Archiv divoké vinice

Volej Pavel, i v noci!

Když mi bylo asi patnáct, veřejné záchodky představovaly místo, kde se člověk vcelku pobavil ba i poučil. Záklaďáci sem pravidelně psali odkud jsou a za kolik jdou do civilu, případně, že to mají už „na salámu“, roztoužení puberťáci si tu malovali orgány svých snů a gayové tady inzerovali svá telefonní čísla. Zejména zdatný byl jakýsi Pavel – jeho sdělení i s důrazným, „volej kdykoliv i v noci“ zdobilo kabinky a urinály asi stejně často, jako se dnes před volbami vyskytují bilboardy KDU-ČSL.

Jiné sprosťárny byly méně osobní, ani ty ovšem nepostrádaly prvek opravdové vášně, který v dnešních médiích většinou nenajdete. Například svůj vztah k režimu tu kdosi opakovanně vyjádřoval slovy: „ Aspoň tady to držíte pevně v rukou!“. Vzpomínám si i na šibeničku s postavičkou jakéhosi Kiše, zjevně však nešlo o politiku, ale o projev vzdoru repetenta vůči řediteli školy.Za to jednoznačně politický obsah měl zoufalý výkřik: „Vraťte nám Slezsko a Lužici!“ …

Teď o třicet let později jsou veřejné záchodky překvapivě prázdné a pusté. Čím to je? Že by to to bylo jen intenzivnější péčí „hajzlbabek“ se mi moc nezdá, čitelné nápisy se sice moc nevyskytují, nemálo kabinek však zdobí negramotná sprejerská díla. Spíše bych řekl, že se chrliči vulgarit přesunuli na internet. Proč by psali své výlevy po WC, a riskovali minimálně ránu mokrým hadrem, když si mohou verbálně ulevit na síti a ještě vypadat jako diskutující intelektualové? A navíc si mohou v anonymitě ještě ověřit dopad svých prasárniček? Budiž jim přáno - každý přece potřebujeme nějaký ventil. Jen mi přijde, že ty nápisy na pražských kadibudkách byly vtipnější.

Matěj Kouba

 

Evangelium sv.Vandase

Zatímco z radia,(vlastně ne z radia, ale z rozhlasu), vyrobeného v české továrně Tesla (ne Tesla to už taky nebude, to byl taky cizák) tedy z rozhlasu z továrny Křižík zaznívá původní etnicky čistá zábavná hudba (dechovka) Mařenka se jako správná národovecká dívka oblékne do slušivé a typicky české jupky s halenkou v národních barvách a nalíčí se poctivým českým krémem Maryla. Na ulici rozpustile pozdraví strážníka. Je to pan Novák, který má tento činžák na starosti každý den a má přehled opravdu o všem co se tu šustne. Ramenatý muž v uniformě se na pohledné děvče krev a mlíko otcovsky usměje: „Ale to ti povídám, buď doma do půlnoci,jinak bych tě musel poslat na ten náš převýchovný kurs!“ zahrozí jí šelmovsky. „Ale to víte že ne, jdeme s Jeníkem do kina na tu novou arijskou Babičku!"

Když to Marie říkala, byla už ale v duchu u svého milého. „Jen aby na mě taky stále myslel jako já na něho,“ říkala si a aby to měla posvěcené i shora, lomeně se pokřižovala u kapličky s obrazem svatého Vandase. (Maminka jí sice říkala,že by měla chodit spíše do křesťanského kostela,když se ale nedávno v mládeži dozvěděla, že Kristus a apoštolové byli vlastně Židé, už jim nedokázala věřit tak jako dřív).

Cestou ke kinu před ní poslušně smeklo několik Romů – Mařenka si cesto pomyslela že to těm primitivním hochům v nových stejnokrojích s našitým kolem s loukotěmi docela sluší. Ale pomyslela si to pochopitelně bez jakéhokoli nemravného tónu – jako správná nacionalistka dobře věděla, že mísit rasy je proti národním zájmům, a že těm chlapcům je dobře tam,kde díky vůdci žijí nyní -v těch Komunách práce a radosti v něž se změnily ty odporné přistěhovalecké tábory.

To už ale přicházela za Jeníčkem – plavovlasý hoch ji už čekal. „Máme ještě dost času,nezajdeme na staročeskou meltu?" Vybrali si typickou pražskou nealkoholickou hospodu (soukmenovci z vedení právem doporučují mladým lidem rozšířit zákaz drog i na zákaz alkoholu).
Jeník pocítil hlad. Naštěstí cizácké hamburgery už byly z Prahy dávno vymýceny a na pizzu museli dekadentní asociálové chodit to do okrajových putyk. Tady v centru si proto pochopitelně posloužili pravou českou tlačenkou. S nealkoholickým pivem Vlastenec chutnala skěle, šibal Jeník však přece jen zareptal- měl bych náčelníkům připomenout že pivo k naší kultuře přece jen patří, genossen z Německa to také říkají. Spolu pak šli ke kinu městem zbaveným snědých přížnivníků i turistů a říkali si jak je v té liduprázdné Praze hezky. Matěj Kouba

 

Čtyři věty o Čtyřúhelníku

(Čtyři věty o Čtyřúhelníku)

Náruživý jezdec na klisnách čtvernohých i dvounohých svým Čtyřúhelníkem čtenáře hravě přesvědčí, že není člověk, ale hřebec v lidské podobě. A protože má něžnou zvířecí duši, zachraňuje odložená lidská mláďata svými babyboxy. Ale že má vedle té koňské ještě druhou, ješitnou lidskou duši, píše o tom knížky, aby se pochlubil. Co mu taky zbývá, když my ho málo chválíme?
Jiří Žáček

Nina, fotografie z Hessova Čtyřúhelníku
Nina, fotografie z Hessova Čtyřúhelníku
 

Milý pane Matěji Koubo,

neznáme se, jako se osobně nezná většina zde publikujících autorů. Ale řekl jste to i za mne. Hledíme dopředu, nikoliv dozadu. Dozadu čumí jen blbci, kteří hledají omluvu vlastních pochybení. Budiž jim odpuštěno. Nikoliv však srozuměno.
Zdravím a přeji, pane Koubo
Břetislav Kotyza
PS. Žiť so mosí, říkali naša stařenka. (pozn.red. dopis se týká předchozího článku My dva ... a anonym)

 

My dva .. a anonym

Šel jsem tuhle za svou osmdesátiletou maminkou.Moc se nemůže hýbat a tak jí nosím nákupy a vybírám poštu. Také tentokrát jsem jí ze schránky vybíral tisk. A ejhle- vedle rozhlasového týdeníku a letáků z Lídlu jsem tam objevil anonym. Byl na výstřižku z novin. Nějaký neznámý kolega se v něm pustil do mé ženy. Manželka je totiž taky novinářka. Na rozdíl ode mne hodně pravicová, což mi leze na nervy, ale už dvacetlet to akceptuji jako nezměnitelný fakt. I tak jí mám rád. Ona zase ale bere jako danost, že mě asi nepřesvědčí o tom, že vše vyřeší ruka trhu a že platím měsíčně 70 korun na greenpeace.
Z rodinného hnízda jsem vylítl před třiceti lety. Mohl bych říkat, že to bylo dáno tím, že otec byl komunista – ale ne. Táta byl fajn. Vypadl jsem z domova tak jako to synové dělají. Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy. A nejvíc mě vlastně štvalo mě, že jsem nemohl mít dlouhé vlasy (což mi rodiče zakazovali ne z komunistických pozic, ale prostě jako lidé ze starého světa) a že mi furt říkali abych studoval, zatímco já jsem chtěl chodit do hospody a hrát Dylana.
Pak jsem se seznámil s manželkou. Politiku jsme neřešili, i když žena měla naopak tatínka pétépáka. Pořídilijsme si potomka,šetřili na Jugošku ale nedostali příslib. Zkrátka normální rodina. Naštěstí to rozsek listopad, máme se teď rozhodně líp.
A teď nám přišel anonym, omylem do schránky mé mámě, která je taky Koubová. A bylo štěstí, že to nečetla, protože by jí mohlo klepnout.V tom anonymu totiž kdosi připsal k článku „proč si ta Koubová vzala syna komunistů? Asi jí nikdo jiný nechtěl, babu hnusnou.“ A bylo tam i spousta dalších ošklivých slov.
Četl jsem to a naštvání ve mně bojovalo s pohrdáním ba i soucitem s nepodepsaným autorem. Tak představte si, tomu člověku ještě po tom dlouhém čase stojí za to připomenout, že tu došlo k politické „mezalianci“. Naše dítě už je dospělé, my jsme se stačili sejít, rozejít a zase sejít, každý máme jiný názor, ale ani jeden nemá nic společného s komunismem,táta bolševik navíc už ani není na světě. Ale někomu stojí za to napsat anonym , "fuj modrá si vzala rudého potomka"! Co to musí být za chudáka? Nic jiného než lítost k němu cítit fakt nemohu. A taky mu chci takhle přes Divoké víno vzkázat. Neměj o nás strach, srabe. Nám se to líbí, že jsme každý jiný! Myslíme si, že je přirozené tolerovat cizí názory a že je zrůdné zavírat lidem ústa jen proto, že jsou odlišní. A věříme tomu, že tohle co žijeme je - normální. Ty máš potřebu i dnes kádrovat lidi? Tak si udělej přihrádky a piš si tam lidi na lístečky jako za stara. Ale nás ani nikoho jiného s tím neotravuj.

Matěj Kouba

 

Kentaurova radost

Ludvík Hess má doma reliéf kentaura,který nese vlastníkovy rysy. Kdybych Ludvíka neznal osobně, řekl bych, že je to prostě taková legrácka, kterou chtěl výtvarník potěšit kamaráda. U šéfredaktora DV je to ale jinak. Tato plastika je ve skutečnosti pouhý záznam skutečnosti.Pan Hess opravdu představuje jiný živočišný druh než my ostatní!
Už tím jak své dny dělí mezi koně,krásné ženy,děti a poezii.Takováhle kombinace přece jinak funguje jen v řeckých mýtech! Pan Ludvík ale takhle dovede -a s grácií- léta žít i kousek od Jižního Města. Přitom mu je přes šedesát a má ještě větší pleš než já,sakra.Jenže já bohužel nejsem moudrý Cheirón.
Hess je naopak mýtická osoba jako vyšitá, co na tom, že mu jeho koňské nohy pobíhají po světě zcela samostatně!(Naposledy jsem je zahlédl s bílým poníkem na pastvině u Hessova domu.)
Jak tedy žije takový český kentaur za periférní zámeckou zdí? Ledacos se čtenář dozví z jeho románu Čtyřuhelník. Je to báječné kratochvilné čtení a samozřejmě z velké části Hessova soukromá báje.Ale na druhou stranu,už jsem přece říkal, že Ludvík je v pohádkách (pro dospělé) doma, ne?
Tím ovšem neříkám, že mýtické bytosti jako on to mají v životě lehké. Naopak,i z Čtyřuhelníku je zřejmé,že přísní arbitři lidem jako on občas pořádně zavaří. Ale Radost,ta rozmarná bohyně,ho má přesto ráda.

Dušan Spáčil

 

Novinářský tetris

Novináři už moc nelžou. Vážně Pomíjím ovšem bulvární média,vím – ale upřímně řečeno kdo by bral jako žurnalisty autory z Plesku, Haha nebo Rytmu pivota !?Tam jsou redaktoři spíš škodolibými scénáristy se zrůdně atrofovaným svědomím.
Ale novináři v běžných médiích jako Snes, Klidové noviny, Trávo nebo třeba na TV Sova opravdu skoro nelžou. V tom se už žurnalistika od dob totáče opravdu dost změnila. Jen mnozí z nich dost často neříkají plnou pravdu. Zjednodušují a zplošťují.Nebo dávají přednost jen jedné části pravdy.

Proč to děláme? Je za tím několik velmi různorodých faktorů. Nejnevinnější důvod je objektivní nedostatek času. Redaktoři v denících a v rychlých zpravodajských médiích jsou v neustálém termínovém stresu. Nic vlastně nemají čas pořádně analyzovat, jen před sebou hrnou masu informací, kterou musí dostat „do novin“. Je to trochu jako když hrajete tetris - je vám jedno, zda vám padá čtverec nebo obdelník,. Hlavní je aby dílek zapadl, protože jinak vás hromada zavalí. (Proto mě vždy velmi baví moudří „brouci Pytlíci“ v diskusích pod články, kteří upozorňují , že „Pí je přece 3,1415926 a ne 3,1415927“ a posílají za takové trestuhodné chyby redaktory do výslužby. Někdy ( zdaleka ne vždy) mají mají Pytlíci i pravdu - ale rád bych je viděl v situaci onoho nebohého editora! Dám ruku za to , že 99 procent z nich by se na jeho místě za hodinu nervově sesypalo.

Podle některých lidí zase novinové zjednodušování a polopravdy souvisí s tím, že novináři jsou prodejná cháska. Uráží nás to jen trochu, kus pravdy na tom je. Ne, není to tak, že by žurnalisti běžně prodávali své bližní a ideály za čočovici. Tak jednoduché to není. Možná ,že by člověk našel mezi davem novinářů i klasické prodejné Jídáše - objektivně ale mohu říci, že my ostatní ale chceme být ve velké většině ušlec htilí a neúplatní. Faktem ale je, že kolem nás stále pohybují desítky píár agentíků, což jsou přívětiví ďáblíci s hlavním úkolem tuto novinářskou nestrannost nahlodat a získat jednostranné výhody pro své klienty . Často se jim to nepodaří, heč. Nejsme žádné děvky. Ale mnohdy ano, „píáři“jsou ve své profesi dobří.

Co třeba , když na vašem stole přistane pozvánka na atraktivní zájezd jen za to, že napíšete o tom. jak jste se v té Africe měli? A šéfredaktor navíc řekne, „Jeď tam, aspoň ušetříme! A víš co, ty tam ještě uděláš rozhovor s tím ministrem, co už ho tak dlouho sháníme!“ Pojede tam redaktor? Ale jistě, dokonce mu nic jiného nezbude. A napíše obvykle korektní článek - ovšem přesně podle představ investora. Nebo máte na starosti zdravotnictví a oni vám při návštěvě superkliniky jen tak mimoděk poskytnou dvoudenní relaxaci. Pak jen napíšete hezkou reportáž.Je takový redaktor prodejný šantala? Není-. Ale... Kdyby nebylo relaxace, asi by nevznikl v těchto novinách žádný materiál na toto téma.. Nebo by to byl článek, v němž by byly rovnoměrně obsaženy i informace o konkurentech této kliniky.

A to nemluvím o tom, že novinář je jako každý jiný člověk je přirozeně líný. Takže dárkem od píárů může být i prostě jen dobře přichystané téma článku! T. Nemusíte shánět reakce lidí, nemusíte koumat nad obrazovým doprovodem. Agentura vám někdy doporučí i to , že by tam mohl být i protinázor, ovšem od „prověřeného zdroje.“ Napíšete to ale vy sám, nikdo vám do toho nemluví! Vznikne z toho objektivní článek? O tom se dá často dost pochybovat.

Jako novinářský starý pes mám nicméně pro kolegy , kteří v umírněné míře podlehnou zmíněným svodům, vcelku pochopení. Nejsem lepší než oni. Jen si myslím, že někteří z nich by měli znát míru - je skutečně tristní, když si člověk přečte časopis, kde je PR úplně všechno a zaplatíte za něj stovku. ¨

Ještě horší jsou podle mě ale kolegáčkové , kteří zasvětili svou kariéru jedinému evangeliu.. Být vždy za dobře s těmi co jsou u moci. Politické´, ekonomické i jakékoli jiné. Já vím, že to není celospolečensky nijak mimořádný postoj, u novinářů mi to však připadá problematické dvojnásob. . A to dokonce i když nejde o korupci. Jen o řiťolezectví či dokonce třeba jen o pouhou touhu být in a úspěšný. Problém je prostě v tom , že novináři přece dělají profesi, která by měla odkrývat nedostatky a nabízet nové cesty. Být pro občana třeba ne soudem, ale alespoň garantem posledního odvolání. A místo toho jsou to často ti nejkonformnější ze všech! Divíte se pak, že jsou noviny plné půl pravd a čtvrt pravd, ze kterých často vymizí hlavní viníci?

A tak bych chtěl podobné novináře vyzvat, aby zvážili, jestli by jinde nevyrejžovali víc. Váš přístup přece vyžaduje specifický talent, který dá ještě lépe využít jinde. Budte si lobbisty, buďte si píáristy. Podnikejte si, dělejte reklamu. Buďte si radními, buďte si poslanci ,buďte si třeba i členy vlády. Ne, že byste na takových místech taky neškodili. Ale když zůstáváte novináři, likvidujete často všechnu naději, že by se to mohlo změnit k lepšímu.
(mk)

 

Čtyřúhelník

Tak se jmenuje moje nová knížka. Vydalo ji Nakladatelství Petrklíč a asi už je na pultech. Určitě ale stačí říct si o knížku mně.
Román Čtyřúhelník je plný reálných postav. Potkáte je na soukromé klinice GynCentrum v Hloubětíně, v Komerční bance Na Příkopě, v pražském Justičním areálu, na Novém náměstí v Uhříněvsi nebo u zatopeného lomu Chlum v Dolní Lomnice. Jejich jména jsou pravá. Přesto je příběh dramatický a plný milostných objetí i okouzlení, životního neštěstí, všeobjímající lásky i nezvratitelného osudu.

Čtyřúhelník popisuje otevření sedmnácti babyboxů a osudy tří žen, jejich nenarozených i narozených dětí od května roku 2007 do března 2009. Román mapuje místa, která znám a o jejich historii, nostalgii a krásu se chci podělit se svými čtenáři. Na všechna vedou silnice, vozové cesty nebo aspoň stezky. Navštivte je, milí čtenáři, okouzlí vás stejně jako hrdinky románu. Třeba vás tam duch místa osloví a prožijete stejně silné pocity jako Nina, Katka, Petra a Jaroslav.

Ludvík Hess

Titul knihy graficky senzačně upravené Šimonem Blablou, Studio Degas
Titul knihy graficky senzačně upravené Šimonem Blablou, Studio Degas
 

MUDr. Jaroslav Hovorka aneb Na cestě ke svým věčným pacientům

Myslel jsem si, že bude žít věčně. A když jsme při jedné z návštěv Kampy se smíchem s manželkou utrousili: „Musíte nám ještě dlouho vydržet!“ opětoval úsměv a prohlásil: „Narodil jsem se mrtvý, už to mám za sebou.“
Třebaže jsem pana doktora a spisovatele Jaroslava Hovorku poznal až téměř v jeho osmdesáti letech, občas jsem si říkal, že jej stáří ani nepoznamenalo, že se mu vyhnulo tím nejdelším možným obloukem, neustále byl plný entuziasmu, zajímal se o vše současné, zvláště o literaturu.
Přítel Jaroslav se narodil 2. září 1925 v Chrudimi, studoval gymnázium v Brandýse nad Labem a v Praze absolvoval lékařskou fakultu. Působil jako lékař v oblasti leteckého a kosmického lékařství, stal se specialistou na cizokrajné choroby, věnoval se epidemiologii a bakteriologii. Na začátku sedmdesátých let minulého století vrátničil v Národním divadle. Byl také osobním lékařem Jana Wericha, miloval maratón i všechny běhy na dlouhé tratě.
Jaroslav Hovorka byl i velmi úspěšným studentem profesora Sádla na violoncello, hrával jako člen vlastního smyčcového kvarteta. Malířská tvorba vychází z jeho rodné Vysočiny.
Jako spisovatel napsal přes sedmadvacet knih, mnohé z nich byly vydány i v zahraničí. Nelze nevzpomenout Baladu z domu V+W, Erotikon – nové vydání Erotikon II právě vyšlo na konci letošního léta s ilustracemi Aleny Stiborové -, Školu zázraků, Cestu do stáří, Údolí Jaků, Barevná léta, Země trav... K posledním jeho dílům patří knížka Na břehu Kamenice a je součástí trilogie, popisující a mapující dějinné procesy v letech 1800 – 2000 očima obyčejných lidí. Procestoval Mongolsko, milovanou Indii, kde se za něj dodnes modlí všechny jeptišky v leprosáriu, ale nikomu to neříkejte...
Nemohu se však nezmínit o jeho knížkách, na jejichž vzniku jsem měl velikou čest se i osobně podílet. V roce 2005 vychází vzpomínková publikace básnířky Václavy Eiblové se životními osudy doktora Hovorky s názvem 10 000 pozdravů z Kampy. Záhy byla rozebrána a ještě nedávno se čtenáři ptali, kde ji mohou sehnat. Jen lituji, že jsem mohl pro ni napsat jen předmluvu.
Rok předtím přišel malý zázrak z nebe. Vymyslel jsem si zrealizovat a vydat poetickou antologii. Z ničeho nic se objevila objednávka na šedesát výtisků básnického almanachu Před hradbami noci, sborníku, v němž se potkalo čtyřiatřicet českých básníků. Díky tomuto šlechetnému daru Jaroslava Hovorky, který mě do té doby vůbec neznal, jsem neprodělal kalhoty.
Když jsem mu potom osobně přijel poděkovat, mávl jen rukou a řekl: „Mám alespoň dárky pro své pacienty.“
Dodnes si považuji, že mi napsal pár vět do básnické sbírky Návrat měsíčních vzducholodí, chytil se mého nápadu a vznikl almanach Básníci z podkroví, v němž byla zastoupena i jeho dlouholetá milovaná pacientka, již zmiňovaná paní básnířka Venuška. Léčil ji akupunkturou do posledních chvil, dokud ještě mohl.
Doktor přijímal vždy návštěvy jen ve středu odpoledne od 14 do 16 hodin. Byl jsem náležitě pyšný, že jsem toto nepsané pravidlo občas porušil. „To není možné,“ divil se můj známý básník Josef z Dobříše, „jak jsi to dokázal, když k sobě nikoho nepouští?“
„Přelezl jsem zeď!“ Co jiného jsem také mohl odpovědět?
Nikdy bych neřekl, že jsem dostal od Jaroslava Hovorky dostal okolo 150 dopisů, možná jich bylo ještě více, nemám je všechny spočítané; je to však má neobsáhlejší literární korespondence.
Pár dní před svým odchodem už mě k sobě nepustil. Bolestivě mi vytanulo na mysli: Chce zmizet z tohoto světa jako Jan Werich, který si lehl do postele a rozhodl se už nevstat, paličák jeden.
Jeho smrt mě zastihla uprostřed lesa, kde jsem kácel stromy. Náhle pípnul telefon. Stíral jsem z tváře pot i slzy a vzpíral se uvěřit téměř nečitelné zprávě SMS, že už opustil nejkrásnější z možných světů, že už nikdy neřekne: „Můj pacient, má láska.“
Velký český spisovatel Jaroslav Hovorka zemřel – a raději bych řekl: Odešel jako velitel v čele básnických legií – v neděli 29. listopadu 2009 kolem třetí hodiny ranní.
Tehdy už noc ztrácí na síle.

Vladimír S t i b o r 3. prosince 2009

 

Je surrealismus mrtvý?

Poslední říjnový den (30. 10.) publikoval Petr Placák v Lidových novinách článek: Surrealismus je mrtvý.
Po kolikáté již, pane Placáku?
Se surrealismem jsem se potkal, když mi bylo asi sedmnáct let, a to je již dobrých šedesát let. Za tu dobu jsem podobných výkřiků jako je ten váš slyšel a četl mnoho, a přesto se se surrealismem potkávám stále znovu a stále nalézám jeho stopy v dílech autorů, jejichž jména se vyslovují s úctou a hlubokou poklonou. Nevím, co a jestli aspoň něco málo o surrealismu víte. Podle neurvale diletantských argumentů, které ve svém výlevu používáte, bych řekl, že nic. Vy dokonce asi vůbec nevíte, o čem mluvíte, a svoje dohady předkládáte nebohému čtenáři jako fakta. Kdyby to bylo v hospodě U Rudolfína a nebo U Tygra, tak by to byl možná „fór“, kterému bychom se zasmáli a dali si další Plzeň. Jenomže tady vám ten spermální výlev publikovali ve ctihodném deníku a to už je na pováženou. K vašemu zařazení René Magritta, Maxe Ernsta, „pitomého“ André Bretona, Tristana Tzary a Paula Éluarda mezi pubertální masturbanty, jste ještě zapomněl na Salvadora Dalího. A co Guillaume Apollinaire? Který první vyslovil to slovo, které vás tak pohoršuje… ten u vás přišel zkrátka? A co Bohuslav Martinů? No, nevím, co si o tom myslet. Nejspíš jste někde cestou k dospělosti zaslechl cosi o automatickém psaní, v tramvaji jste slyšel, jak se studenti baví o Freudovi a v nedělní příloze Lidovek jste snad zaznamenal díky své bystrosti i slovo surrealismus. To všechno zřejmě stačilo k tomu, aby se z vás stal znalec věci a osoba povolaná zařazovat a soudit. Co s tím?
Abych ho poučoval, k tomu nemám sílu a ani chuť. Člověk postižený hluchotou nebo slepotou za to většinou nemůže a je hodný politování. Jak je to s vámi nevím a snad to ani vědět nemusím. Čtenáři zajímající se o umění však mají právo dostat informaci, která je nebude mást, ale která jim umožní se aspoň obecně orientovat, protože není patrně pravděpodobné, že bych s obsáhlým několikastránkovým esejem v deníku uspěl.
Pan Placák tvrdí, že DaDa na rozdíl od surrealismu je schopné života! Omyl. Není a nikdy nebylo. DaDa vzniklo po první světové válce jako krátkodobá záležitost a jeho jediným cílem byl protest, vyvolávání skandálů a provokací proti měšťácké společnosti. Nějaký dlouhodobý program usilující o změnu DaDa fakticky nemělo. (I když jistý minimální program mu dal Tristan Tzara, kterého pan Placák také zahrnul mezi pitomce.) DaDa vzniklo ve Švýcarském Curychu (1916) a prošlo celou Evropou. Jeho stopy však můžeme vysledovat již v posledních dekádách devatenáctého století. U nás ho lze najít v díle Jaroslava Haška, k DaDa se hlásili oba Čapkové, Nezval, Seifert, Klíma a mnozí další. DaDa končí ve dvacátých letech. A pokud v současné době se dějí pokusy ho oživit, je to jiná věc. Většinou se jedná o marnou námahu. Jenom Jaromír Typlt a Pavel Novotný a několik jejich přátel ví, oč se pokouší, a co dělají. Přál bych sobě i jim, aby se prvotní, spíše mlhavě citové myšlenky DaDa, podařilo rozvinout a konečně přinést do české literatury a kultury vůbec něco nového. V roce 1924 píše André Breton první Manifest surrealismu. Většina dadaistů k němu také přechází. Začíná nová kapitola poválečného umění. Byla to doba zcela ojedinělé explose talentů ať již básníků, spisovatelů nebo výtvarníků. Mnoho jich projde surrealismem, aby později vedli jejich cesty jinam, jiní - sdružení kolem André Bretona - zůstávají ideálu surrealismu věrni. A nebyli to žádní masturbanti a puberťáčtí břídilové, ale básníci a výtvarníci, jejichž dílo již dávno překročilo hranice jejich životů a ještě dnes a po nás i dalším generacím budou mít stále co říci. Surrealisté první čtvrtiny dvacátého století podlehli jedinému a pro některé i tragickému omylu - víře v socialismus a komunismus. Teprve po stalinských procesech ve třicátých letech se většina z nic od této myšlenky odklonila a skupina se vinou Louise Aragona, tvrdého zastánce stalinismu, a jeho přátel, rozpadla. René Crevel, který se nepřidal na žádnou stranu, ale v komunismus věřil stále, nakonec skončil sebevraždou, stejně i Majakovskij. Po druhé světové válce ukončil život sebevraždou také náš Konstantin Biebl. Podivnosti byly kolem smrti Vítězslava Nezvala i E. F. Buriana. Karel Teige byl k smrti uštván a Záviš Kalandra popraven. A ještě nejsem na konci. To všechno byli podle pana Placáka puberťáci a zřejmě i škrabalové a mazalové. Jenomže k jejich druhům patřil i Picasso, grafik a fotograf Man Ray, spisovatel Julien Gracq… a mohl bych pokračovat předlouhým seznamem našich i světových umělců, kteří poznamenali první a ještě i část druhého pololetí minulého století. Koho by tak chtěl postavit pan Placák proti Kubištovi, Istlerovi , Havlíčkovi, Zrzavému a Hrabalovi? … když jmenuji jen ty pro většinu čtenářů nejznámější. Že Hrabal nebyl surrealista? Vyšel z něho a celý život používal ve své tvorbě některé surrealistické postupy ostatně jako mnoho jiných. To je ovšem další omyl pana Placáka a jemu podobných vzdělanců. Dobře jim tak. Všichni tihle mudrlanti si někdy, někde něco přečetli, avšak nepochopili. Surrealismus roku 1924 není surrealismem prvního desetiletí století jednadvacátého. Automatismus (automatické psaní, malování), absolutní náhoda, surrealistický objekt, paranoicko kritická metoda, sen (atd.), to všechno lze chápat jenom jako postupy umělecké tvorby a ten původní jejich dogmatismus byl již před mnoha desetiletími revidován. Neměnné zůstaly jen prapůvodní základní kameny, na nichž surrealismus stojí a staví, a to je: KRÁSA, LÁSKA a IMAGINACE (někdy se také překládá poezie). Možná je to pro Petra Placáka příliš složité a je mimo rámec jeho duševních schopností tomu porozumět. Mohu se s ním však ztotožnit na dvou větách v posledním odstavci jeho článku - že surrealismus byla líheň skvělých autorů a potom na Pavlu Řezníčkovi.

14. 11. 2009
Stanislav Vávra

 

Dvacáté sedmé děťátko v babyboxu!

Dnes večer, 2. prosince, našli v hloubětínském GynCentru v babyboxu čtrnácté děťátko, celkově v českých babyboxech dvacáté sedmé. Kluk dostal pracovní jméno Richard II. podle lékaře Richarda Jandejska, který měl právě službu. Je zcela zdravý. Richard má přibližně jeden rok. Podivná doba, v níž rodiče odkládají roční zdravé dítě...

 

Jiří Oulík - Z legrace

Ukázky z právě vydané sbírky Jiřího Oulíka: Z legrace, která uzavírá jeho trojdílný cyklus započatý tituly Z pilnosti a Z nerozumu (Čs. spisovatel 1985, 1988). Zvláštní znamení: Knížku nádherně graficky upravil Jáchym Šerých. (Knížka Jiřího Oulíka Z legrace je k dostání v běžné knihkupecké distribuci a v galerii Ostrov v Praze 1, Michalská 8, nebo si ji můžete objednat na dobírku u nakladatele: jan.kruta@seznam.cz.)


Jeseninová

Narazím si
Bojara
Vydrží mi
Do jara


Na pěknú notečku

Udal jsem udal
Ale málo
Pérečko sa mi
Polámalo


Dobyvatel

Indiánky
Z kmene Hopi
Obdivují
Moje kopí


Prasátko pro štěstí

Darwin vždycky
Rezignuje
Když se člověk
Namete

Neboť jasný
Důkaz tu je
Že jsme vzešli
Z prasete


Kniha návštev

A čo taká
Ebola
Ozaj u vás
Nebola?


Jednovaječné Sudety

Mám jedno
Dvojče
Je ale
Deutsche


Nejmasovější umění
(Na toaletě v National Gallery)

Když jde o řiť
Dobře pořiď
Ať jsi mladý
Nebo starý:
Jasné barvy
Pěkné tvary


Trattorie v Ulánbátaru

Co si dáš Mongole?
Špagety vongole


Rekordér

Myšlenky jsou
Zbožná přání
Smysl všeho
Zůstal skrytý
Jsme jen přístroj
Na přehrání
Malé části
Reality


Nedočkavé zjevení

Tak už tady
Nestůj
Uháněj
A zvěstuj!

Z legrace
Z legrace
 

Méla má dalšího vnuka!

Můj spolužák z gymnázia a spoluzakladatel Divokého vína Méla Machálek (Ing. Emil Machálek, CSc.) si pořídil dalšího vnuka. Jmenuje se, jak jinak, Dominik Machálek.
Milý Mélo, kdyby se mí dva vnuci rozhodli hned, mohl bych mít příští rok dva pravnuky. Oběma je jim totiž přes dvacet.
Na rozdíl ode mne je ovšem Méla dědeček prvotřídní.
Váš Herodes

Dominik Machálek
Dominik Machálek
 

Nejistá sezóna nenapravitelného buřiče

3 sezóny v pekle dokáží diváka plynule převést od počáteční nedůvěřivosti k němému úžasu. A přesně takový je i jejich hlavní hrdina, jehož revolta narazila na nečekaně silného soupeře.

Film oslavující tvorbu undergroundového básníka na pozadí převratu v roce 1948 mohl v jiných rukou dopadnout jako nesrozumitelný filozofující paskvil. Tomáš Mašín ovšem zúročil dlouholetou praxi v oblasti reklamy a ke svému celovečernímu debutu přistoupil s péčí ostříleného profesionála. Režie krátkých spotů jej naučila vnímat audiovizuální dílo jako celek a tato zkušenost pro jeho 3 sezóny v pekle představuje nejcennější vklad. Mašín věnuje pozornost každému detailu, z herců dostane maximum a zároveň umí děj patřičně vygradovat. Navíc moc dobře ví, jak veškeré filmové ingredience divákům nadávkovat.

Příběh Ivana Heinze začíná v roce 1947, kdy jeho provokatérské myšlenky představují spíše jen nesmyslný protest pozéra, který je přesvědčen o své výjimečnosti. Opouští tak rodinné zázemí a vydává se na studentskou kolej, kde očekává nové podněty pro své převratné básnické dílo. Jeho snahy ovšem zpočátku vyznívají neopodstatněně, protože společnost prožívá relativně spokojené období a na hrdinství je ještě dost času.

Kolektivem nepochopený Ivan se v prostředí umělecké bohémy seznámí s Janou, která mu imponuje svobodomyslným způsobem života. Přestože jej neustále provokuje, je nepolapitelná stejně jako tolik očekávaná múza zaručující vysněnou kariéru. Pár sice dospěje ke společnému objetí, ale nastává pekelná sezóna, v níž není místo pro nepřizpůsobivé jedince ani nereálné sny.

Kryštof Hádek se se svou roli během vyprávění postupně sžije. Zpočátku mu chování zapřísáhlého buřiče a odpůrce všech zavedených hodnot uvěří málokdo. Po 110 minutách o tom ovšem nebude sebemenších pochyb. Stačí, když odhodí prořídlý plnovous a vrátí se do polohy fracka na prahu dospělosti, v níž působí mnohem přirozeněji.

Polská herečka Karolina Gruszka, v jejíž tváří se dokonale snoubí vyzývavost s nedostupností, na rozdíl od něj na plátně zazáří během svého prvního výstupu. Stačí jediný pohled a má Ivana i diváky ve své moci Její Jana od života očekává především dobrodružství a morálka je jí přitom ukradená. Navzdory svému nevyzpytatelném chování si přesto dokáže získat sympatie.

Mašín jejich poměr, který k opravdové lásce dospěje přes takřka sourozenecký vztah, podal velmi citlivým způsobem a neselhal ani v dialozích zavánějících patosem. Když se Ivan začne příliš sentimentálně vyznávat z lásky, Jana jeho slova se smíchem označí za kýč. A Mašín si je moc dobře vědom, jak mu nepodlehnout. Intimní scény v jeho pojetí obsahují tolik něhy a filmařské fantazie, že slovo sex v souvislosti s nimi působí až vulgárně.

Sázkou na jistotu se ukázaly být i výkony představitelé vedlejších rolí. Ideální volbou je Martin Huba jako Ivanův otec, který se mu nesnaží jeho ideály rozmluvit a zároveň je neustále ochoten podat pomocnou ruku, i Luboš Kostelný jako přisluhovač režimu.

3 sezóny v pekle jsou plné promyšlených záběrů, ať už se děj odehrává v secesních interiérech nebo válkou zdevastovaném Rakousku, kam se Ivan vydá v roli pašeráka. Svou práci skvěle odvedl kameraman, zvukař, kostýmní výtvarník i architekt a 3 sezóny v pekle tak nabízejí iluzi 40. let, která je v mnoha ohledech dokonalejší než samotná realita.

Ze skutečného Egona Bondyho ve filmu nakonec zbylo jen pár veršů, které Hádek občas pronese do kamery. Mašín s nim naštěstí dokáže natolik šetřit, že se nestanou jen samoúčelnou manýrou. Největší prostor pro svou hravost režisér prokázal ve spojitosti se surrealismem, k němuž Ivan vzhlíží. Do děje tak místy vstoupí absurdita zhmotněná vizemi obou protagonistů. Nejlepším příkladem toho je scéna, v níž se Ivan s Janou snaží svými požadavky vyprovokovat osazenstvo snobské restaurace.

Odklon od reality v případě hlavního hrdiny ovšem později představuje také jedinou zbraň, s níž může vést soukromou válku s totalitním režimem. Jeho slovní asociace, za něž by v literárním klubu sklidil ovace, totiž nenacházejí u představitelů komunistického režimu ani špetku pochopení.

Nepatřím k příznivcům Kryštofa Hádka a už teprve neholduji poezii Egona Bondyho. Filmu podle Bondyho zápisků s Hádkem v hlavní roli jsem přesto naprosto podlehnul. Díky němu jsem dokonce málem zapomněl na zvěrstva jako Ulovit miliardáře nebo 2Bobule, která česká kinematografie letos vyprodukovala. 3 sezóny v pekle si od diváků zaslouží podstatně větší pozornost. Doufejme, že právě jejich ignorace životnost tohoto filmu předčasně neukončí.

Adam Chromý,recenze zároveň vyšla i jako blog idnes

 

Vzpomínka na fotografa Jana Reicha

Vzpomínání na dnes již slavného českého fotografa Jana Reicha se mi rozpadá na několik samostatných vzpomínek, jež se měly, aniž bych to tušil, spojit v jeden celek v podobě soboty 14. listopadu, kdy odešel se svými deskovými aparáty do jiných světelných světů.
Před několika lety jsem s úžasem zjistil, že jedna z jeho velkolepých fotografií vznikla ve vesnici mého mládí, v nechvalické hospodě U Uhrů, kde strejcové a sedláci v mlžném kouřovém oparu pozvedávají své půllitry, kde hospodský Lokvenc s orlím nosem a asketickým výrazem ve strnulé tváři čepuje jedno pivo za druhým, jako by na světě nebylo nic důležitějšího. Nikdy bych proto neřekl, že světová fotografie může vzniknout přímo před nosem.
Vzpomínka druhá je čerstvějšího data. Před rokem a půl jsem připravoval s Janem Reichem rozhovor pro místní tisk. „Nikdy tě k sobě nepustí,“ slyšel jsem varování předem. Tak jsem vzal pár svých knížek, trochu váhavě zaklepal na dveře Reichovy chaloupky v Dolní Křemenici a byl jsem kupodivu pozván dál. Návštěva se nebývale protáhla, proklábosili jsme několik hodin. Než jsem se rozloučil, najednou fotograf někam zmizel, vzápětí se vynořil z přítmí zápraží. „Aspoň si něco ode mne vemte,“ řekl a usmál se. Položil na dubový stůl svou, troufám si říci, nejkrásnější knihu Dům v krajině, v níž jsou scenérie krajiny jižního Sedlčanska. Listoval jsem obrazovou publikací a téměř všechna místa zvěčněná na fotografiích poznával. Zasněženou cestu pod Skuhrovákem, křížovou cestu, remízky i louky zvrásnělé drsným mrazem i hedvábnou námrazou. „Tudy jsem chodíval do školy v Počepicích“, neudržel jsem údiv.
„Víte, co je zajímavé,“ na naše poměry je knížka hodně drahá, ale například ve Francii šla na dračku, v zemi galského kohouta byla během pár dnů rozprodána.“ Mohl jsem jen přikývnout.
Poslední vzpomínka je ještě docela živá. Nedávno jsem vídával stát šedivou dodávku Jana Reicha na nejrůznějších místech. Obcházel louky i meze plné šípkových keřů, určitě si vyhlížel a mapoval náměty svých dalších obrázků. Říkával o světlu, že si ho člověk musí vyhlídnout. Miloval až téměř vášnivě černobílou fotografii. Je toho v ní více než v té barevné, určitě prozrazuje ducha místa, nejenom pouhopouhou hru světel a stínů.
Pojednou jsem si uvědomil, když mi před několika dny volala zcela nečekaně dcera Luciána, jak je lidský život křehký. Mrzí mě dvojnásob, že s Janem Reichem, přítelem ze sousední vesnice, už neuděláme společné vánoční přání, jak jsme si slibovali, že už nepřijde ke mně na guláš, byť by to měl jen přes kopec.
Možná už zase kdesi v nadoblačných výšinách tlačí před sebou na kočárku svůj těžký deskový fotoaparát a zavoní-li listopadové světlo tlejícím listím, zastaví, postaví svůj fotografický přístroj na kamenitou zem a zmačkne spoušť. Díky Janu Reichovi věřím, že se světlo láme, když se rozdává.

Vladimír Stibor 23. listopadu 2009

Jana Reicha fotografovala Luciána Stiborová
Jana Reicha fotografovala Luciána Stiborová
 

Vášeň má křídla

Ti, kdo se setkávali s brilantními politickými komentáři Pavla Vernera v Právu, možná věděli, že píše také povídky (knižní soubory Červenobílá kobra a Láska v cizím pokoji) a romány (Dranciáš, Pražské hyeny, Jak nezabít manžela), ale nejspíš by ho nepodezírali z psaní poezie. Vždyť on sám je autorem těchto ostýchavých řádek z internetového Divokého vína:
„Po osmnáctém roce věku už by muž neměl psát básničky, protože poezie je projevem nedospělosti, samčí slabosti… je to larvální stadium muže a fňukání Ratkinovo. Chlap píše do řádků, ponechávaje verše chlapcům.“
Ale poezie si Pavla Vernera našla nejen v chlapeckých letech, ale i v pokročile mužném věku, a přemohla ho, ba přímo zmermomocnila. Na prahu šedesátky vychrlil v rychlém sledu desítky básní, a je to poezie mužná, ironická, ztopořená, alfa-samčí. Rozpustilá („z čeho je mi v duši tence/z čeho hlava bolí//z přezky na tvé podprsence/nepovolí“) i cynická („to je tak k posrání ten stařec v rozpuku/že tě hned neobjal nevzal tě za ruku…“), hravá („v rytmu stereo nerudesky/nabídla mi své ortení“, „u nosu vůně kunderací/z dvou hrubínových jablek vrchlických“) i smrtelně vážná („milenko pozdní už se nám to krátí/už vychládáš mi možná měla bys/zapálit svíčku před mým pohlavím/nastavit se mi a já se postavím/dřív než nás svatí ukřičí/než utopí nás v jedu//a pak mě zhasni sám to nedovedu“).
Nad souborem Vernerových básní Zázrak nasycení, vydaným nakladatelstvím Akropolis, se mi vybavuje výrok malíře Braquea: „Logika chodí o berlích, vášeň má křídla.“ Ano, žádné zaumné mudrování, fňukání a žalování na svět vezdejší, které zaplevelilo české básnictví, ale vášeň, očistná a životodárná, to je pravé slovo pro Vernerovu plnokrevnou poezii. A je v té vášni i poctivá dávka hořkého humoru, jako v básni Duše: „co se stane s mou vzácnou duší/až budu jednou mrtvý?/že se tak ptám když stejně tuším/že o tom každý prd ví.“ Teď už to ví, škoda jen, že už nám o tom nenapíše. Ani báseň, ani prózu, ani komentář.
Pavel Verner zemřel 10. března 2009. Bude nám chybět.

Jiří Žáček

Ve středu 25. listopadu v 17 hodin se sejdeme v malém sále Městské knihovny a budeme si o Pavlovi povídat a předčítat básničky z jeho nové knížky ZÁZRAK NASYCENÍ.

 

Umřel Honza Reich, fotograf Prahy

V sobotu 14. listopadu slavil fotograf Pavel Hudec Ahasver svoje 68. narozeniny. Ten den ve věku 67 let umřel jeho kamarád Jan Reich. Svoje fotky ze Slovenska a z cirkusu otiskl Honza Reich na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Divokém víně. Zařadil jsem jeho fotografie i do knihy Antologie Divokého vína 1964 - 2007.

Jana Reicha jsem fotografoval v jeho ateliéru na Novém Světě.
Jana Reicha jsem fotografoval v jeho ateliéru na Novém Světě.
Cítil jsem se u něj jak v Jiném Světě.
Cítil jsem se u něj jak v Jiném Světě.
A už fotí na Onom Světě...
A už fotí na Onom Světě...
 

Na vlastní oči pro pláč

Všimli jste si, že z Novy zmizel publicistický pořad Na vlastní oči? Došlo k tomu vcelku potichu a nenápadně - nejprve se s naší největší televizí rozloučily některé z dlouholetých opor tohoto pořadu,pak se po drobné aféře musel vytratit i dlouholetý šéf Radek John. Posléze dostali i ostatní reportéři z této relace „prázdniny“ s tím, žena podzim se snad budou moci vrátit do práce. Ale k obnovení pořadu nedošlo!

Neznám podrobnosti tohoto procesu, možná že „Oči“ skutečně lety osleply a zasloužily si zrušení.Přece jen komerční televize je věc dynamická a stále se měnící – kdo chvíli stál, už stojí opodál. V tomto směru si dovedu představit, že vedení televize skutečně pocítilo potřebu inovace. Obnovení se však zjevně nekonalo! Očím prostě zůstaly jen oči pro pláč.

Shodou okolností se tak stalo právě v roce dvacátého výročí listopadu. Právě v roce kulatého výročí revoluce, která měla mimo jiné osvobodit média, tedy zjišťujeme, že na nejsledovanější televizi prakticky zmizely hlubší původní reportáže!

Nahradila je jen rádoby novinařina v pořadech typu Víkend či Koření. Sledovanost mají možná slušnou, je to však publicistika dělaná bez invence – a hlavně bez investigativní práce. Plnokrevná publicistika je nyní na Nově chudou příbuznou - paběrkuje jen v TN (kde na ni není čas) a Občanském judu(kde se zabývají „komunálem", ne velkými kauzami)

Proč je tomu tak? Důvodů bylo jistě více, mimo jiné se mluvilo o nátlaku politiků. Například ODS prý zablokovala odvysílání dvou reportáží. Bojím se ale, že jde hlavně o finance - pořady typu Víkend to mají u šéfů Novy dobré protože jsou výrazně levnější.(Videa do nich se vesměs kupují od agentur, kde jsou za pár korun) A pro komerční televize jsou prostě výnosy až na prvním místě.Těžko jim to vyčítat, byznys je byznys.

V každém případě by tento vývoj ale měl být varováním před hlasateli plné komercializace televizního éteru! Kdyby se Česká televize stala plně komerční televizí, nejspíš by ruka trhu vyhnala náročnější původní publicistiku i z ní! Ale taky by osud Očí měl rozproudit dění v poněkud zkostnatělých Reportérech ČT. Měli by si totiž uvědomit, že teď už jsou v tom sami.

P.S.

Když jsem dopsal tento blog, hovořil jsem s jedním z bývalých reportérů z Novy. "Oči“ prý na Nově možná ještě resuscitují! Problém však je v tom, že i pokud se znovuzrodí, mají se "dívat" docela jinak. Žádné choulostivé kauzy a rozkrývání problémů už nebude. Dominovat budou kuriozity.

Matěj Kouba

 

HRY O EVE

Palac Krizik, Radlicka 2, Praha 5, Smichov
do 27.11. 2009

AVEVA, Milan Kuzica a Ivan Minář, Atrium Paláce Křižík

Výstava dvojice tvůrců (sochaře a fotografa) nabízí nečekaně výživnou podívanou jak pro milovníky kvalitního umění, tak i pro laiky oceňující krásy ženského těla. Díla Milana Kuzici spojují zručnost klasického sochařského pojetí aktu s hledáním symbolů, například na ženských torzech, jimiž prorůstají hudební nástroje, nebo na archetypálních monumentálních plastikách připravených právě pro atrium Paláce Křižík.
Mystérium současné ženy autor modeluje zejména v symbolech biblických žen.
Oproti sochám, z nichž místy dýchá až erotická smyslnost, jsou fotografie Ivana Mináře oázou klidu a snění. Jeho romanticky laděná komponovaná zátiší jsou plná citací ze starého vlámského malířství, ale nejsilnějším tématem je
poetika zanikajících věcí, které překvapují svou tajemností. Spolupráce vystavujících umělců je patrná zejména v prezentovaném katalogu Milana Kuzici, v němž jsou mnohé z vystavených plastik vyfocené přímo při zrodu.

Mgr. Ivan Minář ml.

AVEVA
AVEVA
Single I
Single I
Galerie
Galerie
 

Moje Libeň

Konečně aktualita podle mého gusta, moji milí. V bývalém sídle Obvodního výboru KSČ v Praze 8, nyní sídle Úřadu Městské části Praha 8 (U Meteoru 6), je instalována výstava Moje Libeň, rozuměj Hrabalova Libeň. Připomíná 95. výročí narození Bohumila Hrabala. Vystavené fotografie pocházejí z foťáků Hany Hamplové, Milana Jankoviče, mého oblíbeného Tomáše Mazala a hlavně Ladislava Michálka, jehož fotografie Klub poezie inspirovala Hrabala k pojmenování knížky Kluby poezie, dedikované poetickým mladíkům recitujícím své básničky v domě číslo 4 v Krejčího ulici. Transparent Klub poezie jsem vlastnoručně namaloval na vlastní prostěradlo a s Mélou Machálkem a dalšími kamarády vyvěsil v roce 1964 mezi dva kandelábry na rohu Rudé armády a Krejčího.
K výstavě vyšel průvodce s textem Tomáše Mazala. Panáček slíbil, že mě výstavou provede osobně.

Hrabal na dvoře domu č. 24 Na Hrázi Věčnosti
Hrabal na dvoře domu č. 24 Na Hrázi Věčnosti
Transparent na třídě Rudé armády, rok 1964
Transparent na třídě Rudé armády, rok 1964
Titul Hrabalovy knížky
Titul Hrabalovy knížky
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 >