na další stranu
Eva Eiramová
JEZERNÍ KOTLINA
Ponožky mi slzí do bot
tráva s vousy po kolena
mlhovatka
ranního deště
Je jich tu zase míň než loni
ocúnů
naháčků
v Jezerní kotlině
mé praZemě
zapomenuté lidmi
Bohem oplakané
12. 10. 2017
Památce Květoslava Borovičky
Padám
Ještě se zbarvím do nachova
a žlutou skvrnou
blýsknu výzvu slunci
Ale stopka už se uvolnila
A já se snáším
k temnému sametu
věčné vody
DUŠIČKY
Pohřbila jsem ptáka,
který z nebe spad.
Zelené peří, čapka červená –
- netuším, zda to něco znamená,
mrtvého ptáka najít časně zrána.
Na hlíně ležel, hlavu v kamení
a nad ním javor zlatě rval si listí.
Nastal čas bázně, tichých znamení,
čas, kdy si vůbec nejsme ničím jistí.
Pohřbila jsem ptáka, který z nebe spad,
v hromádce kamení dnes za jasného rána.
Na vrata nám začal klepat listopad,
doba, kdy kamsi otvírá se brána.
ČERVENÁ
Při krvavé cestě podzimu
sbíráme jeřabiny, hložinky a šípky.
Na hlavách třešní
sedí červený kohout
a psí víno
do světa vyštěkává
rudý říjen.
Tráva olizuje kapičky života,
které teple stékají po prstech
zraněných trním,
ostružinami,
polibky kamenů
a smutkem strnišť.
* * *
Je podzim na Samotách
a naši rudí bratři
se ukládají k spánku.
NÁVRAT
Z údolí a z lesů
plíží se bílé mlžné kočky.
Majetnicky natahují tlapky
a bezedně se válejí
v roztouženém opojení podzimem.
Kočičí hřbet
se klene nad silnicí
jako nebodukt.
A po angorské srsti
spěchají švestky
na návštěvu k jablkům
a jeřabiny ke hruškám.
Po nadzemském můstku
běží večerem beránci
z nebeských pastvin
do lidských snů.
Dlouho bych se dívala
s úplňkem za zády.
Dnes ale ještě musím projet -
z neděle do pondělí,
z života do živobytí.
|
