Luděk Krása

Text nebyl redigován

Vážený pane šéfredaktore Hessi, coby důchodce nemaje koní, se zabývám jak jinak než mým koníčkem – psaním. Nevím, zda jste na mne nezanevřel, já nikoliv. Jako důkaz Vám posílám něco jako povídku „Rotoped“. Pokud nevzbudí Vaši kritickou odezvu, možná, že potěší. Zdraví Luděk Krása.
---------------

Děkuju za text, milý pane Kráso, leč četl jsem od Vás už lepší. Hlavně je v něm tolik chyb, že na korekturu bych potřeboval hodinu. Lh
--------------

Vážený pane Hessi, vypadá to, že svou odpověď na mého maila jste měl připravenou dříve, než jsem Vám zmíněný text zaslal. Vaše vlídné slovo se jakousi shodou okolností změnilo k nepoznání. Více shrublo, je neotesané a vymizela přívětivost, kterou jste dříve oplýval. To, že jsem hlupák, pokud jste to říci chtěl, jste mohl napsat slušně. I Váš „vtipný“ vzkaz, proč jste do minulého čísla nezařadil do DV můj příspěvek, přesto, že Vás bezprostředně předtím evidentně zaujal a neměl jste k němu připomínek, potvrzuje výše uvedené. Nezbylo než na „vtip“ odpovědět „vtipem“. I dnes mne nenapadá nic jiného, než to, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. A tak Vám ji přišívám na Vaší povýšenost a s prominutím i na Vaší omezenost. Doufám, že už se nedočkám Vaší odpovědi a pokud ano, tak ji nehodlám číst. S úctou Luděk Krása.

R O T O P E D

Každý má při dnešním uspěchaném životním stylu nějakého toho mazlíčka, který mu dává zapomenout alespoň na chvíli na své neodbytné povinnosti a starosti, je naším souputníkem na opuštěném ostrově v rozbouřeném moři, stává se našim Pátkem a my Robinzonem na ostrově, kam nikdo nemůže, kde platí jenom naše zákony a novely těchto zákonů. Takovým mazlíčkem v mém pokoji je rotoped. Mnozí si s pohrdáním řeknou, rotoped má dnes skoro každý a že by byl právě proto naším mazlíčkem jako je náš pejsek, nejlépe postelový, trpasličí pinč, který bez nás neudělá ani krok a nevykoná bez nás ani svou potřebu, to mnozí majitelé novodobého tělovýchovného náčiní odmítají. Rotoped jako našeho čtyřnohého přítele ne vždy ovládáme tak, jak bychom si přáli, ne vždy řečeno psím ale i naším jazykem jsme jeho páníčkem, naopak často se stáváme jeho otrokem a pokud se nesmíříme s naší podřízeností v tomto vztahu, takový rotoped má smůlu a skončí v nejlepším případě někde na balkóně. A pokud člověk riskuje, že dotyčný posilovací stroj ho utrápí, nedá mu vydechnout a když ano, nejen že vydechne, ale tápe po dechu, když malý počítač, který vlastní novodobější druhy rotopedů, nemilosrdně ukáže hodnoty frekvence srdíčka za minutu vyšší než 100. Jenže můj rotoped je blízký srdci mému ze zcela jiných důvodů. Mimo jiné proto, že jeho proporce odpovídají proporcím mého ne příliš trénovaného těla. Uznávám, že za jeho služby musím zaplatit větší cenou rotopedu přesto, že na trhu fitnessnáčiní rotopedy pro cvičence „muší váhy“ jsou podstatně levnější. Na můj rotoped je, jak to potvrzují mé zkušenosti, větší spolehnutí, odvede dokonalou práci a je nerozbitný ať děláme co děláme asi tak, jako byly první typy ruského automobilu „Volha“, které sloužily do roztrhání těla. Jenže můj rotoped má podstatně jiný, určitě hezčí design, a do mého pokoje se lépe hodí než zmíněný automobil značky „Volha“ a rotopedy pro podstatně lehčí váhy než jsem já. Na mém rotopedu větších proporcí se mohl designér lépe vyřádit, vyjádřit větší náklonnost k obéznějším postavám, které představují větší část naší populace. Při cvičení na rotopedu respektuji pokyny výrobce, zejména to, že je nezbytné vyvarovat se nadměrného cvičení a prudkých pohybů. Požadavek výrobce nechat kolem stroje volnou plochu minimálně 2 metry však nemohu ve svém malometrážním pokoji uspokojit. O to více se snažím, abych splnil další pokyny. Pokud bych měl malé děti a domácí zvířata, nenechám je, jak uvádí návod, bez dozoru na stroji či v jeho blízkosti. S určitou rezervou beru takový požadavek, že je nezbytné se mimo jiné před cvičením na rotopedu 5-10 minut rozcvičit, neboť jsem časem přišel na to, že před jízdou na rotopedu stačí se rozcvičit kratší dobu, aby mě zbyl již zmíněný dech na celou jízdu. Pokud je požadován sportovní úbor, ne zcela vycházím tomuto požadavku vstříc, neboť volný domácí oděv se při mé aktivitě a rychlosti, které na stroji dosahuji, nemůže, jak varuje výrobce, zaplést do pohyblivých částí stroje. Co je mi sympatické je to, že je třeba při jízdě nejdříve šlapat pomalu a postupně zvyšovat rychlost a zatížení, podle toho, nakolik jsme ambiciózní. Hodně to ladí s životním stylem, který požaduje zejména v současném období být více opatrný a rozvážný, jen postupně zvyšovat jeho rychlost a zatížení a navzdory životnímu způsobu, který diktuje globální kapitalismus, postupně s vědomím rizika se zapojovat do podnikatelské aktivity. Není bez zajímavosti, že výrobce často hovoří o jízdě uvedeného stroje i když zmíněný stroj se nehne z místa, přestože o to systematicky usilujeme. Jízda na čemkoliv a řekněme to vzletně jízda životem má často podobná pravidla aniž si je uvědomujeme. Náš computer v různých, často i neřešitelných situacích, vykazuje vysoké hodnoty, mj. vysokou rychlost, pot nás oblévá a bližní, kteří často se zájmem přihlížejí našemu neúnavnému pohybu například v pracovním kolektivu, uznale kývají hlavou, popřípadě nás dávají za příklad ostatním. Často si v těchto situacích, ale i potom když se s nimi vyrovnáme neuvědomujeme, že stojíme na místě, popřípadě jen přešlapujeme, že máme falešný pocit, že užuž dosahujeme vytýčených cílů, zatímco jsou tyto cíle v nedohlednu.
Tak jako některé další typy rotopedů se můj rotoped umí přizpůsobit prostředí, v jakém se nalézá, a respektovat mé potřeby.Tichý chod stroje pozitivně ovlivňuje psychický stav cvičence, a to proto, že cvičí, ruinuje své tělo aniž si to uvědomuje. Můžeme při cvičení vykonávat i jiné činnosti, neboť nás neruší rachot, tak typický pro staré rotopedy, přinejmenším dívat se na televizi, přičemž ani nepostřehneme, že hubneme.
K rotopedu musíme najít ten správný vztah, který je kombinací požadavků výrobce a našich vlastních zkušeností. A nejen tím, že mu věnujeme určité množství svého tuku, ale i tím, že mu trvale projevujeme svou důvěru a že ani v dobách nejtěžších ho neopouštíme. Takovýto odpovědný přístup, byť by byl plný sebeobětování, nám samotný rotoped vynahradí, vrátí nám ho i s úroky. I když je náčiním téměř dokonalým, se všemi vlastnostmi posilovacího stroje, dlouhodobé zkušenosti ukazují, že by se při dobré vůli našly i vlastnosti, svědčící o jeho určité jednostrannosti. Ale tak už to v životě bývá: Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. A tak to je nejen s lidmi.Takže se sokolským nadšením z pohodlí domova vrhněme se do cvičení, neboť si to opěvovaný rotoped a konečně i my zaloužíme.

O IVANOVI

Kdysi jsem si říkal, tak trochu z hecu, kolik znám u nás Ivanů mně blízkých nebo těch, o kterých se hodně hovoří nebo hovořilo. Snad jednoho kamaráda z baráku, možná nějakého toho herce nebo spisovatele nebo básníka. A nemohu zapomenout však ani na politiky. Nejznámější snad je nebo přesněji byl Ivan L. z ODS, o kterém v předvolební kampani stránky ČSSD tvrdily, že ho doma čeká Nataša, který jako šéf volebního štábu se zasloužil o to, že kariéra budoucího předsedy a volebního lídra ODS začala jako doklad péče této strany o mladou generaci v ponožkách v dětském zařízení. A vidíte, málem bych zapomněl na jednoho Ivana, který nebyl ani hercem, ani spisovatelem ani básníkem, natož politikem.
Mám na mysli Ivana, kterého snad téměř nikdo nezná nebo přesněji řečeno neznal. Byl to jeden z mála mých kamarádů. Spolu jsme se učili „ručním sazečem“, profesí, dnes zcela neznámou a zapomenutou. Spolu jsme se pyšnili tím, že jako „ruční sazeč“ začínal Egon Ervín Kisch, známý později jako „zuřivý reportér“, ale i další osobnosti, které se významně zapsali do naší žurnalistiky či literární historie. Zažili jsme různé historky, spojovaly nás stejné vzpomínky. Sázítko nebo-li háček, jak říkávali staří sazeči, jsme měli téměř stejné. Do něj jsme vkládali jednotlivé litery. Palcem levé ruky, ve kterém jsme sázítko drželi, jsme nahmatávali signaturu těchto liter a kontrolovali tak, zda je písmeno správně postaveno, což neomylně prověřil první tzv. „kartáčový otisk.“ Každý jsme měli svou kasu, neboli naším odborným názvoslovím „písmovku“, každý tak trochu díky své nepozornosti „zrybařenou“, tzn., že v některých přihrádkách této kasy bylo pomalu více jiných liter než těch, které tam skutečně patřily. Nejvíce byly zrybařené sousední přihrádky s písmenky „t“ a „r“, takže při sázení i nechtěnou záměnou těchto písmen vznikala nečekaná slova i smysl vysazených vět byl často nečekaný. Například věta z učebního textu, který jsme sázeli, jež měla znít: „Sazeč musí stát zpříma“, vypadala občas následovně s prominutím: „Sazeč musí sr… zpříma.“ Samozřejmě, že tím jsme se bavili větší měrou a takovéto vzpomínky nám utkvěly v hlavě více než pravidla sazby, která nám byla do hlavy vehementně vtloukána.
Náš mistr odborného výcviku chodil v černém plášti, vypadal jako velký černý pták nebo posel špatných zpráv. Nevím, zda je to pro toto vyprávění důležité. Špatnou zprávou však bylo pro nás to, že nadržoval naší kolegyni – učnici a podle našeho úsudku někdy až příliš. Snad proto jsme je jednou oba zavřeli do mistrovy kanceláře. Vím, že jsme z toho měli velký požitek ale potom i velký průšvih. Je fakt, že tato příhoda se „sazečinou“ neměla nic společného a ani si nevzpomínám, že by naši profesi v budoucnu významněji ovlivnila. Co si však pamatuji je to, že tato kolegyně, učenlivá, směřující k nejvyšším metám v našem oboru osud potrestal, neboť kdo to kdy viděl, aby špičkovým pracovníkem v naši profesi byla žena. Naše nadějná sazečka se zakoukala do nápadníka z jedné nejmenované arabské země, možná že on se zakoukal do ní, a skončila jako řidička tramvaje MHD. A vidíte snad jako naschvál od té doby se to učnicemi v profesi „ruční sazeč“ začalo jenom hemžit.
Ivan byl svědkem toho všeho. Nebyl samozřejmě sám, ale ostatní život nějak pohltil a já jsem je při cestě sazeče již více nepotkal. S Ivanem jsem byl v osmašedesátém v Itálii, kdy naše železnice měly s naší tiskárnou jakési družební styky, v noci jsme jeli v lehátkových vozech, ve dne prohlíželi Řím, Benátky či Catánii. Byli jsme svědky toho, že mnozí se ve Vídni, když jsme projížděli Rakouskem, do vlaku již nevrátili. Na Mariahilferstrasse ve Vídni jsme se přesvědčili, že to takoví emigranti v Rakousku nemají lehké. Potkali jsme je před jedním kinem jako „dohazovače“, kteří když slyšeli, že mluvíme česky, nás přesvědčovali o tom, že musíme shlédnout film o skupinovém sexu. A někteří z nedostatku takovéto příležitosti u nás nějaký ten šilink za tento film utratili. Na Capri jsme s Ivanem seděli v předzahrádce jedné hospůdky u moře a poprvé ochutnávali vychlazenou Coca Colu. Nikdy později mi tak nechutnala, snad proto, že to „poprvé“ bylo na břehu šplouchajícího moře a snad i proto, že to bylo s Ivanem. Později, již u nás, jsem ho – starého ženáče - viděl v objetí s nějakou dvacítkou, když fofrem seběhli po schodech v Praze na Budějovické. Snad proto, že běželi tak rychle, jsem Ivana již více nespatřil. Ale nepředbíhejme. Našel jsem si jeho telefon, neboť jsem chtěl s ním zavzpomínat na všechno, co jsme měli společného a konečně i na tu dvacítku, kterou jsem mu ve skrytu duše tak trochu záviděl. Potom, co jsem zjistil, že jde skutečně o toho správného Ivana, s nímž jsem se vyučil a s nímž jsem tolik prožil a zavolal mu, jeho manželka mi řekla, že včera zemřel na infarkt. Podle mého to bylo proto, že byl ručním sazečem. Vše se dříve dělávalo nějak důkladněji, tak říkajíc od ruky a proto ten „ruční“ sazeč ale také od srdce. I já jsem své srdce zanechal kdesi v tiskárně. Například akcidence, malá třeba svatební oznámení nebo oznámení o promoci, a zvolení toho nejhezčího písma, které jsem si prsty ohmatal, byly mou srdeční záležitostí. A Ivan se zřejmě chtěl vrátit do mladých let a svým způsobem se vrátil. Dnes je všechno jednodušší. Všechno včetně sazečské profese ale i té Seznamky se dělá přes počítač.

Ostatní tvorba Luďka Krásy publikovaná v Divokém víně:
DV 48/2010: Ptej se, ptej se neptaného a další
DV 47/2010: Až příliš mnoho slov a další
DV 46/2010: Co je za nebem a další
DV 45/2010: Výčitka, Vánoční dopis a další
DV 44/2009: Chvilka nepozornosti
DV 43/2009: Když ohlédnem se zpátky a další
DV 42/2009: Vzpomínky, Jen pootočit zeměkoulí a další
DV 41/2009: Pro co žít? a další
DV 40/2009: Jabloně, Chodci a další
DV 39/2009: Ráno, Řekli mi... a další
DV 37/2008: Co mne trápí a další
DV 36/2008: Letní pozdrav z daleka a další
DV 35/2008: Jsem k zbláznění živý
DV 34/2008: Čekání na jaro a další
DV 33/2008: Mám tebe dost, má lásko a další
DV 32/2007: Černá vrána, Korálky života a další
DV 31/2007: ČISTÁ A PROVONĚNÁ RÁNA a další
DV 30/2007: Šípkové růženky, Na pokraji bezživota a další
DV 29/2007: Večer, Bezdomovci, Poezie je když ...