|
na další stranu
Archiv divoké vinice
Muž nad stolem aneb Byl jsem Štrougalovým poradcem
Paměti Štrougalova poradce v letech 1971-1989, muže, kterého mnozí ve světě považovali za dvojitého agenta. Ať tak či onak, autor dokládá, že Praha byla před převratem zrnkem mezi dvěma mlýnskými kameny – Washingtonem a Moskvou. Jaromír Sedlák nic nezatajuje a přece má dar udržet čtenáře v neustálém napětí otázkou: Jak to vlastně bylo doopravdy? Kdo a kde rozhodoval o osudu Československa? Muži v popředí anebo v pozadí, nad stolem nebo pod stolem? Ležela moc opravdu na ulici a kdo a pro koho ji zvedl? Čtěte zpověď muže, který byl u toho, když se lámal svět a měnila fasáda historie!
Kniha je za 230 Kč k dostání v redakci Obrysu - Kmene Politických vězňů 9, 110 00 Praha 1, anebo na adrese: karel.sys@futura.cz.
Od patnácti let nepřístupno
Milé děti, když jsme byli malí my, žili jsme v temném a nebezpečném světě! Jedli jsme třeba potraviny, na kterých nebylo skoro nic napsáno! Mléko uzavíral jen plíšek s datem výroby, na celé láhvi nebyla žádná nálepka. Nevěděli jsme tedy vůbec kolik kalcia a bíllkovin v tom bílém nápoji bylo, o éčkách nemluvě. Na salámu plném cholesterolu zabaleném v papíru také nebylo vůbec žádné varování, jen tam paní prodavačka tupou tužkou napsala třeba 6,50 Kč, na limonádě broňa nebývalo vůbec nic, přestože chutnala tak, že se to nedalo vypít.
Nebo hračky. Bojím se, že se nikdy nedozvím, jaký měl můj náklaďák Tatra obsah ftalátů! Když navíc uvážím, že ani jeden roh v bytě nebyl opatřen bezpečnostními polstrováním a ani v jedné elektrické zásuvce nebyl bezpečnostní plastikový chránič, divím se že jsme v takových bytech žili a netřásli se hrůzou.
Ale ono to jinde nebylo lepší. Považte, když mě máma někdy vezla do školky tím naším strašně škodlivě kouřícím autem, sedával jsem, aby mě měla na očích, na předním sedadle! Ač v škodovce nebyly airbagy a vůbec jsme nevěděli, co to jsou bezpečnostní sedačky! Pak jsme šli přes přechod, kde nikdy nestál žádný příslušník, aby zastavil provoz!
Život byl zkrátka od mala dobrodružství, tím spíše, že v jídelně měli často jen odpornou UHO omáčku s divným houpavým masem a třeba naše soudružka učitelka nás občas velmi necitlivě seřvala.
Takže se, milí fakani, nedivte, naší drsnosti. Kdybyste do té naší hrubé a necivilizované doby nahlédli, pochopili byste, proč občas máme pocit, že byste zasloužili na holou. A že si občas dokonce říkáme, jestli z vás teď nevychováváme pěkné rozmazlence, kteří se v dospělosti sesypou, jakmile na ně někdo houkne. Ale aspoň dáte pořádně vydělat budoucím psychiatrům, že... Ale tohle všechno raději nečtěte. Jednak je to nekorektní tohle říkat, jednak tento text obsahuje tak drastické situace, že je přístupný až od patnácti let výše.
Matěj Kouba
Werichovy pohádky napsané po Fimfáru
Deoduši, Dospělé pohádky, tak se jmenuje souborné vydání báchorek a bajek Jana Wericha napsaných po Fimfáru. Třicet let po Werichově odchodu z tohoto světa a padesát let po první pohádkové knížce je nyní vydalo nakladatelství Albatros.
Většina z nich byla publikována v těch vydaných ovšem až po jeho smrti, ať už to byl Úsměv klauna, Lincoln 1933, nebo Povídky, nejen o psech. Po domluvě s jeho vnučkou Fančou nabízí editor Ondřej Müller i nedokončenou pohádku Alibaba a čtyřicet loupežníků, k níž nakladatelství vyhlásilo soutěž pro širokou veřejnost o její dopsání. Pravidla soutěže jsou k dispozici na www.albatrosmedia.cz v sekci Novinky. Kromě výhry se nejlepší soutěžící bude pyšnit otištěním své verze jako přílohy druhého vydání v dubnu 2011. Je to trochu dada, ale Werichovi by se nejspíš líbilo.
Místy je to však smutné čtení ovlivněné Werichovou zkušeností po srpnu 1968, i když třeba text bajky O orlech a hovniválech vznikal už v 50. letech. „...Poučení je toto: Jsi-li orel, neurážej chrobáky. Jsi-li chrobák a mrzí-li tě, že jsi chrobák, dělej, abys nebyl chrobák, anebo si zvykni. Když jsi zajíc, nedá se dělat nic.“ Podobně fatalisticky vyznívá Povaha, z rukopisu datovaného 6. března 1972.
Především však pohádky připomínají Werichovu fantazii, radost ze hry s jazykem, věrnost touze po svobodě, po lásce. Proti nacionalismu, rasovému násilí, válce. Ta nazvaná Za šťastnou lásku bas zazní ohlasem na trápení s byrokracií a všelijakými dalšími překážkami v době ředitelová Divadla ABC. Rumplcimprcampr, Chytrá Marjána nebo Moudrý Honza jsou jakoby pokračováním Fimfára.
Měl jsem to štěstí, že mě nakladatel vyzval k napsání doslovu. Snažil jsem se vystopoval, kdo Werichovi vyprávěl pohádky, když byl dítě.
„Nikdo, alespoň ne ty klasické. Táta mi vyprávěl svoje pohádky. On si vymyslel maličkého človíčka, který se plaví ve skořápce od vlašského ořechu přes oceán. Pádluje sirkou a mluví sprostě. Táta vyprávěl jeho part fistulí a oba jsme se mohli potrhat smíchy...“1
(1 Jiří Janoušek: Rozhovory s Janem Werichem. Nakladatelství HAK, Praha 1999, str. 146.)
Jak se tedy Jan Werich dostal k vlastní pohádkové tvorbě? Knížku Fimfárum, poeticky ilustrovanou kamarádem Jiřím Trnkou, na něhož dnes důstojně a invenčně navázal Peter Uchnár, věnoval jeho synovi – rovněž Janovi.
„Byly Vánoce a chtěl jsem dát Trnkovým dětem dárek. Lámal jsem si šišku, protože všechno měly. A napadlo mě, že bych jim mohl dát pohádku. Naproti varieté ve Vodičkově ulici byl obchod s malým nahrávacím studiem, kde jste si za pár korun mohl nechat nahrát blahopřání nebo žvatlání dětí na desku. Sednul jsem si tam, na stolek položil hodinky, abych měl trochu kontrolu, a namluvil pohádku O rybáři a jeho ženě. Nosil jsem ji v hlavě už nějakou dobu.
Vylisovali mi desku a poslal jsem ji malému Honzíkovi, kterému jsem byl za kmotra. Za nějaký čas mi Trnka povídá: ,Nemáš ještě jednu desku?‘ – ,Nemám,‘ řekl jsem, ,oni nemůžou v ylisovat víc než jeden exemplář.‘ – ,Víš,‘ povídá Trnka, ,k nám chodí děti z celých Nuslí si ji poslouchat. Už ji umějí nazpaměť, ale deska je tak ohraná, že jí není rozumět. Těm dětem se to líbí. Napiš nějakou další.‘ – Takhle jsem začal psát pohádky. Když pak knižně vyšly, věnoval jsem je Honzíkovi, protože tomu ta první byla určena. Taky jsem chtěl udělatTrnkovi radost, když je tak krásně ilustroval.“2
(2 Jiří Janoušek: Rozhovory s Janem Werichem. Nakladatelství HAK, Praha 1999, str. 235–236.)
Je sympatické dobrodružství, vydávat se za Werichovými inspiracemi. V případě bajek, jako jsou Povaha, Trest nebo Lev a notes, je možné se dostat znovu k Osvobozenému divadlu, k písničce Ezop a brabenec z filmu Pudr a benzin (1931), využité později ve hře Caesar (1932). Kdo jiný by mu měl být učitelem než řecký autor bajek žijící v 6. století př. n. l.? Jak je vidět, v českém prostředí dávno zdomácněly. Už v roce 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně. A ty O silném lvu, O pyšném orlu nebo O chytré lišce v moudrém klaunovi zůstaly domovem.
Biblická inspirace je zřejmá v podobě nenávisti Kaina a Abela – pardon, Kasima a Alibaby – v pohádce Alibaba a čtyřicet loupežníků. Werich vůbec miloval arabské písemnictví (stejně jako mu byly blízké židovské anekdoty), důvěrně znal anonymní perské Pohádky Tisíce a jedné noci, které vyprávěla vezírova dcera, krásná Šeherezáda králi Šahrijárovi, aby zachránila vlastní a nakonec i jeho život.
Klidně zapojí Bruncvíka ze staročeské legendy stejně jako prince Bajaju z pohádky Boženy Němcové. A když krejčí vykřikne: „Z mé dílny všichni krejčí odešli slavit Slavnou Slávu!“ zazní klasický motiv ironizace básnické skladby Slávy dcera Jána Kollára. Povinné to „slovansky vlastenecké“ četby bývalých studentů V+W, pro jejichž rodící se evropanství, ba světoobčanství to byla stará, obrozenecká, nacionalistická veteš.
A proč nepoužít motiv z Karla Jaromíra Erbena a jeho Tří zlatých vlasů děda Vševěda? Nebyl by to Werich, aby tak neučinil po svém. Nikdo si neodnese zlaté vlasy, které mají nadpřirozené schopnosti, ale „když mu vytrhneš tři stříbrné vlasy za levým uchem, všechna jeho kouzelná moc přejde na tebe,“ říká Amáta Hadžidovi.
Blízký je mu Hans Christian Andersen a to nejen s Hráškovou princeznou, ale i s Křesadlem, v němž také voják leze do podzemí, aby odtud přinesl staré čarodějnici právě kouzelné křesadlo. A musí přitom znehybnit psy se svítícíma očima, velikýma jako mlýnské kameny, aby se dostal k netušeným pokladům.
Jak říkám, místy to jsou smutné bajky i pohádky, jsou ale prodchnuty touhou po svobodě, po svobodné tvorbě, po lásce a prosté lidské blízkosti. Po spravedlnosti, jejíž potřebu si člověk uvědomí právě v době útlaku a nespravedlnosti. Právě proto to jsou pohádky stále současné.
Kniha má 168 stran a prodává se za 299 Kč.
František Cinger
|
K smíchu nebo k pláči?!
Obrázek mi zrovinka poslal spoluzakladatel Divokého vína Méla Machálek. Má dnes narozeniny. Hádejte kolikáté?
Gratuluju, milý starší kamaráde! Jak jsi se dožil tak vysokého věku s přibližně stejným počtem klíčů?!
Kliknutím se zvětší!
Krátce o etické výchově (Jiří Žáček)
Ministerstvo školství se pokouší zavést do základních škol etickou výchovu. Sláva, jásají nevyléčitelní optimisté, konečně z těch zvlčilých kandidátů nápravných zařízení školy vychovají laskavé a pokorné andílky!
Skeptikové tuší, že ten chvályhodný úmysl skončí velikým fiaskem. Jak by mohla škola, kde mohou žáci beztrestně urážet a šikanovat své učitele, předělat děti zformované rodinnou výchovou založenou na bezohlednosti, chamtivosti a nedostatku empatie, zvlášť když je podpořena trvalou mediální vulgarizací světa? Veřejné trestání rákoskou by v této situaci pomohlo daleko spíš než etická výchova. Ale pozor! Trest by nepodstupovaly nevychované děti, nýbrž jejich nevychovaní rodiče.
Skoro bych se vsadil, že strana, která by toto opatření vtělila do svého programu, by vyhrávala parlamentní volby přinejmenším sto let. Pokud se mýlím, je situace ještě horší, než předpokládám.
Jiří Žáček
Jaroslav Svěcený - 50!
Jak jste se dožil tak požehnaného věku v tak skvělé kondici, milý Jaroslave?! Gratuluju k Vašim 50 posvěceným rokům!
V den Jaroslavových narozenin se prodrala na svět i holčička, kterou její maminka odložila zabalenou v tričku a v ručníku do babyboxu ve Zlíně. Je to 39. děťátko, jemuž babyboxy pomohly na cestě do života. Pojmenoval jsem ji Věruška podle doktorky, která měla službu.
Nenapadá Vás něco, milý Jaroslave Svěcený?!
Jaroslav nám, milí čtenáři, odpoví na tuhle otázku při svém předvánočním večeru, který pořádá v úterý 14. prosince v 19:30 v klubu Violino v Praze 1, Krakovská 5.
Kliknutím se zvětší!
Národnost není maska, kterou si můžeme kdykoli vyměnit
„Národnost stejně jako vyznání nejsou dané. Jde o pocit konkrétního člověka,“ vysvětlil v MF Dnes místopředseda statistického úřadu Stanislav Drápal, proč se v sčítání lidu 25. března 2011 objeví otázka na národnost jako zcela dobrovolná. Mohu si tedy sám rozhodnout zda jsem Němec, Čech, nebo třeba Angličan?! Přiznám se, že jsem z tohoto názoru rozpačitý, tím spíše že není ojedinělý. Já vím, nacionalismus přinesl v minulém století hodně špatného. Máme však jít do opačného extrému , tvářit se, že něco jako příslušnost k nějakému národu vlastně neexistuje? Že národnost je jen libůstka asi jako příslušnost k fotbalovému klubu? Mrazí mně z toho o jaký svět se snažíme. Lidé si začnou vybírat národ, tak jako si berou masku na karneval. A bude v takovém případě dost atraktivní jít za Čecha? Přece bude mnohem víc sexy stát se třeba Američanem, Číňanem či Němcem – velké národy se stanou ještě většími. Pro milovníky kuriozit naopak bude zase lákavé se stát třeba Apačem či Keltem. A co tradice? Co dědictví národní kultury? Vědomí sounáležitosti s generacemi předků už neznamená nic?
Krev se nám zřejmě poznenáhlu mění na kokakolu. Budiž , možná že chceme být především světoobčany. Ale těmi se přece můžeme stát jen když budeme vědět odkud jdeme, kdo jsme a kam směřujeme. Jinak se staneme jen směšnými panáky z evropské periferie.
(mk)
Jiří Žáček a Mirek Huptych zvou!
Já tedy přijdu, kluci! I když jste mi už jednu knížku dali.
Ludvík
Klikni na obrázek, zvětší se!
Záhady 17. listopadu - nová kniha Karla Sýse a Dušana Spáčila
Když na plénu ÚV KSČ v listopadu 1989 navrhla Jiřina Švorcová do funkce generálního tajemníka místo Miloše Jakeše Rudolfa Hegenbarta, Jan Ruml už ve Špalíčku patřil mezi nejradikálnější členy Občanského fóra (OF).
Proč se tajemný Hegenbart rozhodl promluvit až po jedenadvaceti letech? Proč Jan Ruml podrobil pozdější revizi své zpočátku až příliš militantní názory a proč Stanislav Devátý byl v listopadových dnech ukrýván před českými zákony v tehdy ještě socialistickém Polsku? Kde jsou kořeny nevyhnutelného rozkladu socialistického systému podle Štrougalových poradců Nevařila a Sedláka? Komu vadil už těsně po revoluci jeden z nejodvážnějších a také nejpronásledovanějších disidentů Petr Uhl? O tom všem a také o mnohém jiném je tato kniha. Mnozí z jejích protagonistů poprvé otevřeně promluvili právě až po více než dvou desítkách let. Odhalují tak mnohé záhady 17. listopadu 1989.
Váz., A5, str. 224 cena 269,- Kč
Jsem v dobré společnosti s Karlem Sýsem a Jirkou Žáčkem!
Unie českých spisovatelů udělila ceny za mimořádné umělecké výkony či zásluhy již popáté.
Připomínáme aspoň stručně dosavadní laureáty.
Ceny Daniela Strože a UČS 2006:
Miroslav Florian
Zdeněk Hrabica
Karel Sýs
Ceny Daniela Strože a UČS 2007:
Michal Černík
Ludvík Hess
František Uher
Ceny Daniela Strože a UČS 2008:
Čestmír Císař
František Dostál
Vladimír Janovic
Ceny UČS 2009:
Ivana Blahutová
Milan Friedl
Zdeněk Frýbort
Emil Hruška
Miroslav Pangrác
Jiří Žáček
Za rok 2010 Ceny UČS obdrželi:
Milan Blahynka - za přínos literární kritice a esejistice
Pavel J. Hejátko - za sbírku Pomníky z asfaltu
Antonín Kachlík - za celoživotní filmové dílo
František Skorunka - za soustavné recenzování zahraniční literatury
Daniel Strož - za básnickou sbírku List, který nezežloutne
Červené paraplíčko Jiřího Žáčka pokřtěno!
Titulek říká vše a knížka je - jak jinak - krásná. Křtilo se v galerii Vivo na malostranském Maltézském náměstí. Nejkrásnější pro mne ovšem i po letech byla zpěvačka a herečka Renata Drössler, jež kdysi svoje šanzóny zpívala jen mně. A při křtu mi zazpívala jednu písničku na slova Jirky Žáčka rovnou do ucha - taky jen pro mne.
Předávám Jiřímu kytku - symboliku. V pozadí tajemná dáma - sochařka Klára Klose.První objetí...Druhé objetí! Zpívání nebo líbání?
Úloha pražské bohémy v listopadové revoluci
„Kdo se 17. listopadu nejvíce zasloužil o „naši svobodu“?“ Když slyším, jak moderátoři chvějícím se hlasem pronášejí tuto milou frázi, nedá mi nepřipomenout, že možná pražská bohéma! K tomu, že pochod zamířil na Národní, totiž zřejmě velmi přispěl opilý filmař Jaroslav Kohák, který šel z hospody U Rarášků. Tento pán, který neměl o studentské manifestaci ani ponětí, se nechtě ocitl mezi kordonem příslušníků SNB a studenty a pořádně si to užíval. Volně se procházel mezi oběma stranami, diskutoval s policisty, mával rukama, zpíval státní hymnu a stal se i hvězdou dokumentů zahraničních televizí. Pak si to ovšem odskákal. Policisté ho sebrali a odvezli k výslechu, studentští vůdcové jej označili za agenta STB. Tím však Jaroslav opravdu nebyl. Naopak, je nesporné, že přispěl k tomu, aby demonstrace nabrala grády. Nezasloužila by si pijatika u Rarášků za svůj podíl na revoluci apoň malý pomníček? Třeba v podobě nedopité láhve!?
(mk)
Pavel Hudec Ahasver - 69!
Spolu s Pavlem Jasanským vytvořili Pavel Hudec Ahasver nejdivokovínovější dvojici fotografů Divokého vína. Publikují v něm svoje fotografie od počátků v šedesátých letech dodnes. Oba Pavlové si svoje digitální foťáky pořídili teprve nedávno, ještě před dvěma roky fotili na filmy.
Gratuluju Pavlu Hudcovi a přeju mu, aby si užil nejen svého nového přístroje, ale nafotil s ním taky hodně aktů.
Fotografie Pavla Hudce Ahasvera prodává jeho krásná dcera Dita ve svém obchůdku Antique Ahasver v malostranské Prokopské ulici číslo 3, Kávovarna Café v Lucerně ve Štěpánské a milovníci jeho fotografií a dívenky, které by chtěly od Pavla vyfotit, mohou zavolat Mistrovi osobně na 604 591 669.
Juraj Kuniak křtí svoji knihu!
Křest knihy Juraje Kuniaka se odehraje 16. listopadu v 17 hodin v Malostranské besedě v Praze 1.
Juraj Kuniak publikuje i v Divokém víně, a tak všechny čtenáře zve.
Jiří Žáček děkuje!
Velectění gratulanti,
však i na vás dojde, pokud už se tak nestalo. A já vám to pak láskyplně oplatím. Ale odteďka už přestávám stárnout - začínám mládnout! Přidejte se i vy!
Jiří Žáček
Mirek Paleček má v pátek 12. listopadu 65!
1945
hudba a text: Miroslav Paleček
My jsme silnej ročník pětačtyřicet
co si myslel že mu bude patřit svět
co naděláš už jsme skoro kmeti
vedeme to od deseti k pěti
Za dveřma je důchod nelze nevidět
ale můžete nám pořád ještě závidět
jak do sebe jsme vstřebávali krásy světa
a užívali šedesátá léta
Opilí a bez sebe jsme byli nejvíc
když nám z Laxu zpíval Elvis
uhranula víc mě než panenka Marie
přenádherná doba beatlmanie
George – Paul - John a Ringo Starr
pro nás byli SUPERSTAR
George – Paul - John a Ringo Starr
pro nás byli praví SUPERSTAR
Říkali nám hippies – květinový děti
panebože to to ale fofrem letí
nosili jsme vlasy do půl pasu
nenaslouchali rodičů hlasu
Přišla jiná doba i Několik vět
my věřili že náš je nezkaženej svět
kdo jen zkusil dráždit hada nohou bosou
normalizace ho smetla kosou
Kdo moh´ tušit že se naše snění
vyplní a že se něco změní
vládu jedný strany navždy zamet´
listopadový samet
George – Paul – John a Ringo Starr…
My jsme silnej ročník pětačtyřicet
co si myslel že mu bude patřit svět
co naděláš už jsme skoro kmeti
vedeme to od deseti k pěti
Dneska je tu milénium nové
co nám asi přinesou ty příští dnové
k mání jsou i dneska všechny krásy světa
ale naše byla šedesátá léta
My jsme silnej ročník pětačtyřicet
Červené paraplíčko - nová knížka Jiřího Žáčka
Milý kamaráde Luďku Hessi,
musím poděkovat osudu
za to, že jsi -
bez tebe by republika zašla na nudu!
Jiří Žáček
Jsem potřetí pyšný, že mi Jirka věnoval už třetí básničku, a tak se s vámi, moji milí, o ni chci podělit. Přidám zprávu, že právě vyšla nová knížka Jiřího Žáčka ilustrovaná Josefem Loudou. Jmenuje se Červené paraplíčko. Pro představu přidám jednu básničku a jeden obrázek.
Sluneční sonet
pro dvě malé divoženky
Havraní křídla tmy
přikryla celý obzor a my,
ztracení dole pod hvězdami,
hledáme malou Polárku.
Všichni jsme děti hvězd,
jsme z téže hmoty. Láska žije
jen ze sluneční energie.
Tak je to, moje sluníčka.
My také spalujeme sami sebe
a zahříváme ty, jež milujeme,
v pustinách kosmu, který zebe,
až vyhoříme jako supernova.
Pak si nás Vesmír při Velikém třesku
zas uhněte a všecko začne znova.
(Vnučkám Johance a Terezce)
Jiří Žáček má v sobotu 6. listopadu 65!
Jirko,
jsem pyšný, že Tvoje první básničky jsem otiskl v roce 1965 v Divokém víně. Ještě větší pýchou se nadýmám, že jsem v roce 1969 vydal v Divokém víně Tvoji první sbírku Ráno modřejší večera. Děkuju Ti, že jsi mi oboje umožnil. Blahopřeju Ti.
Ludvík Hess
Žáček a pětašedesát? To máte v Divokém víně asi špatný kalendář. Jednak by se už dávno musel jmenovat minimálně „Žák“, ale tolikrát přece propadnout nemohl! A navíc – já si ho pamatuju bezvousého a věřte, že básníci mají sloní paměť. Takže se nezlobte a radši ten omyl v příštím čísle opravte.
Srdečně zdraví Karel Sýs
JIRKOVI ŽÁČKOVI
Stál na počátku všeho pták
a dobře, že je tomu tak.
Na břiše virtuální reality
svádíme spolu souboj lítý
o cecek šťavnatého mléka -
básník si dopíná zimník,
múza se vytrvale svléká.
A když už tedy sixty five,
přeju Ti neskonale šťastný life,
zas na startovní čáře
v písmenkách z Tvého slabikáře.
Your sincerely
Jarda Holou (bejk)
Žáčku,
už máš za sebou
tu trapnou dobu knoflíčků a háčků.
Vítám Tě mezi starce,
co nemít prostatu,
by spali už jen sladce.
Petr, v němž buší
srdce cincibuší.
/Jak jsi mi krásně napsal do své první knížky./
Milý Jiří,
v Knize lidských přání mám následný text:
Přeji vám, abyste každý den měli chleba k namazání, slova k pohlazení a lásku, která neokorala. Pár blízkých lidí, kterým patříte, dobrou mysl, která patří vám, a na vašem stole talíře, které nikdy nehladoví.
Půjčil jsem si tento text z knihy a teď patří i Tobě. A k němu přidávám: Ať je Ti věrné zdraví a jsi miláčkem Inspirace!
Tvůj
Michal Černík
hodně lásky, hodně lásky a hodně lásky....ta hory přenáší......
:-)
Michelle
Vážený pán kolega, milý Jirko,
tak už sme sa toho dožili, že mladí autori sa dožívajú úctyhodných životných jubileí. Som rád, že som mal možnosť sprístupniť niektoré Tvoje skvelé básne slovenským čitateľom. Čo Ti zaželať? Veľa radosti z literárnych potešení, ktorými obdarúvaš citlivých a vnímavých ľudí.
Tvoj Paľo Janík
Taky panu oslavenci přeju všechno nejlepší, hlavně zdraví a dobrou náladu.
Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí
Určitě mu přeju hodně zdraví a chuti psát, je to můj oblíbený poeta.
Hana Höschlová, redaktorka
Já se přidávám!
Jirka Piskáček, tajemník Unie českých spisovatelů
Co Ti přát, Jirko, v době krize?
Nejlépe někam rychle zmizet!
Před blbostí být na útěku
se člověku hodí v každém věku.
Blbost má totiž hlavy dračí.
Má smysl prát se s těmi sráči?
Lepší je zdrhnout na chalupu,
pozvat si na ni přátel tlupu,
přečíst si v klidu něco básní
- a život zas na chvíli zkrásní!
Hlavně zdraví, Jirko!
Tvůrčí skupina Jarda Čejka, Jeroným Dubský, Michal Fieber a Sabina Hynková
Milému jubilantovi, Jirkovi Žáčkovi (pro nás z Akademie psaní Profesorovi) přeji ostré pero a přehradu šampáňa, v níž se vykoupe, kdykoli se mu zachce s kýmkoli, především s Múzou.
Ivan Fontana
Pan Žáček je určitě na slova chvály zvyklý, ale vyřiď mu, prosím, že jeho básničky jsem milovala ještě mnohem dřív, než jsem poznala Tebe a než jsem se dověděla o Vašem přátelství. Přála bych si, aby se někdy naskytla příležitost a já ho mohla požádat o podpisy všech jeho knížek, které mám. A brněla by ho ruka, protože jich mám několik...
Moc mu přeju hodně zdraví a zdraví a zase zdraví!
Hanka Nová, soudkyně
Dobrý den,
ano, i já chci oslavenci panu Jiřímu Žáčkovi popřát mnoho k jeho pětašedesátce. Ať se má skvěle, ať má hodně šťastných okamžiků, ocelové zdraví. Nechť je obtěžkán veselou náladou, jako je keř vína obtěžkán tíhou svých plodů před sklizní. Co více si přát? Není nic nad radost. Ostatně, to ví, řekl bych, každé srdce básníka.
S pozdravem a úctou
Radim Šima
Jejda! S Jirkou jsem si mnohé hezké užil!!!! Prosím, popřejte mu také za Zdeňka Riegera, že moc mocůkrát přeje HEVYK dny!
Děkujuji!!!!!!!
Náš drahý a převzácný spisovateli Jiří Žáčku,
mé dětství jste velmi obohatil svými přemilými veršíky, a tak si Vás celý život v srdci nosím. Nikdy se asi ani zdaleka nepřiblížím Vašim spisovatelským schopnostem, tím větší mám důvod Vás obdivovat. Nejen srdci, ale i mému kraji jste velmi blízký, neb město Slaný nedaleko Vašeho rodného Chomutova leží.
Buďte ještě dlouho zdráv,
ať Vás jak já má každý rád.
Hodně zdraví, štěstí lásky,
povzneste se nad otázky,
kolik je Vám dneska let,
pro mě ještě nejste kmet.
Mladý duch i sivý vlas,
to vše dělá krásnou bytost z Vás.
Přeji hodně síly, nápadů, k tomu dobrou náladu.
Divoké víno už zvolnilo krok, přesto tu s námi buďte ještě hojný rok.
S pozdravem a s úctou Vás zdraví a krásný narozeninový den přeje:-)
Katka Husárová, novinářka
Milý Jirko Žáčku,
ne každé jméno musí být vždy nomen omen, neb co se týče umění básnického, jsi Mistrem. Bulgakovova Markétka by Ti nepochybně dala k narozeninám kouzelnou čapku s příslušným nápisem. Co bych Ti mohl dát já, je upřímné přátelství, ale to už dávno máš: Je mi, milý příteli, ctí a potěšením říci Ti přes Divoké víno, které se již barví podzimem (ach, melancholie zralých narozenin!): Buď šťasten a měj se poeticky.
Tvůj Lubomír Brožek
No jistě, přeji vše nejlepší každému dobrému člověku.
KJK, Karel Kvasnička
Vážený pane Žáčku,
příteli mého přítele, přeju Vám mnoho krásných básní a také, ať Vám to ještě dlouho drásá. Ludvík mi sice stále vyčítá, že ač jsem bydlel v Krejčího ulici, nikdy jsem do Klubu poezie nezavítal, tak si to snad dnes trochu při této příležitosti vylepším tím, že Vás jako básníka znám velmi dlouho a že shodou okolností Vaše verše ke mně kdysi dorazili prostřednictvím přítele Libora Žáčka, takto libeňského Brňáka... nebo brněnského Libeňáka?
Srdečně a krásně
Stanislav Vávra
Josef Kučera Kobra posílá Jirkovi malé laudácium
MUS
Kanibalismus, feudalismus, kapitalismus, fašismus, nacionalismus, socialismus, komunismus,
internacionalismus, oportunismus, rasismus, sadismus, masochismus, buddhismus, impresionismus, poetismus, expresionismus, kubismus, realismus, urbanismus, maoismus, leninismus, stalinismus… Všechny „Múzy (čti musy)„ jsou k ničemu, ale Jiří Žáček rehabilitoval aforisMUS!
| Blahopřání Vlaďky Cermanové
Ještě jednou dekadence!
A nemusíte mi hned všichni volat . . .
Z dostatku času brouzdávám po síti, nebo se věnuji jiným neřestem. A přečtu toho opravdu hodně.
Tak jsem si až do konce, jak je v titulku doporučeno, přečetl v DV i text z klávesnice pana Rostislava Říhy. A do mrtě s ním souhlasím. Jenže pan architekt je slušný člověk a napsal to ještě dost kulantně.
To z rozhovoru redaktorky Svatavy Antošové s performerem Milanem Kozelkou, uveřejněném v časopisu Tvar č. 16/2010, vím hned na čem jsem. A co hlavně, je vyzrazeno i řešení. Cituji: „Tento systém se chystá lidi na okraji, počítaje v to i opoziční intelektuᬬly a umělce, zlikvidovat, obávám se, že i nějakým způsobem legálně vyvraždit.“ Konec citátu.
Citát jsem vytrhl z dlouhého rozhovoru, nikoliv však, domnívám se, z kontextu o pocitu dezorientace. Není od věci si rozhovor s vysokoškolským pedagogem Kozelkou přečíst. Tím spíše, že vyšel v renomovaném časopisu Tvar a byl uveden i na webovém portálu czechlit.cz, jehož ambicí je sloužit jako centrální zdroj informací, určených hlavně pro zahraniční odbornou veřejnost. Oba uvedené zdroje jsou finančně podporované státem.
„V nekonečném virtuálním oceánu, v jehož vlnách rozmarní uživatelé smývají špínu ze svého obludně zduřelého ega a kvaltem ho proměňují ve stoku,“ (Patriku Linhart dekadentní czechlit.cz 11.11.2008 ) se lze dočíst též o krizi v poezii, ve filmovém umění, v ekonomice, o krizi identity a krizi vztahů, o krizi v křesťanství a bůhví kde ještě.
Všude kolem samá krize. Z takové přemíry krizí a jejich obnažování v onom virtuálním oceánu musí mít pocit dezorientace každý. Omyl. Mnohým je všechno jasné. Obávám se, že jsme v tom s panem architektem zůstali sami dva.
A Rudolfínská šukací dekadence, o které je tu řeč? To si do své pracovny asi nedá ani prostitutka. Přece si nenechá prznit živnost. Zbývají tedy děti. Zrovna pro ně vyšla kniha Blijící lišky a jiná zvěrstva. Prý aby se zvýšil zájem o dětskou literaturu. Tomu já říkám dekadence! Řeknu vám, Rumburak byl proti tomu úplný šulin (někdy se holt neudržím). Už zbývá vydat jen leporelo Jak zavraždit rodiče. Nebo už to vyšlo?
No, vlastně jsem chtěl jen oprášit zájem o dezinfekci. V televizi Nova odborníci říkali, že Češi smrdí. Jestli je to pravda, tak to není potem. To je hniloba uvnitř.
Leopold F. Němec
Rostislav Říha napsal text sice dlouhý, leč doporučuju jej dočíst. LH
Celé to začalo jako nevinná diskuse po e-mailu: LH se byl podívat na výstavě Dekadence a poslal z ní pár obrázků. Jako odpověď jsem poslal odkaz na jeden ze serverů se zábavnými obrázky a konstatoval, že mi tam (server, kde si nikdo neklade umělecké ambice a chce jen pobavit) spousta věcí přijde nápaditější a s hlubším přesahem než dosti prvoplánové nesmysly, kterým se dnes říká "výtvarné umění" - a to není jen diskutovaná výstava v Rudolfinu, ale třeba socha stromu ze záchodových prkýnek ve veřejném prostoru, Svatý Václav sedící na koni, který je vzhůru nohama…. nebo… nebo většina z toho, co se dnes dělá a je "in". Uzavřel jsem to konstatováním, že se cítím dezorientován.
LH v poklidu sobě vlastním odtušil: „. V umění se necítím dezorientovaný, přesně vím, co se mi líbíí“.
Já také vím, co se mi líbí … dokonce vím, co sám maluju, sochám či stavím. A ještě do dalšího konce i tuším, proč to tak dělám.
Důvodem mého pocitu dezorientace (a jsem přesvědčen, že podobný pocit má i pár dalších, kdo ještě dnes trpělivě malují klasické olejomalby nebo zcela tradičně dlátem dělají sochy ze dřeva či kamene) je vědomí, že obec konzumentů toho, co se dnes shrnuje pod „umění“, není zvědavá na to, co postaru děláme, protože potřebujeme.
Konzumenti se k tomu, co dělám já (klasická olejomalba) nebo co dělá třeba Milan Vácha (socha z trvanlivého materiálu, jejíž zpracování osvědčuje pochopení specifik materiálu a ukazuje pracovitost, pokoru…všechny ty hezké věci) staví velmi nezaujatě - (a) běžného diváka zaujme více hyperrealistický obraz toho, jak někdo zastrkuje něco do někoho jiného, (b) polointelektuál je sám nad sebou dojat, že navíc pochopil "přesah" toho, že akt zastrkování byl zachycen na rentgen a (c) celointelektuál si ještě k tomu všemu ujede třeba na kompoziční konotaci sochy, která ukazuje zastrkování, s nějakým klasickým dílem, které má kompozici podobnou…
Od (a) až po (c) dnes nikoho nezajímá dílo, které nemá atributy kresleného vtipu, není verbálně popsatelné v jednoduchých termínech.
Je to taková tichá dohoda mezi tvůrci a agenty. V živném roztoku intelektuálů, kritiků a rádoby poučené veřejnosti pěstují čím dál tím obskurnější produkty. Nacházejí kupce, kteří si nemohou dovolit nekoupit… prokázali by tím, že nejsou „in“.
Funguje to striktně na principech marketingu. Stejně, jako jsou díky reklamě úspěšné čím dál tím barevnější výrobky na jedno použití, jsou i v umění úspěšné např. hyperrealistické obrazy toho, jak malíř zasunuje do své pornoženy. Nějak se pořád zdráhám uvěřit (i když narcismus je mocná čarodějka), že právě Koons maluje z vnitřní potřeby. Spíš myslím, že jakmile by trh žádal něco jiného, tak by začal vyrábět právě to.
Pokud se mluví o krizi výtvarného umění, tak věřím, že začíná právě tady: Jeho role původně byla realisticky zachytit, zobrazit… časem byly vymyšleny technologie, které dovolují zachytit a zobrazit věrněji. Výtvarné umění se z prostoru, odkud ho vytlačila fotografie a film, uchýlilo do niternějších krajin, rezignovalo na soutěž ve vizuální realističnosti a – v souladu s aktuálními filozofickými směry – začalo usilovat o holistické zobrazení, zkoumat hranice… někdy v době, kdy se mnoho z experimentů stalo již nesrozumitelnými bez předchozího vzdělání případného diváka a výtvarné umění se tak ocitlo v pasti (v níž se třeba opera nebo moderní vážná hudba zmítá dodnes) přišel marketing. Ten tou dobou dospěl natolik, že dokázal výtvarné umění pevně sevřít a vyždímat z něj poslední zbytky opravdovosti, které v něm snad zůstaly z předchozí epochy formalistního hledání hranic.
Mým cílem není vyčerpávající analýza, toto je jen skica - nepostihuje všechny, do jednoho pytle se házet nemá a stejně by se to tam ani nevešlo. Chci ale naléhavě upozornit, že jsme si – jako konzumenti – odvykli:
• Očekávat osobní angažmá autora, které by mělo být z konečného produktu cítit.
• Nahlížet na artefakt jako na něco trvalého, co by se mohlo v rodině dědit po generace. Rodinné portréty různé kvality visí v mnoha moderních interiérech… bojím se, že pokud zainvestuji do sochy ze záchodových prkýnek, tak ji mí vnuci odzívnou jako něco, co už udělal Duchamp před sto lety, hezké to nebylo ani tehdy a není ani teď… do obýváku si ji nepostaví.
• Rozlišovat mezi aktuálním a trvalým významem: Důležitost existence stovek kopií Campbellovy polévky od Warhola vnímá pouze naše generace, která ještě ví, že jde o reakci na něco a o vyjádření něčeho dalšího. Domnívám se, že s odstupem sta let dnes aktuální kontext už tak zajímavý nebude a mí pra-pra vnuci si řeknou, že potraviny malovali holandští mistři přeci jen tak nějak pěkněji.
Rostislav Říha
Ing. arch. Mgr. Rostislav Říha
R h - a r c h . c o m
E-mail: riha@rh-arch.com
|