Archiv divoké vinice

Proč Smetana kádrově neprošel?

Název divadla Státní opera se v posledních dnech tak často opakuje, že mi přišlo líto, proč se budova už nejmenuje Smetanovo divadlo. K přejmenování došlo už v roce 1992, Smetana tedy přežil sametovou revoluci o necelé tři roky. Dodnes mě to mrzí.
Chápu, že Stanislav Kostka Neumann z názvu divadla v Libni musel zmizet už v roce 1990. Byl to prostě levičák. Zdeněk Nejedlý v názvu divadla na Smíchově vydržel o rok déle a Jiří Wolker zmizel z názvu divadla až v roce 1996. Určitě byl menší levičák než Neumann nebo Nejedlý. Jenom rok přežil revoluci v názvu divadla Josef Kajetán Tyl, o jehož politickém smýšlení, přiznávám, nevím nic. Přejmenovávat divadla je nejsnazší. Daleko obtížnější je přejmenovat ulici nebo dokonce celé město, jehož občanům je třeba vyměnit občanské průkazy a provést mnohé administrativní úkony. Nakolik vyšlo přejmenovat Gottwaldov na původní Zlín, nikdo nespočítá.
Velmi snadné je přejmenovat název mostu, jak se stalo v případě Švermova mostu na most Štefánikův.
Severně od Kladna leží obce Motyčín a Hnidousy, jež byly spojeny pod názvem Švermov. Důvod mi není znám, ale jisté je, že v poslední době všechny cedulky na nárožích ulic se jménem Švermov zmizely, a Hnidousy i Motyčín jsou prostě Kladno. Kde teď říká Jaromír Jágr, že se narodil, to samozřejmě nevím - v Hnidousích, ve Švermově, nebo v Kladně?
Lh

 

Vladimír Stibor zve!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

200. děťátko v babyboxu na záchrance v Blansku!

200. děťátko v babyboxu na záchrance v Blansku!
Podle fotografie vím, že je to čerstvý novorozenec zabalený jen ve fialovém ručníku. Dovolal jsem se ředitelce Jihomoravské záchranné služby MUDr. Haně Albrechtové a ta slíbila, že mi zavolá podrobnosti. Paní ředitelka byla zjevně potěšena, 200. děťátko odložené do babyboxu se přeci jenom nenajde každý den. Babybox jsme otvírali 8. 3. 2018 po dlouhých peripetiích.
Právě mi volala ředitelka Hana Albrechtová: "Je to novorozený klučík a na první pohled je zdravý!"
Jmenuje se Jan po předsedovi představenstva Komerční banky a. s. Janu Juchelkovi! Nadace Komerční banky a. s. - JISTOTA je největší dárce spolku babybox, podporuje nás od roku 2007 a na svém kontě má 63 děťátek, které jejími babyboxy vstoupily do nového a snad lepšího života.
Hlavním dárcem blanenské bedýnky jsou Jana a Karel Severinovi a jejich brněnská společnost S:LUKAS! Děkuju, milí Jano a Karle! Spontánním a soukromým darem přispěl Zdeněk Martinásek. Děkuju městu Blansko a Zdeňku Černoškovi a jeho společnosti Statek Samsara, s. r. o.! Děkuju svému tradičnímu mecenáši babyboxů společnosti 100MEGA Distribution, s. r. o. a jejímu šéfovi a svému příteli Petru Bečičkovi. Děkuju všem regionálním dárcům, bez jejichž pomoci by babybox nebyl! Děkuji předchozímu řediteli záchranky Milanu Klusákovi za velkou pomoc!
Klučík Jan vstoupil do bedýnky 4. ledna 2020 v 21:19. Záchranka ho odvezla do nemocnice v Boskovicích! Holek je 111, kolik je kluků?
Ať žije Jan z Blanska! Ať žije Jan Juchelka! Ať žije Zdeněk Juřica, výrobce babyboxů!
Babydědek Lu

 

Tentokrát přejeme dva - babydědek a moje nejmilejší babyboxátko!

Holčičce z babyboxu je deset let, je líbezná a půvabná nad jiné své vrstevnice. Od rodičů ví, kdo jsem, při posledním setkání mi řekla: Mám tě ráda! Z oči se mi koulely kapky slz. Neodolal jsem a požádal grafika Šimona Blablu, aby na její roztančenou fotografii, kterou jsem pořídil při natáčení 168 hodin, připsal naše společné přání. Na křídlo hraje její tatínek.
L. H, babydědek Lu

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

199 je napínavější než 200!

27.12.2019
Stalo se v předpokládané období - 27. prosince v 17:45, alespoň já jsem ten den předpokládal. Teď byste jistě chtěli vědět, kdy očekávám dvoustovku..?!
Zdeněk Juřica povídá po telefonu: Je to dělník! Jenže pan primář Josef Gut zklamal všechny naše iluze, že máme nejstaršího chlapa v babyboxu, tedy staršího než legendárního Karla Spěváčka odloženého v Pelhřimově, který už chodil. Tentokrát zatím leze, a tak pediatr odhadl věk na devět měsíců, sdělil mi ředitel nemocnice Pavel Marek. Pojmenoval jsem klučíka Vojtěch a mám k tomu své důvody. Vzpomeňme skromného pražského dárce Vojtěcha Nováka, majitele obchodu Květiny Novák, který svoji hlavu podniku Lenku Barákovou pověří obdarováním spolku Babybox vždy, když je nejhůř.
Vojta je zcela zdravý, měl modré džíny a červený svetr na prsou s obrázkem, na hlavě teplou modrou čepici přivázanou pod bradou tkanicemi. Na fotce z babyboxu se tvářil přívětivě, žádná panika. Po levici si nesl do světa složku papírů v igelitových deskách. Zase přidělá práci úředníkům.
Letošní 19. nechtěné děťátko je druhým českolipským, obě z roku 2019. Holek je tuším celkem111, kolik je kluků..?
Ať žije Vojtěch Čekolipský! Ať žije Vojta Novák, majitel Květiny Novák. Ať žije dvoustovka, jejíž jméno je dávno zabukované! Mužské i ženské!
Babydědek Lu

 

Moje absurdní novoročenka pro rok 2020!

27.12.2019
Připadá vám, moji milí, taky paradoxní pochlubit se na obrázku novoročenky fotografií s odloženými dětmi?!
Při nedávném natáčení pořadu 168 hodin České televize s desetiletou svou "klientkou" jsem dokonce ronil slzy, když mi řekla: "Mám tě ráda!"
Babydědek Lu

Kliknutím zvětšíš.
Kliknutím zvětšíš.
 

Novoročenka Jiřího Žáčka

Zdraví, štěstí, klidný spánek, svátky plné radovánek přeje Jiří Žáček

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Novoročenka Karla Sýse

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Přání Dušana Spáčila

D-Day (aneb Jednou o Vánocích)
Obloha byla modrá
jako je
Ten nahoře
Moudrý
Z polí vál větřík
jako by
Ten dole
pustil ve sklepě větrák
Ale stejně
se začaly snášet vločky!
Rozhlas triumfálně oznamoval
že miriády
malinkých bílých parašutistů
už dobyly všechna náměstí
když Anička zavýskla:
„Padá andělské peří!“
Bylo to tak hlasité
že nahatý archanděl Michael
si na výsostech
polekaně zakryl rozkrok
-(a to přesto že v něm nic
podstatného nemá)
a archanděl Gabriel
si rozčíleně mumlal pod fousy
„Sakra takhle nás oškubat!
To by mě zajímalo
co ti lidi zase Šéfovi
za ty Bílé Vánoce slíbili!"

Ať se nám ty Svátky vydaří!
Přeji Vám všem hodně štěstí a zdraví v Novém roce 2020
Dušan Spáčil

 

198. děťátko je klučík v babyboxu jihočeské záchranky v Českých Budějovicích!

Dvířka budějovické bedýnky vrzla v 10:29 ve čtvrtek 12. prosince 2019. První děťátko v bedýnce byla v roce 2018 holčička Ivanka (Stráská), druhé, jak jinak, se jmenuje Marek (Slabý) po řediteli záchranky, který mi do své svatyně dovolil babybox instalovat. Měl opravdovou radost, když jsem mu zprávu zavolal. Klučík byl nahý, ale čistý, zabalený jenom v bílé látce, podle MUDr. Zuzany Hrubešové, která jej převážela na neonatologii do nemocnice, byl na první pohled zdravý. Oblékli jej do zahřívací folie a na cestu uložili do ,,vajíčka". Letošní 18. děťátko upravilo skóre kluci vs. holky na 87:111. Ať žije Marek! Ať žijí Markové oba! Babydědek Lu

 

Karel Sýs nabízí svoji další novou knížku!

Nakladatelství FUTURA právě vydalo
prozaickou knihu Karla Sýse
Osudy dobrého básníka K. za studené války
/Z deníku politického (s)prostopášníka/
Kniha má 228 stran, ilustrace Jan Weber.
Pokud máte o knihu zájem, napište na adresu:
FUTURA
Politických vězňů 9
110 00 Praha 1
nebo:
nakladatelstvi@futura.cz
telefon: 222897111
Děkujeme za Vaši přízeň.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Jiří Źáček vydal knížku Café Robinson!

Fotografiemi Jirkovy verše doprovází František Dostál a knížku vydalo Nakladatelství Šulc - Švarc, s. r. o. Já ji nekupoval, dostal jsem ji při obědě v restuaraci Na Nebozízku na Petříně.
Ptáte-li se, proč Nebozízek, odpovím - její majitelé Milena a Luděk Láryšovi jsou mí přátelé a báječný oběd s výhledem na Prahu a Hradčany je doprovázen vlasteneckými pocity.

Ludvík Hess

Titul knihy Martin David.
Titul knihy Martin David.
 

Karel Sýs vydal knížku Velká inventura!

Verše Karla Sýse doprovodil kresbami Jan Weber a knížka vyšla páčí Nakladatelství WEBER - GSW. Finančně ji podpořil Středočeský kraj.
Nekupoval jsem ani Karlovu knihu, dostal jsem ji při společném obědě Sýs - Žáček - Hess na petřínském Nebozízku. Proč zrovna Na Nebozízku jsem už vysvětlil - jsou tam milí Milena a Luděk Láryšovi a všechen personál, báječná jídla a výhled na Hradčany a na Prahu. Děkuju všem jmenovaným.
Ludvík Hess

 

Alenka Vávrová vydala knížku Tři čtvrtě na smrt

Knížku ilustroval Jiří Slíva a vydal ji Milan Hodek v Hradci Králové. Alenka ji věnovala k 270. výročí narození Johanna Wolfganga Goetha, Františkovým Lázním a Komorní hůrce, Věčné touze a Lu, krásnýmu chlapovi a Divokému vínu. Pravda, poslední slova připsala rukou, ale o to jsou jistě cennější.
Ludvík Hess

 

Eva Frantinová vydala další knihu

Vážení přátelé,
právě jsem vydala knihu pamětí Hladce a obrace.
Pokud máte o knihu zájem, napište mi na adresu:
Eva Frantinová
Máchova 15
120 00 Praha 2
nebo:
evafrantinova@seznam.cz
Děkuji za Vaši přízeň a podporu.

 

Vyšla Dámská jízda! Nekupte to

Nakladatelství Kmen, spol. s r.o., Nová 325, 68352 Křenovice
info@nakladatelstvi-kmen.cz
vydalo knihu Dámská jízda, v níž je i několik autorek Divokého vína.

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Pavel Hudec Ahasver má dnes 78!

Fotograf se narodil na Slovensku, ale vystudoval FAMU v Praze. Poznali jsme se na legendárním Hanzlberku, v domě Pod Vyšehradem 14, v němž sídlila pražská umělecká kolonie. Bylo to asi v roce 1966, kdy jsem na Hanzlberku přespával se svou první ženou Naďou Stibitzovou, nyní filmovou režisérkou Nadjou Seelich, žijící ve Vídni.
Hanzlberk byl dům divokých scén a dramat a Pavel Hudec je rád zvěčňoval. Přiznávám, že takové spektakly, jakých jsem byl svědkem na Hanzlberku, přesahovaly moje tehdejší zkušenosti.
Pavlova krásná dcera Dita Hudcová provozuje obchůdek se starožitnostmi v Prokopské 3, pražské malostranské ulici, nesoucí jméno Antique Ahasver, tel. 608203735, a prodává mimo jiné i Pavlovy fotografie, jež vlastnoručně zarámoval.
Blahopřeju k narozeninám, milý Pavle!
Ludvík Hess

Pavlova nejznámnější fotka - babička s kopretinami
Pavlova nejznámnější fotka - babička s kopretinami
Oslavenec
Oslavenec
Máme s Pavlem stejný vkus
Máme s Pavlem stejný vkus
 

Zemřela Ivana Pavlová

Akademická malířka Ivana Pavlová byla "tajemnicí" redakce Divokého vína. Vyřizovala korespondenci v redakci, komůrce 2 x 3,5 metru V Jirchářích 4 v Praze 1. Spolu s ní tam úřadoval Petr Cincibuch. Angažmá probíhalo po dobu asi dvou let koncem šedesátých let a počátkem let sedmdesátých. Její tvorbu jsem publikoval v Divokém víně a rytiny vyšly i v Antologii Divokého vína 1964 - 2007.
L. H.

 

Jindřich Štreit dostal cenu Unie českých spisovatelů!

Dodatečně přináším fotografie z předání.

Jindřich Štreit
Jindřich Štreit
Karel Sýs, předseda Unie, uprostřed.
Karel Sýs, předseda Unie, uprostřed.
Všichni. Skoro.
Všichni. Skoro.
 

Jindřich Štreit dostal cenu Unie českých spisovatelů

Dokumenty věčnosti Laudatio na Jindřicha Štreita Zachytit, popsat, alespoň v hrubých rysech přiblížit tvorbu a životní pouť fotografa Jindřicha Štreita je v podstatě nad možnostmi tohoto laudatia. Kdybychom hledali to podstatné, to charakteristické, otevře se před námi nejen bezbřehá fotografická tvorba, ale také velmi záslužná pedagogická i organizátorská práce. Jen z hlediska kvantitativního bychom mohli jmenovat vydání 38 autorských knih a bezpočet katalogů a více knih, které svými fotografiemi ilustroval. Kniha Kde domov můj o lidech bez domova získala 1. cenu v evropské soutěži a 1. cenu v soutěži Nejkrásnější kniha v roce 2017. Jindřich Štreit uspořádal více než 1400 samostatných výstav u nás i v zahraničí. Jednou z těch posledních je například výstava v Národním zemědělském muzeu v Praze Cykly. Jde o velkoformátové snímky, které konfrontují zemědělství před změnami roku 1989 se současností. Samozřejmě se jedná o proměny strojů, proměny krajiny, ale tak jak je Štreitovi nejvlastnější, jde o člověka v prostředí, kde pracuje a žije. Jedná se o konkrétní oblast, kterou autor velmi intimně zná, totiž o Bruntálsko a Olomoucko. Autor jako by se obloukem vracel ke svému domácímu prostředí i tematice. Celoživotně však hledá, a to velmi neúnavně, nové kraje, ale především novou, jinou podobu lidské tváře a to, co se za onou lidskou tváří skrývá. Nevyhýbá se, ba právě naopak, vyhledává, netradiční prostředí a situace. V posledním období to jsou také lidé žijící netradiční život, žijící na okraji většinového proudu. Takový je cyklus Ze tmy do světla, který zachycuje vztah vězňů a kaplanů nebo vůbec poslední cyklus…. s láskou…..o domácím hospici. Jsou to i sociální témata jako handicapovaní, které představila výstava nazvaná Ruka pro život, instalovaná v budově Senátu, tak z letošního roku cyklus nazvaný Na urgent, který vznikl v olomoucké nemocnici. Neměli bychom také zapomenout na výstavy skupinové, kterých je bezpočet a především na mezinárodním poli reprezentují to nejlepší z české fotografické tvorby. Tvorba Jindřicha Štreita je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách u nás i ve světě. Na téma jeho tvorby i životních osudů bylo natočeno také několik filmů. Například v roce 1990 film Jana Špáty nazvaný Mezi světlem a tmou, v r. 2006 Aleše Koudely film Jindra ze Sovince, v loňském roce film Libuše Rudinské Na tělo, až po letošní projekt Kamila Zajíčka a Štěpánky Bieleszové zabývající se Štreitovými aktivitami v Sovinci, film, Jindra ze Sovince, který získal 1. cenu v ČR a 3. cenu na světovém festivalu v Šanghaji. To by byl jen pouhý zlomek z hlediska kvantitativního. Cesta Jindřicha Štreita k domácímu a zahraničnímu úspěchu zdaleka nebyla snadná, možná i proto tak rozumí svým námětům, proto jej celoživotně zajímají především ti méně úspěšní, často až na okraji společnosti. Za své životní poslání považuje prostřednictvím svých jedinečných výtvarných prostředků, své fotografie, poukázat na problémy jedince, v podstatě však celé společnosti, a to nejen v nedávné minulosti, ale také se kriticky dívá na náš současný svět. I když tato slova zní jako fráze, zdaleka nejsou frází. Hledáme-li základní konstanty života a tvorby Jindřicha Štreita, je to vedle jeho celoživotního zaujetí fotografií také něco naprosto jedinečného, hmotného, je to hrad Sovinec. Tedy nejen hrad, ale genius loci celého kraje. Kdo alespoň jednou tento kraj navštívil, hned tak nezapomene. Pro Štreita je to pevný bod, z kterého doslova dobývá svět. Nejbližší kulturní centrum je Olomouc, kde v roce 1967 vystudoval obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Palackého univerzity. Začínal jako učitel a ředitel Základních devítiletých škol, pracoval v knihovně, ale také jako dispečer Státního statku po politických problémech. Po roce 1989 působí jako vysokoškolský pedagog FAMU, VŠMU v Bratislavě/Dr. h. c./ a profesor Slezské univerzity v Opavě. Přímou součástí jeho existence je veřejná práce v kultuře v tom nejširším slova smyslu. Pojmem se staly výtvarné přehlídky, které organizoval v Sovinci. Byly to desítky výstav předních výtvarníků, z nichž někteří právě v 70. a 80. letech nebyli v centru zájmu kulturní politiky. Byla to vždy zajímavá setkání a to nejen z hlediska výtvarného. Osobně jsem se právě díky těmto výstavám setkala například s tvorbou autorů, kterou bych v rámci oficiální výstavní činnosti tehdy nepotkala. Jmenujme alespoň některé. Stanislav. Kolíbal, Adriena Šimotová, Václav Boštík, Tvrdohlaví, Karel Pauzer Hana Purkrábková, Miroslav Šnajdr, Bohuslav Reynek a řada dalších. Tyto aktivity a řadu dalších v následujících desetiletích považuje Jindřich Štreit za jistou samozřejmost. Jeho stěžejní význam je však bezesporu ve vlastní výtvarné tvorbě. Bývá charakterizován jako dokumentární fotograf. Toto tvrzení by si snad vyžadovalo malou korekci. Na první pohled se sice jedná o dokumenty zabývající se nesmírnou tematickou šíří a růzností, pro kterou je společný silný sociální podtext, avšak není to typický dokument. Ve většině je zde patrný silný autorský záměr, objevují se autentické záběry ze života s vytříbeným výtvarným citem. Tím tyto fotografie nabývají další rozměr. Jsou to například cikánské rodiny, záběry z venkovského prostředí moravského severního pohraničí, především z počátků 70. let. Dlouhodobě jej přitahuje prostředí vězení, také těžké práce nejen na polích, ale také v továrnách (cyklus Ocelový svět, Vítkovice, Třinecké železárny). Věnuje se rovněž sakrálním tématům, cyklus Brána naděje nebo velikonoční výstava v Emauzském klášteře v Praze, kterou koncipoval s architektem Václavem Hlaváčkem a jeho synem Vojtěchem. Jindřich Štreit pojal tradiční téma, Křížovou cestu, tolikrát zpodobenou v různých epochách, poněkud jinak. Nic to však nezměnilo na hodnotě, zajímavosti vystavených čtrnácti fotografií, tedy čtrnácti zastavení. I vlastní instalace byla netradiční. Téma utrpení Krista bylo v pozadí, na některých fotografiích pak vůbec nefigurovaly atributy vážící se k tématu. O to působivější jsou portréty, tváře neznámých lidí. Vlastně vždy jde o rozhovor mezi autorem a zpodobnělými, především v situacích zdaleka ne deklarativně pozitivních. Přesto Štreit nevyužívá prvoplánových prostředků navozujících drama situace. Je si sám vědom nebezpečí v rámci zpodobňování těchto námětů. Vždy se snaží seznámit v širším kontextu s tématem, pochopit, procítit, avšak nepodlehnout emocím. Tento přístup jej chrání před prvoplánovým sentimentem, a právě proto jsou jeho fotografie tak silné, pravdivé… Unie českých spisovatelů se přidává k těm, kdo oceňují neobyčejný, jedinečný přínos tvorby Jindřicha Štreita nejen do pokladnice domácí výtvarné tvorby, ale i té tvorby, která překročila plot domova. Věra Beranová

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 >