na další stranu
Petr Pojar
BABIČČINY HODINY
V zrcadle, proti šesti vykuchaným pstruhům s vypoulenýma očima,
se s tupým cinknutím rozdrnčel budík a utrh mi ucho.
Ti pstruzi na zdi, zátiší s podzimem.
Probuď se! Zašeptal náhodný kolemjdoucí v hypermarketu
do mého druhého ucha
a klobouk - pod kterým skrýval oči - byl beztvářným pláštěm
moci.
Hodil jsem po něm plechovkou pohledu,
on strnul a zkameněl.
Osychal jsem, po vytrvalém sprchávání z keřů.
Proklekal se po ztvrdlých kolenou až na zápraží
a čvachtnul do sledu kaluží. Kvůli úplňku. Tak: CÁÁÁK!
Z růže za plotem vylít slavík a zadrnčel do okvětních lístků mojí
duše.
Byl živý a čerstvý!
Učinil mě vítězem na svém Parnasu a promiloval se
všemi těmi obrazy
až do úplnýho zoufalství.
Než na mém prahu zaklepal anděl, styděl se vejít
a já - hurónský - hned mu vylít naproti,
peří upatlal objetím,
cpal kapsy zeleným listím a ke rtům
stoličnou.
Na skříni vyšňořené babiččiným malováním ptáci,
motýli a uschlé květiny doutnající roztržitým podzimem.
Krajkový závoj mlh a čas.
Panoptikum představ násilně vyrvaných tiché existenci.
Oživených příšer nedohlédnutí v soukolí s laskavými
slovy.
Oschnul jsem a zase hned se namočil.
Všechnu možnou chamraď, krámy, vzýval jsem jak bohy
a padnul jim k nohám.
Než se z velikého lopuchového listu vysoukal červ, tlustý,
leda pro kukačky, na novej
ciferník.
CESTY (Sydu Barrettovi)
Kam jenom, kam se ženou
sny bláznivé, jež realitu taví
jak cínové vojsko v plecháči?
Kam jenom, kam se roztékají
mladí, vášniví a hraví,
těhotných válek břicháči?
Kam jenom, kam copy dívek,
touživých jak věrná slova,
co se k ránu omelou a spí?
Kam jenom ruce od olova
z direktů něžných násilí?
Kam jenom, kam prsty chtivé
oblečené v hedvábí?
Jak bílé světlo luny snivé,
zuřící z indigové tmy?
Kam odlivy z břehů ráje,
přelité na opačný břeh?
Jak chladná hmota, vlahý zběh?
Kam jenom, kam slova hraná,
odříkaná jak otčenáš?
Kam slova díků? Odcházím, není zač!
|
