Alžběta Šerberová

Od dávných dob, kdy otiskla své prvotiny v Divokém víně, stihla Alžběta Šerberová vydat devět knih povídek a románů. Pracovala jako redaktorka. V současné době dokončuje knihu s názvem Ona a já.

* * *

Půjčil známému malíři svoji dceru. Vzala si s sebou všech svých sedmnáct let. „Ne, to je příliš krásné, to se musí sochat,“ řekl malíř a odvedl ji ke svému příteli sochaři.

Cestou se za nimi lidé ohlíželi. Jí vlály vlasy, malíři kabát. Byl z těch obyčejných malířů, kteří mají co jíst. Proto maloval tak krásně, že si netroufl na sedmnáct let.

Sochař se zamyslel. Pak si oblékl bílý plášť a začal namáhavě pracovat ve svém zacákaném ateliéru. Uvolňovalo se přitom z něho horko jako z tvrdnoucí sádry.

Udělal půl dívky a měl úplně unavené oči.

„Můžete přijít ještě jednou?“ zeptal se se strachem.

„Samozřejmě,“ řekla dívka v sedmnácti letech. Sochaři to ale nebylo vůbec samozřejmé. Jak poznám, kde jsem skončil? Vzal kus papíru a propisovačkou na něj napsal: Až sem dočteno. A napínáčkem připíchl dívce do pasu.

Vykřikla a sochař se lekl. Přistavil honem kýbl na krev. Netekla. Na zkoušku píchl jinam. Nikde netekla ani kapička krve.

Sochař si omázl ruce o bílý plášť.

„Můžete jít, sádro.“

Na pocákaných štaflích zapomněla kombiné. Neodpustitelně velký kus silonového konkrétna.

* * *

Střemhlav se nahodilo jaro (ve smyslu nahození ok na pletací dráty, motoru klikou) a zkomplikovalo tak situaci už beztoho zapeklitou. Staré babce neustále plakalo jedno oko. Měla obě. Kusu nebe se utrhla noha a zabila elektrikáře, který v nohavici nesl ukradenou zářivku, nemohl nastoupit do tramvaje. Homosexuál se urval a koupil svému partnerovi sněženky. Bylo jaro.

* * *

Plazil se tam zdidržavec. Helenka ho rukou postrkovala, byl to nejskutečnější zdidržavec. Na zdi vany a držel jako židovská víra. Helence byla myta záda. S kapkou vody byl scáknut i zdidržavec. Topil se.

„Ty seš! Byl tu takový dlouhý zdidržavec,“ zesmutněla a mamce se vzpříčila ruka s mycí houbou. „Co tam bylo?“

„Zdidržavec.“ Dětská samozřejmost je dlouhatánská. „Co je to zdidržavec?“ „No to je takový na vaně, víš, takový dlouhý. Zdidržavec, no!“

„Tady je!“ cákla radostně a rosa kapky na nahém těle se otřásla. Za prst vlekla po zdi vany dlouhý hnědý vlas. Nádherný zdidržavec. matčin.

(publikováno v Divoké víně, 6—7 / 1965)

Ostatní tvorba Alžběty Šerberové publikovaná v Divokém víně:
DV 40/2009: Čistý dech
DV 105/2020: Etuda o vědci
DV 8/2004: Přejdi most