechny ty povinnosti nesplnila. Píšu je, jako bych si hrála. Jako bych stavěla hrad z písku na břehu moře a jako bych byla malá a nahá. Některé z nich jsou staré třicet let, některé jsou ze včerejška. Poslední dobou píšu básničky taky na trička, na zdi, na dveře. Věřím, že tím dělám reklamu poezii. Veškeré poezii. Poezii života. Věřím totiž, že básničky brzy vytlačí firemní značky. Že přestanou být zavřené v knihách, ale vykročí do ulic, obsadí módní časopisy, zkrátka začnou frčet. Věřím, že brzy budou všichni nosit básně." “Moje Duše na cibulce" ukazuje, že skoro každému stojí za to poezii nejen číst, ale – třeba jen pro sebe - si ji občas vytvořit. Honorářem pro vás bude třeba zjištění,že svět má nejednou nějak více barev.
(mk)

Karlu Sýsovi k 65. narozeninám!

Karle, kéž Ti slouží každý úd! Robin Hood
Každý Tvůj nepřítel ať bídně zajde! Walter von der Vogelweide
Když máš křídla, hurá do výšek! Ježíšek
Piš jak umíš – jako Bůh i ďábel! Izák Babel
Karla nedám ani za milion! Franta Villon
Čert vem roky! Prožeň holkám faldy! Garibaldi
S múzou rychle na otoman! Karel Toman
Mileráda bych Ti (srdce) dala! Dalíova Gala
Jen ty nejušlechtilejší chtíče! Bedřich Nietzsche
Karle, zvals mě na mecheche, nebo nezval? Vítek Nezval
Číst Sýse je zdravější než sendvič z McDonalda! F.X.Šalda
Nejraději bych Tě líbl! Kosťa Biebl
Fackuj, kopej, rubej, ale nebruč! Petr Bezruč
Vymeteme spolu všecky bary! Mata Hari
Česká poezie? Kam se hrabe Dallas! Franta Halas
Kájo, posílám Ti gratulační moták! Kamil Lhoták
Nezapomeň na Písek! Rumcajs, Manka, Cipísek
Nalož do octa ty buržoazní trosky! Majakovský
Pytel kuráže, až dojde na facky! Palacký
Futuristo, dej si do trumpety! Marinetti
Pokoříme spolu veletucet flašek! Jarda Hašek
Kéž Ti v duši stále hnízdí ptáček posmě(poště)váček! Jirka Žáček

Autor Divokého vína Tomáš Mladějovský vystavuje

MĚSTSKÉ MUZEUM A KNIHOVNA ČÁSLAV vás srdečně zve na výstavu
TOMÁŠ MLADĚJOVSKÝ
„TŘEBONÍNSKÉ ANTIPÁBENÍ“
Výstava potrvá od 15.8. – 28.8. 2011
Výstavní síň Žižkovo nám. 198, Čáslav
Otevřeno: út – ne: 10 - 12 a 14 - 17 hodin

3. děťátko

Ondřej Pátek mě probudil v pátek 8. července ve 3:48:18 a už jsem neusnul. Sestřičky v liberecké nemocnici mě ujistily, že je od pohledu zdravý, právě narozený a „oblečení“ prý hned vyhodily. Z jejich tónu jsem usoudil, že se jedná o chudého ženicha. Liberecký babybox jsme otvírali jako desátý v pořadí 27. června 2008 a Ondra je jeho druhé děťátko po Andrejce z 11.listopadu 2009. Ondřej je macek - váží 3650 gramů a měří 50 centimetrů. Celkové číslo – 53.
Babydědek Lu, 602 305 139, info@babybox.cz

52. děťátko v babyboxu ve Frýdku-Místku!

Zavedl jsem nové číslování, podle něhož se jedná teprve o 2. děťátko. První padesátka byla odložena „před OSN“, další „po OSN“. Druhé děťátko nového číslování je holčička, zdravá a oblečená, ušmudlaná dost. Pečuje o ni neonatolog ve službě Radim Dudek, zatímco dětská primářka Ivanka Röschlová si odjela na dovolenou. Dvířka babyboxu se otevřela v 11:35:19, alespoň tak mi to do mobilu ohlásil pager. S doktorem jsme holčičku pojmenovali Jana Husová, původní návrh Jana Husa naší dvojčlennou jmenovací komisí neprošel. Abyste rozuměli, jel jsem totiž zrovinka odhalit sochu Mistra Jana Hussa na hrad Krakovec, dílo svého přítele Milana Váchy.
Babydědek Lu

Proti vůli OSN bylo do babyboxu v Šumperku odloženo 51. děťátko!

V neděli 3. července v 9:39:56 se otevřela dvířka babyboxu v šumperské nemocnici a nešťastná maminka do něj vložila právě narozenou holčičku. Byla nahá i s placentou, narodila se doslova vedle babyboxu. Přesto už známe její jméno – je to Kateřina Pelnářová. Shodou okolností již druhá Pelnářová odložená v Šumperské nemocnici, první se jmenovala Martinka. Ještě větší shodou je, že zřízení babyboxu jsem domluvil se správcem nemocnice Mgr. Martinem Pelnářem. Nebude-li Kačenka znát maminku, ať zná aspoň tatínka. A dědečka.
Několik čísel: Kačenka váží 3 635 gramů a měří 47 centimetrů. Je to druhá holčička v šumperském babyboxu, třetí holčička odložená i s placentou, 31. odložená holčička a 51. děťátko, jemuž babyboxy pomohly vstoupit do života.
Babydědek Lu

O médiích aneb detektivky bez konce

Pár hodin jsem teď strávil u zubaře. Je to velký fachman – a taky „homo politicus“. Tribun lidu se v něm zjevně probouzí vždy, když pacient zasedne do jeho křesla a nemůže říci ani slovo. “Vy novináři jste pěkná cháska,“ rozhovořil se, když mi minulé úterý napěchoval pusu tampony a začal mi mezi šestkou a devítkou budovat základy malého „nuseláku“. "Napsali jste třeba, že se ve fotbale kupují zápasy jako chleba v supermarketu. Nebo že si mocní pořizují za peníze a moc akademické tituly. Pak zase, že si jedna politická strana chtěla udělat z našeho státu svou frančízu. Nebo že pražští radní kšeftujou s byty... V takových případech jsem si vždycky řekl: Dobrá práce, kluci novinářští! A čekal jsem, co se bude dít dál. Jenomže většinou se pak už nedělo docela nic!“
Doktor se na mě podíval vyčítavě. Jako odpověď jsem v křesle jen nesrozumitelně zaskučel. S odsávačkami v obou koutcích se těžko vysvětluje, že se kauzám už nevěnuji. Doktor si ale můj kvil vyložil jako nesouhlas.“Proč to sakra nedotáhnete do konce? Snad každej týden přijdete s nějakým novým odhalením! Jenomže všechny ty případy jsou bez konce! A tak nás to už ani nebaví číst – nebo vy byste četl detektivku ve které se nedovíte vraha? A s novinama je to zrovna tak - když si je koupím, první stranu s odhaleními teď už často otráveně přeskočím, protože vím, že konců se nedočkám. Už čtu v novinách skoro jen sport – tam jsou aspoň výsledky, i když koupené. Uděláte s tím něco!?“ Přiznávám se, neodpověděl jsem mu ani po tom. Jednak mi v rozčílení zajižděl do zubů ostřeji, než mi bylo milé, jednak jsem mu v mnohém dával zapravdu.
Alespoň teď následně bych však svému dentistovi přece jen něco rád vysvětlil. Především není aféra jako aféra. Nemalá část jsou kauzy doslova instantní. Ty se vyráběji za vydatného přispění protistrany či nepřátel kritizovaného. Nejde v nich o pravdu, jen o to, že se médium stává zbraní ve volebním či jiném konkurenčním boji. Novinář bývá v takových případech kavka, která se chytla na pozlátko lákavého tématu. Pracujete-li v novinách, musíte totiž nosit stále něco nového – a když nic nenajdete, rádi využijete nabídku informací dovedně předkousaných PR agenturou. Často jde v takových případech spíše o čistou pomluvu. Pokračovat s takovou kausou, pane doktore, pochopitelně nemá smysl, spíše jde o to za sebou zamést stopy.
Dobrá, ale existují přece i skutečné kauzy! Proč i u nich se mnohdy skončí, sotva se začne? Pominu skutečnost, že po mediálním odhalení musí vstoupit na scénu úplně jiné složky - třeba policie a soudy. To je pravda, ale tato skutečnost přece obvykle nebrání novinářům v tom se případem dále zabývat a referovat o něm a to dokonce i když si to orgány činné v trestním řízení moc nepřejí! Mohli by tak vývoj přece alespoň popohnat!
Hlavní důvod nedokončování je tedy bohužel spíš v tom, že media jsou v současné době z 99 procent jen bezohledný byznys. Jakmile téma už netáhne dost čtenářů, posluchačů či diváků, je s ním prostě konec! A k tomu skoro vždy dojde dávno před vynesením rozsudku – mediální investigativci se ve chvíli poklesu zájmu bez skrupulí vrhají jiným směrem.
V kauzách, o nichž se dávno ještě nerozhodlo, ale už nebaví, tak mohou začít úřadovat různí advokáti mocných. Někdy se spokojí s tím, že čarují v neviditelném zákulisí a o případu už nikdo neuslyší, jindy se pokusí převrátit kauzu v pravý opak a čerstvých informací lační novináři na podobnou vějičku rádi naskočí. Příklad? Nedávná bouračka v níž ruský podnikatel a český politik vytlačili ze silnice řidiče maličkého twinga. Dnes má mrtvá oběť díky médiím nálepku narkomana (někdy kouřil trávu!), a oba bezohlední závodníci se tváří, že „nějaká smažka“ neměla na silnici co dělat.
Uznávám, zákony trhu jsou nemilosrdné - pokud média chtějí přežít, musí se tomu podřídit. Na druhé straně role tiskovin a elektronických médií v odhalování zlořádů je minimálně stejně důležitá, jako fungování policie a soudů! Stojí na ní demokracie, či se to alespoň říká, ne ?! Co s tím? Myslím, že bychom třeba neměli podceňovat roli médii veřejné služby – České televize a Českého rozhlasu - a tlačit je do plnění komerčních cílů a do služebného postavení vůči politikům vládních stran. Místo toho by tyto stanice měly dostat nový statut, který by jim umožnil nebýt jen výkladními skříněmi státu a „papalášů“, ale skutečnými institucemi „posledního odvolání“. Takovými, které by nešly do kauz jen konjunkturálně, ale zajišťovaly by veřejný dohled nad vyšetřováním až do spravedlivého rozsudku.
(mk)

OSN: Zrušte babyboxy!

Požadavek Výboru pro práva dítěte je součástí dokumentu o 75 bodech, v nichž OSN vytýká České republice špatnou práci s dětmi. Babyboxů se týkají články 49 a 50. OSN se podle nich domnívá, že babyboxy jsou v rozporu s Úmluvou o právech dítěte v bodech 6, 7, 8, 9 a 19. Po opětovném prostudování Úmluvy zjišťuju, že ji babyboxy právě naopak ctí a naplňují, zvláště v ústřední myšlence práva dětí na život.

Před několika týdny se uskutečnilo jednání dvanáctičlenné české delegace s Výborem OSN. České delegáty vedla vládní zmocněnkyně Monika Šimůnková, jež potvrdila, že členové Výboru OSN nepochopili, oč se jedná. Mj. babyboxy nazývali inkubátory. Vím zcela jistě, že OSN dostalo před jednáním i při něm zavádějící informace a že došlo k nepochopení projektu a neporozumění systému, jehož příčinou byla i jazyková bariéra.

Medializace negativního postoje OSN v České republice způsobila, že se mi dostalo ujištění o podpoře babyboxů od mnoha významných osobností. Za babyboxy se postavila i veřejnost. Při hlasování v anketě vyhlášené na www.novinky.cz hlasovalo pro babyboxy přes 19 000 čtenářů, proti babyboxům jich bylo 390. Na www.idnes.cz bylo proti babyboxům ve vyhlášené anketě 250 čtenářů, za babyboxy se jich postavilo přes 14 000. Děkuju vám, moji milí.

Babydědek Lu

Obnažování

Hackerská skupina Lulz Security, která napadla internetové stránky amerického Senátu či CIA a také weby řady nadnárodních firem, ukončila svou činnost. Závěrem vydala pozoruhodné prohlášení. „Za posledních 50 dnů jsme ničili a obnažovali společnosti, vlády, často i veřejnost samotnou a dost možná i všechny ostatní, a to jen proto, že jsme mohli," zveřejnila na svých internetových stránkách. Uvedla také, že cílem jejích akcí prý bylo "čisté, nerušené, chaotické nadšení ze zábavy a z anarchie." Jo, bejvaly doby, kdy nám, coby puberťákům, k takovému nadšení stačilo obnažovat zadky a za bujarého halasu válet po ulici popelnice. Přiznám se, že trochu mě ten kvalitativní vývoj znepokojuje. (mk)

50. děťátko v babyboxu je Leoš v Mladé Boleslavi!

49. děťátko v babyboxu je Janička v Benešově, 50. je Leoš v Mladé Boleslavi!
Odpusťte, moji milí, starému hloupému Babydědkovi, mediální zmatek. Z benešovské Nemocnice Rudolfa a Stefanie mi nedali vědět, že v sobotu 18. června v 7:40:57 bylo odloženo do babyboxu děťátko. Ohlásil jsem tudíž klučíka Leoše odloženého o den později – 19. června – v mladoboleslavské Klaudiánově nemocnici jako 49. děťátko. Všechno beru zpět. Leoš je 50. děťátko, jemuž babyboxy pomohly vstoupit do života.
49. děťátkem odloženým celkově do bedýnek je holčička pojmenovaná Janička (máme toho jména holčiček už několik) v Benešově. Je rovněž z chudých poměrů, byla zabalená jen v tričku, čerstvě po porodu, váží 2 740 gramů a měří 45 cm.
Kající se Babydědek Lu

Ať žije Leoš!

V neděli 19. června v 5:28 se na novorozeneckém oddělení Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi rozezněl signál a rozsvítila kontrolka hlásící aktivní babybox. Za minutku držela doktorka Tereza Doušová v náruči čerstvě narozeného klučíka ještě od krve a od mázku zabaleného v ušmudlaném ručníku. Sestřičky jej vykoupaly a zahřály a na první pohled je jasné, že kluk je zdravý. Váží 2 900 g a měří 46 cm. Dali jsme mu jméno Leoš doufajíce současně, že to potěší jednoho z významných odpůrců babyboxů. Leoš je celkově 49. děťátkem, jemuž babyboxy pomohly zachránit život, přičemž dvacátým chlapečkem na 29 holčiček. V Mladé Boleslavi má pořadové číslo tři. Nejvíce dětem pomohl pradědeček babyboxů v hloubětínském GynCentru, jenž 1. června oslavil šesté narozeniny. Do svých vyhřívaných útrob přijal už sedmnáct děťátek.
Babydědek Lu

Jak dloubnout vládu do žeber

Internet je plný úvah o tom, jak to odboráři přehnali. Ať si stávkují, ale nekomplikují nám život! To naštvání je logické - i mně vždycky vadí, když mi někdo zhatí plány. Když se nemůžu dostat do práce, je to nepříjemná věc, o tom není pochyb. Jiná věc je, zda stávka, která nezabolí, může něco přinést.. Stávka je přece taková menší sestřička revoluce! Zatím jsme se ušklíbali nad odboráři, kteří si svoje oddemonstrovali a pak se s rodinami vydali nakupovat do Letňan. To bylo ovšem u „stávek“, které vlastně ani stávkami nebyly – místo demonstrování mohli odboráři vystavit svoje názory do internetových a jiných výkladních skříní, přišlo by to skoro nastejno.
Teď poprvé ale zaměstnanci dloubli nepopulární pravicovou vládu účinně do žeber. Máte pravdu – je to násilí! Ale odboráři tak dali najevo, že pracující, jakkoli toto slovo zní archaicky, jsou stále významná síla, se kterou musí politici, lobyisté a jiní manipulátoři počítat. A já mám z toho spíš radost, protože se mezi „námezdně pracující“ počítám, i když nejsem dopravák. Mám radost, i když jsem skeptický v tom, zda je touto metodou možno něco změnit. Mimochodem – jak už jsem naznačil – když musí bolet stávka, musí bolet i revoluce. A může být tedy vůbec revoluce sametová? Odpověď si dejte sami.
Matěj Kouba

Stáří je jen nepohodlný oblek

Nebojte se,nikdy nebudete opravdu staří! Já vím, jsou tu objektivní známky jako revma, ztráta sluchu a zadýchávání se, šedivění vlasů a brejle na čtení. Jenomže, jak vám řekne každý na léta bohatší člověk, uvnitř se lidi nemění! To, co se děje s tělem, prožívají skoro všichni „senioři“, asi jako ti mladší vnímají nepohodlný oblek či jiné protivné oblečení.

Uznáte, že třeba bývá k vzteku, když máte malé boty – každou chvíli se musíte zastavit a kamarádi jsou za chvíli v prachu! Ale znamená to,že byste se kvůli nějakým křápům stali jinými lidmi, že byste neměli stejné chutě a touhy jako ti ostatní čilouši!? Určitě ne. No a staříci to prožívají stejně. Dokonce i ti nejslavnější. Asi před dvěma roky jsem měl tu čest napsat pro jedny noviny dlouhý rozhovor s Karlem Gottem. Jak kolegové novináři vědí, hovořit s mistrem je vcelku pohoda, protože povídá rád. Tehdy však byl k nezastavení, bylo to až únavné! Dotaz na blížící se sedmdesátiny ho však doslova zmrazil. „Sakra to už mě budou brát jako starého,“ posteskl si a bylo vidět, že příchod stáří jeho mladá duše nemůže pochopit. A už skoro nic neřekl.

Nebo jiný příklad - Před lety jsem chodil do hospody s asi o třicet roků starším kolegou. Stačila tři piva, aby ho přestala bolet kolena a ze zad mu vykoukla obnošená, leč bytelná křídla. Rozletem fantazie hravě strčil do kapsy všechny cucáky okolo, rozvíjel velkolepé plány a na zpáteční cestě z RaJe (pro mladší – z podniku "patřícímu do národního podniku Restaurace a jídelny") nikdy nezapomněl drobně lumpačit, třeba mačkat zvonky u domovních vchodů či pískat na holky. V tom nyní nepohodlném modelu z roku 1935 byl prostě stále skryt stejný uličník jako ve dvaceti.

Zkrátka subjektivně stáří opravdu neexistuje – starý je maximálně "ten, kdo je o deset let starší"! Ale tahle zákonitost platí už v osmnácti. A co tím vším chci říci? Jak sám pomalu přicházím do let, zjišťuji, že až budu vlastníkem skutečně ojeté tělesné schránky, asi mi nebude zas tak moc vadit, že o mě mladí ideálně nepečují. Určitě mě ale bude štvát, když se mnou budou jednat jako s mimozemšťanem, jako s tvorem z jiného starého světa! A bude se mi chtít na ně zakřičet- ne, to jsem pořád já, vzpomínáte si! Něco jsem dokázal, něco jsem uměl! To si fakt už nepamatujete, že jste dokonce chtěli být jako já!?

Ale neřeknu to a budu trpně přijímat jejich útrpné laskavosti, protože je budu potřebovat. Budu trpně panáčkovat, trochu jako zvířátka v klecích, protože ty jsou jako dříve narození odkázáni na své krmiče a pečovatele. Naštěstí je pro mne taková doba (snad)ještě daleko. Ale už dnes bych chtěl připomenout: Lidi, uvědomme si, že „senioři“ nejsou jiný živočišný druh! Pod těmi těžkými skafandry mnoha desetiletí jsou plnohodnotné mladé duše! A navíc: "to, co jsou dnes oni, budete i vy".
(mk)

48. děťátko v Ostravě!

Aby byl pořádek, uvádím, že číslo 48 nese holčička odložená kolem desáté večer 6. června v Městské nemocnici Ostrava. Pojmenoval jsem ji Iveta, sestřičky Zdenička Krásná. Je to čtvrtá holčička v ostravské nemocnici, celkové skóre holčičky versus klučíci je teď 29 : 19.