literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Francie v průniku poetických reflexí

RECENZE Jak se do Francie volá – tak se z Francie ozývá, tane mi na mysli při setkání s pozoruhodnou knihou čtyř autorů, která nedávno vyšla pod titulem „Doteky Francie“. To volání je ovšem třeba vnímat jako dlouhodobý osobní zájem o Francii vystupňovaný až do stavu inspirující a plodné fascinace.
A tak se s ní nalézáme tentokrát v poli poetických reflexí dvou básnířek a dvou básníků. Čtveřice je optimálně vyvážená z hlediska genderového, avšak spíše než s rozdíly mezi mužským a ženským viděním Francie se setkáme se čtyřmi básnickými osobnostmi. Chceme-li však pod čtyřmi výrazně odlišnými poetikami najít alespoň jeden společný prvek, pak budiž řečeno, že se jedná o poezii výrazně vizuální. Francie je personifikována jmény a někdy i plátny (Goghova „žlutá kavárna“) slavných malířů. Mnohé básně doslova září barvami země požehnané sluncem, vínem, láskou a dějinami.
V rozdílnosti poetických stylů začněme verši Bohumila Ždichynce. Na rozdíl od náznakových jakoby odlehčených asociací dalších autorů, obdařuje své verše bohatým informačním obsahem. V některých případech se v jednom verši objeví strukturovaný popis jevu či celé situace (Paříž je i termitiště, kde potkávám černošku / s umně spleteným pyramidovým účesem), v jiném třeba i historizující zkratka (V kabaretu Moulin Rouge objevil svět / lidských bytostí Henri de Toulouse-Lautrec), případně i kontrast idylické Paříže minulosti s postmoderní metropolí jednadvacátého století (Mezi rozkročenými nohami Eiffelovky / není už vidět Břicho Paříže, (...) umělý mim (...) rotuje anonymně okolo zemské osy / ve spinu naděje, jako atomové jádro).
U Olgy Nytrové se setkáváme s přesahem k jakési „metapoezii“, kdy báseň sama sebe reflektuje jako metaforu prožívaného (...metafora závratně pozmění vidění / sevře srdce), jinde od básnivé artikulace prožitku probleskne odkaz na C. G. Junga (Archetypy k nám promlouvají v pohádkách, nebo Rozumíš prostoru imaginace / tušíš co se děje v podvědomí). V duchu svého pojetí „slova jako volného a tichého, ve kterém dýchají záblesky svobody,“ pohrává si Nytrová s vějířem svých asociací. V Provenci cítí v tepnách vzdychající mistral a dokonce ji důvěrně oslovuje: „Provence otevři své mořské oči.“ A nezapomene ani na Vincenta van Gogha, ochutnávajícího červené víno v jeho žluté kavárně. Vincent van Gogh je také ze všech malířů Olze Nytrové nejmilejší, a tak ji inspiroval i v básni Malíři k výrazně osobitému verši „nahé osudy jsou jako nabroušené dýky, svým ostřím ladící s náladou mistralu a prudkého světla“. Z celého putování Francií ovšem zůstává Olze Nytrové nejbližší Paříž. Její básně vystihují i ty nejjemnější nuance kultovních míst města: „Křídla vznešenosti (...) vznáší se nad Seinou“, jinde zase „Podmračený Verlaine / stíná pohledem zvědavce / v Lucemburských zahradách“ či „...Bělostná katedrála Sacré-Coeur“, nebo „kuchaři od Červené boty lákají vůněmi“.
Jitku Bonaventurovou ze všech odstínů Francie oslovuje nejvíce barva modrá, a to v mnoha svých odstínech od „tyrkysu mělké vody u pobřeží“ až po „ultramarín vzdálených hor a ostrovů“ i jako „blankyt oblohy“. Snad také proto ji uchvacuje i lehce melancholická podvečerní nálada na břehu moře a pak i v běhu dne, do něhož patří „benátské zrcadlo mořské hladiny“ i „duha jako most touhy zažehnávající bouři“, aby zas posléze v té jemné melancholii zavládlo ticho, v němž čas „odměřovaný věžními hodinami plyne jako dech“. Prožitek Paříže Bonaventurová odstartuje nikoliv bezprostředním dojmem, ale navozujícím citátem ze Seifertovy básně s „železným plamenem Eiffelky a ovšem „kavárnami pod pruhovanými plachtami“, bez kterých si tu Seifertovu Paříž 30. let snad už nedovedeme ani představit. A tak také následná básnířčina revokace Paříže pluje na vlnách tradiční nostalgie „s bělostným Sacré-Coeur a hroby Edith Piaf a Modiglianiho na Père Lachaise“.
Od epických veršů Bohumila Ždichynce liší se výrazně stručná básnická sdělení Břetislava Ditrycha, například v básni Pláž v Normandii chvíle ticha v neokázalém setrvání nad hroby spojeneckých vojáků padlých při vylodění na normandských plážích (moře hoře moře hoře). Oč méně pathosu, o to více sdíleného pocitu ticha, ve kterém ticho duše rezonuje s tichem mořských hlubin Atlantiku. Též i v dalších Ditrychových miniaturách je účinek umocňován pocitovými kontrasty (Muž s harmonikou / vzdušné akvárium), jindy zase slovními hříčkami (plynule plynou planá slova).
Oba stylově tak odlišní básníci Bohumil Ždichynec a Břetislav Ditrych provázejí knihu též historickými místopisnými črtami, v nichž básnivý jazyk působí ve službách ozvláštnění známých informací. Shrnující tečkou za sbírkou je pak mikroesej Olgy Nytrové Poezie je pravda duše, hledající duchovní rozměr poezie, jež tentokrát nasála své inspirační zdroje v zemi, která to tak nějak umí sama: obrazy, básně, lásku, víno, Paříž ...a sem tam nějakou tu revoluci.
Jan Vodňanský

Profesor Milan Nakonečný má 85!

Prof. PhDr. Milan Nakonečný, psycholog, spisovatel, znalec magie, literatury, historie a přilehlých oborů vyučuje na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a žije v Táboře. Poznal jsem jej v roce 1965, když jsem nastoupil na Fakultu osvěty a novinářství, později přejmenovanou na Fakultu sociálních věd a publicistiky, kde mne učil psychologii. Spřátelili jsme se a publikoval jsem v Divokém víně řadu jeho článků na téma psychoanalýza a umění. Milan Nakonečný připravil k vydání překlad knihy Johanna Fausta Magia Innaturalis, a tak se Klub Mladá poezie a Divoké víno zapsali do historie české magie. O knihu je po více než 50 letech zájem a v antikvariátech se prodává v řádu deseti tisíc korun. Milan Nakonečný publikuje i v knize Antologie Divoké víno 2007/2017. Mám tu čest, že mohu napsat: Milan Nakonečný je mým přítelem.
Blahopřeju k narozeninám, milý Milane!

K 70. narozeninám dostali Ludvík Hess a Méla Machálek pamětní desku!

Méla slavil sedmdesátku poprvé v prosinci 2016 a podruhé spolu s Ludvíkem 4. února 2017. Ludvíkova Saša jim ve spolupráci s Olinkou Jandovou, Magistrátem hlavního města Prahy a majitelem domu číslo 4 v Krejčího ulici v Praze 8 Libni zajistila pamětní desku na dům, v jehož sklepě 19. září 1964 literární a umělecký časopis poprvé vyšel. Méla a Ludvík desku převzali 4. února 2017.

Ludvík Hess ukázal památné místo svým dětem.

Antologie Divoké víno 2007/2017 vyšla!

Milé mladé básnířky a mládenci básníci. Druhý díl Antologie je vytištěn, čítá díla 83 autorů, kteří publikovali v uplynulých deseti letech na www.divokevino.cz. Autorské výtisky získáte u Karla Sýse (karel.sys@futura.cz) v redakci LUK, Politických vězňů 9, Praha 1. Pokud by se některá z mladých básnířek Karla ostýchala, nechť kontaktuje mne osobně. Básníci moravští mohou převzít svůj autorský výtisk od Jany Pitrové (jana.pitrova@gmail.com) v pobočce Divokého vína poblíž Brna. Prosím, pochopte, že balit a rozesílat knihy je pro staříka nezvládnutelné.
Antologie bude ke koupi v knihkupectvích, ale nejjednodušší a nejlevnější je objednávka u Nakladatelství Slovart
www.slovart.cz/knihy-v-cestine/umeni/ceske-umeni/divoke-vino-antologie-20072017.html?page_id=18196

Děkuji autorům, bez nichž by knížka neexistovala, děkuji svému příteli a mecenáši Petru Bečičkovi a jeho brněnské společnosti 100MEGA Distribution za finanční podporu knihy. Děkuji Juraji Hegerovi, majiteli Nakladatelství Slovart za vydání.
LH

Jindřich Štreit vystavuje v Rytířské 29 v Praze 1!

Výstava Kde domov můj v Galerii České spořitelny trvá do 26. února a je otevřena denně od 10 do 18 hodin.

Nejaktuálnější verše Evy Frantinové

EVA FRANTINOVÁ

Jen chvilka a je konec?
Nestačíš postavit na čaj
ukázat vnukovi živou lišku
natož se odkopat z peřiny let
- ze závistivce náhle přítel -
a plný slibů
hrnout před dům heřmánek všech cest
Krajkoví lásky

Střepina
Na poledním dvoře souká žena z paží
vypraný řetěz prádla
jako by mu kdysi dala život
a v duchu počítá všechny zářezy na mužově krku
od svatební noci
/umí je stejně nazpaměť/
i četné stisky poschovávané
v zásuvkách nutných povinností
- ty malé slunečnice hádek se sladkými jádry
ale proč tedy
skloní-li nebe hustých vlasů níž k zemi
leží v louži prachu dětský kapesník
mokrý slaně?

Dva dotazy
„Letěla
bělounká holubička“
zpívala ve sklepě při náletu
a oči tříletého na ni civěly :
jak to že ten pták
tak kovově píská
A pročpak spouští z nebe pírka
co drtí stromy
domy
bratříčky?

Snímek chlapce
Nestačil ani vykřiknout
maminko
mami
Leží si na lidské páteři
pod hlavou nahrnutou čerstvou zem
obloha - černé kostky domina
a já si stokrát říkám prázdniny
přestože každá krátkozrakost musí zradit
tam kde vítr roztáčí
magnetofonové kotouče trav
Jediné svědky vychládání
rozvodné desky žití

Něco na zimu
Oka která ti na jehlicích přibývají
jsou mírou jež nám páře dech
- nejpravidelnější vzor co spěchá zpátky do přadena
naděje
že děti dětí budou se hřát ve svetrech...

Fotograf Jaroslav Kučera vystavuje!

Jindra Štreit vystavuje!

Milý pane Lu,
dovoluji si poslat své snímky z vernisáže autorské fotografické výstavy pana Jindřicha Štreita ve středu 18. ledna v Rytířské ulici v Praze 1 s názvem Kde domov můj. Do výstavní síně České spořitelny přišlo nejméně pět set lidí.Panovala báječná atmosféra. Vladimír Stibor

Tiskneme! Antologie 2007-2017

Tiskneme, moji milí čtenáři a autoři Divokého vína. Oželel jsem dávku svých večerních pilulek a vydal se do pražské tiskárny Europrint, a. s., která právě v tuto chvíli vyrábí mou knihu Antologie Divoké víno 2007-2017. Mistr tisku Jan Dlouhý a moje maličkost zodpovědně dohlížíme na dokonalost knížky, která už za pár hodin spatří světlo světa v celé své kráse. Děkuju autorům Divokého vína, děkuju tiskárně Europrint a jejímu zástupci Jakubu Rakovi, děkuju štědrému a tradičnímu mecenáši babyboxů Petru Bečičkovi a jeho 100Mega Distribution, který umožnil velkorysým darem vydání Antologie 2007-2017. Děkuju všem dychtivým čtenářům, kteří si knihu už nyní mohou objednat na www.slovart.cz. Děkuju Juraji Hegerovi a jeho Nakladatelství Slovart. Děkuju vám všem, moji milí.
LH

Divadlo Agadir v Brně zve na představení věnované Jaroslavu Holoubkovi

Mimořádné představení Divadla Agadir připomene v pondělí dne 13. 2. od 18:00 hodin v Mahenově památníku v Brně nedožité 71. narozeniny nedávno zesnulého básníka Jaroslava Holoubka. Na představení zazní verše, které dosud nebyly publikovány. Jsou to jednak básně raného mládí, verše dětské, úsměvné a hravé, a pak verše zralé, doslova poslední, připravované do básnické sbírky, která se měla jmenovat Horoskop tance.

167. hříbě v mém chovu je hřebeček Camanor.

Hajmana je exhibicionistka, termín měla až 23. ledna, leč postřehla, že její chovatel tiskne svou knihu už 11. ledna, a tak se rozhodla, že svého hřebečka musí publikovat. V 16 hodin, tedy v době, kdy byla kniha Antologie 2007-2017 připravena k tisku a já osobně jsem stál u tiskařských strojů, rozhodla se ohřebit. Saša naštěstí měla kamery instalované v porodních boxech pod dohledem, a tak umožnila Hajmaně PR jejího hřebečka uskutečnit. Hřebec narozený dvanáct dní před termínem je hnědák, habán s velkou lucernou dosahující až na nos, pravá přední a levá zadní po spěnku bílé. Za hodinku po narození nejenže stál, ale i pil. Neskutečné! Za další hodinku vykadil smolku, největší chovatelův strašák. Camanor je 167. hříbě narozené v mém chovu a první letošní. Ať žije Camanor! Ať žije Hajmana!

147. děťátko v babyboxu je Kateřina na radnici Prahy 6!

Poprvé v roce 2017 zavrzala dvířka babyboxu v Jilemnického ulici na radnici Prahy 6. V bedýnce byla holčička, čerstvě narozená, oblečená a zabalená v dece. Na cestu do života dostala od nešťastné maminky dudlík. Je to třetí radniční děťátko z Prahy 6, 31. v Praze.
Ptáte se, po kom jsem holčičku pojmenoval Kateřina? Po první novinářce, která se po děťátku ptala. Informaci o nalezené holčičce novinářka Kateřina získala z dobře informovaných zdrojů jen několik minut po odložení.
Babydědek Lu

Přeceněný Žáček a starý Hess

Jsem fakt nasranej. Obrátil jsem se na pana redaktora Jiřího Podzimka. To je ten sympaticky vypadající chlapík, který je prý jedním z nejdůležitějších lidí na ČT Art. Sám tam dělá literární magazíny ASAP a U Zavěšené knihy. Volal jsem mu, protože jsme se kdysi v jedné redakci setkali – v té době si tam přivydělával jako korektor. Je to bývalý učitel, snad pak sestavoval čítanky. Kamarádi jsme s Podzimkem nikdy nebyli, ale ani mezi námi nikdy nebyl nějaký konflikt. Teď jsem mu tedy zavolal – usmyslel jsem si, že by v ASAPu mohli zmínit náš pořad Slova mají křídla. Máme totiž už čtyřicáté pokračování – u kavárenského měsíčníku o literatuře je to myslím už docela jubileum.
A teď slyšte, co mi pan Podzimek řekl. Člověk, který je - objektivně vzato -jen něco jako literární dispečer.(Nic ve zlém, možná i dobrý autor - ale víte někdo o nějaké jeho zásadní knize či literární studii?!).
Pro přehlednost vám náš telefonní rozhovor nabídnu jako dialog, který proběhl poté, co si přečetl email, kde jsem mu shrnul, co děláme.
Podzimek : No víte, já ten váš pořad chápu jako soukromou aktivitu. To není nic pro nás.
Já: Ok, začalo to jako soukromá aktivita, ale vystřídalo se tam už kolem stopadesáti hostů - většinou to byly opravdu literární a hudební osobnosti nejvyšší třídy. A vždycky máme plno - kolem třiceti až čtyřiceti diváků. Navíc v poslední době to děláme nejen s podporou Prahy 8, ale i v prostorách Památníku národního písemnictví. Máme čtyřicáté pokračování. To zas snad není taková marginálie?! Co byste chtěli v pořadu, o němž jste v rozhovoru v časopise řekl, že chce představovat vše, co vzniká „na okraji literatury", víc?
Podzimek: Tak já vám to řeknu natvrdo. To, že jste tam měli Čejku a Žáčka, to vás diskvalifikuje.
Já:(poněkud mi to vyrazilo dech) Čejkovu knihu Most přes řeku zapomnění vybralo loni asi pět osobností v Lidovkách jako knihu roku! Žáček je jeden z největších českých básníků. A nejpopulárnějších – jeho sbírky se prodávají lépe než romány oceněné Magnesií Literou.
Podzimek: Já už dlouho tvrdím, že je Žáček hrozně přeceněnej. A navíc s Čejkou to byli největší kolaboranti.
Já: Kdybychom šli na pivo, tak se o to s vámi budu do krve hádat. Ale tady vám alespoň řeknu, že se tam vystřídali lidi nejrůznějšího zaměření – od krajních pravičáků, přes lidi současného etablishmentu až po levičáky. My nikoho politicky nekádrujeme.
Podzimek: OK, ale je to vaše soukromá aktivita. A pochopte, já bych pak musel vyhovět i tvůrcům jiných podobných pořadů. A to nejde.
Já: Dobře, moc vaše kriteria nechápu a hluboce s vámi nesouhlasím. Ale mám ještě jedno téma. Ludvík Hess vydává Antologii Divokého vína. Časopisu, kterým prošly všechny literární legendy, začínal tam Václav Hrabě, v roce 1965 tam zpovídali Ginsberga, publikovala tam Jana Krejcarová, první veršíky tam publikoval Vladimír Merta, psal tam Hrabal. To vás taky nezajímá?
Podzimek: Autorů z šedesátých let si vážím, ale víte, my chceme oslovovat mladé do třiceti let. A ty věci , co se odehrály před padesáti lety, už nikoho nezajímají. My jim chceme předkládat spíš třeba časopis Souvislosti než Divoké víno.
Já: Ale víte, že vám ti autoři z šedesátek pomřou?
Podzimek: No, klidně zas někdy zavolejte, vážím si toho co děláte.
Tolik tedy o demokratických možnostech pro umělce v ČT. Pánové, jste horší než soudruh Kliment. (Vysvětlivka pro mladé - bývalý vedoucí kulturní rubriky v předlistopadovém Rudém právu.)
Dušan Spáčil

Hezký nový rok - rok stého výročí VŘSR!

V roce 2017 oslavíme 100. výročí VŘSR a 70. výročí LH. Opravdu, není co slavit. Opravím tedy: Připomeneme si 100. výročí a 70. výročí. Sedmdesátku zdůrazním svou novou knihou Antologie 2007 – 2017, Pegas? Kentaur? Satyr..? Navazuje na Antologii Divoké víno 1964 – 2007. Samozřejmě vypíchne erotiku i smutek v mé tvorbě a v dílech 83 autorů, kteří v knize publikují. Jména autorů stojících na nejvyšším stupínku české literatury a výtvarného umění i několika tvůrců známých jen z Divokého vína na požádání sdělím. Seznam je v mém počítači.
Knihu vydává Nakladatelství Slovart, kde si ji bude možné na www.slovart.cz objednat. Autorské výtisky budu vydávat proti podpisu osobně.
Přeju hezký nový rok při čtení své letošní knížky.
Lu

Karla Sýse přijímají vysocí lidé!

Přání od Dušana Spáčila!

Říkal jsi, Macbethe, že to zabalíš,
až proti tobě půjde les?!
A co máme říkat my všichni,
kterým banda smrčků napochodovala
až do čtvrtého patra ?
Tak buď prosím v klidu - a veselé Vánoce!
A vy taky - a hodně zdraví a štěstí v novém roce 2017.
Dušan Spáčil P.S.Co vcera viselo zplihle- at zitra statecne stoji.:)

Václav Bárta přeje k Vánocům!

Vánoční vinš vcelku zachovalých seniorů

Těšíme se pod stromeček
vedle děcek našich děcek.
I když semtam tělem klamem,
ještě s námi není amen.
Sami v časech vánočních
usedáme na nočník.

Méla Machálek slaví 70!

Spoluzakladatel Divokého vína z roku 1964 a můj přítel od roku 1962 mě v tom nechal jako posledního. Upřesňuji skoro posledního, vzpomínám ještě na dva kamarády, kteří se taky sedmdesátky dosud nedožili. Méla je celým jménem Ing. Emil Machálek, CSc., zemědělský poradce, otec dvou synů a dědeček čtyř vnuků, z nichž všichni jsou mladší než vnuci moji, ale stejně staří jako moje děti. Slavný den nastal 15. prosince 2016.

Co všecko Dušan Spáčil?

Kdo dá na nenáhodnost jmen, pro koho je nomen omen, jméno znamení, zaplesá nad sbírkou NEZNÁLEK A DAIDALOS (Zdenka Brožová-Periskop, Hluboš 2016, 31. sv. edice Báseň na sobotu) už proto, že jméno jejího autora Dušan Spáčil prozrazuje nejvlastnější smysl jeho básnické práce.
Příruční slovník jazyka českého (VIII, 1957) vykládá sloveso z/spáčiti ‚(„poněkud zast. a lid.“) mj. jako „obrátiti v opak“, „vyvrátiti“ a také „ustoupiti od úmluvy“. Přesně to duchaplný Dušan Spáčil už od své prvotiny soustavně dělá, ustupuje od „úmluvy“ kdysi významuplné, pak vyprázdněné, pokleslé na konvenci, a odhaluje dnešní míru ať pravd degenerovaných v Pravdičky už v Krajině vláčků Piko (2006), ať v nejnovější sbírce velkého svátku 6. července: „Počátek léta… / Staromák dýchá / jak otevřená dračí tlama. // V páteři světa / usychá mícha / a lidem v hlavách hoří sláma“ – a „pijí všechno, vše, co teče, / noc končí ránem, / až zhasnou první lucerny. / A moudrý žebrák, / muž, který všecko přečet, / dumá nad Mistrem Janem / jak dopravit ho do sběrny.“
Spáčil „obrací v opak“ velké: klíč k oddílu básní Sídlištní Kámasutra s básní Manuál vášně dal Spáčil už předem, v předešlé sbírce Hvězdné války básní Lidotřesení: „U nás na Jupiteru / říkáme pozemšťanům / Člověk Jebavý / proti gustu žádný dišputát / ale viděl jste někdy, / jak se třese ta tečka, / kterou Země tvoří na našem?“ Valné shromáždění spojených planet „už rozhodlo o bromovém bombardování / New Yorku i Prahy / a lidi stejně popichují a popichují“. Žádná velká vášeň a láska, z kosmické výše směšné „lidotřesení“; a zblízka ironické (?) „kouzlo malého bytu“.
Spáčil vyvrací mýty (ve sbírce Přebytečný anděl jmenovitě Rodinné mýty) včetně opovržení k malému českému člověku: báseň o tom nazval Sluneční manifest: uvnitř zeměkoule je ještě jedna („Švejk měl pravdu“), na níž žijí „sami malí lidé“, kteří „mají všude daleko / vysoko i nízko / A mají tak hluboko do kapsy, / že je v ní ozvěna / jak v propasti Macocha. / Malíčkům kdejaký kůň / šlápne na malíček, / nebo je ukazovák / zamáčkne jak vajgl. / Ale nikdo jim nikdy nevezme, / že když chtějí / dokážou / i uchem jehly / projít se vztyčenou hlavou / až do Slunečního města“.
Spáčil je a není blasfemik. Ve Hvězdných válkách to doložila Bílá sobota: „Jak jen se k tobě obracet / Když zrovna nejsi? / Na každém rohu poradce / „Nevěř té hloupé pohádce / A klidně s námi dej si!“ // Zatímco v krčmách hodují / V chrámu zas marně rokují / jak poznat správnou dobu / Smutek se vkrádá do duše… / Jen trojka věrných Marušek / Pospíchá k Tvému hrobu.“ Jakoby ne zcela spokojen s tímto pojetím svátku zmrtvýchvstání básník nyní ve sbírce Neználek a Daidalos přichází s Velikonočním čekáním: „je Bílá sobota / čekáme až se vrátí Ježíš / anebo malounko slevíš / a počkáš až na příchod Godota?“
Už v prvním oddíle první sbírky Spáčil našel básní Svatý večer svůj nejvlastnější žánr. „Zase klepe na veřeje / svatý večer / kometa se z nebe směje / Marie má křeče / pak porodí do slámy / maličkého boha / … a Josef? / dá si do tlamy / a nejspíš vezme roha.“ Takových miniapokryfů je už ve Spáčilových sbírkách na disertaci. Pátý ze šesti oddílů Neználka a Daidala provokuje názvem Apogryfy; v tom názvu bydlí, řečeno po kainarovsku (ne náhodou, Spáčil je Kainarův ctitel), málo spisovné slovo grif, dobře vystihující Spáčilovu metodu. A šestý oddíl tvoří rozvinutý apokryf.
Ve svém knižním debutu se Spáčil představil: „Jsem láskou sežehlý, bezkřídlý Ikarus.“ Nyní sbírku Neználek a Daidalos uzavírá zatím nejdelší jeho báseň, sedmidílná skladba, apokryf Daidalos 2.0. Není pochyby, že Ikaros v ní je právě onen Neználek z názvu knížečky, to on chce „zaplašit své pochyby / nad všemi kompromisy“ a nad otcem, který v záchvatu obavy o své dílo a žárlivosti na dravý talent Ikarova bratra Tala se dopustil zločinu. Jak s tím (může Daidalos) žít a tvořit?
Jak s ním (s tatíkem Daidalem) má (synek Ikaros) nejen chodit na ryby, ale i vzlétnout?
Apokryfem Daidalos 2.0 zatím vrcholí Spáčilovo umění nadhledu a vhledu, ironie, perzifláže a úsilí o porozumění maličkým a obyčejnosti ve veletoku Dějin a ve světě nadutců, supermanů, trubců a falešného posvátna.

MILAN BLAHYNKA