Magdaléna Hlaváčová

Je mi šestnáct let a bydlím v Praze. Básničky pro mě představují důležitý způsob sebevyjádření. Jsou pro mě něco jako deník. Píšu hlavně o svých pocitech a názorech. Odmalička ráda čtu a celkově mám ráda umění. Inspirací je pro mě mimo jiné hudba. Nejvíce rock a punk z 60. - 90. let. Ráda hraju na kytaru, baskytaru a časem bych chtěla hrát v kapele. Před delší dobou jsem se více ponořila do literatury (s čímž přišlo i psaní básniček) a objevila spoustu skvělých věcí, které mě hodně ovlivnily. Nejvíce mám ráda českou literaturu, od Čapka po český underground. Velmi se mi líbí propojení českého undergroundu/české beat generation s Prahou, kterou teď díky tomu vnímám jinak. Ráda bloudím Prahou a objevuji místa, o kterých jsem se dočetla. Mám také velmi ráda přírodu a zvířata, takže procházka se psem krásnou přírodou je super odpočinek.

Děkuji,

Magdaléna H.

***

Labutí tanec na náměstí,
člověk skrze dav se klestí.
Rozhodně to stálo za to,
aby prožil tohle blaho.

Padá hvězda, něco udělej!
Přej si život férovej.
Férový už dneska není skoro nic,
až je mi z toho hic.
(A na nic)

Odraz v zrcadle mě děsí.
Vídám ho často, protože nikdy nespí.
Jednou bych moc chtěla,
pryč všechna světla.
Abych se ztratila jak v temném hvozdu,
ve kterém lze vidět jen zářivou hvězdu.

Vlněné klubko unášeno větrem,
ze smrtelníků s ním nikdo nehnem.

Na každém domě a každé zdi,
lidé čmárají své lsti.
To se ale každý nedozví,
protože po tom ještě kreslí.
Kreslí tam veselé obrázky,
společně se lstmi mizí i dotěrné otázky.

Husté houští plyne sladce,
každá hlava zmizne hladce,
červené světlo střídá jiné,
funguje to v létě v zimě
jednoduché maskování,
dál už nic strach nenahání,
pozornost je tam i tam,
do těch houštin zapadám.

Fontána střepů se vzpíná,
plameny tryskají,
svíčky kapají,
brána železa se otevírá
venku potají.

***

Prosklená zeď tyčí se
zdobí ulici starou
barevná zhasla svíce
co ti posvítí na cestu Prahou?

Okvětní lístek
fouká vítr
polní tanec
stínový dvojník
existuje?
Představa?

Brána pohybu zastiňuje
hlas stín
stín cestuje
poslední krok kráčí hladinou
snad zrovna tou mou

Cejch na Vltavě němě komunikuje
plachý úprk
převládá
sebe neovládá

Kovové bludiště
světlo
tma
dusno a pot
neschopnost

Hroty se zabodávaj do země
jak šípy do těl ale jemně
pokračuj svou cestou
i když nehezkou
nevybočuj z řady
čekej na mě tady

Podpálenej věnec
mizí před zraky věnec
neodvratně konec
nezastaví ho ani pohled těch
co určují život

***

Zasypaná pískem leží v moři
své myšlenky přetvoří
v úhledné sousoší
tyčit bude se nad hladinou
s odrážející se hvězdnou krajinou

Nastala apokalypsa začátku
konec se zastavil
a nekonečně krátce se blíží
překvapivé
ze shora na nás shlíží
neonové světlo křičí

Odbylo poledne
den právě končí
věnec jarních květin
teď schne a klíčí
značí cestu
skrz keře

Dunění hlasů v přítmí chodby
odráží se plete kroky
hlasy v hlavě
našeptávají
nikdy nepřestávají
každým krokem dále k cíli
radost v duši pění síly
brzy všechna temnota
zaplaví mysl proroka
proroka stínu

Tma maluje obrazy na hladinu
vyhrála souboj se světlem

Krůpěje potu tečou po tváři
až na bradu
a tam se vypaří
navlhlé prameny vlasů
rámují tvář
rozfoukají se jak zlaté klasy
které tvoří poli svatozář

***

Rozfoukaná pole větrem
sluneční zář
rozehřátý asfalt
z rádia hlas generace
zapálí svůj oheň

Pokoj tmy mě náhle překvapil
usnul na náhrobku z mramoru
prazvláštní pocit se rychle dostavil
nezkrotná touha se přidala k tomu
zaslepení shůry
přichází obratně
nejednoho zastaví
myslím že tentokrát ne mě

Srážka začátku s koncem je nevyhnutelná
velký záchvěv celé země
pod nohama hlínu mele
nejistota padá pryč
do stínu něhy bývalé
odumírající kořeny
tíhou ztrhané