literární časopis založený v roce 1964

Dominika Vaňková

ČARODĚJNICE

Křup.
Další větev se v Itiných rukách rozlomila. Dnes to byla už čtvrtá. Co se to děje? Od samého rána, sotva slunko vystoupalo nad obzor, všechno, na co sáhla, se roztříštilo, puklo nebo rozdrolilo v prach. Jako by její ruce byly prokleté. Jako by jen dokázaly ničit.
Občas se jí stávalo, že ji v dlaních praskl talíř nebo sklenice, ale vždy to přisuzovala pevnému stisku, přestože si ho nebyla vědoma. Jenže dnes to bylo jiné. A to ji děsilo s každou příhodou stále víc.
„Zdravíčko, Ito!“ zavolal na ni Badir. Byl mladý a silný a vždycky se na ni líbezně usmíval.
Dnes mu ale Ita úsměv neoplatila, spíš sebou jen polekaně trhla a schovala své ruce za záda.
Badir se zamračil a vydal se k ní po vyšlapané cestičce u okraje lesa. „Děje se něco?“ zeptal se.
„Ne!“ vyhrkla Ita. Lhaní jí nikdy nešlo, obzvlášť, když se na ni Badir díval tak podezřívavě. „Jen jsem zašla pro trochu spadaných větví do krbu,“ vysvětlila.
„Pomůžu ti,“ nabídl se Badir a znovu se na ni oslnivě a široce usmál. Itě by kdykoli jindy zahořely tváře, teď se ale spíš cítila vyděšeně.
Co když se to stane znovu?
Badir se sklonil k zemi a začal sbírat dříví, zatímco Ita stála na místě jako solný sloup.
„Dneska by ses neměla venku potulovat sama,“ poznamenal Badir.
Ita na něj pohlédla. „Co to říkáš? Proč bych nemohla?“
„Copak ty to nevíš?“ zarazil se Badir. „Rada se rozhodla jednat. Dnes večer je všechny překvapíme a skoncujeme s nimi. Už žádná uřknutí nebo kletby.“
„O čem to mluvíš?“ nechápala.
„Čarodějnice. K’ul objevil ve starých kronikách způsob, jakým proti nim můžeme bojovat. A vyhrát! Není to úžasné?“ radoval se Badir, ale Ita na něj jen zírala.
O čarodějnicích se šuškalo a kolovaly hrůzné zvěsti, co si pamatovala. Byly prý stvořené temnotou, předurčeny škodit. Vládly temnými silami, prováděly krvavé rituály, proklínaly úrody i celé rody, sesílaly neštěstí a utrpení a všichni se báli. Povídalo se, že Gwenda, Zarala a možná i Maara vládnou nepřirozenými silami. Jejich zahrádky byly vždy rozkvetlejší, kdo se s nimi pustil do křížku, zaplatil za to zdravím či úrodou. V Sillaley se děly zvláštní věci. O úplňcích a slunovratech. V lesích dřevorubci nacházeli vrány bez zobáků a pařátů, ještěrky bez očí a ocásků… Bylo toho spousta. Ale Sillaley byla rozložitá vesnice a chajdy údajných čarodějnic moc daleko od sebe na to, aby je někdo mohl obvinit.
Itina babička jí zase říkala, že všechno zlé, má i svou dobrou stránku a to platilo i o čarodějnicích. Za jejich špatnou pověst podle ní mohli lidé, kteří se bojí všeho, co sami nedokáží pochopit. Ita jí věřila, i když sama se po pravdě nikdy nepídila. Vlastně se o čarodějnice vůbec nezajímala, až do doby, kdy věci rozbité pod jejíma rukama už nešly považovat za pouhou náhodu.
„Vyčistíme Sillaley od zlých sil. Všichni si budeme moci oddychnout, cítit se zase v bezpečí,“ pokračoval Badir. V jeho hlase zaznívalo upřímné nadšení, až to Itu děsilo.
„Jak se jich chcete zbavit?“
„Držíme to v tajnosti, nikdo kromě lovců by o tom neměl vědět. Nechceme, aby se něco doslechly, ale tobě já věřím,“ ušklíbl se na ni a potom bez jakýchkoli emocí řekl: „Zabijeme je. Budu jeden z lovců. Přihlásil jsem se dobrovolně. Až od nich Sillaley očistíme, budu hrdina!“
Ita se zatvářila pochybovačně. „Čarodějnici přeci nemůžeš zabít. Ochrání se před tebou nějakým kouzlem,“ pronesla přesvědčeně a potom se konečně sehnula pro klacek. Co dělá, si uvědomila, až když bylo pozdě. Dřevo v její dlani zapraštělo a potom se rozlomilo na několik malých částí.
Badir i Ita se mlčky a bez hnutí dívali na polámanou větvičku. Itě se zadrhl dech v hrdle, polil ji pot. Zapomněla se. Zapomněla, co se jí to dnes nevysvětlitelného děje. A teď to viděl Badir.
Badir udělal od Ity krok stranou a jejich pohledy se střetly. Nastalé ticho prolomil Badir. „To dřevo je suché jak troud. Už kolik dní nepršelo…“
Itě neušla náhlá odtažitost a nejistota v jeho hlase. Bylo jí jasné, že nic z toho, co právě řekl, si doopravdy nemyslí.
„No nic, musím už jít,“ pověděl Badir a začal od ní couvat. „Ještě… ještě se uvidíme,“ hlesl.
Ita zavřela oči. Určitě si to myslí. Určitě ano.
Co bude dělat? Co když i jí zaklepou na dveře? Jak to vysvětlí?
Rozeběhla se. Utíkala po pěšině, kolem vzdálených obydlí, přes louku a než si uvědomila, kam jí nohy nesou, ocitla se před malou chaloupkou s vysokým komínem.
Chvíli se rozmýšlela, jestli nemá odejít, obzvlášť potom, co právě vyslechla od Badira, ale než se stačila hnout z místa, dveře se otevřely.
„J-já…“
„Pojď dál, dítě,“ vyzvala ji Gwenda a Ita vstoupila.
Ještě nikdy nebyla uvnitř. Možná jako dítě se svojí babičkou, ale to si nepamatovala. Nejistě se rozhlížela po malé místnůstce, která byla kuchyní, ložnicí i vším ostatním. Pod špičatou středou křižovaly prostor trámy a špagáty a na nich viselo všechno možné – byliny, kusy látek, váčky, naběračky, plátna…
„Dáš si čaj?“ zeptala se Ity Gwenda.
„Ne, děkuji, já –“
„Ale jistě, že dáš,“ přerušila ji Gwenda a otočila se k ohništi. Její rozcuchané vlasy působily proti žnoucímu plamenu, jako by zářily.
Ita se nejistě posadila na jednu ze dvou židlí. Gwenda postavila na kulatý stolek dva hrníčky s páchnoucí tekutinou a přisedla si.
Ita tiskla své dlaně jednu k druhé a přemýšlela, co tam dělá. Proč vlastně přišla?
Gwenda si ji prohlížela s neskrývaným zájmem. „Tak se přeci napij,“ pobídla ji. „Chutná to mnohem lépe, než páchne, věř mi.“
Ita se užuž chytala nádoby, ale na poslední chvíli se zarazila. Gwedna na ní zpříma pohlédla a Ita dostala strach. Co jí to jen napadlo, jít do domu čarodějky a pít její lektvary? Kde nechala hlavu?
„Ito…“
Ita uchopila hrnek a… nic se nestalo.
Itě se na tváři objevil úsměv, plný úlevy a radosti. Gwenda zvedla své dlaně z desky stolu a v ten okamžik Itin hrníček pokryla pavučina puklin. Rozpínaly se jako by měly vlastní rozum a čaj začal bublat. Ita vytřeštila oči a potom se všechna voda vypařila a keramický hrnek se rozpadl v prach.
Ita vykřikla, vyskočila na nohy, až převrhla židli a s pohledem na hromádku toho, co ještě před okamžikem byla nádoba s čajem, couvala od stolu pryč.
Gwenda se spokojeně usmála a na okamžik přivřela oči. „Myslela jsem si to,“ pravila.
„Co?!“
„Jsi jedna z nás.“
„CO?!“
„Čarodějka.“
Ita zbledla, dlaně tiskla jednu k druhé tak silně, až se celá třásla. „Ne! Já… Ne. Nemůžu. Lžeš!“
„Ito, nebuď mi pro smích. Musela jsi to vědět sama už dávno. Dokonce tvoje babička –“
„Co moje babička?!“ nenechala Ita Gwendu domluvit. Byla úplně v šoku. A zmatená a vyděšená.
„Doufala, že budeš po ní. A podívejme, přeci jen jsi!“
„Moje babička…“
„Byla čarodějka,“ přikývla Gwenda. Itě z toho slova naskakovala husí kůže. „A v tebe vkládala velké naděje, dítě. Já osobně v tobě neviděla nic než půvabnou dívenku, ale ona trvala na svém. A nakonec měla pravdu. Jako vždycky,“ dodala zamyšleně.
Ita se soustředila na dýchání. Musela, jinak by omdlela.
„Posaď se už přeci,“ vybídla ji Gwenda. „Poskakuješ tu jak husa. Co se tak děsíš, není to nic špatného, však sama uvidíš,“ usmála se na ni přívětivě.
„Já ale nechci…“ zadrhla se a polkla a stálo ji mnoho úsilí větu dokončit, „být čarodějka.“ Zašeptala to, jako by se bála, že to někdo uslyší. To slovo teď pro ni bylo jako kopřiva. Kdykoli ho vyslovila, cítila, jak ji pálí.
„Mločí voči, chceš nechceš, jsi!“
Ita se konečně posadila, hromádka prachu jí stále připomínala, co udělala. „Proč všechno ničím?“ hlesla.
„Máš v sobě spoustu síly, kterou neumíš využít a tak se dere sama ven a dělá si, co chce. Kdybys místo neustálého vaření pěstovala květiny, viděla bys, že se jim pod tvýma rukama daří mimořádně dobře. Kdežto ty ne, ty musíš sahat na samé neživé předměty a takhle to pak dopadá,“ plácla se Gwenda do kolen.
„Takže… to neznamená, že jsem zlá? Špatná?“
„U rulíku z bulíku, ovšem, že ne!“ vypískla Gwenda a zasmála se. „Všechno to, co se o nás říká, jsou jen pomluvy.“
„Ale uřknete přeci někoho, kdo vás rozčílí, zaklejete něčí…“
„To není pravda,“ přerušila ji Gwenda. „Všechny pohromy a neštěstí, co nám jsou přičítány, jsou skoro vždycky jenom obyčejné náhody.“
„Skoro vždycky?“ zarazila se Ita, ale Gwenda jen mávla rukou a tak to nechala být.
Začala se pomalu uklidňovat. Hlavu jí plnily myšlenky. Potom jí ale jedna náhle projela myslí jako šíp a úplně ji ochromila.
„Dnes večer vás zabijí!“ vykřikla Ita. Srdce jí už zase tlouklo jako splašené.
„Kdo říkal?“ chtěla vědět Gwenda. Vypadala klidně, jako by jí to nijak nerozrušilo.
„Badir. K’ul prý našel něco v kronikách. Budou vás lovit a potom –“
„Nás,“ opravila ji Gwenda a Itu to přerušení úplně vyvedlo z míry.
„Nás?“ opakovala nechápavě.
„Ano, jistě, nás. Tebe, mě, Cilii,…“
„Mě,“ hlesla Ita. Zatočila se jí hlava. Badir to viděl. Viděl, jak dřevo v její dlani nepřirozeně puklo. Badir bude dnes lovit i ji. Určitě už to všem řekl. Nebo ne?
„Badir viděl, jak se pod mou rukou rozlomila větev,“ svěřila Gwendě.
„Ale to nic,“ mávla Gwenda zase rukou. Pak vstala a nalila Itě nový hrnek čaje. „Na, vypij to. Úplně všechno, do poslední kapky.“
Ita zamyšleně vztáhla ruce k hrnku, ale potom se zarazila. „Vždyť nemůžu.“
„Ale jistě že můžeš. Tak šup. Vypij to!“
K Itině velké úlevě se hrnek ani po chvíli v jejích dlaních nerozpadl a tak bez zbytečných otázek vypila tekutinu, která skutečně chutnala úplně jinak, než voněla. Když hrnek vyprázdnila, Gwenda ji vyhodila ze svého domku.

Hned jak přišla domů, upadla do hlubokého spánku. Vzbudily ji až rány na dveře. Hrubé, naléhavé a ani trochu přívětivé. Když Ita neotevírala, někdo je vyrazil a do jejího domku se vhrnulo několik mužů. Než se Ita stačila vzpamatovat, už ji táhly Sillaley.
V rukou vesničanů plály pochodně. Obyvatelé vyrušeni nenadálým rozruchem vycházeli ze svých domů a dívali se na skupinku, která vlekla nebohou Itu.
„Pusťte mě!“ vykřikla konečně Ita. „Co to děláte? Kam mě to vedete? Co se to děje?!“
Ale nikdo ji neodpovídal. Ita sebou smýkala, snažila se vyprostit, ale byla drobná a muži silní. Ruce měla svázané a všichni se od nich drželi dál. Potom zahlédla Badira. Měl prázdný výraz, v očích ani kapku soucitu nebo porozumění.
„Badire!“ zavolala na něj a on zaváhal.
„Neotáčej se k ní!“ varoval ho K’ul. „Uhrane tě, jak jí pohlédneš do očí!“
Itě se zatočila hlava. Badir ji označil za čarodějku. Viděl puknout jen jednu malou větvičku a bez milosti ji zavrhl. Ani se nesnažil zjistit, co se stalo. Mohla to být náhoda, skutečně suchá větev. Mohlo to být cokoliv, ale on se neobtěžoval ani zeptat.
Až teď skutečně pochopila slova své babičky. Lidé se báli všeho, čemu nerozuměli a nebyli ochotní tomu dát alespoň malou šanci se obhájit. Nezajímalo je to. Bylo jim to jedno. Všechno, co se sebe míň vymykalo, podle nich bylo špatné.
Objevilo se světlo, mnohem větší než co vrhaly na okolní domy pochodně. A když se zástup vesničanů před Itou rozestoupil, spatřila hranici.
Kmeny stromů, klády a větve úhledně naskládány na sebe a uprostřed toho čtyři sloupy. U třech z nich stály Gwenda a další dvě ženy, které byly nejspíš Zarala a Maara. Všechny tři hleděly vyrovnaně na obyvatele Sillaley a v žádné z těch tří tváří nebyl strach.
Itou ale projel celý blesk. Odmítala se pohnout z místa. Odmítala zemřít. Křičela. Prosila. Vysvětlovala. Slzy jí tekly po tvářích jako slané potůčky, ale nikoho neobměkčila. Když ji přivázali ke kůlu, neměla už skoro žádnou sílu. Shlížela na vesničany, poznávala tváře, stáli tam lidé, které znala celý svůj život, ale všichni se na ni dívali s odporem a opovržením. Nikdo v ní už neviděl tu Itu, kterou skutečně byla. Dívka, která vařila, hlídala sousedům děti, usmívala se, když se druhý radoval. Pro ně už byla jen monstrum. Čarodějnice.
„Konečně máme možnost porazit zlé síly,“ ozval se K’ulův hlas. Stál zády k hranici a čelem k vesničanům a přednášel svůj vítězný projev. „Bůh nám seslal znamení, ve starých kronikách jsem objevil záznamy, jak bojovat proti temným silám a dnes, poslední dubnový den, ještě než se noc přemění v ráno, se zbavíme těchto odporných bytostí, které sužovaly naše životy!“
Ita přestala K’ula poslouchat. Nemohla uvěřit, že se to skutečně děje. Že teď zemře. Obrátila tvář k dalším ženám a Gwenda jí oplatila pohled.
Usmála se. „Ničeho se neboj, dítě.“
A potom Badir přiložil jednu pochodeň k napuštěnému dřevu a hranice vzplála. Ita nemohla odtrhnout oči od plamenů, které se k ní hladově plížily.
Ucítila žár.
Bolest.
Křičela.
Všechny křičely a oheň je spaloval. A vesničané se radovali.
A potom všechno – plameny, zvuky, bolest i strach – spolkla nicota.

Ita zemřela.

Ita otevřela oči.

Nadechla se. Plíce plné popela. Rozkašlala se a popadala dech. Byla zmatená, nic neviděla, cítila kouř, spálené maso, v uších jí hučelo.
„ITO!“
Gwenda.
Třásla jí rameny a usmívala se.
„SVITO!“
Její celé jméno. Ita otevřela slepené oči a posadila se.
Byla v lese, šaty od popela. Slunce se prodíralo korunami stromů, ptáci švitořili, tiché bublání potůčku opodál znělo jako rajská hudba.
Kde je? Co se stalo s hranicí? Proč neslyší K’ulův šílený proslov. Kde je Badir a jeho zaslepenost?
„Já… žiju…?“
„Ano, dítě,“ odpověděla jí vysoká žena. Byla to Maara.
„Ale jak to?“ Ita byla zmatená. „Vždyť nás upálili. Upálili zaživa! Nás všechny!“
„Gwenda ti přeci dala vypít lektvar,“ připomněla žena s krátkými rozčepýřenými vlasy, Zarala. „Věděly jsme, že žádná z nás nezemře.“
„Lektvar…“ nechápala Ita. Pořád měla pocit, jako by se jí v hlavě usídlil roj včel. „Vždyť K’ul našel kroniku a tam…“
„To zařídila Daralneta,“ pověděla Maara. „Sepsala to před dvěma generacemi, kdyby se někdy stalo, že se naši sousedé obrátí proti nám. Dřív to bylo jiné, ale časy se mění. Oheň nás znovuzrodil. Musel hořet na třicetiletých dubech a dvou malých lískách, v noci posledního dubna. Nám potom jen stačilo vypít lektvar, který nás ochránil od žáru. Toho prevíta smradlavého jsme míchaly celé měsíce, fuj!“
„Měla jsi štěstí, že jsi za Gwendou přišla, Ito. Kdyby ses u ní neukázala, plameny by tě strávily navěky.“
Ita vstřebávala všechna slova. Pomyšlení, že upálení čarodějnic vymyslela jedna z nich, jí přišlo šílené a zároveň geniální. Pro obyvatele Sillaley zemřely. Už je nikdy nikdo nebude hledat. Můžou žít.
Ita byla šťastná. Šťastná tak moc, že hned vyskočila na nohy a užívala si dotyk svěží trávy na holých chodidlech.
„Daralneta to podstrčila do všech kronik, a kam ne, tam se to doneslo šeptandou. V příštích letech budou všichni blázni každého třicátého dubna stavět hranice a upalovat čarodějnice v domnění, že je zahubí, my však znovu povstaneme a nerušeně budeme žít dál.“ Maara se rozesmála, příšerným, hurónským smíchem. Bylo to legrační.
Svým zvláštním, zvráceným smyslem.
„Kdo ví, kolik let to těm lidem vydrží, upalovat čarodějnice?“