Tomáš Mladějovský

PODIVNÉ VTEŘINY

Bělavé silokřivky
črtají každý den na blankytném nebi
stříbrná křídla čáslavských perutí…

A kdesi pod nimi,
blíže duši a zemi,
povívají jako paví očka měchuřinky polétavé.
Jemně pofukují větrem,
možná zdají se mi,
jako ztracený okrový šátek
Modiglianiho milenky.
Po náhodném vdechnutí
důlní stále hlouběji,
až tam, až k srdci,
do fialových tajností.
Nositelé jarosenek bájných jilmů o tom vědí své,
a proto přepečlivě mlčí.
Jejich přítomnost je pro ně totiž poctou,
tajným řádem.
Nepomlouvají a nešíří kletby ani lež.
Bývají hluční, veselí a stále zamilovaní.
Lidmi buď zbožňováni
nebo rovnou zatraceni.

Bílé tětivy na obloze pozvolna šednou
až docela zmizí.
Pylové chmýří odlétá.
Lidé, co jsem dříve dobře znal,
teď mluví jinak a jsou plni vizí.
Třeba bych někdy i poseděl,
naslouchal…
Však nelze.
Jsme si cizí.