|
na další stranu
Nikol Nevrklová
Jmenuji se Niky, je mi 26 let a spoustu času trávím ve 20. století. Nemám stroj času, ale rozsáhlou sbírku filmů na VHS, knih z druhé i třetí ruky, a občas lehce poškrábaných desek, která mě vždy přenese přesně tam, kam potřebuji.
Vystudovala jsem knihkupecko-nakladatelskou školu v Brně. V rámci studia jsem začala objevovat své oblíbence - B. Hrabala, E. Bondyho, J. Seiferta či L. Vaculíka. Česká literatura mě inspirovala, město mě rychle vtáhlo do svého víru a tak jsem začala psát básně a krátké texty.
Dnes žiji na malé vesnici nedaleko Brna, ale myšlenkami se držím v uměleckém světě. Přála bych si do něj patřit, a tak své řádky posílám na internet či do soutěží, a s trochou štěstí se objevím na stupínku vítězů.
Moje básně odráží můj zájem o historii propletenou s každodenním životem, ale také se snažím zachytit úvahy o smutku, přírodě, či lásce. Než nám zmizí.
obr. 11 |
obr. 12 |
obr. 13 |
obr. 14 |
obr. 15 |
obr. 16 |
obr. 17 |
Galerie obsahuje celkem 17 obrázků.
1-10 11-17
ČERVÁNKY
Červánky
Nutí nebe krvácet
Červánky
Nutí mě básnit
O barevném obrazu
Na ranní obloze
Jako vylité barvy
A tahy štětcem
Tvořící krásné přechody
Žluté
Oranžové
Červené
A taky růžové
Jako přechody
Pro chodce v nebi
Už jsi viděl
Lepšího malíře
Než je
Příroda sama
Ale kdopak potom
Dá mi jen autogram?
DÁŽĎ
Bolo to ako keby
som zabudla
samú seba
keď som skúsila
dážď
z ranného neba
ako keby som skúsila
teba
a zabudla
na všetko okolo seba
keď vôňa ranného dážďa
príde späť do mojich spomienok
je to prekrásny moment
keď samú seba vidím
v kvetinových šatách
tancovať v dáždi
ako keby som
zabudla samú seba
svoju dušu
ktorú som nechala
tancovať v tom dáždi
ako z romantického filmu
neviem však akú
mám v ňom úlohu
kto však môže tušiť
čo máme každý za úlohu
v našom živote
avšak v tom dáždi
zabudla som
na vás všetkých
aj na samú seba
na všetky úlohy
len na teba
nemôžem však zabudnúť
v tom rannom dáždi
keď tancujem v kvetinových šatách
v tom jari
som zabudla
samú seba
DEVATENÁCET ČTYŘICET PĚT
Chodilo dítě s jednou botou
s kamínky držící v ruce
cestou kde zničené jsou domy
tou cestou jde na hřbitov
Z kamínků na hrobě
skládá jedno velké srdce
to proto že tu leží jeho otec
který zemřel v roce devatenácet čtyřicet pět
JARO 1945
Prolog:
Kdyby Jan Kubiš a Josef Gabčík mohli mluvit, řekli by “svoboda nebyla zadarmo”.
Kdyby padlí letci československých perutí mohli mluvit, řekli by “svoboda nebyla zadarmo”
Kdyby Lidice mohly mluvit, řekly by “svoboda nebyla zadarmo”.
Šeříkem jemný vítr vanul
jeho purpurová barva zdobila okolí
rozbité země co bolestí plakala
stejně jako žena
na rohu stojící a své dítě objímající
plakala pro tuto rozbitou zem
Spousta budov spousta cest
rozbitá a ztracená
stejně jako život nás všech
jen živý neptejte se mrtvých
kolik stálo bolesti všechna utrpení
Jarem voní celá ulice
a hlasy duní celá čtvrť
jsme tu co byli jsme tu vždycky
Národní povstání a osvobození
vždyť je konec války
najděme ještě trochu té lásky
V jemných dlaních ženy drží kytice
a jiní zase mrtvé
tato krutá doba si nevybírá
svoboda nebyla zadarmo
avšak bohužel všechno bylo dovoleno
Osvobození Rudou armádou
v kterou lidé našli naději velkou
avšak v ženách strachy a muka
po nocích i za dne
u jejích dveří zní šoupání holínek
každá je přece člověk
Muži hrdě křičí
Národní povstání
hrdinství je povinné
nic se neodpouští
nic se nezapomíná
Gardisté střílí zatímco
Němci schovávají svůj život
do jednoho kufříku
do jednoho ruksaku
na dlouhý pochod
pro několik osob
Pomsta a hněv
drásá se z každého řev
těch dlouhých šest let
krutý pláč a holé ruce
na kterých hoří krev
Šeříkem jemný vítr vanul
jeho purpurová barva zdobila okolí
rozbité země co bolestí plakala
stejně jako žena
na rohu stojící a své dítě objímající
plakala pro tuto rozbitou zem
Svoboda nebyla zadarmo
když chodilo dítě ulicí
s jednou botou
a z kamínků skládalo jedno velké srdce
pro další vydechlou duši
Jak šílená zdá se tato doba být
doba zla a plná nenávisti
strachu a bolesti
vždyť také byla doba temna
doba války
Jen vzpomeňte si na Lidice a Ležáky
a na všechny mrtvé vojáky
svoboda nebyla zadarmo
země plakala
doba si vyžaduje své hrdiny
a kruté činy
Svoboda nebyla zadarmo
když lidé umírali
když hrdinové se obětovali
když byl odboj a touha bojovat
za naši zem
A každý by dnes řekl
svoboda nebyla zadarmo
bojovat za naši zem
jako bojovat za lásku
za svobodu která nikdy
nebyla zadarmo
svoboda
které si musíme vážit a chránit
v každé době.
“...život byl to nejcennější, co mohli dát za svobodu, za vlast, za demokracii.”
František Fajtl
JEDNO PŘÁNÍ NAVÍC
Jako nevyřčená přiznání
jsou všechna tajná přání
jako nedotknutelná síla hvězd
splynutá s tmou
celého vesmíru
nedotknutelná
jsou všechna přání
jako hloubka
tvých modrých očí
jak snadné je snít
jak důležité je
si přát
jako nedotknutelná síla hvězd
splynutá s tmou
celého vesmíru
jak důležité je
si přát
když hoří všechny svíce
zapálené naděje
jsou to další tichá přání
zatímco svíčky čekají
na uhasnutí plamene
studeného dechu
co na ně jemně dopadá
jako z nebe
hvězdný prach
nedotknutelná síla hvězd
splynutá s tmou
celého vesmíru
nedotknutelná
jako hloubka
tvých modrých očí
jak důležité je snít
jak důležité je
si přát
při tvém pohledu
smíš mít jedno přání navíc
smíš mít
ještě jedno
přání
navíc
když jen nerozsypeš
košík plný hvězd
když jen nerozsypeš
všechny mé sny
můžeš mít
ještě jedno
přání navíc
je to nedotknutelná
síla vesmíru a hvězd
jak důležité je snít
jak důležité je
si přát
v tvých modrých očích
vidím
nekonečnou vodu
která vždy přinese
ještě jedno
přání navíc
NEBE
Jednou
Chci se dotýkat nebe
Cítit sílu
Slunečních paprsků
Padat z nebe
Letět vzduchem
Jednou
Chci to všechno cítit
Dotýkání se modrého nebe
Hebkost všech obláčků
Nebe
Obloha
Den
A noc
To všechno mě napadá
Když se na něj dívám
Nebe
Které chci cítit ve svých dlaních
Sluneční paprsky
Které chci cítit ve svých tvářích
Obláčky ve kterých chci spát
A v noci
Sbírat hvězdy
Jako trofeje
Alespoň jeden pár
Ať žádná není
Nikdy sama
Jednou
Chci se dotýkat nebe
Cítit tu sílu nekonečna
Sluneční paprsky
Obláčky
Vzduch
A vločky
Jednou
Chci to všechno cítit
Ve svých dlaních
Ve svých tvářích
V srdci
Modré nebe
Letět vzduchem
Do neznáma
Padat
Unášet
Do neznáma
A číst všechna znamení
Života v nebi
NOC
Temná a krásná
Tajemná a nevinná
Jako tisíce hříchů
A tisíce snů
Každá noc
Zdá se být
Objektem touhy
Předmětem přání
Když padá první hvězda
Noc
Chladná a studená
Jedna velká neznámá
Cesta na obloze
Když poletují letadla
Mezi hvězdami
Jedna velká neznámá
Cesta tady na zemi
Když procházím uličky
A zákoutí lidské duše
V noci
Která je
Temná a krásná
Tajemná a nevinná
Tisíce hříchů na zemi
Tisíce hvězd na nebi
Doteky
Chladných vln vzduchu
Do vlhkých očí
V kterých
Odráží se dnešní
Velký měsíc
Zářící bílá barva
Nevinnosti
Tajemné a temné noci
Krásné a nevinné
Jedné velké neznámé
Každá noc
Zdá se být
Objektem touhy
Předmětem přání
Když padá první hvězda
Noc
Chladných doteků
Vln vzduchu
Do vlhkých očí
V kterých září
Bílý měsíc
Noc
Neznámá
Temná a krásná
Tajemná a nevinná
Chladná a studená
Probouzí se
Nebo usíná
PLAČ KOMUNISTOV
Aj keby tisíc komunistov
plakalo jako niekolkov padlých anjeloch
nikto jim tie slzy
neuverí
pretože
toto niemože byť pravda
čopak videli ste někedy komunistov plakať?
PORCELÁNOVÁ DÍVKA
Porcelánová dívka
Co v rohu se dívá
A čeká
Jak moc je jen daleko
Jak moc je
Všem daleko
Porcelánová dívka
Co věčně čeká
V rohu jako na zázrak
Bílá tvář
A hnědé oči
Co sledují svět
Z jednoho rohu
Každé ráno
Našla by vždy
Své místo
Na rohu ulice
Na rohu místnosti
Na rohu obchodu
Porcelánová dívka
Tiše se dívá
Na svět
Z rohu
Když pije kávu
Když snídá
Když cestuje
Když otevírá knihu
S cizím příběhem
Co chtěla by jako vlastní
Porcelánová dívka
Co dívá se
Na každé okno
Všech výloh
Na svůj odraz
Vidíte mě?
Bílá tvář
A hnědé oči
Co sledují
Svět z jednoho rohu
Jak moc je jen daleko
Jak moc je
Všem daleko
Ta porcelánová dívka
Co v rohu se dívá
A čeká
Na zázrak
Tiše smutná
Tiše krásná
Tiše stojící v rohu
Čeká na zázrak
Když poslouchá hudbu
Zná všechna slova
Jakoby to byla
Její tvorba
Porcelánová dívka
Co v rohu se dívá
Co z rohu pozoruje
Celý svět
Když pije kávu
Když snídá
Když cestuje
Když otevírá knihu
S cizím příběhem
Co chtěla by jako vlastní
Porcelánová dívka
Co čeká v rohu
Na vystoupení
Ze svého stínu
A ze všech rohů
Světa
Vidíte mě?
Bílá tvář
Hnědé oči
Červené rty
Porcelánová dívka
Co má
Porcelánovou tvář
Opouští roh ulice
BYT
V tomto domě řádí určitě jakýsi fantom, nebo li mám li být upřímná, řeknu to úplně jednoduše, zloděj. Za rok už mi zmizely čtyři páry bot. Nejsem jediná komu byly boty odcizeny. Sousedce od naproti se to stalo zrovna včera. Říkala jsem ji už několikrát, aby si boty dávala vždy dovnitř, jinak bude muset jít bosá do města. Nevěřila a tak šla ráno bosá do města pro chleba.
Nevím, zda je tak těžké porozumět určitým zásadám jako je slušné chování, nebo alespoň mít nějaký pud sebezáchovy.
Kdo by přece kradl boty?!
V tomto domě je asi dvacet bytů, jsou tu zastoupeny snad všechny možné skupiny, jako početná kompletní rodina, rodina bez otce, rodina bez matky, osamělí lidé, studenti, důchodci a já, já jsem vlastně ta osamělá skupina lidí.
Někdy je to tu rušné, někdy zase naopak klidné, někdy hluk po chodbách hodinu neutichne, někdy je tu zase hrobové ticho a když to ticho nastane, usednu k psacímu stroji, abych nakonec mohla každý popsaný papír mačkat na malé kuličky a strefovat se s nimi do koše. Nejspíš abych alespoň na chvíli měla nějakou tu zábavu a zapomněla na život.
Život je někdy souhrn různých událostí po sobě jdoucích a většinou nepochopitelných. Děje se spousta věcí, buď vám, nebo celému světu. Buď vám někdo krade boty, nebo nějaký muž krátí život nějaké ženě, jen tak, ze žárlivosti. Čtete při cestě do práce noviny a nechápete, v které společnosti vlastně žijete, jenže, můžete si vybrat? Ne, druzí to tímto vždy vybírají za vás.
V mém bytě číslo 13 většinou hraje potichu jazz, někdy tancuji, někdy piji víno, někdy usednu k psacímu stroji, píšu a píšu, zatímco u dalšího bytu byly právě odcizeny další boty a já zase opět strefuji další kuličkou papíru koš.
Mám někdy při tomto životě zvláštní úvahy. Bytové domy jsou vlastně zajímavé místo, nikdy tu nejste sami. Vždy tu nějaký člověk bude. Není to jako v rodinném domě, kde žijete s rodiči, kteří se zrovna rozhodnou někam odjet bez vás a řeknou vám, že už jste velcí, že už nejste malé dítě a že to tu na hodinu sami zvládnete. Z hodiny jsou nakonec tři a venku je silná bouřka, která každou ránou sílí a srdíčko malého dítěte tluče a tluče, až strachy schová se a při každé ráně zavírá oči. Dlouze počítá a čeká, kdy se bouřka konečně vzdálí.
Ne, tady pokaždé někdo je, nikdy nejste sami. A to je asi na tom to nejvíc zvláštní, že nikdy nejste sami, ale pořád jste osamělý, protože kolik lidí ze svých bytových domů skutečně znáte?
Kolik lidí vás pozdraví, kolik se vás jen zeptá, jak se máte, proč se vám líbí jazz a proč pořád tak hbitě tlučete do toho psacího stroje? Nikdo, protože ve skutečnosti všichni jsme sami, sami a za sebe. Jde snad o lhostejnost, povrchnost, nebo strach?
Nikdy jsem to nepochopila. Věčně jste někde cizí, věčně se někde hledáte, věčně se někde chcete zakořenit, jenže to prostředí a lidé vám jen ty kořeny trhají.
Když jsem sousedce řekla, aby si boty schovala, nebo jí je někdo ukradne, že jsem takto já sama přišla o čtyři páry bot, měla výraz jako bych byla patologický lhář. Nechala je venku a když ráno zjistila, že jsou skutečně pryč a že jí je někdo skutečně ukradl, věřím tomu, že měla přesvědčení o tom, že jsem boty vzala já sama. Nevím, jestli působím dojmem, že nutně potřebuji novou obuv, nebo snad vyzařuju kleptománií. Lidé jsou zkrátka různí. Tak jako tak mě už nepozdravila a zdráhala se na mě jen podívat.
Byť je na chodbách rušno, protože děti chodí často někam ven, buď sami, nebo s rodiči, kteří je okřikují, tak i přesto jsou chodby jen rychlou cestou k tomu, aby se každý jen dostal do svého bytu, jen se po schodech mihnou tváře, klíče už rachotí v zámku a každý myslí jen na to své. Každý utíká do svého hnízda.
Ano, po celém náročném dni chcete jen jediné, někde se schovat a to dobře můžete jedině ve svém bytě, ve svém hnízdě. Každý do něj utíká, prchá, schovává se.
Tudíž pokud jsem si kdy myslela, že bych tu našla přátelé, mýlila jsem se. K zmýlení koneckonců dochází poměrně často a to je ten život. Život, souhrn různých událostí po sobě jdoucích a většinou nepochopitelných. Odejdete z vesnice do města, protože si tu už nerozumíte s lidmi. S lidmi, které potkáváte denně a pokaždé se pozdravíte, protože je to přece forma společenské slušnosti. Všechno najednou opustíte, svůj dům, v kterém žijete celý život, přátelé z dětství, rodinu, vzpomínky, všechny vaše vazby, všechny kořeny.
Na vesnici žijete v domech, ve městě v bytech. Byty, které jsou plné lidí, čekáte, že budete žít v nějaké jejich společnosti, ale vlastně jste zase sami.
Když to vše nyní píšu do svého psacího stroje, nedokážu vlastně pochopit tu společenskou osamělost. A co nás jedince víc formuluje, než společnost.
V mém bytě číslo 13, často čtu knihy, uklidňují mě a vtloukají mi do hlavy různé imaginární prožitky. Jsou bohaté, bohatší možná více, než má reálná každodennost. Někdy se mi podaří něco nakreslit, nebo namalovat, abych trénovala svojí představivost, abych vlastně pořád, byla v hlavě zaměstnaná, protože, co jediné pomůže nám všem přežít? Umění. Představivost, kreativita, vize a následná práce, která to vše posune k reálnému, hmatnému výsledku. Tohle je jediný, v co já věřím. V umění, v kreativní práci. To pomáhá totiž zabít osamělost, věčné myšlenky na život a taky mojí touhu zjistit, kdo v tomto bytě krade boty!
Nota bene utekla jsem za uměním, za životem bez konvencí, do jednoho velkého bytového domu v centru Brna za touhou všechno a všechny poznat. Mám ráda ten svůj byt, byt číslo 13, kde poslouchám tiše jazz, čtu knihy, kreslím, maluji a hbitě píši do svého psacího stroje. To mi dává tu skutečnou touhou přežít v této osamělé společnosti.
Pořád však nevím, jestli je to opravdu lhostejnost, povrchnost, strach a nebo jednoduše naopak pohodlí, které nás všechny nájemníky v tomto bytovém domě nutí k tomu, vyběhnout po schodech, mihnout se tvářemi, letmým možným i když jen ojedinělým pohledem očí, otočit klíčem v zámku a zmizet za dveřmi svých bytů. Kdy nám všem je vlastně jedno, co se děje za dveřmi toho druhého, je nám jedno zda ten druhý prožívá smutek, lásku, smrt, strach, nervozitu, nebo i myšlenky na sebevraždu. Je nám to jedno, lidé se zkrátka nezajímají. Řeknete jim, ať si schovají boty, že se tu krade a oni vás hned obviní, jednou se vám někdo podívá do očí a vy vidíte tu zášť, odpor, která vede až k podlé averzi.
Utvrzuje mě to k jisté domýšlivosti lidí, kteří vás hned odepisují, ať už jste kdekoliv. Tento byt je zkrátka plný lidí, kterým je vše jedno, snad jsou tu všichni do jednoho narcisti. Není asi úplně od věci zmínit, že předzahrádka tohoto bytového domu je osázena narcisy.
Unavují mě, všichni mě unavují a tak tu hbitě píši do svého psacího stroje, zatímco tiše hraje mi tu jazz, slyším ve vedlejším bytě křik ženy. A tak pro jednou můžu ten svůj jazz zesílit, je to přece jen pěkná deska a koneckonců, oni sami mě naučili, abych se nezajímala o věci druhých, ale jen sama o sebe. Vlastně už mě ani nezajímá, kdo tu krade, už netoužím zjistit, kdo je onen fantom, žádné boty mi neukradl, schovávám si je už totiž pokaždé dovnitř.
VÁNOCE
Vánoce jsou sníh, pojedeme na saních. Ve skutečnosti na Vánoce nesněžilo už roky. Čím jste starší, tím víc se mění význam, nebo duch Vánoc. Jako malé děti věříme na Ježíška, jsme veselí a šťastní, když dostaneme dárky, jako starší děti jsme šťastní, že máme vánoční prázdniny a k tomu všechny ty dárky, jako dospělé děti musíme trávit Vánoce se svými rodiči a všemi těmi trapnými přípitky, že Vánoce jsou svátky klidu, radosti a pohody.
Jenže, když už jsme pak skutečně opravdu dospělý, aniž by se nás někdo kdy ptal, jestli vůbec dospělí a velcí chceme být, začínáme si uvědomovat, jak všechno je najednou jiné.
Zrovna já, když píšu tohle přání, nebo dopis Ježíškovi, uvědomuji si, že už je to pár let, co jsem ztratila ducha Vánoc. Že ne všechno ve mně probouzí ten pocit klidu, pohody, radosti. Kdy jsem vlastně byla v období svátků šťastná? Kdy jsem vlastně přišla o tu dětskou radost, v který to bylo moment?
V našem domě se na Štědrý den mihla spousta lidí. Za našim domem, za zahradou bydlelo naše příbuzenstvo, bydleli nad námi a my zase pod nimi. Když oni šli k nám, říkali, jdu dolů. Když my jsme šli k nim, říkali jsme, jdu nahoru.
A tak oni šli dolů, k nám na návštěvu na Štědrý den, podívali se na náš vánoční stromek, přišli se hlavně podívat za mými prarodiči, za babičkou a dědou. Vždy panovala veselá nálada, nalilo se nějaké víno, nebo vaječný likér, já jsem byla šťastná, když jsem viděla svoji sestřenici, tetu, strýce, bratrance, přítele od sestřenice, zkrátka, bylo to něco, co mi způsobilo v ten moment radost. Každý rok nám pochválili výzdobu vánočního stromku.
Tuto vzpomínku si uchovám asi až do konce života a budu na ni vzpomínat svoje každý dospělý Vánoce. Ne proto, že jsme podle nich měli každý rok ten nejkrásnější stromek, ale proto, že je to něco, co mě vrací do toho veselého a nevinného dětství, něco, co mě při útěku z dospělého života uklidní. Něco, co mi zase přivede pocit, té stejné radosti, jako tenkrát.
Tohle bylo něco, co patřilo k našim Vánocům, k naší rodinné tradici a která dnes, nebo vlastně už před několika lety, vymizela. V těch vzpomínkách se k ní vracím.
Nikdy jsme nelili olovo, ani neprostírali talíř navíc, pro lidi, kteří již zemřeli a už nežijí v našem domě. Nedělali jsme to ani když umřel děda. Ten rok mi bylo dvanáct, od toho roku jsme začali chodit na Štědrý den na hřbitov, neměla jsem to ráda. Snažila jsem se předstírat, že spím, abych tam nemusela jít. Bylo mi to líto, protože mi děda skutečně chyběl, ale návštěvu hřbitova na Štědrý den jsem zkrátka ráda neměla.
Zrovna já, když píšu tohle přání, nebo dopis Ježíškovi, uvědomuji si, jak moc mi chybí dětství, chybí mi bezstarostnost, nevědomost, moje dětinskost, moje určitá dětská víra v dobro.
Chybí mi taky sníh na Vánoce, v poslední době sněží začátkem prosince a pak až začátkem, nebo v půlce ledna. Jenže, když opravdu nasněží, je to pak pohádková zima. Mám ráda sníh, mám ráda, když se všechno bílým sněhem třpytí, když na zimní oblohu vyleze slunce a když do rukou zebe chladný mráz.
Zima je krásná, zima je kouzelná, zima mi vrací vzpomínky o koulování, o andělích na sněhu, o radosti z každé další vločky. Ráda jsem je pozorovala za okny, když sněželo v noci a venku zářila lampa, která házela oranžový odlesk tonu své krásné teplé barvy.
Vánoční pohádky jsem měla nejraději, společně s ochutnáváním vánočního cukroví, které jsem pekla s mojí matkou. Bavilo mě i pečení s mojí babičkou, svoje vanilkové rohlíčky vždycky připekla, že měly jinou, ale o to lepší chuť, dodnes cukroví ráda připaluji a pokaždé si vzpomenu na chuť toho vanilkového rohlíčku, když mi bylo šest, nebo sedm let. Pekla jich opravdu spousty, obdarovávala jimi spoustu lidí. Jejich chuť je mi věčnou vzpomínkou.
Zrovna já, když píšu tohle přání, nebo dopis Ježíškovi, cítím tu vůni a teplo domova. Za ta léta se to všechno nějak změnilo, přitom ten dům je pořád stejný, až na malé kosmetické úpravy, nezměnilo se vůbec nic. I když ano, jsou věci, které se mění časem. Čas.
Časem se mění všechno, časem všechno taky zraje, časem všichni stárneme, umíráme, měníme se, mění se doba, mění se lidi, měním se já.
Čas. Pro mě je v poslední době něčím rychlým, nemůžu ho zastavit, ani zpomalit, nemůžu ho řídit, nemůžu ho ani nijak dohnat, utíká mi. Dřív bylo všechno pomalejší a bylo to tady. Teď je to všechno tak rychlý, že to všechno je jen někde, ne tady a teď a pokud ano, musíte se zastavit, opravdu zastavit, aby vám ten okamžik rychle neutekl, protože ano, v poslední době utíká všechno rychle. To, na co se těším je právě tu, ale během chvíle už je to kdesi pře týdnem. Všechno je najednou rychlý jako vlak, všechno kolem mě jen rychle projede.
Čas. Časem mi nebylo šest, nebo sedm, ale devět, to bylo období, kdy mi babička řekla, že Ježíšek neexistuje. Ano, promiň Ježíšku, zatím co ti píšu tohle přání, nebo spíš dopis, ti musím říct tu šílenou pravdu, která se neposlouchá dobře. Ale snad asi ještě v něco pořád věřím, jinak bych ti nepsala tento dopis.
To byla pro mě menší citová rána, kdy jsem pochopila, že mi lhali a že ve světě je, nebo bude velká spousta krutých realit.
Když mi bylo deset, narodila se moje sestra, časem jsem pochopila, že Vánoce jsou mnohem hezčí, když vidíte opravdovou dětskou radost. Opravdovou, jako nefalšovanou. Nikdo nepředstírá, že je spokojený, přitom ten dárek je naprosto nevhodný, nebo na věk už celkem směšný. Když vidíte ty slzy dojetím a radostný výkřik a smích, existuje ještě něco víc, než to, že jste někoho učinili šťastným?
Časem si pokládám otázky, zda mi dospělé, velké děti dokážeme učinit sami nás šťastný, veselý, zda dokážeme uspokojit to vnitřní, malé dítě v nás. Věčně zžírání smutkem, starostmi, zlem, záští, nenávistí, vulgaritou, dokážeme být malé, hodné, veselé, milé děti? Smát se a být veselý. Co je vlastně duchem Vánoc? Že děláme dobré věci, jsme jako rodina pohromadě, veselíme se, radujeme se? A dokážeme to dělat skutečně? Myslím skutečně sami od sebe, skutečně tam někde uvnitř? Nebo to děláme jen proto, že na kalendáři vidíme, že je Štědrý večer, nebo První svátek vánoční, že se to vlastně jako od nás očekává?
Zrovna já, když píšu tohle přání, nebo dopis Ježíškovi, uvědomuji si spoustu věcí. Spouta toho je už jinak. Bohužel skutečnost je taková, že už nejsme malé děti. Skutečnost je taková, že je mi dvacet šest, skutečnost je taková, že mi letos v létě zemřela babička, skutečnost je taková, že nevím, jaký to budou letos vlastně Vánoce.
Každý rok už co jsem byla malé dítě, jsem za ní a pak s mojí sestrou, chodily předat nějaké dárky a jen tak si popovídat. Nevím, kam letos po štědrovečerní večeři, zamíří moje kroky. To je prosím pěkně ten čas. Něco se časem bere, něco dává.
Kdy jsem tedy vlastně přišla o tu dětskou radost, v který to bylo moment? Bylo to snad v devíti letech, když jsem zažila krutý náraz s realitou, bylo to snad ve dvanácti letech, kdy jsem chodila na Štědrý den za dědem na hřbitov? Bylo to snad v pubertě, kdy jsem propadla kouzlu cynismu a všechno dělala a prožívala, jen proto, že jsem musela, kdy to byla všechno vlastně jedna velká otrava? Nebo je to až teď posledními lety, kdy vidím, že moji rodiče rychle stárnou a vytrácí se z nich životní jikra?
Sama vlastně ani nevím a i když píšu tento dopis, přání přiložím později, tak stejně nemohu říct jasnou odpověď. Cítím snad jen smutek, ale zároveň touhu se radovat. Zároveň taky zjišťuji, že jako menší jsem věřila, že některé věci a lidé, tu budou napořád, že všechno bude až do konce mého života pořád stejné. Za to může snad ta dětinskost.
Pravda však je, že čas nám nemůže vzít naše vzpomínky. Dokud nezačneme zapomínat. A tak budu každý Vánoce vzpomínat, každé Vánoce si chci užívat jako malé dítě. Už nechci smutek, osamocení, strachy, už chci jen dobré věci, radost, smích, uklidnění. Takový je totiž ten duch Vánoc. Být uvnitř zase malé dítě.
Takže tedy Ježíšku, vidíš, že jsem pořád po té době nezanevřela, to co jsem tu zmínila, to je asi to moje skutečné přání. Být šťastná a veselá o Vánocích. Dívat se na pohádky a nepociťovat smutek a prázdné pocity. Předávat si dárky a nepociťovat samotu a smutek i když jsem s rodiči, kterým mizí životní jiskra, kteří rychleji a rychleji stárnou.
Opravdu ne, víš, chci si užít ty okamžiky, skutečné okamžiky Vánoc, chci za nějaké ty další roky vzpomínat a mít další pěkné vzpomínky, veselé a ne ty smutné. Vždyť každý, kdo už je stár jen na ta stará kolena vzpomíná a ve většině případů si vyčítá, kolik udělal chyb a co měl udělat jinak. Nechci být mezi nimi a litovat své každé Vánoce se slovy, tohle jsem měla umět víc prožít.
Tak to je asi to moje přání a taky bych chtěla nějaký ten sníh, je to potom takový hezčí a opravdu vánoční. Ale to už určitě znáš. Pak prosím ať ten čas je trošku pomalejší. A taky trošku víc dobra mezi ty lidi. A ať jako lidé mezi sebou víc mluvíme, ať si víc rozumím i doma.
Přání dospělých jsou asi celkem trapný viď? Vždyť jsem pořádně nenapsala žádný hmotný dárek, dřív to bylo asi jednodušší, to byly samé hračky, oblečení, nebo knížky.
Poslední dobou myslím často na svoje prarodiče, na babičku a dědu. Jestli by to šlo, předej tam prosím, nějak můj vzkaz, že na ně pořád myslím a že před Vánoci i po nich zapálím dvě svíčky.
Už jsem přece říkala, že hřbitov na Štědrý den, nemám ráda.
Děkuji.
Julie, 26 let
V PRDELI
V prdeli
jsem v prdeli
v prdeli jsem nejen v neděli
v prdeli jsem každý den
vytáhněte mě z ní ven
v prdeli finance
bez nich není šance
v prdeli je zvykat si na chudobu
v prdeli je že potřebuji přeskočit tuhle dobu
v prdeli je to v pondělí
v prdeli je to i v úterý
v prdel obrací se celý svět
v prdeli to bude i zítra v pět
potřebuji z téhle prdele odejít
a už do žádné další nevejít
prdel
prdel
je to samá prdel
a můj život pěknej bordel
i když mám z prdele kliku
z prdele je cesta bez úniku
v prdeli
v prdeli
mám se nejen v neděli
ale i v pondělí a v úterý
a ve všechna roční období
jen já a moje prdel
na to berte zřetel
tak jako že všechny cesty co jsou veselé
míří nakonec všechny do prdele
a tak v prdeli
jsem v prdeli
v prdeli jsem nejen v neděli
v prdeli jsem každý den
v prdeli
v prdeli
co by na to asi řekl
Egon Bondy
V TOM BYTĚ
Milovat to je jistě krásná věc
je to jako utíkat daleko na konec světa
na místo plné milenců a nešťastníků
kteří byli odmítnuti milovanou osobou
Dokaž že ji miluješ tou líbeznou hudbou
zatancuj a řekni miluji tě
v tom našem bytě
napíšeš ji básničku a řekneš
‚to víš kotě, to je tím, že v tomhle domě, bydlel Václav Hrabě‘
Zahraješ ji na svou trubku těch pár tónů
které se rozeznějí po celém pokoji
oba začnete tančit
do rytmu swingu
ŘEKNE TI ‚CHCI SI HRÁT A TANCOVAT‘
snad na schovávanou?
když dohraješ poddá se ti
začne tě milovat
žádný konec světa ale
začátek nového života
VEČERNÍ PRAHA
Jen tak se potloukám městem
počítám lampy
dávám poslední drobný muži ležícímu na mostě
který právě usnul
sněží
nic mi neubrání myslet na tebe a tvou tvář
myslíš že bys mi mohla zatančit ve sněhu?
Ne uklouzla bys raději to nedělej
otočím se a stejně vidím že to děláš
Užíváš si jak na tebe padají všechny ty sněhové vločky
zimní královna pomyslel jsem si
Muž se probudí a zatleská ti
točíš se a usmíváš se
snad sis nemyslela že se přidám
zapálím si cigaretu
mezitím ses ztratila kdesi v kouři
jen představa pomyslel jsem si a jdu dál
Město je osvětlené a noc už na sebe nenechává dál čekat
popel z cigarety upadává vidím tě všude
kam se podívám
i v té výloze na hovězí maso
sklo mají dnes tak umyté že vidím tvůj odraz
ale když se otočím nevidím tě tu
Noc přišla a s ní i chlad a mráz
co teď jen nadělám
je to jako upadnout do věčného bloudění a ztraceného času
antikvariát je už zavřený a starožitnictví taky
kde ti teď má milá koupím obrázky?
U trafikanta koupím poslední krabičku měkkých cigaret
a výtisk večerní Prahy
snad budeš nadšená
a k tomu jedna květina
to aby ti to nebylo líto
těch lamp je tu už dvě stě dvacet a jedna nesvítí
umřela snad?
Lidé se vytrácí pozdní hodina odbila
kolik si myslíš že nám zbývá času
bojím se že naše láska jednou vyhasne tak jako ta lampa
to jsou nešťastné noci
mladého milence pomyslím si
A co si pomyslíš ty až mě tak uvidíš
vezmeš mě do náruče nebo si snad zatancujeme
ve sněhu
má poslední cigareta dohořívá
muž znovu usíná
a já mu říkám
‚pane není vám zima?
ZIMA
Za okny mihnou se
sněhové vločky
počítám všechny krůčky
lidských stop
jsou to šlépěje
rovné jako koleje
jako smrtící pochod
nevinných osob
Sněhové vločky padají
mihnou se za okny
jako bílé perly
které se přetrhly
sníh opět pro jednou
proběhne se naší krajinou
a zahalí všechna tajemství
Jsou to hříšné naše neřesti
a přitom žádné radosti
šlépěje
co jsou rovné jako koleje
jako smrtící pochod
pro pár nevinných osob
|
