Archiv divoké vinice

Vzpomínka na Johanu Vondřejcovou Kohnovou

Před několika dny měla Johana kalendářní svátek, a tak jsem se rozhodl připomenout tuhle zvláštní guru svého mládí. Potkali jsme ji s Mélou Machálkem v tramvaji projíždějící někde mezi Holešovicemi a Letnou. Vyslechla naše řeči o básničkách (o ničem jiném jsme se totiž nebavili) a sama nás oslovila. Psal se rok 1964, nám bylo sedmnáct, Johana starší, ale zase ne o tolik. Uvedli jsem ji do funkce lektorky, naslouchali jejím nekonečným vyprávěním o legendách českého umění, zvláště pak z pražské židovské komunity, jež všechny znala osobně, nebo to alespoň tvrdila. Johana žila v domě číslo 33 v letenské Veletržní ulici a návštěvy přijímala kdykoli. Stačilo pod okny zapískat úryvek z árie Toreadore smělý, pozor si dej... Ví bůh, kde brala peníze na živobytí a z čeho živila svého synka Karla, jehož oslovovala Lištíku. Otcem Lištíka je rovněž židovský pražský novinář Pavel Kohn.
Johana se dočkala v Divokém víně dokonce placeného zaměstnaneckého postu v době, kdy jsem časopis živil provozováním tiskárny. Seděla v malé redakci o rozměrech čtyři krát dva metry v domě V Jirchářích číslo 4, klábosila s příchozími mladými autory, jenže, jak se později ukázalo, nechala si proplácet v hojném množství paragony na známky, jež nikdy nekoupila, a kula pikle různého druhu, sloužící k vlastnímu přilepšení. A tak její práce lektorky v Divokém víně skončila.
K hlavním Johaniným zásluhám počítám, že mě seznámila se svojí kamarádkou Janou Černou alis Honzou Krejcarovou, dcerou Mileny Jesenské, jíž jsem vydal řadu povídek a nakonec i knížku Adresát Milena Jesenská. Všechno, co zavání Franzem Kafkou je přece světově zajímavé. Jana Černá naznačovala, že by mohla být Kafkovou dcerou a Bohumil Hrabal jí to dokonce asi i uvěřil a v jednom ze svým textů to napsal, i když to časově možné nebylo. Jana zemřela v roce 1982, Johanin život skončil teprve před několika roky v bohnické léčebně. Odešlo s ní i kus mého mládí.
Co dodává k Johaně literární znalec Tomáš Mazal: "Tvrdila mi, že pod přišroubovanou deskou nočního stolku má ukryty jisté neznámé velmi perverzní básně Honzy Krejcarové. Kde asi skončil ten stolek po její smrti? Někde ve šmelcu. Ale možná to byl již jen blábol, výmysl." Lu

Johana Kohnová při natáčení vzpomínkového filmu o Janě Černé, natočeného mojí první manželkou Naďou Seelichovou pod názvem Seděla ve skleníku a házela kameny. Ve filmu jsem získal jednu roli i já.
Johana Kohnová při natáčení vzpomínkového filmu o Janě Černé, natočeného mojí první manželkou Naďou Seelichovou pod názvem Seděla ve skleníku a házela kameny. Ve filmu jsem získal jednu roli i já.
Rukopis Bohumila Hrabala o Janě Černé, jenž mi laskavě poslal Tomáš Mazal.
Rukopis Bohumila Hrabala o Janě Černé, jenž mi laskavě poslal Tomáš Mazal.
 

Vlašťovky ještě po dvou dnech

Mladé vlašťovky vylétly z hnízda na mém balkónu. První let jedné z nich vedl přímo do mého pokoje. Tak jsme si na sebe zvykli.
Lu

Usadila se na garnýži u dveří na balkón.
Usadila se na garnýži u dveří na balkón.
Pak si hrála na sovu.
Pak si hrála na sovu.
Nakonec jsem ji vynesl na svobodu. Sbohem, vlašťovko.
Nakonec jsem ji vynesl na svobodu. Sbohem, vlašťovko.
 

Opakuju prastarou módu přírodních sexuálních symbolů

V šedesátých letech mě podobné fotografie dokázaly nadchnout. Dnes už zdaleka nikoli. Aha! Jedná se tedy o další z návratů do mládí, je to jasné!
Lu

Pusinka Průhonická
Pusinka Průhonická
Jak to mám rád!
Jak to mám rád!
Pusinka s příslušenstvím z mé zahrady.
Pusinka s příslušenstvím z mé zahrady.
 

Pozvánka do smíchovské galerie Glance 4 ART

Krásný slunečný den, milí přátelé umění.
Ráda bych vás pozvala ve středu 22. 8. v 18 hodin na vernisáž do nedávno vzniklé galerie Glance 4 ART v Praze 5, Dienzenhoferových sadech 1.
Dostala jsem příležitost mezi prvními v galerii vystavit vlastní práce - textilní vitráže. Ne vždy se výtvarníkovi poštěstí, že ho někdo vezme pod svá křídla a dá mu šanci se ukázat... Já jsem tu příležitost dostala a jsem za ni moc ráda. I proto přeji Galerii, malíři Jozefu Krivánkovi i ostatním výtvarníkům co nejvíce příznivců a nových majitelů obrazů, do kterých umělci dávají svoji duši, vášeň i kus vlastního života...

Marcela Hajtášová Hradecky

Anděl
Anděl
Modrý tulipán
Modrý tulipán
 

Smažky v nadstandardu

Kousek od stanice Holešovické nádraží uprostřed pláně, na které jste perfektně vidět ze všech stran - asi jako Žižkovská věž - instalovali podivnou kovovou krabici. Jmenuje se to „kontejner x“, vypadá to asi jako kyslíková bomba – cenu to musí mít alespoň deset tisíc. Na co to je? Narkomani do toho mají házet injekční stříkačky. A tak si představuji smažku, jak si někde na nádražním záchodě šlehne, slastně vydechne, ale pak si uvědomí sakra, musím ještě zajít vyhodit stříkačku. A tak se vypotácí ven, ujde asi dvě stě metrů, rozhrne kolemjdoucí, kteří spěchají na vlak a na metro a konečně s morální úlevou odhodí použité nádobíčko do kontejneru x.
(mk)

 

Mladé vlašťovky u mě na balkóně dodržují základní hygienické návyky!

Časně z jara přiletěl vlašťovčák a týden žil na balkóně před mojí pracovnou i ložnicí sám. Přespával u mne na garnýži od závěsu. Měl jsem obavy, co se mohlo stát vlašťovčici. Po týdnu konečně přiletěla.
Radoval jsem se, když vyvedli první mladé. A ještě víc mi udělalo radost, když jsem zjistil, že hnízdí ještě jednou. V hnízdě dnes skutečně natahují krky a otvírají zobáky dvě mladé vlašťovky. Nevěřili byste, moji milí, co dá práce je nasytit.
Počíhal jsem si dnes na vlašťovčí krmení s foťákem. U stropu balkónu je tmavo, a tak jsem se musel spokojit s dvěstěpadesátinou. Ale nestačila, jak vidíte sami na fotkách.
Lu

Dva otevřené zobáčky nelze najednou uspokojit.
Dva otevřené zobáčky nelze najednou uspokojit.
Následuje bleskový odlet pro další potravu.
Následuje bleskový odlet pro další potravu.
Po krmení se mladé vlašťovky otočí zadky z hnízda a současně se vykálí na podlahu mého balkónu.
Po krmení se mladé vlašťovky otočí zadky z hnízda a současně se vykálí na podlahu mého balkónu.
 

Ať žije Zuzanka Baudyšová a její Nadace Naše dítě!

Ing. Zuzana Baudyšová, první dáma dětské charity v naší zemi, zakladatelka a ředitelka Nadace Naše dítě, podporuje babyboxy od samého počátku. Řekla babyboxům své ANO před osmi roky a už tím jediným slovem pomohla. Několikrát její Nadace podpořila babyboxy i velkorysým darem. Včera mi bylo z financí babyboxů velmi úzko. Oslovil jsem několik dárců, Zuzanka a její Nadace byly nejrychlejší. Podpoří budoucí letošní babyboxy - brněnský, havlíčkobrodsky, klatovský a snad dojde i na znojemský.
V Brně v nejbližších dnech přemístí Zdeněk Juřica MONTEL Náměšť nad Oslavou provizorně starý babybox do původního vchodu Nemocnice Milosrdných bratří v Polní ulici číslo 3, tedy několik desítek metrů doprava. Nemocnice totiž provádí rozsáhlou stavební rekonstrukci. Starý babybox bude sloužit do čtvrtka 27. září do 12 hodin v poledne, kdy otevřeme v Brně babybox nové generace. Domluvil jsem to dnes s ředitelem nemocnice MUDr. Josefem Drbalem. Děkuju! Pradědeček babybox, jenž pomohl za sedm let své existence vstoupit do nového života jedenácti dětem, z nich čtyřem letos, se přemístí do vstupní haly společnosti 100MEGA Distribution v brněnské Železné ulici číslo 7, jejíž šéf Ing. Petr Bečička je naším hlavním brněnským mecenášem. Děkuju! Děkuju všem!
Babydědek Lu

 

Marcela Hradecky Hajtášová vystavuje svoje textilní vitráže

Galerie Glance 4 ART ve smíchovských Dienzenhoferových sadech 1 zve na vernisáž, která se koná ve středu 22.8.2012 od 18 hodin v prostorách dolní galerie „V podzemí“ - v neopakovatelné atmosféře sklepních akustických prostor.
Svá díla budou představovat umělci Marcela Hradecky, jejíž specializací je úžasná vitráž, a Jozef Krivánek, který duši pohladí svými krajinkami a abstrakty.
Večerem provází a moderuje Veronika Paroulková - moderátorka České televize a zazpívá
Hanka Křížková.
Kavárna „Art café“ v galerii nabízí značkové kávy a extra rumy.
www.glance4art.cz/

 

Vitráž

Vitráž
Marcela Hradecky Hajtášová

Tvůj život
je jako střípky
do vitráže.
Každý je sám
a každý se s tím druhým
váže.
Někdy
se všechno náhle rozbije.
Jindy
zas spáry kdosi s láskou zalije.
I když se každý den
tak jedinečně tváří,
své dny a roky
si přesto skládáš
do vitráží...

 

Prezident ve svých blahopřáních hýří pravopisnými chybami!

Znovu jsem nahlédl na www.hrad.cz a s hrůzou zjistil, že k nedávné pravopisné chybě v blahopřání olympijskému sportovci přidává prezident další hrubky a stylistické nešikovnosti. Nejen, že nectí užívání přivlastňovacího zájmena svůj, neumí skloňovat jméno Andrea, vynechá čárku v souvětí, dvě ženy oslovuje jako jednu a konečně i to velké Vaše, oslovuje-li ženy dvě... Čtěte sami, moji milí.

Prezident poblahopřál Andrei Hlaváčkové a Lucii Hradecké
Datum: 3. 8. 2012, Praha

Prezident republiky Václav Klaus zaslal dnes 3. srpna 2012 blahopřání Andrei Hlaváčkové a Lucii Hradecké, které na letních olympijských hrách v Londýně postoupily do finále turnaje ve čtyřhře žen:

Milá Andreo a Lucie,

s velkým nadšením jsem sledoval Vaše semifinálové utkání olympijského turnaje ve čtyřhře. Přijměte mé upřímné blahopřání k Vašemu výkonu a postupu do finále. Je vidět, že když se do toho dá srdce a bojovnost, nese to své ovoce. Byla radost se na Vaše nadšení a hru dívat. Ale tak jak Vás znám z našich setkání nejenom na Štvanici, vůbec mě to nepřekvapilo. Budu Vám v neděli držet palce.

S pozdravem
Václav Klaus
Prezident České republiky

 

Nechám se pitvat jedině od patologa Rudolfa Macháčka!

Kamarád Slim, skaut z Plzně, mi poslal scan novinového rozhovoru se soudním patologem MUDr. Rudolfem Macháčkem z Nemocnice Sokolov. V rychlosti jsem prolétl celostránkový text a až na konci interview jsem našel to podstatné. Patolog je nejsmutnější, když pitvá nechtěného nalezeného novorozence. Navrhuje mě na vyznamenání za záchranu dětí v babyboxu. Ostatně - přečtěte si sami. Ještě štěstí, že mi pan prezident nedá státní cenu, když jsem zrovinka upozornil veřejnost na množství pravopisných chyb, jichž se známý český spisovatel dopouští ve svých blahopřáních olympijským vítězům.
Místopřísežně ale prohlašuji, že jako svého patologa určuji MUDr. Rudolfa Macháčka. Určitě bude s mými pozůstatky zacházet slušně. Děkuju, milý doktore!
Lu

Pocta soudního patologa. Škoda, že si ji nezasloužím...
Pocta soudního patologa. Škoda, že si ji nezasloužím...
Můj osobní patolog MUDr. Rudolf Macháček.
Můj osobní patolog MUDr. Rudolf Macháček.
 

Pijete hnědou limonádu z Krnova? A jezdíte po moravských silnicích? 51. babybox jsme otevřeli 30. července v Krnově.

Jak tyhle dvě otázky souvisí s krnovským babyboxem? V Krnově jsou dvě velké firmy. První z nich vyrábí tradiční sladkou hnědou vodu, druhá opravuje výmoly na moravských silnicích. Předkové majitele limonádovny tančili s Řekem Zorbou, přesídlili do Slezska a podařilo se jim zprivatizovat lepkavou hnědou vodu. Předka moravského cestáře naučila bída housti na housle, zahrál na duši moravskoslezského hejtmana a měl štěstí — opravuje cesty v kraji. S pomocí přátel jsem pracně získal čísla řeckých mobilních telefonků. Rozhovor se starým Zorbou byl velká švanda, leč stařík už zřejmě ztratil v limonádovně rozhodující slovo. Mladý řecký manažer roku byl na mne přísný a strohý — ať se domluvím s Novákovou, kázal mi. Napsal jsem řadu žebráckých dopisů, vyplnil předepsané formuláře, leč kačka nevypadla z limonádníků ani jedna.
Mladý cestář si přál získat při sponzorování krnovské bedýnky exkluzivitu. Ještě, že jsem mu nenaletěl. Poslal jsem dva návrhy smluv, jak požadoval, a další jednání mi už nebyla umožněna. Muž, jenž v minulém roce přiznal přes 70 milónů osobních příjmů, neupustil na krnovský babybox ani kačku.
Pozor na hnědou limonádu a na moravské silnice, moji milí!
Lu

 

Prezident udělal hrubku?!

Prezident republiky Václav Klaus zaslal dnes 3. srpna 2012 blahopřání Ondřeji Synkovi, který na letních olympijských hrách v Londýně získal stříbrnou medaili ve skifu:
Vážený a milý Ondřeji, dovolte mi, abych Vám poblahopřál k Vašemu dnešnímu výkonu ve skifu a k zisku stříbrné olympijské medaile. Váš závod jsem pečlivě sledoval a na dálku Vám fandil. Jsem velmi rád, že jste přidal do Vaší sbírky nesmírně cenný úspěch.
Děkuji Vám za skvělou reprezentaci naší země a přeji hodně dalších sportovních úspěchů.
S pozdravem
Václav Klaus
Prezident České republiky
Kdybyste mi nevěřili, přečtěte si www.hrad.cz, odkud jsem gratulaci zkopíroval. Ale odvysílala ji i Česká televize v Událostech, kde mi bylo potěšením si ji přečíst.
Dovolíte otázku, moji milí? Dobrá tedy. Našli jste hrubku?
Škodolibý Lu

 

McCarthy počesku

Navštívil jsem jednoho dobrého a kdysi velmi slavného spisovatele. Známe se už dlouho – před několika lety jsem s ním udělal velký článek a nadchlo mě, jak vyrovnaně a mladě tento sedmdesátník působí. Tentokrát mě však uvítal skutečně stařec. Ukázalo se, že den předtím s ním vyšel v jednom mediu rozhovor, ve kterém musel odpovídat na otázky ohledně své údajné spolupráce s STB. Mistr trpělivě vysvětloval, že šlo o formální souhlas, epizodu, kdy na něj zaútočili kvůli buržoásní rodině. Článku, který vyšel k jeho kulatému jubileu však téma „byl to agent“ přesto dominovalo. Starý pán to nemohl pochopit, vysvětloval, že se k tomuto tématu přece už několikrát vyjadřoval a že nikdy nikoho nepoškodil

Dorazil jsem domů a začal jsem trochu pátrat, jak to s tou jeho spoluprací bylo. Zjistil jsem, že si asi moc nevymýšlí. Podle publikovaných údajů podepsal v padesátých a šedesátých letech, nejspíše, aby mohl do ciziny. I to však spisovatel popírá. Nikde se neobjevila nejmenší konkrétní informace, že by někomu ublížil. Pravda byl úspěšný, za jeho úspěchem však bylo zjevně především jeho pronikavé vidění světa a osobitý smysl pro humor. To ostatně potvrdila i západní kritika, pro kterou byl zprvu jedním z nejlepších českých spisovatelů. V sedmdesátých a osmdesátých letech ho ale přestala sledovat, po osmašedesátém roce měl totiž škraloup, a tak toho mnoho nevydal.

Takže takhle to s ním bylo. Ve zmíněném článku nepopírají, že česká literatura by bez něj byla poloviční, ohavné „spolupracoval s STB“ je však pro ně určitě mnohem důležitější sdělení - ostatně estébácké téma dali do titulku. Přitom nejde o nějaký nový objev – o mistrově údajném estébáctví se psalo už v devadesátých letech. Pak zajímavost tohoto sdělení vyprchalo – nic strašného se totiž mistrovi prokázat nedalo.

K osmdesátinám se to ale aktivistickým novinářům hodí zas. „Přece nebudeme šetřit estébáka,“ ozývá se unisono z pravicové novinářské obce. Autoři takových článků obvykle jsou chváleni na redakčních poradách – a nijak je nezaskočí ani třeba moje vyprávění, že staroch měl v době mé návštěvy na stole měl rozložený tlakoměr a ruce se mu chvěly.

P.S. Nepochybuji, že mezi čtenáři tohoto blogu se objeví nemálo těch, kteří tak trochu pomstychtivě prohlásí: „Dobře mu tak. Žil si jako v žitě, zatímco jiní trpěli v base!“ Omlouvá je, že ti, co se takto vyjadřují, většinou neměli s reálným socialismem československého typu osobní zkušenost. Kdyby totiž měli a byli soudní, došli by k závěru, že česká totalita byla sice v mnohém šedivá nevlídná doba, černobílé pohledy na ni ale rozhodně nesedí. Disidentů bylo jen pár, většina lidí žila vcelku konformním životem. Ve straně se vedle fanatiků a pragmatických hajzlů našli i slušní komunisté a nebylo jich málo. A v bezpečnostních složkách vedle estébáckých stvůr existovali i spolupracovníci a agenti STB, jejichž jedinou vinou bylo, že nedokázali odolávat nátlaku.

Zvláště tahle poslední kategorie mi přijde ostrakizovaná neprávem. Zvláště když jde o lidi, kteří něco dokázali a své vlasti jinak prospěli, nechápu proč by měli být znovu a znovu deptáni minulostí. Spíš než za snahu o naplnění spravedlnosti to považuji za něco jako mccarthysmus v českém vydání, za pomstu ve jménu letité závisti a nepřejícnosti.

P.S.2 Jen pro připomenutí uvádím pár lidí, kteří také figurovali na estébáckých seznamech: např. František Tomášek, Pavel Kohout, Jarek Nohavica, Leoš Suchařípa, Ondřej Hejma, Vladimír Páral, Petr Eben, Arnošt Goldflam, Ivan Vyskočil, Miroslav Plzák, Mejla Hlavsa, Jan Skopeček, Jan Tříska a Vlasta Chramostová. Zajímavé přitom je, že někteří s tím žili a žijí vcelku „bez ztráty kytičky“(tedy dobré pověsti) a jiné tato záležitost otravuje celá léta. Proč? (mk)

 

Dubčekův omyl

Zeptal jsem Dubčekova syna. „Chtěl otec i po listopadu 89 budovat socialismus s lidskou tváří?“ Pavol Dubček, bratislavský lékař, mi řekl: „Tátův ideál byla ke konci života prostě společnost s lidskou tváří. Socialismus, kapitalismus, to pro něj už nebylo důležité!“ Asi to tak opravdu bylo – Dubček i další protagonisté Pražského jara 1968 byli po listopadu tak okouzleni prudkostí probíhajících změn, že si ani nevšimli, jak jejich někdejší humanistické ideály mizí pod tsunami touhy po majetku a bezohledného carpe diem.
Podobné to bylo i u nás v podhradí. Ostatně i já patřil k prohavlovským naivkům, kteří usoudili, že levice i pravice jsou dávno prošlé nálepky, a že stačí být „slušným člověkem“. Ve stejné době ale tuzemské i zahraniční vlčí smečky porcovaly tučnou kořist z bohatství sloužícího všem...
Jak u nás v Česku „lidskou tvář“ víc a víc nahrazuje hrabivý cynický škleb, začínám mít ale pocit, že „kapitalismus s lidskou tváří“ je nelogický protimluv. A že rezignace na myšlenky Pražského jara byla rozhodně předčasná. Nepochybuji přitom, že ji nějaká příští revoluční vlna opět vyzdvihne do popředí – jen se bojím, že čím delší období od roku 1989 uplyne, čím více negativní zkušenosti se stoletím komunistické totality vyblednou, tím menší šance bude, aby to byl skutečně demokratický socialismus a ne opět zřízení založené na kasárenském pořádku a dogmatické víře.

(mk)

 

O tom počasí (a o té politice)

Minulý týden jsem byl na dovolené, s kamarády z Brna jsme na kolech „sjížděli“ Moravu, od Zábřehu do Břeclavi, pár dnů jsem strávil s přáteli v Pohořelicích, kousek pod Brnem. A protože je červenec, měsíc nepříliš stálého povětří, stihli jsme po cestě některé jeho rozmary. Občas tak samozřejmě přišla řeč na meteorologické jevy prožité, probíhající i očekávané, na to, jak je tu či onde sucho, kde naopak bylo a je vody či větru až moc (jako Hradečák jsem měl velmi čerstvé zážitky), že obilí je leckde malé, neduživé či polehlé, že houby sice rostou, ale ještě to není ono. No znáte to, ač dávno nejsme zemědělci, maximálně máme nějakou tu zahrádku či zahradu, tak je to pořád oblíbené téma k hovoru a zkušenému pokyvování či vrtění hlavami.
Přišli mi přitom na mysl Angličané, proslulí svými hovory o počasí, skuteční mistři v oboru. A nějak mě napadlo, jestlipak jejich schopnost často a všeumně rozvíjet rozvláčný hovor na takovéto stále omílané téma, nějak souvisí s politickou kulturou. Nemůžu si pomoci, ale přece jen pokládám tu britskou za poznatelně vyšší. A koneckonců v našem světě nakonec všechno nějak souvisí se vším, že. Motalo se mi to hlavou a přece pořád nevím – zvládnutí umění takového námětu hovoru na vysoké úrovni má vliv na úroveň politické kultury, anebo je tomu naopak? Že tedy vyš&scaro n;í úroveň politického a vůbec veřejného života vede od hospodského nadávání k dlouhým mudrováním na tak důležitá témata, jako je počasí?
Rád bych to zjistil. Pak by se mohlo v okurkové sezóně na nevážném místě nějakých známých novin objevit namísto oblíbeného – „Britští vědci zjistili po dlouholetém výzkumu…“ – třeba „Jeden český programátor ve své volné chvíli zjistil…“ .

Ro (Rostislav Opršal)

 

Kterak boří se svět...

Trávím si tak poklidnou půlku víkendu v Matičce Praze netušíc, co děje se po vlastech moravských.
Cesta vlakem probíhala celkem poklidně, až na menší zpoždění jemuž nepřikládám téměř žádný význam. Jen co vylezu před nádražní budovu ostravského „hlaváku“, všimnu si zakaboněných tváří a postaviček debatujících o jistém výpadku. Jelikož, jak už jsem zmínila, vystoupila jsem v Ostravě, debatující nešetřili ostrými slovy, jež jsou pro Ostravsko zapsány ve slovníku slov spisovných.
Nastoupím do auta a řítím se cestou necestou ke svému domovu. Po ulicích chodí lidé jako mátohy. Smutek, zloba a křivda jdou cítit na každém rohu. V místní hospůdce debatuje starší pár o nespravedlnosti a děti na písku přestaly stavět bábovičky.
Na chodbě vedoucí k mému bytu se konečně dozvím příčinu. Milá sousedka mě jistě již vyhlíží a pěkně zatepla mi povykládá tu příšernou novinu, která se stala. Jeden z mobilních operátorů měl dnes dvouhodinový výpadek sítě. Lidé se nemohli nikam dovolat!
Návštěva u mých rodičů probíhá ve stejném duchu. Pořád nejsem schopná tu tragédii pochopit. Zapínám tedy počítač a hledám informace, které by mi tuto strašnou událost nějak přiblížily. Jako první navštívím stránky idnes.cz, po přečtení strohého článku (co taky psát) se dostávám ke čtení diskuze. A začíná zábava. Žasnu nad názory některých lidí, řekněme spíš nad názory většiny lidí. Když už jsem v tom, nedá mi to a podívám se ještě na facebookové stránky mobilního operátora, který podle komentářů ztratí po dnešním výpadku asi všechny zákazníky. A tady se už nebavím, ale jen se divím. A pomalu dospívám k názoru, že nikdo z komentujících, až na pár světlých výjimek, neudělal v životě chybu... Chtěla bych mít štěstí jako oni...
(alex)

 

Jakoby

Jako by toho nebylo málo, že mi celá dovolená v Tunisku propršela, po návratu domů jsem zjistil, že mne vytopil soused. Nejdříve jsem zuřil, ale nakonec jsem na pojišťovně slušně vydělal, což mne uklidnilo. Takový husarský kousek vám udělá radost. Vlastně jsem tu pohromu mohl čekat, protože původce pojistné události se jmenuje Ladislav Vytopil. Nakonec jsem byl rád, že se nejmenuje jako ten náš slavný československý fotbalista – Jozef Bomba (1939 Bardejov – 2005 Košice).
Za čtrnáct dnů mi jakoby nic volala manželka.
„Co děláš dnes odpoledne?“
„Co bych dělal, jedu na zahradu.“
„A jak tam jedeš?“
„No přece autem,“ znejistěl jsem, jako by něco bylo ve vzduchu.
„To není možný, vždyť ho máš v servisu.“
„Proboha, jak to v servisu? Ty jsi bourala?“
„Já ne. Ale Laďa.“
Kouřilo se ze mne a byl jsem rudý, jako by mne někdo strčil do vroucí vody. Praštil jsem svou chytrou Nokií o zem, až si vyrazila dech. Oprava Žigulíka stála 15 tisíc (z toho jen levý přední světlomet 10 tisíc), ale od pojišťovny jsem dostal 25. To mne uklidnilo.
Asi kvůli výčitkám a studu, poradil Vytopil mé manželce, aby se pojistila proti úrazu. Do týdne si zlomila nohu. To otřáslo mou vírou v dobré sousedské vztahy, protože již potřetí mám kvůli němu nepříjemnosti.
Po televizních novinách jsem manželku přiměl hlasovat o vyslovení nedůvěry našemu sousedovi Ladislavu Vytopilovi. Skončilo to fifty fifty. Já jsem hlasoval pro vyslovení nedůvěry. Docela mne mrzí, že zvedla ruku pro obyčejného pojišťováka.
Já jsem u sepsání toho úrazového pojištění nebyl, ale fakt je, že včera pojišťovna manželce za tu nohu vyplatila 50 tisíc. To mne uklidnilo. Jako by pojišťovna s námi soucítila.
LFN

 

Jak pěstovat marihuanu

Kamarád mi chtěl udělat radost a věnoval mi semínka marihuany.
Probírali jsme u piva, jestli by tahle droga nepomohla mé nemocné příbuzné, a on je muž činu. Vytáhl semínka z kapsy a za tři piva mi je přímo v hospodě dal. Nejsa hulič, opatrně jsem se rozhlédl a zašeptal jsem mu, jestli mu nevadí, že se tím vlastně stává dealerem.
Kamarád, který se jointy žije už asi deset let, se rozesmál: „To jsi na velkém omylu. Tahle semínka jsem koupil v legálním growshopu!“ A vysvětlil mi, že trestně postižitelný je jen obchod s marihuanou, tedy s tím, co vyroste. Všechno co k pěstování potřebujete, včetně semen a pomůcek na konzumaci, se však dostane v krámech, které fungují normálně jako každý supermarket. Normálně tam zaměstnávají prodavačky, odvádějí za prodané zboží DPH, mohou inzerovat a podobně. „Ale to je přece absurdní!“ řekl jsem příteli. „Ano je to absurdní,“ odvětil. P. S. Jen mimochodem. Kámoš se ke kouření marihuany dostal, když se vyrovnával s potížemi po chemoterapii. Prý mu to opravdu hodně pomohlo. „Naštěstí žiji na vsi, a tak mám zahrádku, kde se jedna, dvě divné kytky schovají. Je mi líto podobně postižených, když bydlí někde na sídlišti. Vlastně je to vůči nim velká diskriminace.“ Taky absurdní argumentace, ale pochopitelnější, než české zákony.

(mk)

 

Předvídavý Matěj Kouba

Moji milí, připomínám, že předchozí glosa Matěje Kouby byla napsána před hlasováním o nedůvěře. Oceňme tedy jeho předvídavost. Plichta 89 : 89 mi přijde příznačná, ale nedokážu si vysvětlit, že desetina poslanců vůbec nepřišla (22). Jsou to ti nerozhodní, nebo ti, kteří z takticko-strategických důvodů nechtěli vyslovit ona dvě osudná slova..?
Nepíšu proto, že bych nenabyl klidu bez vyjádření svého názoru. Tentokrát píšu, abych vám naznačil, milí moji, že jsem připraven i vám publikovat lacjakou ptákovinu. Tedy ne každou, jen lecjakou.
Váš Lu

 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 >