Archiv divoké vinice

My, děti Sítě

Myslím, že si to ani neuvědomujeme, ale naše děti jsou skutečně dost jiné, než generace před nimi. Vypovídá o tom i tento text Piotra Czerskiho.
(ds)

V mediálním diskursu snad není slovo nadužívanější než "generace". Jednou jsem zkusil spočítat, kolik generaci bylo vyhlášeno za posledních deset let, od známého článku o takzvané "Ztracené generaci". Bylo jich asi dvanáct a spojovalo je jedno: existovaly pouze na papíře. Skutečnost nám nepřipravila jediný hmatatelný, smysluplný a nezapomenutelný impuls, jehož společné prožití by nás jasně oddělilo od předchozích pokolení. Zatímco jsme jej hledali, zásadní změna přišla nepozorovaně: zapletla se do kabelů televize, protlačila pozemními i mobilními telefony a především přitekla všeobecně dostupným Internetem. Teprve dnes, po patnácti letech, můžeme pochopit, jak mnoho se změnilo.

My, děti Sítě - my, kteří jsme vyrostli s Internetem a na Internetu - jsme "generací", která ten termín naplňuje jistým podvratným způsobem. Nedostali jsme vnější podnět od reality, ale proměnu reality samotné; nespojuje nás obvyklý, ohraničený kulturní kontext, nýbrž vědomí svobody jeho výběru a sebeurčení.

Uvědomuji si, že při psaní příliš používám zájmeno "my" - naše "my" je mlhavé, nejasné a oproti starým škatulkám - přechodné a nestálé. Pokud říkám "my", znamená to "mnozí z nás" nebo "někteří z nás". Když napíšu "my jsme", znamená to "můžeme být". Používám to "my" jen proto, abych o nás vůbec mohl psát.

1.

Vyrostli jsme na Internetu a s Internetem. Rozděluje nás pro vás nepochopitelná odlišnost: "nesurfujeme" a Síť pro nás není "místo" nebo "virtuální realita". Nevnímáme Internet odděleně od skutečnosti, je to její součást: neviditelná vrstva, prolínající hmotným prostředím. My Internet nepoužívame - my v něm a s ním žijeme. Kdybychom vám, analogovým, měli vyprávět svůj bildungsroman, bude Internet přirozenou součástí každého obrazu a prožitku, který nás formuje. V Síti nacházíme přátele i nepřátele, chystáme si taháky do školy, domlouváme mejdany i společné učení, online se zamilováváme i rozcházíme. Internet pro nás není technologie, kterou bychom se museli naučit používat a zvládat. Síť je proces, který se neustále děje a mění před našima očima, s námi a skrze nás. Na okrajích vznikají a zanikají technologie, služby jsou spouštěny, rozkvétají a upadají, ale Síť zůstává, neboť Síť jsme my, kteří spolu komunikujeme pro nás přirozeným způsobem - mnohem více a účinněji, než bylo možné kdy dříve v dějinách lidstva.

Vychovala nás Síť a myslíme trochu jinak. Schopnost najít informaci je pro nás stejně běžná, jako pro vás najít nádraží nebo poštu v cizím městě. Pokud se chceme něco dozvědět - jaké jsou první příznaky neštovic, jestli účet za vodu není podezřele vysoký nebo proč se potopila "Estonia" - děláme to s jistotou řidiče auta s GPS navigací. Víme, že potřebné informace najdeme na více místech, dokážeme se tam dostat a umíme posoudit jejich věrohodnost. Zvykli jsme si, že místo jedné odpovědi jich najdeme mnoho a umíme z nich poskládat nejpravděpodobnější verzi, přičemž vyloučíme ty, které jsou nevěrohodné. Vybíráme, filtrujeme, pamatujeme si - a jsme připraveni kdykoli nahradit informaci, kterou si pamatujeme, její novou, lepší verzí.

Síť je pro nás něco na způsob sdílené vnější paměti. Nemusíme si pamatovat nepotřebné detaily: data, sumy, vzorce, paragrafy, jména ulic nebo podrobné definice. Stačí nám abstrakt, podstata, která je potřebná k pochopení informace a propojení s jinými informacemi. Až budeme potřebovat podrobnosti, získáme je v několika vteřinách. Nemusíme také vědět všechno - víme, kde nalézt lidi, kteří se zaměřili na to, co neznáme, a můžeme jim věřit. Lidi, kteří se o informace dělí ne pro zisk, ale z přesvědčení, že informace žije pohybem, že chce být volná a že jejich výměnou vyděláváme my všichni. Každý den: při učení, v práci, při řešení každodenních obtíží, ze záliby. Dokážeme spolu soutěžit a máme to rádi, ale naše konkurence, touha odlišit se, je založena na znalostech, na schopnosti informaci vyložit a zpracovat, nikoli monopolu na ni samotnou.

2.

Být součástí kultury pro nás není nic zvláštního - globální kultura je základním kamenem naší totožnosti, je pro naši definici mnohem důležitější než tradice, historické příběhy, společenské postavení, původ nebo jazyk, který užíváme. Z oceánu kulturních prožitků si lovíme ty, které nám nejvíce vyhovují - odpovídáme na ně, hodnotíme je, tato hodnocení pak ukládáme na stránky k tomu určené a ty nám napovídají další alba, filmy nebo hry, které by se nám mohly líbit. Některé filmy, seriály nebo videa sledujeme s kolegy z práce nebo známými z druhé strany zeměkoule; své nadšení pro jiné sdílíme jenom s hrstkou lidí, se kterými se možná nikdy osobně nesetkáme. Odtud pramení naše přesvědčení, že kultura je zároveň globální i individuální. Pro tohle k ní potřebujeme volný přístup.

Nedomáháme se toho, aby veškerá kultura byla zadarmo - ačkoli když něco vytvoříme, obvykle to prostě pustíme volně do oběhu. I když se technologie rozvinula tak, že kvalita filmu nebo nahrávky, kdysi vyhrazená omezené kastě profesionálů, je nyní dostupná každému, chápeme také, že něco vytvořit stojí materiál i práci. Jsme ochotni platit, ale obrovská přirážka, již požadují distributoři, nám připadá očividně přemrštěná. Proč bychom měli platit za šíření informace, kterou můžeme okamžitě dokonale zkopírovat bez toho, aby se zmenšila hodnota originálu? Pokud dostáváme pouze informaci samotnou, chceme aby cena byla přiměřená. Jsme ochotni si připlácet, ale očekáváme za to nějakou přidanou hodnotu: zajímavý obal, gadget, vyšší kvalitu obrazu, možnost dívat se tady a teď bez čekání na stažení souboru. Umíme vyjádřit uznání a chceme odměnit autory (od té doby, co peníze nejsou bankovky, ale jen řetězce čísel na obrazovce, placení se stalo druhem symbolické výměny, ze které něco mají obě strany), plnění prodejních plánů korporací nás ale nezajímá. Není to naše vina, že jejich byznys v tradiční formě ztratil smysl - a místo aby tu výzvu přijaly a nabídly nám něco navíc k tomu, co můžeme mít zadarmo, uzavřely se do svých zastaralých pevností.

A ještě něco: nechceme platit za své vzpomínky. Filmy, které si pamatujeme z mládí, hudba, která nás doprovázela před deseti lety - ve vnější síťové paměti jsou to prostě vzpomínky. Vyvoláváme je, vyměňujeme a pracujeme s nimi stejně samozřejmě, jako vy vzpomínáte na "Nemocnici na kraji města". Pohádky, které nacházíme v Síti a ukazujeme je svým dětem stejně, jako vy jste nám vyprávěli o Červené Karkulce nebo třech kůzlátkách. Dokážete si představit, že vás za tohle někdo odsoudí podle nějakých zákonů? My také ne.

3.

Jsme zvyklí, že naše účty se platí samy - tak dlouho, dokud jsou na kontě peníze; víme, že založení bankovního účtu nebo přenos čísla k jinému operátorovi je otázka vyplnění jednoho online formuláře a jednoho podpisu na smlouvě, kterou přiveze kurýr; že výlet na druhý konec Evropy s prohlídkou jiného města někde v polovině cesty se dá zařídit za dvě hodiny. Jako uživatele státu nás tak stále více dožírá zastaralost jeho rozhraní. Nechápeme, proč má daňové přiznání tolik formulářů a proč ten hlavní má přes sto kolonek k vyplnění. Nechápeme ani povinnost odhlásit se v jednom městě a znovu přihlásit v jiném při stěhování - jako by to jeden úřad nemohl sdělit druhému bez nás (a vynechejme raději nesmyslnost onoho povinného hlášení).

Nemáme ani stopu toho klidného, pokorného smíření, kterým se vyznačují naši rodiče, přesvědčení o neobyčejné důležitosti úředních zaležitostí a posvátné povaze jednání s úřady. Necítíme ten respekt, pocházející ze vzdálenosti mezi prostým obyvatelem a majestátem "vládců" v nadoblačných výšinách. Vidíme společenskou strukturu jinak než vy - je síťová, ne stupňovitá. Zvykli jsme si, že můžeme zkusit dát se do řeči s každým - novinářem, starostou města, vysokoškolským profesorem nebo známým zpěvákem - a nepotřebujeme k tomu žádná oprávnění, vyplývající ze společenského postavení. Úspěch takové debaty závisí pouze na tom, zda obsah naší zprávy bude natolik zajímavý, aby stálo za to odpovědět. A díky spolupráci, neustálým debatám a obraně argumentů v ohni kritiky máme pocit, že náš pohled na věc je prostě lepší - proč bychom tedy neměli očekávat vážnou debatu se svou vládou?

Narozdíl od těch, kteří považují "demokratické instituce" za neměnný pomník, necítíme k nim v jejich současné podobě nábožnou úctu, ani nevěříme v jejich neoddiskutovatelnost. My nepotřebujeme pomníky. Potřebujeme systém, který splní naše očekávání: bude přehledný a účinný. A naučili jsme se, že změna je možná; že každý systém se špatným ovládáním může nahradit - a nahradí - nový, výkonnější, lépe uzpůsobený našim potřebám, nabízející více možností.

Ze všeho nejvíce si vážíme svobody: svobody projevu, svobody přístupu k informacím a kultuře. Cítíme, že právě díky svobodě je Síť tím, čím je a je naší povinností tuto svobodu chránit pro budoucí generace stejně, jako pro ně chráníme životní prostředí.

Možná jsme to ještě nepojmenovali, možná si to ještě ani neuvědomujeme, ale myslím, že to co chceme je skutečná, opravdová demokracie. Demokracie, o které se vašim spisovatelům ani nezdálo.

(převzato - bez korektury- z webu mum.sffh.info)

 

Odpověď Zdeňka Janase

NA MOU DUŠI, NA PSÍ UŠI

Prohlásit mohu odhodlaně –
nestraním vůbec žádné straně
Rád bych žil životem bez politiků
kdy cítit a ctít bychom mohli morálku a etiku
kdy každý vzal by si co zaslouží si
kdy nemuselo by se ze zoufalství skákat z římsy
kdy nehonili by nás z bláta do louží

Kéž máme se tak jak si kdo zaslouží

ne jak se zachce pimprlátek vodičům
Pravdou je že poezie není děvka ani ficka
ale že měla by a dokáže vždy a k všemu si své říci v každé době

Ne-li – pak je to facka historická
samé sobě

Zdeněk Janas

 

Podstata problému

(reakce na polemiku mezi pány Janasem a Julišem - viz předchozí aktualita)

Milý pane Juliši

Proč tady hřímat o plyši

Kdo chystá projev na schůzi

Ať neposílá pro múzy

Múza holt není naše ficka

Múza ta bývá nadstranická!

Dušan Spáčil

 

Výtvarník a ilustrátor Daniel Ladman má dvě šestky!

Daniel Ladman mě plní hlubokou nostalgií. Poprvé jsme spolu pobývali ve sklepním Klubu poezie v domě číslo 4 v libeňské Krejčího ulici v roce 1964. Daniela tam poslal Václav Hrabě, v tu dobu vychovatel v lakýrnickém a malířském učilišti, kam Daniela poslali ze střední výtvarné školy, kterou nereprezentoval dost důstojně. Václav Hrabě tou dobou pracoval po nocích jako kluk pro všechno v poetické vinárně Viola, kde mj. taky prodával první tištěná čísla Divokého vína. Ve Viole se Daniel seznámil s Honzou Krejcarovou či Janou Černou, a ta se po několika letech stala Janou Ladmanovou.
Když Jana odešla do básnického nebe, seznámila moje někdejší dávná umělecká guru Johana Kohnová mladého výtvarníka se svojí sousedkou a kamarádkou Mirkou. Ti dva spolu zplodili šest dětí - tři holky a tři kluky, nejmladšímu je teď dvanáct let.
Daniel Ladman mi věnoval svoji poslední knížku Plzeňsko v lidové písni, kterou ilustroval 340 obrázky. Ať žije Daniel Ladman a jeho 66! www.ladman.cz

 

Sledoval jsem parlament...napsal mi Zdeněk Janas

Hnízdo pro kukaččí vejce

Reformy bez formy
Arogance
Ode zdi ke zdi
slovní tance

Upřímnost
samá ctnost
pravda a zájem

Na co si
proboha
zas jednou hrajem?

Zrcadlo zrcadlo
jak dlouho ještě
budeme hnízdo plést
z větru a deště?



PLNÍM SVŮJ SLIB A PUBLIKUJU REAKCI VIKTORA JULIŠE Zdravím Vás, posílám to první, co mne dnes napadlo: ( a tak trochu v souvislosti s panem Janasem) Soudruzi a soudružky měli dostat do držky! Takhle zbylo jenom klišé - revoluce celá z plyše...

 

Pocta Jiřímu Žáčkovi

Mistrovi

Když jedním dechem Žáčka čtu
jenž píše k uzoufání lidsky hluboce a lehce
zastáncem se stávám eutanázie
při absenci všech etických propočtů

Po tužce se mi už ani sáhnout nechce

Po léta v mé mysli pocit žije
že upachtěný rozsévač jsem v poli poezie
Jen tak do počtu

Zdeněk Janas

JIŘÍ ŽÁČEK VZÁPĚTÍ ODPOVĚDĚL Milý Luďku, básnička pana Janase mi příliš lichotí. V našem nepočetném básnickém spolku jsme všichni kolegové, tak jacípak mistři! Jednou se vylíhne dobrá báseň mně, podruhé kolegovi (a potřetí, ať jsme genderově korektní, nějaké krásné múzické kolegyňce). Ale je dobré umět kolegu pochválit, když je zač. S poděkováním Jiří Žáček

 

Ptačí lidé

Kluk:
Co je to za druh?
Matka:
Asi lelek,
dobře ho poznáš po peří,
a je dost plachý...
Kluk:
...aby se nelek,
až mu dám
pod nos večeři!?

Matka:
Neboj se,
ten i poděkuje!
Otec:
Drž si ho radši od sebe!
peří má hnědé,
vody se bojí,
a prý dřív býval v STB!
Kluk:
Jo taky u nás u popelnic,
jsem tuhle trefil na lelka!
Čepička černá, modrý střevíc,
a s ním samička,
šedivá, tichá, nevelká.
Matka:
Páreček lelků?
To je omyl,
to se mi nějak divné zdá,
To vypadá spíš na hrabavé,
co nemají,co do hnízda.
Kluk :
A lelek ten se neusadí?
Otec:
Leda na hlavním na peron!
Všude jen zobou, všude kálí,
ještě to tak, ty trumbero!
Kluk:
Třeba by taky chtěli hnízdit!
Otec:
Slyšíš to matko? To, co říká?!
To je plod té tvé výchovy!
Laskavě příště drž mladýho při zdi,
kdo to kdy slyšel – nechat lelky hnízdit,
ať příště radší kouká jinam,
třeba na kosy a na sovy!

Dušan Spáčil

 

Gratulace Eduardu Světlíkovi!

Mladičký básník Divokého vína Eda Světlík má zrovinka dnes narozeniny. Několik desítek a jeden rok k tomu. Plnokrevná hříbata se obsedají jako ročci. Jako chovatel anglických plnokrevníků Ti přeju, milý Edo, aby Tě letos obsedla nějaká mladá obzvláště půvabná jezdkyně! Lu
A přidávám Tvoji básničku.

Čistý štít

Dříve každý slušný člověk
jednou věcí byl si jistý:
navzdory všem pokušením
chtěl svůj štít uchovat čistý.

Dneska si z něj leckdo dělá
výnosnou reklamní plochu,
prodává ji komukoli,
nestydí se ani trochu.

Na chvíli jej pronajímá
manažérům opozice,
potom zas vládnoucí straně
podle toho, kdo dá více.

Jeho jednání se řídí
jedině dle zištných sklonů.
Cyranů holt máme málo,
zato spoustu Harpagonů.

 

Optimismus aneb Jak se projasňuje

Jak stárneme (a stárneme všichni - od kojenců po dědky) padá na nás občas nostalgie. Třeba devadesátá léta jsou pro mnohé z nás ve vzpomínkách rajským obdobím. Svoboda! Banány v obchodech! Sex, drogy a roknrol! První počítače! První porno! Prezidentovy krátké kalhoty! Poprvé u moře!
Všechny tyhle dojemné obrázky byly opravdové. Jiné pravdy stály ale v pozadí - třeba ta, že to byla doba velké zlodějiny a čas velkých lží.

Já mám devadesátá léta rád a nerad. Rád, protože jsem byl mladý, viděl prvně na vlastní oči koncerty Paula Simona a Boba Dylana, okouzlily mne plné obchody a vyzkoušel jsem si úžasnou svobodu cestování.
Devadesátky mi ale už tenkrát připadaly divně falešné. Už ten začátek s tatíčkem Havlem, údajným koncem dějin (dle Francise Fukuyamy) a s plácáním po zádech, jak jsme dobří. Hloupá pohádka o tom, jak zlo mizí s posledním komunistou a že teď jsme všichni rodina bohatých a rovnoprávných. A ještě hloupější představy, že všechno vyřeší ruka trhu. Všichni až na totalitní dinosaury jsme byli tak šťastní, spravedliví a přející - jenže to už stála na startovní čáře stáda dravců, připravená, aby si z kořisti utrhly svůj pořádný díl. A zatímco se šelmy ve stínu rvaly až krev stříkala, navenek bylo vše zalité sluncem...
Teď naopak mají všichni pocit, jako bychom uvízli v kalné vodě blbé nálady a nevíme kudy kam. Z tenkého pramínku, který nejprve zaregistroval v projevu pan exprezident Havel, se stala řeka - a dnes ji vnímáme jako povodeň, která nechce ustoupit. Jenomže i tenhle pohled je skrznaskrz falešný. Situace se vlastně moc nezměnila, jen nám padly z očí růžové brýle.
A svým způsobem je současná doba lepší. Krize totiž sice bolí, ale ledacos ukazuje. Studenti třeba už nebojují jen proti maloměšťáctví, ale prostě za to, aby i chudí nepřišli o možnost studovat. Sociální případy už tolik netrápí, že nemají právo na luxus, ale že opravdu nemají za co žít. A nemocní se hrozí vývoje v medicíně, který směřuje k tomu, že mnozí z nás zemřou dříve, protože nebudou mít na léčbu. To všechno jsou velmi vážné až tragické problémy. Právě díky tomuto vývoji nám ale pomalu docházejí důležité věci. Třeba začíná být jasné, komu jde o věc a komu jen o prachy a vlastní výhody. Z koho je třeba mít strach, komu důvěřovat a z koho mít jen legraci. A znovu si začínáme uvědomovat, že beránci mají jiné zájmy než vlci, i když ti třeba nosí roucho jejich mámy. A taky, že ani jehňata nemusí být bezbranná.
(mk)

 

Brigita Linerová vystavuje ve Vesmírně!

Výstava měla vernisáž už 5. března a já - starý hlupák - jsem ji zapomněl ohlásit. Omlouvám se Brigitě a všem, které jsem o vernisáž připravil. Vesmírna je v Praze 1 - Ve Smečkách 5 a Brigitu Linerovou představí příští číslo Divokého vína, vycházející 19. března. Stojí za to! Jenže její obrazy jsou velké a na obrazovce z nich nebudete mít takový zážitek.
Lu

 

Včera odešel do básnického nebe Roman Polák, nakladatel Protisu.

Romanu Polákovi

Obejdi třikrát horu
a náhle bude tvá.
Navzdory smrti
z ocúnů vstávají ptáci;
obloha se s nimi zastavuje
kdesi vysoko
a v tanci.

Vladimír Stibor

 

O hvězdách vyždímaných jako hadr

Tak jako věřící spoléhají na pomoc boží,„společenská média“ spoléhají na pomoc celebrit. Platí to už dávno - třeba v jednom týdeníku kdysi měli pravidlo, že na obálce může být jen Karel Gott. Jakýkoli jiný muž tam skoro neměl šanci, protože výrazně snižoval prodaný náklad! U žen byl výběr o něco větší, šanci na obálku však měla jen herečka nebo zpěvačka, která byla blondýna! Nebudu tedy tajit, že kromě božského Káji se tam nejčastěji objevovala Helena Vondráčková. (Tmavovlásky nebo dokonce černošky prý fungovaly na obálce stejně špatně jako chlapi kromě Mistra.) To bylo na počátku kapitalismu. Od těchto dob uplynulo už nějakých patnáct let. Privatizovaná česká média koupily obří světové firmy. Vydávání „společenských“ časopisů a bulváru získalo pověst rafinovaného umění, ve kterém prý víc než novinařina hraje roli sociologie, sociální psychologie a ekonomika. Když se ale na současná média podíváte zblízka, zjistíte, že tak moc se nezměnilo. Naopak – to, co bylo v onom časopise v devadesátých letech jen zábavná kuriozita, se ve společenských a bulvárních tiskovinách stalo svatým principem. Zahraniční majitelé tlačí šéfredaktory více a více do „příběhů slavných“, na obálkách se střídá několik celebrit, které údajně vždy zaberou. V jednom bulváru třeba takto využívají zejména Ivetu Bartošovou – za loňský rok se objevila na obálce prý šestnáctkrát. Ve skutečnosti to moc nefunguje, některé tituly s Bartošovou byly sice úspěšné, jiné ale ztrátové. Vydavatelům však zřejmě stále připadá, že blábolů o celebritách je stále málo. Media vytvářejí nové a nové celebritní časopisy, deníky přímo klonují přílohy věnované V.I.P. Prý se to ekonomicky vyplatí. Kolegové z bulváru si ovšem rvou vlasy. Velkým problémem je to, že na tolik prostoru prostě není dost osobností! Dělat tento typ novinařiny v Česku je v těchto podmínkách opravdu dřina. S bulvárními novináři se totiž baví jen část umělců. Tento snížený počet se však ani zdaleka nepřekrývá s tím, co by na obálce rádi viděli šéfové novin a hlavně vedoucí marketinku. Průnikem těchto množin je asi dvacítka „hvězd“, na které se ovšem v průběhu každého týdne obrací novináři nejméně desítky médií. Dovedete si představit jak vyčerpané téma život každé takové osobnosti je? A co práce dá vytvořit z takové vyždímané vody něco zajímavého? Zbývá dodat, jaká z této nudy vede cesta. Ne nebudu majitele bulváru přemlouvat, aby vydávali něco ušlechtilejšího. Poptávka po těchto novinách zkrátka existuje a nezanedbatelný je i fakt, že se v bulvárních médiích živí nezanedbatelný počet redaktorů. Rozumné by nicméně bylo opustit představu, že oněch dvacet hvězd je „zaručený zlatý důl“ a uvědomit si, že i když neznámá tvář někdy krapet sníží prodaný náklad, stojí za to někdy risknout pustit do těchto médií neznámého zajímavého člověka. Příště se totiž může taková investice docela vyplatit, protože vznikne hvězda nová. Takovému prozření těch, kdo rozhodují o bulváru, však bohužel moc nevěřím. Druhou variantou by pak bylo asi jen založit pro "správné osobnosti" speciální „vysokou školu“. Na obor Celebrita by byla určitě mezi teenagery tlačenice. A garantuji, že o takové instatní hvězdy s dobrým vztahem k bulváru, na něž by byla veřejnost patřičně natěšena (součástí školy by byla pochopitelně i výrazná mediální příprava) by měli ve všech „společenských médiích“ zájem přímo enormní.
Jan Karel

 

Nejsme vidět, ale oni se nás bojí

Hodně se teď mluví o hackerech ze skupiny Anonymous. Blokují stránky autorských organizací, zveřejňují členy legálních politických stran. Odtajnili ovšem i seznam návštěvníků stránek s dětským pornem a neonacistů a třeba v Mexiku bojují proti drogové mafii! Široká veřejnost má ale jen velmi mlhavou představu o tom, co jsou tito "lidé s maskou" zač. A oč jim vlastně jde. Jsou tihle podivní týpci opravdu "kyberteroristé"? Nebo dokonce jen rozmazlené děti, které chtějí mít "filmy zadarmo"? Věc je složitější. Hodně o nich napovídá následující text pochopitelně od anonymního autora. Nebyl redakcí korigován.
(mk)

Manifest Anonymous
Když jsem byl malý, tak mě bavily cyberpunkové filmy z osmdesátých let na VHS. Tyto filmy měly dost společného. Hlavní hrdinové byli vyděděnci společnosti a snažili se spíše vždy pomoci spíše sobě než někomu jinému. Zvláštní shodou okolností se ale dostali do nepříjemné situace a stali se psanci. Většinou se dozvěděli nepohodlné informace a stali se trnem v oku mocným, kteří se rozhodli je za tuto neodpustitelnou věc odklidit ze zemského povrchu.

Možná to bylo tou dobou, ve které cyberpunk žil. Možná to bylo mou touhou mít propojený svět virtuální sítí, ale velice jsem si přál v podobném světě žít. Bylo mi sympatické stát se také sobeckým floutkem, který zneužíval informace ve svůj prospěch a tahal korporace za nos.
Od té doby, kdy jsem měl čas jako malý předškolní klouček koukat na VHS filmy z minulých dob uplynulo mnoho času. Těžko říct, kdy se stala ta změna? Nyní v té době o které jsem jako malý snil, žijeme.

Miliony, možná miliardy lidí se každý den scházejí, komunikují, vyjednávají, obchodují, sdílejí, informují nebo se jen tak poflakují po kyberprostoru. Denodenně zde probíhají terabyty informací o každém z nás. Některé jsou důležité a některé zase ani tak ne. Jedno mají společné, dokud nejsou zašifrované na nějakém soukromém serveru jsou téměř komunistickým majetkem každého, kdo se k němu dokáže dostat a stáhnout do svého počítače.
To je samozřejmě několika lidem trnem v oku. Nesnesou pomyšlení na volný pohyb napříč informacemi všeho druhu. Děsí je myšlenka na možnost, že dokážeme myslet sami za sebe a dokážeme filtrovat informace mimo jejich sdělovací kanály. Nemůžou v noci spát kvůli tomu, že přestaneme být nemyslící masou lidských ovcí bez názoru.
Poslední dobou se objevilo spousty dohod, které si vzaly za účel radikálně omezit internet a některý jeho obsah úplně vymýtit.

Skončí éra volného šíření myšlenek, zpráv a informací. Vše bude pod dohledem neviditelného orgánu, který bude mít téměř božskou možnost rozhodovat, co je dobré a co je špatné. Informační síť se stane dalším nesvobodným médiem pod dohledem a nebude dále možné utvářet jeho obsah.
Proto nyní začíná informační válka. Pokud se stane internet uzavřeným médiem, budeme muset cenzurovat své myšlení v zájmu tohoto neviditelného orgánu. Ze strachu vymazání našich uživatelských účtů se staneme šedou nemyslící masou, která jedná a říká pouze to, co oni chtějí.

V zájmu vlastní svobody se spousta z nás stává těmi vyděděnci, kteří jednají proti těmto mocným nad zákonem. Jsme téměř stejní jako ti hrdinové až na jeden rozdíl. Nejednáme pro vlastní prospěch, ale pro svobodnou podobu posledního svobodného média. Jednáme tak v zájmu různých alternativních skupin, které se na internetu prezentují. Smýšlíme tak v zájmu ochrany nezávislých zpravodajských kanálů. Konáme tak, protože nám není jedno, co se okolo nás děje.

Jsme nenápadní, v tom spočívá naše největší výhoda. Můžeme být kdekoliv a kdykoliv. Můžeme být kýmkoliv. Toto víme a proto držíme své tváře v anonymitě. Svého postavení nezneužíváme a není naším zájmem poškozovat cizí majetek či působit majetkové zločiny. Byli bychom proti sobě - jsme jedni z Vás. Naším cílem je upozornit na naší přítomnost a dát najevo nevůli se současným stavem společnosti okolo nás. Společně můžeme svobodu internetu ubránit a zachovat jeho stávající podobu.

Proto povstaňte, dejte najevo svojí nespokojenost! Zapojte se do odporu lidu mocným. Nejsme slyšet, ale náš hlas má sílu ničit. Nejsme vidět, ale oni se nás bojí. Toho je třeba využít. Je nás mnoho, každý z nás má nějakou svou specifickou schopnost. Je nutné tuto schopnost v sobě najít a zapojit se do tohoto kybernetického boje. Šiřte tuto zprávu dál napříč kyberprostorem a připojte se k nám. Tvořte vlastní operace a neomezujte se hranicemi kyberprostoru. Šiřte naše poselství informační rebélie.

Sám jsem anon a jsem bezvýznamný.
Společně jsme Anonymous.
Jsme legie.

 

Ministerstvo kultury odpojí 2 500 knihoven od internetu. Co dodat?

Ministerstvo kultury dnes, tj. 28. 2. 2012, oznámilo ukončení Projektu internetizace knihoven, viz goo.gl/ETJRx. Přibližně 2500 knihoven provozovaných především malými obcemi bude 28. 2. 2012 odpojeno od internetu.

SKIP - Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR se v této věci opět obrátí otevřeným dopisem na předsedu vlády Petra Nečase, který dne 19. 8. 2011 goo.gl/oQZ1X písemně potvrdil další pokračování Projektu internetizace knihoven. Pokračování potvrdil i ministr kultury goo.gl/NX1od.

Ukončení Projektu internetizace knihoven je v rozporu s usnesením vlády ze dne 11. ledna 2012 č. 28 o Koncepci rozvoje knihoven v České republice na léta 2011 až 2015 včetně internetizace knihoven, která zavazuje ministerstvo kultury k pokračování tohoto projektu.

Zbývá několik otázek:
Je možné věřit slovu předsedy vlády? Je možné věřit slovu ministra kultury? Je možné věřit usnesení vlády? Podporuje vláda rozvoj informační společnosti? Je rozumné garantovat každému občanovi rovný přístup k internetu prostřednictvím knihoven? Jaké jsou priority vlády v oblasti vzdělávání a přístupu ke kulturnímu dědictví?

Pro doplnění: Dopis SKIP předsedovi vlády ze den 1.7.2011 goo.gl/XEhtR

Vit Richter, Svaz knihovníků a informačních pracovníku CR, Klementinum 190, 110 00 Praha 1, Tel: +420/221 663 338, Fax: +420/221 663 175, mobil: +420/603 223 627, email: vit.richter@nkp.cz, www.nkp.cz, www.skipcr.cz/

 

Rozběhaný Don Juan

Josef „Pepson“ Snětivý je postava současně dynamická a zároveň archaicky rozmáchnutá. Hraje ve dvou rockových kapelách na saxofon, vytváří písničky. Hlavně ale napsal už čtyři romány: Každý král je sám (2006), Hlava plná čertů (2007), Piercing na duši (2008) a Ženy s krátkými nehty (2010) a tři tituly literatury faktu. Dvě z těchto publicistických knížek jsou o fotbale, (který tento zvláštní autor samozřejmě intenzivně hraje). „Pepson“ ovšem také překládá anglickou klasickou literaturu: a to zejména - duši moderního muže zdánlivě tak vzdálené - viktoriánské autorky! Kromě toho učí, neúnavně jezdí po besedách a je majitelem a šéfem nakladatelství, které vydává třeba poezii Miloně Čepelky či povídky Jane Austenové a Charlotte Bronteové.
Jeho vlastní beletristická tvorba je skoro vždy autobiograficky milostná.
„Pokud Pepson ale při svém pracovním zápřahu své příběhy opravdu čerpá z reality, musel by mít jeho den minimálně 48 hodin!“ napadne každého, kdo ho zná blíž a začte se do jeho příběhů. Během dalšího čtení mu však čtenář tento paradox rád odpustí, Snětivého příběhy jsou totiž nápadité, děje autor rozvíjí se záviděníhodnou lehkostí a postavy hrdinů vám nezřídka připomenou někoho, koho dobře znáte. Pepson ve svých prozaických knihách úspěšně uplatňuje znalost divadelního a muzikantského zákulisí, občas do knížky zapojí i hrdiny, které mají reálný předobraz ve světě známých lidí. Není to ovšem žádná filozofická próza – převážně je to takové trochu novinářské psaní, občas je autor i řekněme Danielle Steelovou v kalhotách. Nikdy však nesklouzává do skutečného kýče, v čemž mu pomáhá i všudypřítomná sebeironie. Toto vše platí i o Snětivého nedávné knížce Samolásky a soulásky. Autor tentokrát nabídl čtenářům (a samozřejmě hlavně čtenářkám) místo románu novelu a ještě kratší útvary. Jak napovídá vtipný titul, i tato kniha je hlavně o milování, paradoxně však právě některé krátké prózy, kde o milostnou zápletku jde až ve druhé řadě, napovídají, že Josef Pepson Snětivý má navíc než být „Donem Juanem české literatury,“ jak ho kdosi nazval.
(mk)

 

Vážený T.!

Vaše reakce na můj článek (viz předchozí materiály v aktualitách DV, pozn. red.) byla asi určena spíše Ludvíku Hessovi - leč dovolte i mně říci své slovo. Ne, s Haló novinami se rozhodně neztotožňuji. Možná s Britskými listy?! Nahlédnutím do kteréhokoli archivu zjistíte, že v komunistickém tisku jsem nikdy nepracoval a ani tam nesměřuji - i když přiznávám, že jsou i komunisté, kterých si vážím. Tak jako jsou mezi mými favority i někteří lidovci, socani či třeba zelení. Lakoničnost Vaší odpovědi mi přijde zavádějící. Opravdu si myslíte, že je jen ano a ne, že se sluší psát jen o zavrženíhodnosti všeho, co bylo v minulém režimu a všech, co nebyli proti?! A že bránit levici znamená být komunistou? Z toho jsem posmutněl já. Myslím, že třeba Váš přítel Egon Bondy, kterého jsem měl také čest znát, by s Vámi nesouhlasil.

S úctou
Dušan Spáčil

 

Odpověď na předchozí aktualitu

Drahý Ludvíče, trochu jsem posmutněl, DS Vám z toho tak trochů dělá "Haló Divoké víno".
/T/

 

Nevíte o někom, kdo věří v socialismus?

V roce 1989 jsem se jako novinář snažil přispět k pádu Jakešova režimu, zatímco můj otec patřil k těm, co se jej snažili zachovat. Takových jako on v té době moc nebylo! I když jsme žili ve státě, v němž bylo papírově jeden a půl milionu komunistů a skoro každý občan měl průkaz nějaké společenské organizace Národní fronty, po sametové revoluci to vypadalo, že minulý režim podporovali skoro jen zločinci a blázni.

Vzpomínám si, že se na mě těhdy obrátil zahraniční dopisovatel světové tiskové agentury s prosbou: „Do své reportáže bych potřeboval najít někoho, kdo upřímně věří v socialismus, nevíte o někom?!“ Začal jsem tedy po někom takovém pátrat, ale kromě profláknutých koryfejů typu Fojtíka, Jakeše či Štěpána, a pár značně omezených nižších funkcionářů, jsem přišel jen na svého tátu! Ta prázdnota na straně autentické levice byla až strašidelná. A tak pro Reuters tehdy pohovořil můj rodič...
Tatínek nebyl blázen a už vůbec ne zločinec. Byl vynikající profesionál, jeho práci uznávali na Východě i Západě. V socialismus ale věřil se skoro náboženským přesvědčením, které způsobovalo, že občas mu na očích vyrostly skoro neprůhledné růžové brýle. Očividné nesrovnalosti a nespravedlnosti totalitního režimu díky tomu dokázal nevidět a hrozící konflikty se snažil harmonizovat. Pokud někdo řekne: „To tedy zrovna obdivuhodné nebylo!“ musím souhlasit. Na druhou stranu je třeba říci, že základem jeho víry byla prostě touha po spravedlivé společnosti, založené na solidaritě a altruismu, v níž nebude nikdo trpět. Navíc nikdy netoužil po moci a majetku - lžou tedy ti, kdo šmahem říkají, že všichni komunisté byli nenávistní pragmatici.
V raném mládí jsem s ním ovšem nemalou dobu strávil dokazováním, že reálný socialismus takovým zřízením rozhodně není, že už před mnoha lety ztratil etos, který mu on připisuje, že západní společnost je už dávno humanističtější než to, v čem tady žijeme. Nevěřil mi a zatvrzele hlásal: „Důležitý je humanistický základ a důraz na obhajobu obyčejného člověka. A to tady je. Zatímco kapitalismus je od začátku založen na sobectví, touze po bohatství a morálce vlčí smečky:“ Já jsem se smál a nazýval jsem ho „dogmatikem“ a „zpátečníkem“. Rozpory mezi tím, co mi on tvrdil a co jsem viděl kolem sebe, byly pak dokonce hlavním důvodem, proč jsem se velmi brzy odstěhoval z domova a proč jsme v našich diskusích - které navzdory rozporům naštěstí zůstaly přátelské - pokračovali jen „dálkově“.
Dnes už s ním diskutovat nemohu vůbec, umřel před devíti lety. Nad jeho „uhlířskou vírou“ ale přemítám dodnes. Ne, nepřesvědčil mě, že listopad 1989 byla chyba. Ani že Gorbačov byl jednou ze záporných postav dějin. „Vědecký komunismus“ je podle mého názoru překonaný a asi stejně „vědecký“ jako parapsychologie či homeopatie. Mám radost ze svobody a nemyslím si, že je to jen (jak říkají marxisté)„poznaná nutnost.“ Ale nemohu si na tátu nevzpomenout, když zkouším hodnotit svět, který jsme v Česku za minulých dvaadvacet let vybudovali. Protože máme sice na každém rohu barevnou reklamu a můžeme si koupit místo jarmilek adidasky a místo trabanta BMW, v Praze je ale tři tisíce bezdomovců (zatímco dříve tu nebyl ani jeden) a zdravotnictví v celé republice se pomalu stává supermarketem, v němž se zdraví prodává jak mražené kuře. Protože máme sice možnost cestovat kdykoli kamkoli, ale reálné příjmy klesají tak, že obyčejní lidé už zase jezdí na dovolenou spíš jen na Slapy. Protože někteří komunističtí papaláši osmdesátých let byli sice sobecké kreatury, jejich činy však blednou vedle „šibalství“ stávajících politiků. A konečně - protože s hrůzou zjišťuji, že tátova poněkud komická charakteristika kapitalismu jako společnosti „kde je vše založeno na sobectví, touze po bohatství a morálce vlčí smečky“ je v podstatě pravdivá. Tedy u nás.
Přemítám, že kdyby dnes kolega od Reuters hledal příznivce socialistické cesty, našel by ho na každém druhém rohu. Na rozdíl od táty, který by byl určitě rád, z toho nemám žádnou velkou radost, ale docela to chápu.
Dušan Spáčil
Samozvaný šéfredaktor Divokého vína při korektuře poznamenává, že s autorem souzní.

 

Zvoník a krysař

Jestliže vám (na stránkách knih) žádná černá není dost tmavá, pokud máte rádi pochmurnou romantiku gotických románů a thrillery na pomezí fantasy a hororu, či pokud se vám nejlépe usíná s děsivými představami Davida Cronenberga a Stephena Kinga, sáhněte po knize Davida Glocknera Osiach.
Glockner (jméno je pseudonym, znamená česky Zvoník) děj svého třetího románu Osiach situoval k rakouskému jezeru a do Německa, v knize se však setkáte i s českými, slovenskými a balkánskými realiemi. (Netradiční pohled například nabízí tato kniha na postavu hejtmana Jana Jiskry). Podobně se v Osiachu mísí i časové roviny – část příběhu se odehrává v současnosti, část v hluboké minulosti. Nebo to není patnácté století, jen jakýsi současný paralelní svět, ve kterém se mísí přízraky, upíří a krutost středověku? Glockner vás o odpovědi nechává ve své knize na pochybách a jako krysař vás vede různorodými zákruty děje. Občas vám jeho svět příjde depresívní, občas si připadáte jako v kaleidoskopu hrůz. Přesto se necháte vést stále temnějšími katakombami příběhu až k překvapivému rozuzlení. Poslední stránky budete nejspíš dočítat s ulehčením – než se uložíte ke spánku sáhnete ale ještě po Saturninovi, Šťastném Jimovi či Babičce. Asi neradi byste se totiž tuto noc dostali do osidel nepříjemného hrdiny Glocknerovy knihy. Ale i v dalších dnech ve vás zůstane po příběhu nepatrná stopa – asi jako po těžkém snu, který zaplaťpánbů skončil, ale který nechcete zapomenout.
(mk)

 

Pálí mě existence bezdomovců, Dušane. Nechápu stát, který ji nedokáže minimalizovat, moji milí!

Nejsem tak statečný, milý Dušane, abych probral šatník a odnesl jeho větší část bezdomovcům, i když by toho byly nikoli dvě igelitky, ale dva žoky. Ani si nemyslím, že bych jim zásadně pomohl. K čemu by jim byly tmavé obleky do společnosti, z nichž navíc mi ještě jeden budou moji pozůstalí určitě chtít navléknout. Ale nemohu se smířit s tím, že se stát nedokáže s existencí bezdomovectví vypořádat. Nepřivolávám bývalý režim, v němž jsem minimálně rok byl jedním z velice mála bezdomovců. Netoužím po obnově paragrafu o příživnictví. Vím jen jedno - bezdomovci až na malé výjimky neexistovali ani za komunistů ani za první republiky, kdy jim v tom bránil zákaz potulky.
Stát by měl i za cenu nepopulárních opatření bezdomovectví zamezit. Jenže kromě peněz k tomu nemá ani dostatek pohnutek a citu.
Babydědek Lu

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 >