Archiv divoké vinice

GynCentrum v Hloubětíně a babyboxy společně slaví! 75. holčička v brněnském babyboxu

V nemocnici Milosrdných bratří v Brně 29. května ve 14:25 pomohli do nového života už 75 děťátku - holčičce staré asi 30 minut. Pojmenovali jsme ji Miloslava. Milosti Sláva! Primář GynCentra Petr Pícha pořádá ve čtvrtek 31. května v 16 hodin v Hloubětínském zámečku v Praze 9, Hloubětínská 3 neformální setkání připomínající dvacet let od založení kliniky a sedmé výročí zřízení prvního babyboxu. Otvírali jsme jej díky Petrově osobní statečnosti 1. června 2005 - na Mezinárodní den dětí. Kdyby nebylo GynCentra, nebyl by ani babybox.
Proč zdůrazňuji Petrovu statečnost? Proti babyboxu byla Ministerstva zdravotnictví, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo vnitra, negativně se k němu postavila většina oficiálních institucí. Měl jsem za sebou tehdy více jak rok marných pokusů zřídit babybox na tradičním místě - v Zemské porodnici v Apolinářské, přestože přednosta kliniky VFN Praha profesor Jaroslav Živný myšlenku podporoval. Za babyboxem stáli pražští soudci v čele s Janem Sváčkem, Liborem Vávrou, Janou Červinkovou, Hankou Novou a řada jejich kolegů a osobností, členů Kolegia babyboxu.
V GynCentru není porodnice ani dětské oddělení, klinika se věnuje především gynekologii, plastické gynekologii a plastické chirurgii, přesto její lékaři a sestry spolehlivě za sedm let vyzvedli z prvního babyboxu sedmnáct děťátek, poskytli jim první péči a předali je pediatrům - paradoxně obvykle právě z Všeobecné fakultní nemocnice, jež mi zřízení babyboxu neumožnila. Děkuju jim jménem dětí, jimž pomohli na cestu do nového života. Předem děkuju Petru Píchovi, jenž mi slíbil provést plastickou operaci zmenšení břicha. Proběhne ovšem až poté, co babybox v GynCentru pomůže dvacátému děťátku.
Setkání v Hloubětínském zámečku podpoří svojí hrou na housle virtuos a člen Kolegia babyboxů Jaroslav Svěcený. Pozvání přijal předseda Senátu Milan Štěch, jenž se mnou otvíral babybox ve svém volebním obvodu v Pelhřimově. Přijdou poslanci a senátoři podporující babybox - Helena Lanšádlová, Lenka Kohoutová, dětská primářka z Kadaně, kde jsme zřídili čtvrtý babybox, Patricie Kotalíková, profesor Aleš Roztočil, poslanec a zřizovatel babyboxu v Jihlavě, Jana Černochová, poslankyně a starostka Prahy 2, kde je babybox na radnici, Tomáš Chalupa, poslanec, ministr a bývalý starosta Prahy 6, kde byl jeho zásluhou babybox také otevřen na radnici. Přijde místopředseda Senátu Zdeněk Škromach, který asistoval při otevření babyboxu v Hodoníně, senátoři Miloš Janeček a Jaromír Štětina, pozval jsem osobně i poslankyni Miladu Emmerovou, původně odpůrkyni babyboxů, nyní jeho protagonistku. Váhala, ale věřím, že přijde. Přijedou protagonisté babyboxu z Brna - mecenáš Petr Bečička, majitel společnosti 100MEGA Distribution, rozhodnutý financovat výměnu brněnsk¨ého babyboxu za nový, a Daniel Rychnovský, za jehož ředitelování jsme otevřeli druhý český babybox v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně, který pomohl rovným deseti děťátkům.
Z Náměšti nad Oslavou přijede ředitel projektu nové generace babyboxů a jeho výrobce Zdeněk Juřica, majitel firmy MONTEL, a jeho počítačoví rádci - Slávci - Dittrich senior i junior. Předvedou současný babybox - antikorovou bedýnku s dvoukřídlými plně automatizovanými dvířky, s klimatizací a s dokonalým signalizačním systémem. Dvířka jsou kontrolována fotobuňkami, jež zabrání případné kolizi s rukama dárce či ručičkou nebo nožičkou novorozence. Zdeněk Juřica současně vylepšuje původní babyboxy, aby byly ještě bezpečnější. Předvedeme inovaci prvního hloubětínského pradědečka babyboxů. Zdeněk s trpělivostí naplňuje všechny moje představy a já nechápu, jak jsem bez něj mohl 65 let žít.
Babydědek Lu

Primář GynCentra Petr Pícha u prvního babyboxu
Primář GynCentra Petr Pícha u prvního babyboxu
Hloubětínský zámeček v Praze 9, sídlo GynCentra.
Hloubětínský zámeček v Praze 9, sídlo GynCentra.
Petr Bečička, majitel 100MEGA Distribution, otvírá babybox ve Zlíně.
Petr Bečička, majitel 100MEGA Distribution, otvírá babybox ve Zlíně.
 

Můj fotograf Jindřich Štreit!

Naprosto originální výstavu Jindřicha Štreita pod názvem Chlévská lyrika shlédnete v Národním zemědělském muzeu v Praze 7, Kostelní ulice 44. Expozice je k vidění do konce roku 2013. Jindra ze Sovince zcela jistě na svém hradě Sovinec 2. června v 16 hodin zahajuje výstavu Vladimíra Preclíka, jež potrvá do 30. září.
Jindra zcela jistě otvírá 7. června svoji výstavu Lidé Vítkovska v Galerii Malovaný dům v Třebíči. Shlédnout ji můžete do 22. července.
Jindra Štreit zahajuje 11. června v 18 hodin v Muzeu Českého krasu v Berouně svoji výstavu Chlévská lyrika. Měl jsem tu čest, že v knížce stejného názvu byl publikován i můj text.
Lu

Fotenka z Jindrovy výstavy
Fotenka z Jindrovy výstavy
V opačném gardu
V opačném gardu
Pozvánka do Třebíče
Pozvánka do Třebíče
 

Žil David Rath v Hostivici nebo v Hostivicích?

My Kladeňáci dobře víme, že David Rath donedávna žil v Hostivicích. Ovšem média rozhodla, že žil v Hostivici. Ano, máte pravdu vy, milí čtenáři, kteří víte, že v Hostivicích je všechno možné, tedy ženský rod i pomnožný ženský rod. Ale na Kladensku platí, že Rath se svými ženami žili v Hostivicích, podobně jako u většiny českých zeměpisných názvů končících na "ice" ženského rodu pomnožného. V takovém městě žít zřejmě není špatné, mě pisatele erotika to přitahuje. Světlou výjimkou je Roudnice a Bystřice, ta pomnožná není. Nebo snad někdo z vás, moji milí, žije v Čelakovici? Nebo v pražské Střešovici, ve Strašnici, nebo v Holešovici? Bydlí snad někdo dokonce v Rathově přechodném bydlišti v Litoměřici?
Lu

 

Give me that old time... volá Matěj Kouba

Co je nejpříznačnější rys této doby v Česku? Nikdo ničemu nevěří! Chce se zvolat s jazzmany: Give me that old time... politicians! To se politikům a jiným vypečeným bossům napříč politickým spektrem opravdu povedlo. Vypadá to, že pražští radní teď už nezdůvodní ani opravený hydrant, protože naštvaný Pražák si stejně pomyslí, že se z toho napakuje nějaký Bém nebo Janoušek. Taky historické památky se asi začnou utěšeně rozpadat, protože každý hejtman bude mít strach, aby ho nešoupli do jednoho pytle s Rathem. V zdravotnictví zase straší miliarda za IZIP – žádný pacient neuvěří, že na jeho léčbu nejsou prachy. Odboráři mohou křičet na náměstí, ale předtím musí vysvětlit své vysoké platy a hodinky za statisíce. Dokonce i komunističtí věrní kroutí hlavou nad miliony, které dluží jejich rozvážný guru Ransdorf.
A ti, co loni říkali, že do politiky musí přijít nová garnitura, radši mlčí, aby jim nepřipomněli politickou firmu Barta and John. Ale já chci někomu věřit, sakra! To zaklení mi odpusťte, prosím. Možná naopak zajdu do nějakého kostela! Ne, že by pánbůh byl nějaká obzvláštní jistota, ale za dva tisíce let se na něj skoro nic neprovalilo.
Matěj Kouba

 

Vladimír Stibor zve!

Setkání básníků v Nechvalicích
pod vrchy Cunkova nedaleko hradu Vysoký Chlumec

sobota 26. května 2012 od 10 hod. do pozdních večerních

Program:

malé básnické pohoštění
prohlídka chýše bezdomovce
přejmenování obce Nechvalice
na Básnické Chvalice
za účasti i neúčasti starosty
četba z přinesených děl
virtuální tanečnice z ostrova Lesbos

Srdečně zve Vladimír Stibor

Chlap na fotce bych měl být já.
Chlap na fotce bych měl být já.
Moje chalupa a kostel sv. Mikuláše v Nechvalicích
Moje chalupa a kostel sv. Mikuláše v Nechvalicích
 

Loutkářka Šárka Váchová vystavuje ve smíchovské Galerii Portheimka

Kurátorka Jana Sommerová výstavu pojala jako Šárčin celoživotní medailónek. „Mám tady loutky a návrhy od studií na DAMU dodnes,“ vysvětlila mi Šárka Váchová, jedna z nejvýznamnějších současných loutkářek. Výstava se jmenuje „Večerníček Chaloupky na vršku a jiné pohádky z ateliéru Šárky Váchové“ a název připomíná poslední Šárčin televizní seriál, ovšem představuje celkem 150 loutek z 25 filmových a divadelních představení.
Šárka Váchová vytvořila mimo jiné 38 loutek pro americký velkofilm Pinocchiova dobrodružství, její nejznámější české pohádky jsou Alenka v říši divů, O rozmarné princezně, Malý princ, Švec Dratvíčko.
Výstava má vernisáž 17. května v 17 hodin a potrvá do 17. června, přesná adresa Galerie Portheimka je Praha 5, Štefánikova 68/12.
Nejdůležitější informace nakonec: V Galerii Portheimka jsem vystaven i já, moji milí, ve své životní roli husara Ludvy ze seriálu Chaloupka na vršku. Pokračování televizního seriálu se právě natáčí ve studiu Anima.

Husar Ludva Hess

Upravuji odborně postoj husara Ludvy v Chaloupce na vršku.
Upravuji odborně postoj husara Ludvy v Chaloupce na vršku.
Šárka Váchová mě vytvořila i v současné podobě.
Šárka Váchová mě vytvořila i v současné podobě.
Šárka a já.
Šárka a já.
 

Čapek na iphonu

Tak už mám i já v iphonu balík knížek. Když sedím v metru, přečtu si povídku, v čekárně u zubaře nemusím listovat stokrát ohmatanými časopisy, ale můžu koukat do mobilu, do něhož jsem stáhl skoro celého Čapka a Haška! A nestálo mě to ani korunu – ne protože bych snad byl bezohledný hacker, ale protože Čapkova, Haškova a další díla, kterým skončila autorská práva, najdete na internetu zdarma! Je to fakt docela fajn. Vlastně bylo by to úplně skvělé, kdybych neměl utkvělý pocit, že dostat do mobilu nebo řekněme do čtečky Kindle zdarma obrovský balík knih, je – řečeno současným slovníkem – takové nesystémové. Systémové by to totiž bylo, kdybychom žili ve společnosti, kde by byla celá psaná kultura dotovaná z nějakého úžasného zdroje. Tedy například kdybychom bydleli někde v Emirátech, v zemi s osvíceným vladařem, který neví kam s penězi, a tak se rozhodne rozmazlovat umělce. Nebo kdybychom byli v onom iluzorním fungujícím komunismu. Či alespoň ve Švédsku někdy před dvaceti lety, kde se prý tehdy dalo tvořit neziskovou literaturu a přitom neumírat hlady, protože dávky státu spisovatelům byly dostupné a uživily vás. Jenomže v době Kalouskova kapitalismu – jako člověk, který má k literatuře blízko - cítím eknihy zdarma jako neférovou konkurenci. Konkurenci, která dělá z psaní knih místo zaměstnání náročný bezplatný koníček – něco jako pěstování skalniček na zahrádce.
Karel Čapek za to ovšem určitě nemůže.

Matěj Kouba

 

Matěj Kouba se ptá: Proč jsem se nenarodil černý?

Tak už i Jaromir Nohavica nasadil protiromskou notu. Jak si všiml Respekt, slovutný písničkář na internetu zveřejnil zpívaný fejeton, „virtuálku“, v níž je tento refrén: Mám bílou kůži /Ve tmě zářím /Jako lejno na oltáři/ Jako zlaťák vprostřed herny /Proč jsem se nenarodil radši černý! Jarek prostě v této písni - autenticky, tak jak to dovede jen on - popisuje pocit "slabého bílého", kterého ohrožuje cikánský gauner. Text je to nohavicovsky pěkný, to ano. A opravdu takové situace zažíváme. Ale to že podporuje negativní stereotypy vůči Romům, to se prostě popřít nedá.
Co to, že i náš „nejlidovější bard“ klesl takhle hluboko? Nejdříve mě to šokovalo, mám Nohavicovy písně moc rád – a pak mi došlo, že jádro pudla je skryto právě v Nohavicově lidovosti. Jeho talent totiž netkví jen v jeho dokonalé práci s jazykem a originální invenci. Nohavica má hlavně mimořádnou schopnost vycítit převládající pocity v populaci a ztotožnit se s nimi. Proto je tak úspěšný – a proto taky není možno brát jeho tvorbu jako nějaký etalon spravedlnosti.
Nedá se totiž popřít, že lidová nálada tomu, co Nohavica zveršoval, přesně odpovídá. Na druhou stranu je evidentní, že hlas lidu není vždy objektivní. Zrovna teď je podle mne dost zmanipulovaný třeba virálním marketinkem ultrapravice, kterými jsou prodchnuty internetové diskuse a v poslední době už i mediálním nafukováním romských kaus.
Ne neříkám to jako fanatik multikulti, ani jako ten, co chce jít vždycky proti davu. Romská kriminalita je skutečně velký problém – a zřetelně mi vadí její občasné zlehčování v „seriózních médiích“ a povrchní zásahy ve prospěch Romů ze strany europolitiků.
Na druhou stranu mě děsí, jak v posledních dnech „bojovníci proti škodlivé hyperkorektnosti“ stále více získávají pozice a naznačují, že „takhle to dál už nejde.“ Už i velké listy hrají „romskou kartu“ a mají opakovaně na prvních stranách informace typu „Romové bijí české děti“. Přitom je evidentní, že jakkoli byly nedávné útoky na bílé teenagery alarmující, „cikáni“ na ně nemají monopol. Stačí si vzpomenout na jen o něco starší útok zpovykaného bílého rapera na děti v Ostravě či kopance skinů v pražském metru. Každé takové násilí je odporné – bez rasistického motivu jej však mnozí jednodušší čtenáři ale zřejmě odzívnou. Novináři tedy asi zjistili, že „ilegální“ antikorektní nota dává takovým zprávám šťávu, rovnající se přibývajícím čtenářům. To je vcelku pochopitelný jev – ale nebezpečný. Nebezpečnější, než nějaká Nohavicova písnička.
(mk)

 

Miroslav Václavek odpustil mně i Matěji Koubovi

1.5.2012 v 12:03, Ludvík Hess :
Milý pane Miroslave Václavku, jste-li totožný s Václavkem, pisatelem blogu na www.idnes.cz, prosím, prosím, odpusťte, že jsme do Vás s Matějem zaryli, netušíce, že se jedná o významného českého básníka.
S úctou Lu a Ma

Přeji krásný májový den, právě jsem se vrátil z nádherného mountain bikingového tripu do hor a tak vám tedy pln opiátů, které si tělo vyrobilo odpouštím :-) Ale samozřejmě, že bych vám odpustil i tak, protože v zásadě ani není co odpoutět - teprve rozdílné názory jsou cestou ke smyslu, který je třeba neustále hledat. Pokud jde o mne, hluboce respektuji názor každého člověka aniž by to ve mně zanechávají něco negativního. Nehledě k vašim zásluhám o Baby boxy, které už zachránily tolik dětí. Mějte se krásně a děkuji za mail.
Mirek

 

Jak dopadl Leopold F. Němec, když mi chtěl pomoci založit nové politické strany

Vážený samozvaný šéfredaktore Lu, milý babydědku.

Vaše oznámení, že zakládáte jednu středo-levou a jednu levo-levo-středou stranu, mne nemohlo nechat v klidu. Zvláště Vaše potřeba nějakých těch podpisů mi připadá celkem logická, ale hlavně snadno splnitelná.
V upřímné snaze vytáhnout Vám trn z paty, zpunktoval jsem na zdejším provinčním Masarykově náměstí petiční akci s názvem „DČ patří DV“. Za každý podpis jsem kasíroval 1 Kč (ale platit šlo i v cizích měnách) a vybranou částku jsem chtěl slavnostně předat Vaší nadaci na pražském Žofíně. Jistě nějakou nadaci máte, nebo založíte. Předání by proběhlo za přítomnosti kamer zcela nezávislé televize, která by exkluzivně, jako první a jako jediná o tom podala zprávu.

Rozběhlo se to slibně. Ale jen do doby, kdy byl zveřejněn odposlech mého rozhovoru se záhrobím. Jak později na četnické stanici vyšlo najevo, petenti se mylně domnívali, že název petice „DČ patří DV“ znamená „Demokratické Česko patří demokratickým voličům“. Po zjištění, že název „DČ patří DV“ ve skutečnosti znamená „Divoké Česko patří Divokému vínu“ se strhla neskutečná vřava, kterou ukončil až hysterický výkřik pana wachtmajstra: „Vypadněte ven, nebo vám zkopu prdel do špičata.“ Uposlechli jsme všichni a obešlo se to bez pokut. Jenom já jsem byl hned druhý den vyzván berňákem, abych podal daňové přiznání. Prý jsem odklonil část petiční daně.

Po tomto neúspěchu jsem k překvapení jinostranců změnil taktiku a rozhodl se podpořit stranu vyhřívaných bedýnek, tak zvaných babyboxů. Abych získal finanční prostředky na volební kampaň jejího předsedy, babydědka, rozhodl jsem se pěstovat a prodávat babyku. Dobře si pamatuji, kolik mne v Praze jedna babyka stála.
Ukázalo se však, že mé chudé a kamenité políčko na Drahanské vrchovině je k pěstování babyky naprosto nevhodné. Urodila se sotva jedna bedýnka a políčko jsem výhodně pronajal pracovitým a skromným asiatům, za symbolické nájemné na padesát let.

Leč nevzdal jsem to. Nahrála mi náhoda, když jsem na kopané slyšel pokřik našich ultras: „Sudí mrkev, sudí křen, vyhoďte ty svině ven.“ Vy jako erudovaný koňák zřejmě kopané (a fotbalu zvlášť) nerozumíte a netušíte, že ho pískají tři sudí. Jeden z nich je hlavní, zbývající dva mu přicmrndávají. Stává se jim, že ten na lajně mává ofsajd nebo faul, ale hlavní na to nedbá a nepískne. Nebo naopak. Tak mne napadlo, pěstovat mrkev a křen. Ty se na rozdíl od babyky hodí do chudé země. Jako na potvoru se v posledních letech přemnožili divočáci (Sus scrofa – všimněte si ten monogram), kteří mi svěřenou půdu svými rypáky za spokojeného chrochtání celou rozryli, a všechno, mrkev i křen, ty svině sežraly.

Dospěl jsem tak k přesvědčení, že Váš pilotní projekt nemá naději na úspěch a není ani životaschopný. Nechci radit, to chraň Bůh, ale raději zůstaňte u svých milovaných lichokopytníků.
Jistě jste to již někdy slyšel. Aby dobrá věc měla naději na úspěch, musí procházet napříč politickým spektrem. Rozhodně nestačí, aby dobrá věc procházela napříč kopytníky. Na jedné straně jsou totiž lichokopytníci (například koně) a na straně druhé sudokopytníci (např. divoké svině). Ale nejsem politolog.
Co dodat. Jak říkal baron Archibald Prášil: „No, snad jsem tolik neřek, dědečku.“

LFN

 

Svádět současné rozkrádání majetku na komunisty je hloupé

Miroslav Václavek v blogu „Komunista si svůj majetek neznárodní“ tvrdí, že po roce 1989 se majetek za stovky miliard korun stal především předmětem vlastnictví vyvolených členů komunistické strany, nebo příslušníků StB. Je to už staré téma, ale s prohlubující se vnitropolitickou krizí se zjevně zase hodí. I Václavek, podobně jako další pravicoví naivkové, utěšuje podobně naladěné, že veškerý svrab u nás - od tunelování přes korupci až po justiční mafie - je vlastně dílem KSČ. Chtěl bych předeslat, že o totalitních komunistech nemám iluze, jsou to vesměs dogmatičtí nudní strejcové, kteří mají máslo na hlavě. V tomhle jsou ale opravdu spíš nevinně. Chápu milé pravičáky, že by se jim takové vysvětlení hodilo, je však falešné jak pětník.
Stačí se podívat, jak skončili čelní komunističtí funkcionáři. Do jednoho to jsou důchodci, kteří žijí jen lehce nad hranicí životního minima. Ne že by si tento osud nezasloužili, říkat však, že právě oni rozkradli miliardy, by bylo směšné. Správný pravičák jako Václavek však v této chvíli nejspíše pohrdavě zkřiví ret a řekne něco o tom, že tohle byli přece už na sklonku socialismu dědkové - a že hledat by se mělo mezi jejich potomky.
Má pan Václavek pravdu alespoň v tomhle? Podívejme se na to objektivně a pomiňme skutečnost, že je poněkud chucpe vyčítat někomu jeho původ - právě zkušenosti z doby socialismu v tomto směru ledacos napovídají. Ti, co to tvrdí. mají nicméně pravdu v tom, že někteří synové a dcery případně vzdálenější příbuzní komunistických bosů, se skutečně domohli značného majetku. Ostatně aby ne, většinou měli slušné vzdělání a něco do začátku, takže v podnikání měli fóra. To je samozřejmě poněkud nespravedlivé.
Jak se tomu však dalo zabránit, pokud byste z dětí „pupíků“ neudělal lidi druhé kategorie? A nebyla by to zase neodpustitelná nespravedlnost vůči lidem, kteří se na nespravedlnostech totality nepodíleli, jen byli z dobových dobrých rodin? Mají se nespravedlnosti řetězit? Ostatně podobné zvýhodnění měli - upřímně řečeno - v devadesátých letech i bohatí dědicové lidí, kteří si vydělali majlant v exilu. Obě tyto skupiny byly značně zvýhodněny proti jejich neprivilegovaným vrstevníkům – u funkcionářských dětiček to bylo ovšem ostatně do jisté míry vyváženo nezáviděníhodným pokazováním na jejich původ, kterého si v devadesátých letech pochopitelně docela užily. A taky měli peněz méně než "zápaďáci".
Správný pravičák Václavkova typu ovšem namítne, že tato negativa byla vyvážena neviditelným pletivem vztahu mezi bývalými mocnými. Asi takové pletivo existovalo, jsem však přesvědčen, že bylo velmi brzy nahrazeno sítí zbožně peněžních vztahů. Ostatně to, že síla bývalých komunistů nehrála v Čechách zas tak významnou roli, dokazuje jen trochu detailnější nahlédnutí do jmenného seznamu těch, co si tady podezřelé miliardy vydělali. Ne, že by mezi nimi nebyly děti z totalitně privilegovaných rodin (Babiš), zrovna tak tam ale najdete emigranty (Kožený, Bakala) i bývalé řadové zaměstnance někdejších socialistických firem (Pavel Tykač) či veksláky (třeba Radovan Krejčíř). Stejný vzorec funguje myslím i na nižší úrovni podezřelého bohatství. Zkrátka pokud má někdo statistická data o kryptokomunistickém bohatství, ať je předloží. Bez toho jsem zatím přesvědčen, že prostě když zvítězily prachy, vytvořila se mafie docela jiná – v níž kamarádšofty otců hrály jen velmi malou roli. A logika této mafie, stejně jako přesvědčení jejích nositelů, neměla s komunismem nic společného, naopak byla s ním v protikladu.

Matěj Kouba

 

Chce někdo z vás kandidovat za Stranu Divokého vína?

Moji milí, rozhodl jsem se založit Stranu Divokého vína. A taky Stranu Babyboxů. Strana Divokého vína bude nalevo od středu, Strana Babyboxů bude nalevo od Strany Divokého vína. Pro každou potřebuju nějaké ty podpisy. Hlaste se na adrese redakce či na adrese občanského sdružení Babybox. Obě strany mají sídlo v místě mého bydliště v Hájku 88.
Členové Strany Divokého vína mají zaručeno publikování v časopise s tradicí 48 let. Členové Strany Babyboxů mají nárok přednostně odkládat děti do vyhřívaných bedýnek se sedmiletou tradicí. Neberte to!!
Babydědek a samozvaný šéfredaktor Lu

 

50. babybox otvíráme ve středu 25. dubna ve 12 hodin na záchrance v Českých Budějovicích v ulici B. Němcové 6! Nemocnice v Havlíčkově Brodu 19. dubna babybox nechtěla a 23. dubna už jej chce.

O zřízení babyboxu mě požádala nemocnice v Krnově! Už nechtějí nacházet podchlazené novorozence na lavičce v parku před nemocnicí, jako se jim stalo 13. dubna.

Nepopírám, že je pro mne „padesátka“ jistou satisfakcí. Připočtu-li ale 74 dětí, které se ohřály ve vyhřívaných útrobách bedýnek, jsem z těch dvou plných školních tříd malinko vyplašený. Jsem si ovšem jist, že babyboxy dětem pomohly odstartovat do lepšího života s rodiči, kteří se o ně mohou postarat.
Padesátý babybox je třetím z nové generace vyhřívaných bedýnek, jimž na Slovensku říkají „hnízda záchrany“, v Polsku „okna života“, v německy mluvících zemích „dětská okna“. Já, který pronikání angličtiny do rodného jazyka nefandím, jsem je pojmenoval babyboxy. Ujalo se to. Všechny tři babyboxy nové generace vyrobil Zdeněk Juřica ve své firmě MONTEL v Náměšti nad Oslavou. Děkuju, Zdeňku. Nedovedu si představit, jak jsem mohl bez tvé nekonečné trpělivosti 65 let žít.
Babybox v Českých Budějovicích vděčí za svoji existenci Ivance Stráské, Vlastě Bohdalové a Marku Slabému, slavícímu ten den svátek – náměstkyni hejtmana, poslankyni a řediteli záchranky. Děkuju všem třem. Děkuju několika desítkám šlechetných mecenášů. Na prvním místě z nich stojí Trade FIDES, a. s. z Brna, náš trvalý dárce. Bez korunek by babybox nebyl. České Budějovice jsou posledním krajským městem, v němž dosud „čapí kolébka“ scházela. Tak bedýnkám na děti říkají v Japonsku. V Itálii je to „kolébka pro život“.
Děkuju lékařům – zvláště pak těm dětským – primáři Pipkovi a jeho zástupkyni Magdaleně Weberové – Chvílové z havlíčkobrodské nemocnice za změnu názoru. Umět jej změnit je velice velkorysé a podpořit projekt, který jsme ještě před čtyřmi dny zavrhovali, je šlechetné. Děkuju hejtmanovi Vysočiny Jiřímu Běhounkovi, který babyboxu v Havlíčkově Brodu držel palce. A děkuju vám, milí novináři, kteří jste nikdy nezklamali a vždy jste babybox podpořili. Nebýt vás, možná by v Brodu nebyl. S tiskovou mluvčí havlíčkobrodské nemocnice jsem uzavřel sázku, že babybox v její nemocnici nebude. Vsadil jsem své letošní hříbě proti jejím jezdeckým botám. Gratuluju, milá Petro, k hřebečkovi Malenor, jehož jste vyhrála.
Děkuju primáři GynCentra Petru Píchovi, slavícímu v den otevření v Českých Budějovicích narozeniny. Děkuju jeho kolegovi Zdeňku Mayerovi z budějovického Pronatalu, stojícímu od počátku při bedýnkách. Děkuju Janu Sváčkovi, který se v Budějovicích narodil, a jeho mamince Dagmaře za podporu. Bez nich by nebyl babybox ani jeden.
Babydědek Lu, 602 305 139, info@babybox.cz

 

NE babyboxům v Havlíčkově Brodu! Básníku, pomoz!

Havlíčkův Brod v současné době babybox nepotřebuje, prohlásila MUDr. Magdalena Weberová-Chvílová, dětská lékařka havlíčkobrodské nemocnice (magdalenaw@seznam.cz), zřejmě za všechny občany města. Opravdu za všechny?
.
Tak zněla poslední věta při mém jednání o zřízení babyboxu v Nemocnici Havlíčkův Brod ve čtvrtek 19. dubna. Na setkání měsíc předem sjednané s ředitelem nemocnice Řezničenkem (david.reznicenko@onhb.cz) mě doprovázel technický šéf projektu nové generace babyboxů a jejich výrobce Zdeněk Juřica, majitel firmy MONTEL v Náměšti nad Oslavou. V jednací síni nemocnice byl kromě ředitele Řezničenka primář dětského oddělení Michal Pipek (michal.pipek@onhb.cz), dva další lékaři, technický pracovník nemocnice a tisková mluvčí Petra Černo 604 475 082. Jednání se odvíjelo v konstruktivním duchu rozhovorem Zdeňka Juřici s technikem nemocnice o kabelech potřebných k zavedení signalizace, rozměrech a certifikaci babyboxu jako zdravotnického prostředku. Před měsícem jsem oslovil osobním emailem dvě desítky dětských lékařů a gynekologů havlíčkobrodské nemocnice s nabídkou, že jim pošlu podklady o babyboxu jak technické, tak legislativní. Na email jsem dostal jen dvě odpovědi – dr. Magdalena Weberová – Chvílová mi napsala, že si všechno prostuduje sama a nic nepotřebuje. Odpověděl mi i primář gynekologie a porodnice MUDr. Pavel Antonín, s nímž mě již dříve seznámil člen Kolegia babyboxů prof. MUDr. Aleš Roztočil z jihlavské nemocnice a poslanec Sněmovny. Pavel Antonín, rovněž poslanec Sněmovny, je protagonistou babyboxů, a z jeho odpovědi jsem vyrozuměl, že s pediatry nemocnice snadná domluva nebude. Nikdo jiný, ani primář Pipek, mi na email neodpověděl.
V dalším obraze v jednací síni mi ředitel Řezničenko sdělil, jak jej mrzí, že jsem o dnešní schůzce informoval novináře. Jeden z lékařů se mě pak zeptal: Znáte kauzu Zelenka? Po pravdě jsem odpověděl, že nevím, o co se jedná. Pokračoval: Vy nevíte o heparinovém vrahovi? Novináři nás kvůli němu roznesli na kopytech! Došlo mi, že heparinový vrah působil právě v nemocnici, kde teď jednám o babyboxu. Proto tedy mají lékaři nemocnice k novinářům negativní postoj. Přesto tisková mluvčí Petra Černo již 18. dubna odpoledne, tedy 24 hodin před naším jednáním, sdělovala novinářům, že babybox v Nemocnici Havlíčkův Brod nebude.
Poslední obraz patřil dr. Magdaleně Weberové – Chvílové – kladla mi dobře promyšlené otázky. Na všechny jsem popravdě odpověděl, leč pochopil jsem, že směřují k jedinému závěru – babybox si v nemocnici nepřejí. Po půlhodinovém výslechu jsem položil jedinou otázku doktorce M. W. Ch. – Chcete v nemocnici zřídit babybox, paní doktorko? Odpověď jste si, moji milí, přečetli v titulku.
Dovolte nám odejít, požádal jsem přítomné lékaře. Tuto žádost a následné zdvořilé rozloučení vykládají nyní v nemocnici jako moji neochotu k dalšímu jednání. Že nebude snadné mi již 18. dubna večer volal osobně hejtman Vysočiny MUDr. Jiří Běhounek, protagonista babyboxů. Na oplátku jsem mu po jednání jeho očekávání potvrdil zase já. S prohlášením podobným tomu, které pronesla dr. M. W. - Ch., jsem se už jednou setkal. Poslal mi je písemně někdejší ředitel Fakultní nemocnice v Hradci Králové Leoš Heger, dnešní ministr. V Hradci Králové babybox není potřeba. K mé hrůze bylo za pár týdnů nalezeno v třídírně odpadu v Hradci Králové mrtvé tělíčko novorozené holčičky.
Ve čtvrtek 19. dubna bylo do babyboxu v Nemocnici Šumperk odloženo 74. děťátko, třetí šumperské. Je to chlapec a na počest svého přítele a správce nemocnice Martina Pelnáře, s nímž jsme babybox zřizovali, jsem jej pracovně pojmenoval Martin. Ať žije Martin!
Týž den, ve čtvrtek 19. dubna, mě požádal ředitel nemocnice v Krnově MUDr. Ladislav Václavec o zřízení babyboxu. V lesoparku na lavičce před nemocnicí totiž našli novorozeného klučíka, jehož teplota po náhodném nálezu činila jen 29 stupňů. Lékaři v nemocnici jej zachránili a dali mu jméno Aleš Lesák. Ať žije Aleš!
Babydědek Lu

 

Ochutnávka vín (řekněme něco jako reportáž)

Důležitou akcí každoročního lyžařského zájezdu vesnické partičky do Itálie je ochutnávka vín. Karel je na slovo vzatým vinným odborníkem, který se umí opít a povýšit tuto činnost na vysokou společenskou úroveň. Zatímco neználek se opije za pár eur, znalec dokáže při upřesňování vína utratit mnohem víc. Kolotoč moudrosti žene ceny vybraných vín tak vysoko, že normální smrtelník by na jednu sommelierem požehnanou opici pracoval celý rok. Marně už Karel několik let vtlouká do vesnických hlav, jak správně držet sklenku a kterou na jaké víno zvolit. Jak otevírat víno, aby se neleklo. Co je to první, druhý, třetí a čtvrtý nos. Jak důležitým prvkem je špunt. Na co se zaměřit při koupi správné láhve. K jakému jídlu které víno patří. Vysvětluje celý proces výroby, distribuce a další nezapamatovatelné nezbytnosti vinaře znalce. Nenásilnou formou Karel prezentuje slušné oblečení, chování u stolu a jak nebýt ve společnosti za pitomce. Tento sisyfovský boj léta svádí se zarputilostí sobě vlastní.
Aby ochutnávka měla patřičnou dynamiku, potřebuje pomocníka a tím je vždy Juan. Ten se i tentokrát čistě ustrojil. Vzal si tričko s Mickey Mousem a nápisem Fuck You, který komicky zvýrazňoval vystouplý zakulacený pupek. Padající vojenské kalhoty s koncem pásku ležérně se houpajícím mezi nohama, značkové kecky a nezbytný klobouk svědčily o tom, že ne vždy dával Juan u Karlových lekcí pozor. Kontrast mezi Juanovým nenuceným image a elegantně ohozeným Karlem v košili dával tušit nevšednost akce.
Láhve vín, sklenky, karafy na vyplivování, sýry a ostatní atributy pro správnou ochutnávku byly vzorně uspořádány na bílých ubrusech. Na programu byla Itálie. Neboli vína vypěstovaná na italských vinicích. Při ochutnávce se začíná běžnými levnými víny. Ta pijí nezkušení a sommelier zadržuje smích nad jejich naivitou. Znalec se po napití takového vína zašklebí, jako kdyby vypil louh, a bez váhání ho vyplivne do karafy.
Následují dražší značky. Ty už stojí za očuchání, srkání a vyluzování odborných zvuků. Některé z nich má cenu i polknout, ale jen výjimečně. Drahá vína jsou válena na jazyku za uznalého pokyvování a srovnávání s kopřivou, lesním ovocem, kyselým zelím, dámským přirozením a podobnými pochutinami. Vrcholem jsou nejdražší krásná vína, která se urodila na vinicích s pikantním příběhem. Po dvou hodinách degustace je sommelier v transu a nevnímá hloupé poznámky na svá trefná přirovnání vína typu: „Všimněte si vůně zpoceného koně.“
Posluchači šplhouni se opičí po sommelierovi. Opilci žádná vína neplivají a nenápadně upíjí i ta vyplivnutá či vylitá do karafy. Rebelové ruší nevhodnými průpovídkami jako: „Vůni zpoceného koně všichni důvěrně známe z běžného občanského života.“
Ochutnávka má být zakončena vínem bombou večera. A tady se provalilo Juanovo škobrtnutí, pro které se Karel přestal ovládat. Juan se během ochutnávky zapovídal s italskou servírkou, která byla jako na potvoru z oblasti, odkud pocházelo víno „perla večera“. Juan, netuše jedinečnost nápoje, kuchařce lahůdku v průběhu ochutnávkového večera bezelstně naléval, takže v láhvi zůstala pouhá dvě deci vína.
Když měla vyvrcholit extáze a mělo být rozlito nejlepší víno, Karel uchopil téměř prázdnou láhev. V Karlových očích se nejprve zračila nesmírná lítost, která se po patnácti vteřinách proměnila v ukrutný vztek. Juan se nechápavě postavil před Karlem do pozoru, tuše, že se stalo něco strašlivého. Karel na něj zařval: „Ty idiote, co se mi do toho sereš! To snad není možný, on bez mýho vědomí rozleje to nejlepší víno! Jak to mám rozlejt třiceti lidem?“
Po minutě obdobných nadávek si Juan sedl do rohu, schoulil se rezignovaně do klubíčka a srdceryvným smutným hláskem pronesl: „Selhal jsem.“ Po zbabrané ochutnávce, která se ve srovnání s předchozími díky zábavnému závěru kromě Karla a Juana všem líbila nejvíc, se začal sommelier s pomocníkem usmiřovat. Karla mrzelo, že se na Juana tak obořil. Aby ho uchlácholil, pravil: „Juane, já tě nenazval idiotem.“ Juan plačtivě: „Nazval.“ Karel se nejprve snažil tuto skutečnost vyvrátit, ale Juan si pohotově sehnal několik svědků, které mu nařknutí idiotem ochotně dosvědčili. Karel si povzdechl a zahnán do kouta začal improvizovat. Popisoval mu stupnici duševních chorob a vysvětloval jednotlivé rozdíly. Ne zcela přesně a ne zcela úspěšně líčil idiota jako poměrně sympatickou osobu, která se občas splete. Zbytek večera sommelier a pomocník strávili výměnou vzájemných komplimentů. Ve skutečnosti je idiocie těžká slabomyslnost. Jde o starší označení hluboké a těžké mentální retardace odpovídající IQ nula až třicet bodů.

Miroslav Závora

 

Bohumil Hrabal, krásná Poldi a Kladno

Na středeční (11. 4. od 17 hod.) přednášce Tomáše Mazala ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně se z úst znalce života a díla Bohumila Hrabala více dozvíte, proč byl počátek padesátých let minulého století pro Bohumila Hrabala /a nejen pro něho/ tak ostrým zlomem života, do jaké "melancholické apokalypsy" se propadl svět tradičních středoevropských hodnot, kterak z doktora práv se stal nádeník a jak jeho lyrické básně překlopily se do prózy totálního realismu i mnohé další zajímavosti ze života slavného spisovatele včetně dvou krátkých unikátních dokumentárních snímků.
V prostorách knihovny je k vidění i expozice některých věcí, strojopisů, knih a jiných marginálií z pozůstalosti Bohumila Hrabala.
/ZS/

Kiliánům do Brna, 1949
Kiliánům do Brna, 1949
Foto z průkazu v Poldi Kladno, 1949.
Foto z průkazu v Poldi Kladno, 1949.
 

Stanislav Vávra má narozeniny

Číslo je složená ze dvou mně milých: ze sedmičky a z devítky. Gratuluju, milý Stanislave. Nemysli si ovšem, že jsi doyen autorů Divokého vína, máme ještě vyzrálejší.
Stanislav Vávra s bratrem Vladimírem a vrstevníky Šmorancem a Buřilem vytvořili koncem padesátých let tvůrčí skupinu Libeňští psychici. Objevují se i v textech Bohumila Hrabala. Fotografie jako doklad o vztahu Vávry a Hrabala vám posílá ze svého archivu Tomáš Mazal. Hrabal+Pipsi+Standa Vávra rok 1957, foceno u Hrabala Na Hrázi 24. Na druhé fotografii Stanislav objektivem ručně dělaného fotoaparátu Vladimíra Boudníka, Libeň 1953. Více o Stanislavovi na www.stanislav-vavra.cz

 

Mazal přednáší o Hrabalovi

V Malé galerii Středočeské vědecké knihovny v Kladně www.svkkl.cz je od
5. dubna do 15. května 2012 k vidění výstava dokumentů a dalších rozličných marginálií ze soukromé sbírky Tomáše Mazala a sbírek Vlastivědného muzea Nymburk.
Přednáška Tomáše Mazala nazvaná „Bohumil Hrabal, Krásná Poldi a jiná setkání“ proběhne ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně dne 11. dubna od 17 hod.
/ZP/

 

Co si myslí Zdeněk Janas

Ježek v kleci


Povídačky tetky Kačky
s tetkou Biskou na rohu
Prádlo světoznámé značky
Svědomí – kus tvarohu

Tak si spolu povídáme – vesele se klamem
Pelemelem intimity i veřejné věci
Hlavolamovatějším jsme přitom hlavolamem
než je ježek v kleci

 

Reakce Alexandry Lukášové na článek My, děti Sítě z Divoké vinice

Jestli je naše generace ovliněná internetem? Určitě je. No a co? Vy jste nám dali prostor, vy jste nám dali tu možnost, milí rodiče a učitelé. Na vysoké škole mi bylo řečeno, že není umění vše se naučit nazpamět, ale umění je si informace najít... Je pravda, že zanedbáváme četbu a mnoho z nás nezná vůni tiskařské černě a není schopno pojmenovat klasiku... Ale co, jiní zase neznají kvantové vzorce, neumí derivovat či vypočítat banalitu jménem procenta. Každý jsme přece originál... tak to má taky být. Nezměnily se určitě dvě věci. Holky si kvůli klukům malují na obličej nesmyslé barvičky, někdy se podobají indiánům. Kluci jsou zase vládci a ochránci... mnohdy zbytečně a směšně. Ale je to tak. Život není o generaci, která byla před čtyřiceti lety a je teď, život je jenom bojem o lásku a přízeň toho druhého. Nic se nezměnilo. Jen forma komunikace, kterou jsme si zvolili, je totiž jednodušší. Jenomže, kdybyste měli tu možnost vy? Recitovali byste dívkám verše? Nebo je napsali do sms zpráv či mailů? Scházíte se v klubech a recitujete? Nebo píšete do internetových časopisů? Nesvádějte to na dobu. Dobu tvoříme my, my lidé! A jenom my jsme si udělali to, že jsou z nás virtuální milenci a přátelé. My můžeme za to, že láska se vyjadřuje prostřednictvím klávesnice a rychlého připojení. Ale ne my, mladí, my všichni za to můžeme. My jsme se s tím smířili.

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 >