DIVOKÁ VINICE, aktuálně

27.01.2026 - Bída muzeí

Nedávno bylo znovu otevřeno Muzeum Prahy na Florenci. Rekonstrukce prý přišla na 300 milionů korun! Byly dobře investované? Pochybuje o tom třeba Ivana Kalinová, která o tom napsala komentář do Lidových novin. Uvádí v něm třeba: „Muzeum Prahy nyní nevystavuje jediný exponát vyjma Lang... Více »

25.01.2026 - Alena Kučerová umřela.

Grafička, výtvarnice a moje kamarádka Alenka Kučerová zemřela v devadesáti letech. Kr... Více »

19.01.2026 - Lubomír Brožek představuje svou knihu Bistro Utopie

... Více »

19.01.2026 - Vyhlášení literární soutěže „Hořovice Václava Hraběte 2026“

Tato soutěž má za sebou již 16 bienále a za dobu své existence si získala mezi začína... Více »

18.01.2026 - Nenechte se vyšachovat!

14.01.2026 - Eva Frantinová vzpomíná na Marcelu Chmarovou

12.01.2026 - Rostislav Opršal o knize Jin a young Dušana Spáčila

10.01.2026 - Nástup Supermanů

04.01.2026 - Dana Janotová o Pavlu Beranovi

Slovo úvodem

Jak dobří holoubci se vracejí praotcové básníci Divokého vína. V čísle 69 uvádím na pokračování verše z knížky Karla Sýse Apokalypsa podle Joba. Svoje zcela nové básničky mi poslali Jiří Žáček, Jaroslav Holoubek a Dušan Spáčil. Nepodařilo se mi přesvědčit Petra Cincibucha, přestože jsem mu první tři slova básničky nadepsal: zima, láska, hrob…
Celým číslem vás provázejí obrázky Milana Kuzici, jehož tvorbu rozdělím podle výtvarných oborů na malby, světlografie a sochařství, kterého si odjakživa vážím nejvíce. Navíc je zcela jednoznačné, že s Milanem Kuzicou nás spojuje stejná vize žen – co nejhubenějších a s co nejdelšími končetinami.



Těsně před uzávěrkou čísla mi přišlo smuteční oznámení o smrti JUDr. Karola Stome. Abych zůstal věren tradici, napíšu mu nekrolog, přestože Karol nikdy žádné básničky nepsal a obrázky nemaloval. Do historie Divokého vína se zapsal v roce 1972, kdy mne zastupoval ve chvíli osudového konce tištěného Divokého vína (1964 – 1972). Zatímco já jsem trávil noc v cele předběžného zadržení v Bartolomějské ulici, Karol byl přítomen domovní prohlídce v mém bytě. Policie se rozhodla, že s sebou odnese celý archiv, a Karol pedantsky trval na tom, aby každý papír, tedy i každá básnička, byly uvedeny do seznamu zabavených písemností. Potvrdil tím svoji pověst advokáta – přitěžující okolnosti, protože archiv čítal desítky kilogramů papíru. K ránu se advokát přitěžující okolnost Karol Stome a k smrti znavení policisté dohodli na kompromisu – básně budou zabaleny do balíků, balíky zapečetěny a policie potvrdila pouze jejich počet odvezený z mého bytu.
Karol Stome se původně jmenoval Štěpánek. Bláhově se domníval, že přijme-li příjmení své mladé krásné ženy, podaří se mu vymanit se ze středu zájmů československé policie. Dokonce opustil hlavní město Prahu a usadil se v Domažlicích, kde nadále provozoval advokacii pod jménem Stome.
Karol rád zdůrazňoval, že jeho Alena má oči jako srna. Po desítkách let přiznávám, že jsem měl možnost do očí srny nahlédnout zblízka.
Proč to všechno píšu..? Přece abych Karolovi zajistil, že tenhle nestandardní nekrolog zůstane uložen v archivu Národní knihovny Praha. Jinak se obávám, že mu nesmrtelnost nezajistím.

Váš L. H.