literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Dušan Spáčil o Jaroslavu Seifertovi

Jaroslav Seifert jako novinář, aneb těžký úděl intelektuála
Po Jaroslavu Seifertovi zůstalo nejen veliké množství nádherných básní, ale i rozsáhlé dílo novinářské. Nebyl ve své generaci výjimkou. Většina dnes slavných básníků jeho generace občas publikovala články či stati. U Seiferta však šlo o činnost mnohem rozsáhlejší. Značnou část života totiž působil jako redaktor. Byl ostatně jediným z vůdčích představitelů básnické generace dvacátých let, který se bezprostředně živil novinářskou prací.
Sám Seifert o novinařině jednou napsal či pronesl: „Byl jsem mizerný, nespolehlivý novinář, ale práci v novinách jsem měl rád.“ Klasik touto větou značně přeháněl. Po většinu své novinářské kariéry byl spolehlivým a pilným autorem. Zejména jeho články z třicátých let stojí dodnes za přečtení. Například Ranní noviny, kde vedl několik let celou kulturní stranul, podávají díky tomuto novináři a básníkovi mimořádně plastický obraz své doby. Jeho polemiky mají často až překvapivě nadčasovou platnost.
Jen některé články z období, kdy byl redaktorem Národní práce, a poté texty z počátků komunistické totality po roce 1948 připomínají, jak těžký bývá úděl citlivých intelektuálů, když se ocitnou ve víru velkých dějin.
Kam, jak a o čem Jaroslav Seifert psal?
Jak je dobře známo, byl počátkem dvacátých let komunistou. Do Komunistické strany Československa vstoupil ve stejném roce, kdy mu vyšla první básnická sbírka Město v slzách. Dnes se na tento krok možná díváme s určitým podezřením, v atmosféře dvacátých let však šlo o poměrně přirozenou volbu.
Seifert pocházel ze skromných poměrů a přirozeně tíhl k levicovým myšlenkám. Navíc právě tehdy se levice pod vlivem ruské revoluce radikalizovala. Komunismus byl mnoha lidmi vnímán jako naděje na spravedlivější svět, a proto přitahoval zejména mladou generaci. Rudou legitimaci si nepořídil jen Seifert, ale také většina jeho přátel z Devětsilu.
Také své první tvůrčí zaměstnání získal v prostředí komunistického hnutí. Pracoval jako nakladatelský redaktor v Komunistickém nakladatelství. Do Rudého práva a Rovnosti tehdy přispíval externě. Jak už to u mladých rebelů bývá, šlo často o kritické glosy a drobné články dovedené někdy až na hranici absurdity. Už tehdy však dokázal napsat i velmi dobrý fejeton.
Seifertovy komunistické začátky se později výborně hodily normalizační propagandě. Po udělení Nobelovy ceny se režim snažil představovat Seiferta jako „svého“ člověka, byť podle oficiální interpretace ke stáru poněkud „pomýleného“.
Ve skutečnosti však Seifert opustil komunistická dogmata poměrně brzy. Zlom přišel už v roce 1929, kdy se společně s dalšími levicovými spisovateli připojil k takzvanému Manifestu sedmi namířenému proti Gottwaldovu vedení strany a proti její bolševizaci.
Manifest podepsali také Ivan Olbracht, Helena Malířová, S. K. Neumann, Josef Hora, Marie Majerová a Vladislav Vančura. Za svůj postoj byli ze strany vyloučeni. Někteří se později ke komunistům vrátili, Seifert však už nikdy. Levicového pohledu na svět se nevzdal, ale přiklonil se k sociální demokracii.
Právě tehdy se také poprvé stal skutečným profesionálním novinářem. Získal místo v deníku Právo lidu.
Jeho novinářské tvorbě odchod z dogmatického prostředí komunistického tisku jednoznačně prospěl. Publikoval v Právu lidu, Večerníku Práva lidu, Ranních novinách, kde v letech 1933 až 1938 vedl kulturní rubriku, v Pestrých květech, které řídil v letech 1930 až 1932, v Literárních novinách a v řadě dalších periodik.
Dělal novinařinu všeho druhu. Dodnes stojí za přečtení jeho glosy, fejetony, recenze a především polemiky. Krátce působil dokonce jako soudní zpravodaj. U soudu byl v této roli údajně jen několikrát a později s nadsázkou vyprávěl, že tohle opravdu není práce pro něj a že by raději šel kopat uhlí.
Seifert v Ranních novinách a polemikách třicátých let
Podstatnou část Seifertovy novinářské práce ve třicátých letech tvořily polemiky. Na rozdíl od období, kdy působil v komunistickém tisku a musel se podřizovat stranické disciplíně, vedl nyní spory prakticky se všemi politickými proudy. Kritizoval komunisty, s nimiž se rozešel, stejně jako pravicové strany, především agrárníky.
Nejčastějším terčem jeho útoků však byli čeští fašisté. Ve fašismu, německém i českém, správně rozpoznal jedno z největších nebezpečí své doby. Současně postupně vystřízlivěl i ze svého někdejšího obdivu k Sovětskému svazu. Se stále většími obavami sledoval politické procesy a represe, které v Sovětském svazu probíhaly.
Tyto spory nevedl pouze prostřednictvím novinových článků. Vedl je také básněmi. V Ranních novinách totiž pravidelně publikoval aktuální verše reagující na události dne. Psával o všem možném, od fotbalových zápasů Sparty a Slavie až po občanskou válku ve Španělsku.
Právě tyto básně přinášely Ranním novinám mimořádnou popularitu. Mnozí čtenáři si noviny kupovali hlavně proto, aby si přečetli nový Seifertův text. Básně tehdy oslovovaly širší publikum než jeho publicistika.
V několika těchto verších se navíc otevřeně vyjadřoval ke stalinskému teroru. Pozoruhodným příkladem je báseň Moskevský proces. Vyšla původně v novinách, avšak když Seifert později sestavoval knihu Zpíváno do rotačky, do souboru ji nezařadil.
Co si můžeš přečíst v novinách,
je hra, jíž uvěřit se nedá,
a scény, z nichž jde hrůza, strach,
všeptává nápověda.
To, co si můžeš přečíst v novinách,
je hra, ať svět se baví.
Jen konec, lidské krve pach,
je bohužel však pravý.
Seifert tedy už tehdy, sice nepřímo, ale zcela srozumitelně, zpochybňoval oficiální sovětskou verzi procesů, které tehdejší komunisté obhajovali.
Verše, polemiky a veřejné spory
Seifert se ovšem nevyjadřoval pouze k Sovětskému svazu. Reagoval prakticky na všechny významné domácí i zahraniční události. Psal o smrti Tomáše Garrigua Masaryka, o španělské občanské válce, o nástupu evropských diktatur a často vstupoval také do sporů s významnými osobnostmi českého veřejného života.
Polemizoval například s názory Karla Čapka či Ferdinanda Peroutky. Jeho kritika bývalých spolustraníků v KSČ přitom postupně sílila a přestávala být pouhou rozmíškou mezi někdejšími přáteli.
V glose Kulturní týden dokonce přirovnal praktiky komunistické strany k metodám nacistického Německa. Připomínal, že českoslovenští komunisté posílali do Moskvy udání na české levicové autory a hodnotili jejich ideovou spolehlivost.
Měl na mysli třeba Josefa Horu, který napsal ze svých cest knihu Itálie: „V rukou Italii, žalovali v rudém Kremlu diktátoru Stalinovi vůdcové českých komunistů na básníka Horu, že nenapsal dosud knihu o SSSR, ačkoliv i tuto zemi navštívil. Byl to začátek tažení KSČ proti kultuře a proti duchu, něco podobného, co provádí dnes Hitler v Německu.“ napsal Seifert.
Z dnešního pohledu je pozoruhodné nejen samotné srovnání stalinismu s nacismem, ale také skutečnost, že je vyslovil člověk, který ještě o několik let dříve patřil k výrazným osobnostem komunistického kulturního prostředí.
Zajímavé rovněž je, že tuto kritiku Seifert nepodepsal svým jménem. Důvody neznáme. Je možné, že si nechtěl z bývalých soudruhů dělat otevřené nepřátele. Faktem však je, že ve třicátých letech publikoval pod vlastním jménem jen poměrně zřídka.
Používal různé značky a zkratky, například „-fert“, „-js“ nebo prosté „-s“. Některé články dokonce vycházely zcela bez podpisu.
Je přitom třeba mít na paměti, že ačkoli se Seifert ideově od komunistů vzdálil, v osobní rovině si s mnoha bývalými soudruhy zachoval dobré vztahy. Opakovaně oceňoval literární význam S. K. Neumanna, přátelil se s Vladislavem Vančurou a řadou dalších autorů, kteří zůstali komunistickému hnutí věrní.
O ženách, literatuře, o všem
Bylo by však omylem představovat si, že Seifert ve své novinářské tvorbě především politizoval nebo se zabýval pouze literaturou. Psal prakticky o všem, co považoval za zajímavé nebo důležité.
Často se vracel také k jednomu z ústředních motivů své poezie, k ženám. K ženskému údělu se vyjadřoval s typickou směsicí obdivu, něhy i sebeironie. Dokázal být překvapivě sebekritický, jak ukazuje například tato drobná úvaha:
„Ty tam jsou tyto galantní doby rytířské! Po boku nehoupá se mi ani meč, ani kord, na koni také jezdit neumím. Způsobů rytířských jsem z valné části prost. Včera v tramvaji zabral jsem se zuřivě do čtení novin, abych nemusel viděti paní, která v plném voze stála nade mnou.“
Právě podobné texty ukazují Seiferta v jiné poloze než jako básníka, polemika či veřejného intelektuála. Objevujeme v nich pozorovatele každodenního života, vybaveného jemným smyslem pro humor i schopností udělat si legraci sám ze sebe.
Protektorát a Národní práce
Zlatá doba Seifertovy žurnalistiky skončila okupací Československa nacistickým Německem. Nastalo období, na které básník pravděpodobně nevzpomínal rád.
Nadále sice působil jako novinář, tentokrát v listu Národní práce, avšak podmínky byly zcela jiné než za první republiky. Ve svých článcích se často obracel k českým dějinám a snažil se čtenářům připomínat hodnoty, o něž bylo možné se opřít i v těžkých časech.
Jenže protektorátní realita byla neúprosná. Po vyhlazení Lidic a během heydrichiády žila celá země ve strachu. V Kobylisích téměř denně zněly výstřely popravčích čet a lidé si dobře uvědomovali, že za sebemenší projev odporu může následovat smrt.
Právě v této době se Seifert dostal do jedné z nejtěžších životních situací. Z existenčních důvodů zveřejnil několik článků, které vyjadřovaly loajalitu vůči protektorátnímu režimu. Patřil mezi ně i text odsuzující atentát na Reinharda Heydricha.
Literární kritik Jan H. Vitvar ve své recenzi čtrnáctého svazku Seifertových sebraných spisů k tomu napsal:
„Je jasné, že někdejšího antifašistu a autora protiválečné alegorie Kamenný most k úvodníkům podepsaným plným jménem donutil strach ze zvěrstev páchaných po Heydrichově smrti. Není ovšem jasné, nakolik mu do textů zasahovali cenzoři. Každopádně Seifertovy pověstné básnické metafory v novinách střídají politické fráze. Autor se po atentátu děsí, „kam dospěl národ, tak neodpovědně pohrávající si se svým vlastním osudem“. Benešovu londýnskou vládu viní z „cynických zločinů“, Čechy chystá na nutnou „převýchovu lidu“ pod patronací vítězné německé armády – a ve většině textů jen květnatějšími větami tlumočí kolaborantská slova protektorátního ministra osvěty Emanuela Moravce.“ Tolik komentář pana Vitvara. Dodám k tomu, že si zkrátka dovedeme dost těžko představit jak těžko bylo křehkému básníkovi v této době.
Konec okupace
Tato tragická a do jisté míry absurdní etapa Seifertova života skončila až v květnu 1945.
Dne 6. května převzalo Revoluční odborové hnutí (ROH( vydavatelství Národní práce a noviny byly přejmenovány na Práci. Ve stejných dnech zažil Seifert událost, při níž šlo doslova o život. Patřil mezi skupinu rukojmích, které Němci zajali a pod hrozbou zastřelení požadovali vyměnit za své příslušníky.
Nakonec vše dopadlo dobře a Seifert krizi přežil.
Nastala přitom zvláštní historická ironie. Ve stejné redakci, kde ještě nedávno musel publikovat texty odpovídající požadavkům okupační moci, nyní vítal návrat svobody. Ve svých článcích nadšeně zdravil návrat exilové vlády a prezidenta Edvarda Beneše, kterého označoval za „prvního občana republiky“.Psal rovněž, že bylo doslova národní povinností „sabotovati každou práci a každé úsilí, které by upevňovaly válečnou moc německou Kritik Jan H Vitvar to komentuje dost nemilosrdně. „Ano, Jaroslav Seifert musel projít těžkou fází pokrytectví.“ K tomu se však sluší dodat, že ve stejné době, kdy básník existenčních důvodů v Národní práci potupně kličkoval, napsal a vydal velmi statečné verše, za něž mu za nacismu hrozilo hrdelní potrestání. Zkrátka – zvláště my starší, co jsme zažili totalitu, docela dobře chápeme, jak složité to básník v té době asi měl, a to jsme naštěstí nemuseli čelit podobně bezvýchodné situaci jako Seifert, který ve stejné době, kdy musel psát své úlitby režimu, zjistil, že Němci zabili jeho přítele Vladislava Vančuru.


Po válce a po únoru
Bývalí redaktoři Národní práce to neměli lehké ani po osvobození. List totiž během protektorátu sloužil jako oficiální tiskový orgán Národního souručenství, organizace, která představovala režimem podporovanou podobu českého veřejného života pod nacistickou nadvládou. Tato skutečnost se po válce stala předmětem důkladného zkoumání.
Šéfredaktor novin byl odsouzen k smrti a popraven. Také Jaroslav Seifert se ocitl před soudem.. V roce 1945 byl obvinění z kolaborace zproštěn.
V osvobozené republice se opět přihlásil k sociální demokracii. Podporoval rovněž Kulturní svaz, organizaci blízkou národním socialistům, která si uchovávala kritický odstup od komunistických metod a představ o řízení kultury.
Únorový převrat ale Seifert neodsoudil, dokonce jej opatrně podpořil. V anketě Lidových novin v roce 1948 třeba prohlásil.“ Vždycky jsem byl pro jednotu dělnictva, jak bych nevítal, jestliže tak dobrovolně a tak spontánně se vysloví pro jednotu celý národ!“. Opět zacituji Vitvara: „Po boku (komunistům loajálních)„českých kulturních pracovníků“ vyjíždí hledat „hrdiny příštích literárních děl“ do továren, oslavuje banální budovatelské básničky a omlouvá se („když přičichl trochu důvěrněji k potu dělnické práce“), že kdysi lehkomyslně rýmoval, jak se z plzeňské Škodovky valí černé mraky dýmů.“
Brzy ale pochopil, že únorový převrat nic dobrého nepřinese. Odmítl vstoupit do Svazu československých spisovatelů, který nahradil Syndikát českých spisovatelů jehož byl členem. A články přestal úplně psát. V roce 1949 odešel do invalidního důchodu. Dále se už věnoval jen literatuře.
((text přednášky Dušana Spáčila, na akci Klubu českých a slovenských spisovatelů a Městské části Prahy 3, Jaroslav Seifert: poezie, svědomí a paměť národa.)

Jsem rád, že nejsem ministrem

Tak přemýšlím, jak by to vypadalo, kdybych se stal ministrem kultury místo Klempíře! Ne, netoužím po politické kariéře, ani bych na to neměl. Ale jen tak spekuluji, co by na mě vytáhli. Protože i když jsem spořádaný občan a myslím, že celkem v pohodě přijímaný okolím, určitě by na mě něco měli. Namátkou: že jsem z pochybné komunistické rodiny, že jsem byl na Festivalu mládeže v Moskvě, že jsem byl v SČSP. Že jsem v článcích chválil nejen Nohavicu, ale třeba i Švorcovou, a kamarádil jsem se i se Sýsem. Že jsem dostal cenu v normalizační Sinkulově soutěži pro mladé novináře.
Zkrátka stal bych se zlosynem, i když se celý život snažím být slušňák a snad jsem i něco dobrého udělal. Ale to Klempíř taky. Dokonce, když se podíváte na jeho životopis, udělal toho dobrého dost. Podílel se třeba na hudbě k filmům Snowboarďáci, Rafťáci a Ro(c)k podvraťáků. Zároveň je i autorem scénářů k filmům Czech Made Man a Hranaři. A hlavně byl frontmanem a autorem textů skupiny J.A.R., kterou posluchači zbožňovali a holky jim házely kalhotky.
A mimochodem nebyl komunistou, jen párkrát ze strachu něco zažaloval na jiné. To není nic, čím by se měl chlubit, ale polehčující okolnosti má. Byl mlaďoch v zoufalé situaci. O život nešlo, ale přiznal to a omluvil se.
Zábavné je, že kdyby tehdy místo „práskání StB“ vykradl třeba benzínku, dnes by mu to určitě odpustili. Ale to StB, to je skvrna, kterou u našich „spravedlivých“ nevyčistí ani Vanish. Po čtyřiceti letech. Přitom byl v podstatě obětí policejní zvůle.
Ne, jsem rád, že nejsem ministrem kultury za Motoristy.
P. S. Přečetl jsem si v jeho životopisu, že také dělal marketéra Pirátům. Představil jsem si, jaké by to bylo, kdyby byl tedy ministrem za Piráty. Ale něco mi říká, že by na něj spin doktoři byli hodnější.
Dušan Spáčil

V Nemocnici Tišnov jsme otevřeli 94. babybox.

Ve středu 30. září ve 12 hodin jsme slavnostně otevřeli 94. babybox v nemocnici Tišnov. Tišnov je poblíž Brna, kde byly odloženy dvě desítky nechtěných děťátek. Hlavním dárcem babyboxu je Nadace AGROFERT. Významnými dárci jsou Aku Energy, TRIAS DEVELOPMENT, SCHOTT ČR a obec Česká kubice. Na financích pro babybox se podíleli Město Tišnov, MOUKA TIŠNOV, Subterra a mnoho dalších regionálních dárců z TišnovaTišnova, z okolí a z Brna. Děkuju všem mecenášům, bez nichž by nebyl babybox ani jeden. Děkuji Zdeňku Juřicovi a jeho firmě MONTEL z Náměšti nad Oslavou, kde se babybox zhotovil. Zdeněk jej rovněž instaloval.
Za 21 let existence babyboxy pomohly zachránit 283 dětí. Vy všichni dárci jste se o to zasloužili.
O zřízení 95. babyboxu jednáme v Žatci a v Poděbradech.
Ludvík Hess

Václav Bárta 89!

Václava jsem poznal v polovině šedesátých let v Pionýrském domě v Karlíně. Vedl v tu dobu divadelní soubor INKLEMO, pro který psal písničky i texty. "Pro tvoji osobu napíšu takový poem, že budou paf básníci z venkova i z celý Velký Prahy, Šrámek se probudí a zruší Splav." Píšu z hlavy, pamatuju si. Václav vstoupil do mého života tím, že mi daroval džíny. V té době jsem byl tak chudý, že jsem neměl kalhoty.
Jeho posledním úspěchem je synek Noid, Zlatý slavík. Václav stále píše a skládá. Vycházejí mu nové knížky. Ať žije Václav Bárta!
Ludvík Hess

94. babybox je instalován na Nemocnici Tišnov.

Ve středu 9. září 2026 namontoval Zdeněk Juřica MONTEL Náměšť nad Oslavou 94. babybox v Nemocnici Tišnov, Purkyňova 279. Zdeněk děkuje personálu nemocnice za dobrou spolupráci. Slavnostní otevření babyboxu se uskuteční ve středu 30. září 2026 tradičně ve 12 hodin. Zveme upřímně všechny velkorysé dárce, bez nichž by babybox nebyl.
O zřízení babyboxu projevily zájem dámy z tišnovských novin, Barbora Kovářová, tisková mluvčí města, Zlata Ptáčková a také regionální televize. Spolek děkuje za projevený zájem.

Prohlídka "botníku"

Dušan Spáčil zve na setkání těch, kterým se stýská po Aloisi Marhoulovi. 1. 10. 2026 od 17. hodiny v kavárně Duše v peří, U Půjčovny 1353/8, 110 00 Nové Město

Jindřich Štreit slaví 5. září osmdesátiny.

Milý Jindřichu, k Tvým kulatým narozeninám Ti ze srdce blahopřeji a jako Tvůj bývalý student s vděčností vzpomínám na vše, co jsi mě naučil.
Nezapomínám na ty úžasné časy během studií, kdy jsi nás bez váhání bral s sebou přímo do terénu. Ukázal jsi nám tehdy, že fotografie se nerodí v učebnách, ale mezi lidmi, v centru opravdového života. Fascinovalo mě, že jsi před námi nikdy nic netajil, bral jsi nás s sebou do všech možných prostředí, kde jsme společně fotografovali a dělil se o všechno s naprostou otevřeností. Naučil jsi nás především dívat se na svět kolem sebe s pokorou, empatií a bez předsudků. Tvoje škola nebyla o řemesle, ale byla to hlavně velká lekce lidskosti a úcty k lidským osudům.
Do dalších let Ti přeji neutuchající tvůrčí elán, pevné zdraví a stále stejnou radost z krásných nových fotografií. Ať Tě i nadále provází vnitřní světlo, kterým tak mistrovsky prozařuješ své foténky i životy nás všech. Na dálku připíjím na Tvé zdraví a těším se na naše další setkávání. (PS: název "foténky" je Jindrův pojem)
Daniel Šperl

Fotografie jsou z Danielovy právě vycházející knihy o Jindřichu Štreitovi k jeho jubileu.

Odešel světák

Spisovatel Vladimír Páral, který měl dnes bohužel pohřeb, byl asi jedinou skutečně slavnou osobností (z těch, které jsem osobně poznal), jež opravdu vítala každou zmínku o sobě v médiích. Vždycky sám zavolal, když ho napadl nějaký vtípek, který by stál za zveřejnění – a pak se vždy informoval, kdy „to“ vyjde. Aby si ty či jiné noviny mohl koupit! (Nerad totiž utrácel zbytečně :))
I z každého článku v Blesku měl upřímnou radost, myslím, že větší, než kdyby to byl třeba Respekt. Bulvár četl překvapivě rád, měl všetečné potěšení z pikantních novinek a z kuriozit. Ale nebyla to pouhá povrchnost – měl prostě rád všechno pestré a měl trochu slabost pro pokleslé žánry. Navíc mu imponovalo, že bulvární noviny mají největší tiskový náklad, tudíž zasahují nejvíc čtenářů.
Ještě bych rád připomněl jeden jeho roztomilý povahový rys- a sice světáctví. V naší poměrně čilé korespondenci třeba rád používal angličtinu. Přitom myslím nějak mimořádně dobře anglicky neuměl. Ale dával tím najevo jak je i ve svém věku "in". Nebo vzpomínám jak jsem ho poprvé potkal s holemi - vynaložil značnou energii na to, aby nám dokázal, že to jsou hole na "nordic walking",čili sportovní pomůcka . Vůbec nerad stárnul- na přání k devadesátinám, aby se dožil stovky, odpovídal furiantsky proč "jen stovky"?!Tak to mu už bohužel nevyšlo.
Dušan Spáčil

Veselka Ladislava Kubeše je bez kapelníka.

Ladislav Kubeš měl štěstí - narodil se jako syn stejnojmenného skladatele a kapelníka polek, valčíků, pochodů. Jako syn je všechny zdědil a měl tedy co hrát.
Hudební vzdělání získal na Vojenské konzervatoři v Roudnici nad Labem. Vojenští páni mu nadirigovali kombinaci tubu a kontrabas. Vystudoval Pražskou konzervatoř na kontrabas a stal se členem operního orchestru Národního divadla. Tubu zaměnil za heligon, na který pak hrál se svou kapelou Veselkou. Znali jsme se jistě čtyři desítky let a za tu dobu jsem se o svém klientovi mnohé dozvěděl. Ano, Ladislav Kubeš byl mým klientem - staral jsem se mu především o PR a o reklamu.
Potěšila mě informace, že Ladislav Kubeš viděl telefon poprvé v životě na konzervatoři v Roudnici nad Labem. Pak jsem měl rád historku, jak nechal svého tatínka sedět v autě na náměstí v Soběslavi a když se za několik minut vrátil, tatínek, ani Mercedes, na náměstí nebyli. Našli se až doma v Borkovicích. Na počest svého tatínka vydával a hrál s kapelou jeho skladby a v roce 1995 založil dechovkový festival Kubešova Soběslav. Kapely hrály před tisícovkami nadšených posluchačů. Měl jsem za úkol vyfotografovat a publikovat. Když se nepohodl s radnicí v Soběslavi, založil Ladislav Kubeš festival Kubešovy Borkovice. Kromě reklamy a PR jsem pro něj fotil a graficky upravoval obaly na CD a magnetofonové kazety. Ladislav Kubeš bydlel v Praze, ale měl to štěstí, že zemřel z minuty na minutu ve čtvrtek 14. srpna v domě svých rodičů v Borkovicích. Narodil se také v srpnu před 77 lety.
Ludvík Hess

Zora Wildová má 80.

Zora Wildová publikovala poprvé básničku Postav mi bránu v tištěném Divokém víně, jež vyšlo jako číslo 1/1967. Dodnes si vzpomínám a cituji z básničky, jež vyšla v čísle 5/1968

Hle jsme Géricaultovi Milenci
a Kristovi svědci
a naši rodiče nejsvětější
nás do světa vyvedli po kruhové dráze
my jsme se však odklonili
a kloužeme po spirále na zem
jak anemický list na podzim
a zrovna tolik znamenáme

Zora Wildová vystudovala scenáristiku na FAMU, 15 let pracovala ve filmové distribuci, na konci 90. let externě spolupracovala s ČT, a pro ni tehdy napsala několik scénářů ke vzdělávacím filmům z oblasti starší české historie. Vydala několik sbírek básní. Publikuje ve všech číslech a mluvím o ní jako o nejlepší autorce Divokého vína.
Všechno nejlepší, nejmilejší Zorko!
Ludvík Hess

SP deska Josefa Jaroše se zhudebněnými básněmi

Při příležitosti životního jubilea básníka Josefa Jaroše vyšla SP deska se dvěmi zhudebněnými básněmi v nákladu 6 ks, který je již bohužel rozebrán. Leč k nalezení jsou básně také na YouTube:
https://youtu.be/D61up9qJTbI
https://youtu.be/Rkvvaulag9A
Josef (Ota) Jaroš publikoval v Divoké vínu z kraje sedmdesátých let.

Iloně Pluhařové vyšla knížka Kafkovské immortelly.

...Spojení Kafka–Ščigol–Pluhařová
Přání pana Michaila jsem nakonec splnila. Napsala jsem verše
k jeho Kafkovým obrazům, neboť i já jsem se začetla do Kafkových
pamětí, i mne spoutal svým neviditelným kouzlem, jež přineslo na
svět básně vyvěrající z Kafkova naturelu. Temné a hluboké, drsné
a zdrcující, lavírující na hraně vášně a zoufalství.

Jak nazvat vše, co vytrysklo z pohledu na černobílá plátna s hluboce
zakódovaným významem? Hledala jsem slovo neobvyklé, drsně
znějící, tajemné a hluboké, v působení kafkovském překvapující.
Za jednoho temného večera, nejspíš s duchem Kafky za oknem, mi
vytanul v mysli výraz Immortelly. Název sbírky jičínské spisovatelky
Irmy Geisslové (1855–1914), přesně vystihující můj úkol svým zněním
i významem.

Slovo imortela, francouzsky slaměnka, označuje květinu, která
nevadne ani po usušení, metaforicky pak lze chápat tento výraz jako
označení pro nesmrtelné dílo či nekončící prožitek.

Kafkovské immortelly tedy přinášejí nesmrtelné téma Franze Kafky
s nekonečným prožitkem jeho znesmrtelnění v obrazy Michaila
Ščigola, za doprovodu veršů ve stylu básnické zkratky. A jelikož psal
Kafka německy, nebylo možné jinak než vytvořit i německou verzi
básnického vyjádření.

Eva Hrubá alias Ave Aburh mi poslala svou knížku básní Něžná nahota pravdy.

Takovou knihu básní jsem ještě nikdy neviděl. Má formát A6 a čítá pět stovek stránek. Pevná vazba má všechny náležitosti, včetně kapitálku. Kniha je vyzdobena fotografiemi, jejichž autorkou je taky básnířka. Z dřívější komunikace vím, že Eva Hrubá nepoužívá počítač, ale své texty píše do mobilu. Evě vyšla celá řada knížek. https://www.ave-aburh.cz/

Webmaster doporučuje

Každá báseň má mít svůj nadpis. Pokud si autor neví rady, napíše ***. Ale pokud někdo píše jednu sloku za druhou, nemůže čekat, že někdo bude luštit, kde jedna báseň končí a druhá začíná. Stejně tak každý verš má končit novým řádkem. Tedy pokud někdo místo aby stiskl klávesu enter, posune konec sloupce, nemůže se divit, že to někdo považuje za jeden verš, ačkoliv vizuálně je to veršů více.

Prosím pro příště. Ať autoři dodržují jednoduchá pravidla:
Každá báseň nechť má nadpis. Jakýkoliv. Třeba ***.
Mezera mezi slokami ať je jeden prázdný řádek. Naformátovat mezery za odstavce je hezké, ale to je jen vizuální odsazení.
Mezi básněmi nechť jsou alespoň dva prázdné řádky.

Jsou to pravidla prostá a většina autorů je intuitivně dodržuje. S jejich texty pak není problém.

V SCHOTTU pokřtili Libora odloženého do kolínského babyboxu.

Management společnosti SCHOTT Lanškroun symbolicky pokřtil 283. děťátko nalezené v babyboxu. Chlapeček dostal jméno po řediteli společnosti - Libor. Po Daniele je to už druhé "šoťácké" dítko a my mu přejeme, aby v budoucí rodině vyrůstal obklopen láskou a čekaly ho jen samé krásné dny.

Básník Ondřej Bos přispěl na babyboxy.

Ondřej Bos pravidleně přispívá svými básněmi do Divokého vína. Tentokrát se rozhodl přispět i finančně na babyboxy. Jeho dcera studuje na libeňském gymnáziu, kde jsem strávil studentská léta i já. V roce 1964 jsme tu s Mílou Machálkem založili časopis Divoké víno, čehož je památkou broznová destička umístěná u hlavního vstupu.

Zeptal jsem se pravidelné dárkyně Zdeňky Jelínkové, proč přispívá na babybox.

Dobrý den či už i večer Vám přeji pane Ludvíku:-) dost jste mě tím emailem zaskočil, ale odpovím Vám:
Letos v lednu mi už bylo 75 roků. Bydlím v bytovém areálu pro soběstačné seniory. Bydlím v bytě sama, ale mám tu kamarádky a přátele, už i tady ve vesnici. Od ledna 2026 mě jaksi víc zlobí zdraví. Chodím už 12. rokem o 2 francouzských holích, mám TEP kyčle a kolena - už v r. 2014. Co se týká financí, byla jsem sama se synem (pro rodinu "černá ovce" - svobodná matka) a uměla jsem vyjít s málem...... synovi jsem "dopřála" i studium na VŠ a jsme už nyní oba, jak se říká "za vodou". Syn se jmenuje stejně jako poslední nalezené kolínské děťátko z babyboxu - Libor. Má slušnou práci, tady mi zařídil i vybavení tohoto bytu a nemám problém jej požádat o vše, co sama nyní nezvládám, vlastně i tady tohle bydlení je jeho práce. Po první luxaci operované TEP kyčle v r. 2017 už nemohl za mnou jezdit 3 hodiny tam a 3 hodiny nazpět do Prahy (bydlela jsem ve Východních Čechách. Teď to má 40 km ke mně z Prahy a není problém, aby za mnou přijel, jak mu to i čas umožní, anebo já něco potřebuji.
A proč mám potřebou posílat na babyboxy občas nějaký ten peníz? Je to na dobrou věc a
já si Vás pane Ludvíku MOC vážím a obdivuji i za Vaši statečnost :-D!!!!
A nepíši to proto, že bych stála o to poděkování na internetu. Jste mi tím, co děláte hodně blízký.
Já se snažím také pomáhat i tady, při nějakých živelních pohromách pošlu na sbírku pro konkrétní akci buď finance či materiální pomoc, jak byla tady ve vsi v září 2025 vypsaná materiální sbírka po povodních do České Vsi na severní Moravě. Byla jsem dobrovolnou dárkyní krve. Z toho jsem také mívala moc dobrý pocit a úplnou náhodou jsem se i dozvěděla, komu jsem pomohla tenkrát zachránit život.
Hezký večer Vám přeji a ještě i HODNĚ zdraví!!!!!! Zdena

Děkuju, milá Zdeničko. Vážím si drobných soukromých dárců stejně jako dárců z řad velkých společností. Babyboxům totiž pomůže doslova každá koruna.
Ludvík Hess

283. děťátko 10. 7. 2026 v Oblastní nemocnici Kolín

283. děťátko je Libor. Jméno nese podle ředitele SCHOTT ČR Lanškroun Ing. Libora Peichla, jenž je opakovaným velkorysým dárcem. Chlapeček měl na sobě modrobílé dupačky a dudlík. Ihned byl přemístěn na JIP, kde mi vlídná a vstřícná doktorka řekla, že je v pořádku. Libor upravil poměr odložených chlapečků versus holčičky na 154 : 129. V kolínské nemocnici je to páté odložené děťátko.
Česká mincovna již chystá pro Libora zlatý novorozenecký dukát, kterým tradičně obdarovává nalezené děťátko.
Kolínská nemocnice je památná i tím, že jsem tam hrál sám sebe v seriálu Ordinace v Růžové zahradě při natáčení epizody o otvírání babyboxu.

Vzpomínka na Karla Sýse

Včera jsem byl v Kostelci (nad Orlicí) a s kamarádem jsem zašel do restaurace Pivovar. V rohu na lavici mě přivítala cedulka, hlásící, že tam sedával Karel Sýs. Bude to teď dva roky, co odešel. Sedl jsem si na to místo u rohu, dal si pivo a poslal pozdrav nahoru.
RO