Archiv divoké vinice

„Už u nás četl Vladimír Páral, Benjamin Kuras i Jiří Žáček,“ říká Dušan Spáčil

Redaktor a básník Dušan Spáčil organizuje s novinářem a spisovatelem Luborem Falteiskem již pět let literární večery Slova mají křídla. Pořad (měsíčník) se zaměřuje na legendární osobnosti české i světové literatury i na nové autory. Více se dovíte v rozhovoru, který s Dušanem vedla básnířka a výtvarnice Kateřina Dušková.

Jak vznikla myšlenka pořádat Slova mají křídla?

Cyklus literárních večerů Slova mají křídla vymyslel přibližně před pěti lety kolega Lubor Falteisek. Lubor býval mimo jiné šéfredaktorem časopisu Naše rodina, předtím dělal třeba v Ahoji na sobotu a v kulturních rubrikách deníků. Znali jsme se z novinářské praxe. Jednou mě pozval jako básníka na svůj literární večer a protože se nám docela dobře povídalo, zeptal se mě, zdali bych s ním tato čtení neorganizoval a nemoderoval. Souhlasil jsem. Upřímně řečeno předtím mě ale ani nenapadlo, že bych něco podobného dělal! Před mnoha lety jsem sice absolvoval na Fakultě žurnalistiky specializaci rozhlas, mikrofonu a mluvení spatra jsem se však vždy bál jako čert kříže – vždycky jsem tvrdil, že jsem „jen pisálek“.

Proč jste se do toho tedy pustil?

Jedním z důvodů, proč jsem Luborovu nabídku vzal, bylo, že jsem se na stejném večeru setkal s Alenkou Vávrovou. Alenka, svérázná básnířka z Františkových Lázní, je totiž „démon“, pozoruhodný tvůrce, který své verše přednáší přímo s lvím nasazením. A přenáší to i na lidi, kteří přednášejí s ní. Takže já jsem tehdy poprvé pocítil radost z toho, že člověk může recitovat. Přestal jsem své básničky nesměle mumlat a naopak jsem si užíval řeči. A zachtělo se mi to opakovat, byť jsem si byl vědom toho, že ve veřejném mluvení i recitaci mám značné meze.

To byl jediný důvod, že jste se zbavil ostychu z veřejného mluvení?

Taky jsem si vzpomněl na rozhovor s klasikem - Miroslavem Holubem. Dělal jsem s ním kdysi interview pro časopis Svět v obrazech. Tenhle moudrý pán byl světově uznávaným vědcem a zároveň velmi populárním básníkem. A ještě za totáče, díky tomu, že jako imunolog mohl jezdit po vědeckých kongresech, měl i úspěšná veřejná čtení poezie na amerických univerzitách! Doktor Holub mě zaujal i tím, co říkal o zákulisí těchto vystoupení. U nás bylo totiž v té době pro každého básníka důležité vlastně jen jedno - vydat sbírku. On mě však upozornil, že v Americe jsou důležitá hlavně veřejná čtení! A při nich, že je - říkal Holub - hlavní charisma. Ostatní se prý poddá. „Přistupujte k tomu tak, že vaše vady jsou vaše přednosti, podle toho si vás budou pamatovat, protože to je váš styl,“ vysvětloval tehdy Holub. Pro ráčkujícího a lehce zadrhávajícího redaktora dobrá inspirace!

Co je hlavním cílem vašich literárních večerů?

Chceme představovat to nejlepší ze současné české literatury a lidi s novou tvorbou. Současně se snažíme i někoho nového objevit. Teď jsme například uvítali Petra Stančíka, co dostal Magnesii Literu za své dílo Mlýn na mumie. Zároveň jsme ale přivedli Zdeňka Jarchovského, který vydal svou první knížku. Kromě literátů potom představujeme i písničkáře a hudebníky.

Jaké osobnosti už se čtení zúčastnily?

Už budeme mít brzy za sebou 45. pokračování. Na každém večeru představujeme čtyři autory. Ten výčet by byl proto velmi dlouhý. Takže jen namátkou – zatím poslední večer byl věnován odkazu spisovatele Ladislava Fukse. Hosty byli Fuksovi přátelé redaktor Jiří Tušl a spisovatel Radko Tobičík a literární historik Erik Gilk. Předešlý večer zase patřil Ivě Procházkové, Steve Fischerovi a Janu Buriánovi. Poměrně nedávno jsme uvedli taky třeba básníka Miloně Čepelku, karikaturistu a básníka Jiřího Slívu, spisovatele Petra Balajku či básníka Petra Skarlanta. Nebráníme se osobám kontroverzním a kontrastním – v jednom večeru sešli americký profesor Ota Ulč a levicový literát Jaroslav Čejka. Hovořil u nás islámobijec Benjamin Kuras i kritik Jan Rejžek. Pozvání už přijali také legendy jako Jiří Žáček, Arnošt Goldflam, Vladimír Páral .

Kdo všechno se může zapojit do vašeho literárního večera?

Obvykle bereme lidi, kteří už mají za sebou první knížku, ale není to jednoznačnou podmínkou. Já mám také blízko k literárnímu časopisu Divoké víno, které vydává Ludvík Hess. Často proto oslovujeme lidi z tohoto prostředí. Zájemci o vystoupení nás mohou kontaktovat přes Facebook, kde máme svou stránku, Důležitá je přitom ukázka tvorby.

Jak jste se dostal k vlastní básnické tvorbě?

Nejdříve jsem vytvářel písňové texty pro jednu folkovou kapelu. Časem jsem jako každý mladý adept básnického řemesla chtěl publikovat. Nejprve mi něco vyšlo v almanachu a v Mladém světě, pak jsem chtěl vydat vlastní sbírku veršů. V osmdesátých letech to ale nebylo jednoduché. Ani ne kvůli cenzuře – do poezie totalitní cenzoři zas tak dramaticky nezasahovali. (Tedy pokud jste nevyzývali přímo ke svržení komunistů.) Ale možná právě proto, kvůli té relativní volnosti, byla poezie oblastí, která byla obsazena staršími generacemi a zasloužilými umělci. Debutanti na sbírku většinou dlouze čekali. No, já jsem se za totality nedočkal.

Ale už máte za sebou čtyři sbírky...

Musím říci, že v 90. letech mě ta touha dočkat se vlastní básnické sbírky vcelku přešla. Měl jsem pocit, že nová česká poezie po revoluci pár let nikoho moc nezajímala. A navíc bylo spoustu jiné práce! Ale do šuplíku jsem básničky psal dál. Ubíhal čas, doba se zase trochu měnila. Když jsem dostal nabídku vydat první sbírku v nakladatelství Mladá fronta, potěšilo mě to. Ohlasů v tisku se pravda moc neobjevilo, a ty, co vyšly, nebyly jen kladné. Ale kamarádi zareagovali nadšeně. Vydal jsem druhou sbírku Přebytečný anděl, pochválili mi ji básníci, které jsem považoval za vzor. Hurá – ale ještě větším podnětem k další tvorbě bylo, když jsem na internetu náhodně objevil stránky jakýchsi neohippies, kteří byli z mých náhodně zakoupených básniček nadšeni. Nikdy jsem je neviděl, ale přiznám se - to jejich hodnocení bylo ještě větším impulsem k dalšímu psaní, než když Jiří Žáček řekl v rozhovoru, že ho z české poezie teď zajímá pět autorů a já byl mezi nimi. Děkuji hippíkům i Jirkovi. Tak básním dál - vydal jsem ještě sbírky Hvězdné války a Neználek a Daidalos.

Jaké hlavní téma se prolíná vaší tvorbou?

Celoživotní vzor mám v Josefu Kainarovi. Líbí se mi jeho civilismus – jako Kainar se snažím zachytit kouzlo obyčejných věcí, obyčejného života. Líbí se mi, když jsou básně mikropříběhy. A mám, myslím, podobně jako měl tento básník, který napsal Stříhali dohola malého chlapečka, sklon k posmutnělé ironii. I kdyžto samozřejmě neumím tak dobře.

Poezie, tak jak ji cítím, je disciplína, která má schopnost alespoň na chvíli zastavit a vrátit čas a tohle zastavení dává člověku možnost zamyslet se a definovat si některé věci. A odhalit tajemství. Ne vždy to znamená tajemství vyřešit – někdy jde o to si ho jen všimnout.

Motivy?

Hodně píšu o rodině. O lásce i odcizení. A pak o světě měnícím se pod vlivem moderních technologií. Víte jako novinář jsem vystřídal hodně redakcí a díky tomu jsem nahlédl do ledasčeho – od bulváru po oblast klasického PR přes korporátní časopisy. A všude jsem našel nové rituály, nové předsudky, nové modely měšťáctví, nové fráze a žonglování vyprázdněnými pojmy. Vadí mi totální komercionalizace našeho světa a fakt, že měřítkem všeho je dnes jen zisk. O tom mě baví psát a spojovat to s newspeakem, který v souvislosti s tím vzniká.

Jak píšete?

Někdy dost těžce a někdy rychle a spontánně. Jak kdy. Ale snažím se to dělat jako Jiří Suchý, který kdysi vyprávěl, že se snaží nikdy nepoužívat rým, který ho napadne jako první. Já to mívám podobně. První báseň, kterou napíšu, obvykle vyhodím. Ale většinou cítím, že mělo smysl ji napsat, protože právě to mě odpálí k něčemu zajímavějšímu. Člověk by to tak měl možná dělat, že první básně zničí a publikuje až ty druhé nebo třetí.

Co je vaším snem?

V Neználkovi jsem napsal rozsáhlejší poému, mýtus o Ikarovi trochu jinak. V mém příběhu Daidalos 2.0 se syn Ikaros nemůže vyrovnat s tím, že otec Daidalos zabil z tvůrčí žárlivosti svého učedníka, talentovaného Tála. Proto zamíří ke slunci. Bavilo mě to tak bych rád udělal celou knihu, která by se zabývala mýty, jež by stavěla do nových souvislostí. Ale o tvůrčích plánech se nemá předem mluvit, takže ji nejspíš nikdy nenapíšu.

Převzato z Kateřinina blogu
katerinaduskova.blog.idnes.cz

Dušan Spáčil zpovídá bratry Neckáře. Ti sice knihy nepíší, ale za to spolupracovali s Bohumilem Hrabalem
Dušan Spáčil zpovídá bratry Neckáře. Ti sice knihy nepíší, ale za to spolupracovali s Bohumilem Hrabalem
Kateřina Dušková
Kateřina Dušková
Lubor Falteisek
Lubor Falteisek
 

Tomáš Hřivnáč zve na výstavu!

Kliknutím zvětšíš!
Kliknutím zvětšíš!
 

Narodila se MadelCa, pořadové číslo 171!

Čtvrtek 18. května je poznamenán trojčetností. Dnes se montuje v Nemocnici Mariánské Lázně 71. babybox, vyšlo 89. číslo Divokého vína a narodilo se 171. hříbě v mém chovu, klisnička MadelCa. Maminka se jmenuje M*Adélka, otec je plemeník Camill. Klisnička je hnědka s levou zadní do poloviny spěnky bílou. Na svět přišla před druhou hodinou ráno, za necelou hodinu (myslím, že ve 2: 28) se zcela sama postavila a za pár minut s pomocí pila. Je to savec!

MadelCa, hříbě číslo 171.
MadelCa, hříbě číslo 171.
Pusinka.
Pusinka.
Je to savec!
Je to savec!
 

Soud zamítl v plném rozsahu žalobu Jana Miškovského, syna Václava Hraběte!

Jan Miškovský na mne v prosinci 2015 podal žalobu o ochranu osobnosti. Zastupuje jej JUDr. František Vyskočil, Ph.D., advokát sídlící v Praze 1. Ještě před tím na mne Miškovský podal žalobu o ochranu autorských práv. Škodu, kterou jsem mu způsobil publikováním básní Václava Hraběte na www.divokevino.cz vyčíslil částkou 3, 5 milionů korun. Na uvedeném odkazu
www.divokevino.cz/8817/archiv_aktualit.php?pg=4
je žaloba zveřejněna celá. A tak jenom připomenu, že žalobci vadí zvláště můj článek „Jediný syn básníka Václava Hraběte nosí jméno Miškovský. Proč?“
www.divokevino.cz/8817/archiv_aktualit.php?pg=5

Vadí mu i dopisy jeho babičky Magdaleny Hrabětové, v nichž si stěžuje, že matka Jana Miškovského Olga jí nedovoluje sejít se s vnukem, jediným synem Václava Hraběte.
V roce 2015 jsem při příležitosti 50. výročí smrti Václava Hraběte publikoval desítku rozhovorů s vrstevníky básníka. Všichni jsou ještě po padesáti letech Vaškovou smrtí hluboce dojati. Jiří Růžička, Josef Rebec, Sidonie Jiravová (poslední milenka Václava Hraběte) a další vzpomínají na básníkův život a jeho tragický odchod velmi sugestivně, ale i kriticky. Jejich výpovědi Jan Miškovský rovněž kritizuje.
Jan Miškovský se v žalobě dožaduje odstranění zveřejněných textů a požaduje ode mne zaplacení finančního zadostiučinění za způsobenou újmu, jakož i náklady řízení a to vše do tří dnů, respektive do pěti dnů k rukám svého právního zástupce.
Ve středu 12. dubna 2017 vynesl soud rozsudek, v němž žalobu v plném rozsahu zamítá. Co myslíte, moji milí – mám z rozsudku radost? Ani nápad! Očekávám s oprávněnou obavou, že Jan Miškovský proti rozsudku podá odvolání, pak dovolání, pak se obrátí na Ústavní soud. Zkrátka pravomocného rozsudku v této kauze, k níž jsem netušil, že dojde, se za svého života nedočkám. Kdybych to byl věděl, nikdy bych to nezveřejnil. Jenže Vaška Hraběte jsem znal, prodával ve Viole na Národní třídě první čísla tištěného Divokého vína a já jsem jeho básničky v časopise tiskl. Ach jo.

L. H.

 

Jindřich Štreit zve na výstavu Kde domov můj v Pardubicích!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Prvomájová holčička v hloubětínském babyboxu je 153. děťátkem, sedmým letošním!

Holčička zcela jistě narozená 1. května stihla vstoupit do nového života dvířky babyboxu v hloubětínském GynCentru tři minuty před půlnocí, tedy na 1. máje. Z bedýnky ji vyzvedla sestřička Gita zrovna jako před měsícem a jedním dnem klučíka Vladislava. Pojmenujme tedy holčičku Gita! Sestřička mě informovala, že je na první pohled zdravá a dnes narozená, s pupečníkem převázaným modrou stužkou, oblečená a zabalená v dece. Maminka ji vybavila "rodným listem" - přesně řečeno poznámkou, že se narodila 22:33. Jak ji stihla dopravit je za 94 minut do babyboxu přesahuje veškerou moji fantazii. Sedmé letošní děťátko zvýšilo skóre holky vs. kluci na 89 : 64. Gita je 25. děťátkem odloženým v hloubětínském babyboxu. Ať žije Gita! Ať žijí Gity obě!
Babydědek Lu

 

Jiří Altmann zve na křest své monografie!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Jaroslav Kučera byl oceněn!

Přátelé.

Minulý týden ve čtvrtek, jsem dostal od asociace profesionálních fotografů velké ocenění. Trochu je podezírám, že to bylo vzhledem k vysokému věku a taky byl svátek Jaroslava . Ale slavnost to byla hezká…

Krásnou neděli přeji Jaroslav Kučera


https://magazin.aktualne.cz/foto/cenu-pro-osobnost-ceske-fotografie-roku-2016-ziskal-jaroslav/r~98889ab22bf511e7a70b002590604f2e/

 

JIndřich Štreit získal cenu a zve na výstavu!

Pedagog Institutu tvůrčí fotografie profesor Jindřich Štreit získal první cenu za autorskou knihu v soutěži Nejkrásnější kniha roku - Kde domov můj. Cenu uděluje Památník národního písemnictví a Ministerstvo kultury. Blahopřeju!
Jindra Štreit zve na svoji brněnskou výstavu Venuše.
L. H.

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Jiří Altmann předvede tisk v Hollaru!

Jiří Altmann bude před veřejností tisknout své dřevořezy v neděli 23. dubna v 17 hodin. Ukázku uskuteční jako součást křtu své monografie na výstavě v pražském Hollaru na Smetanově nábřeží 6. Nevím o nikom kromě Jiřího, kdo by se v české zemi dřevořezu aktivně věnoval.
L. H.

 

Jaroslav Kučera zve!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

152. děťátkem z babyboxu je Tomík - Tomáš ve Slezské nemocnici v Opavě!

Tomík mi zavolal z babyboxu ve středu 12. dubna 2017 ve 2 hodiny a 13 minut. Oblečené měl nové dupačky a zabalený byl v nové dece, ale nestačil se po narození vykoupat, a tak mi jeho první lékařka, vlídná a milá MUDr. Soňa Krejčí z opavské neonatologie, řekla: Trochu páchnul... Převázala mu pupečník a pozornost věnovala především jeho prohřátí, cestou do babyboxu prochladnul na 32 stupňů. Je zcela čerstvě narozený, donošený, zdravý a váží 3 100 gramů.
Tomík je 4. děťátkem, jež vstoupilo do života dvířky opavského babyboxu za osm let jeho existence, šestým letošním a 152. celkem.
A proč jsem jej pojmenoval Tomík..? Po MUDr. Tomáši Fialovi, řediteli Nemocnice Strakonice, jemuž jeho dědeček JUDr. Jan Horný v dětství říkal Tomíku. Jezdili na výlety spolu s mojí tetou Melittou Kozmovou, rozenou Hessovou, a brali s sebou moji praneteř Janu Kozmovou. Před padesáti lety... S Tomášem Fialou jsme se po tomto zjištění rozhodli, že jsme vlastně bratranci! Tomík ze Strakonic je nejvlídnější ředitel nemocnice, kterého znám, a velmi mi pomáhá.
Ať žije Tomík v Opavě! Ať žije Tomík ve Strakonicích!
Lu, babydědek z Prahy

 

151. děťátko celkově je 24. nalezeným v hloubětínském babyboxu a 5. letošním!

Klučíka odloženého ve čtvrtek 30. 3. 2017 v 5:21 jsem pojmenoval Vladislav (Jarý) na počest svého přítele a člena vedení spolku Babybox. Vladislav vstoupil do světa nahý, zabalený v černém šátku – něco mezi látkou a igelitem. Zcela jistě se nenarodil dnes, ale ještě si nestačil obstarat oblečení. Skóre holky versus kluci upravil na 63:88. Ať žije Vladislav! Ať žije Vladislav Jarý!
Babydědek Lu

 

Jaroslav Kučera zve na výstavu fotografií!

Vážení přátelé.

V příloze posílám pozvánku na vernisáž a výstavu fotografií Sudety, pokud jste ji nestihli nedávno v Praze v Czech Photo Centre, a budete se vyskytovat ve Strakonicích, třeba na místním hradu. Je to sice trochu z ruky, ale počasí bude výletní.

Jaroslav Kučera

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
 

Povídal jsem si s čilými babičkami (a taky dvěma dědečky)!

Linda Lomozová a její sestra Dominika Hůrková mě pozvaly do pražského centra RoSa, abych si popovídal s jeho obyvateli. Pro setkání bylo typické, že jsem neslyšel ani já ani babičky, a tak vzájemnou komunikaci zprostředkovávala ředitelka Marta Dietrich Dvorská. Babyboxy nebyly zdaleka jediným tématem. Na řadu přišli koně, knížky a básničky. Ze všech obyvatelek byla nejpozornější Františka Modlitbová (103) a Josefa Tibitanzlová (95), jež mi věnovala svoji knížku veršů "básně z rosy". Ať žijí milé dámy z RoSy! Sláva jejich ředitelce Martě Dietrich Dvorské!

S ředitelkou Martou, obklopen dámami z RoSy
S ředitelkou Martou, obklopen dámami z RoSy
Báseň Josefa Tibitanzlová, ilustrace Jan Vincenc Šubrt
Báseň Josefa Tibitanzlová, ilustrace Jan Vincenc Šubrt
 

Vladimír Stibor zve!

 

Jiří Altmann zve na Výstavu!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
KLikni!
KLikni!
 

Jindra Štreit vystavuje v Chomutově!

Na chomutovské radnici otevřel 22. března profesor Jindřich Štreit svoji výstavu s cikánskými motivy pod názvem Lidem blízko. Gratuluju, Jindro. L. H.

 

Antologii 2007/2017 pochválil Pavol Janík!

Pozvánka na oslavu života
Bohato ilustrovanú knižnú publikáciu DIVOKÉ VÍNO: ANTOLOGIE 2007–2017 s podtitulom Pegas? Kentaur? Satyr..? (Nakladatelství Slovart, Praha 2017) nemôžem nestranne či nezaujato recenzovať, lebo som počas rokov 2007 až 2013 v Divokom víne (literárnom časopise založenom v roku 1964) publikoval množstvo básní, aforizmov, divadelných hier a poviedok – v slovenčine, angličtine i prekladov z českej poézie.
Preto sa sústredím na vecné informácie. V prvom rade treba najmä slovenským čitateľom objasniť, že Nakladatelství Slovart vzniklo v Prahe vo februári 1994 ako dcérska firma Vydavateľstva Slovart so sídlom v Bratislave. Pražské nakladateľstvo vydalo už vyše 2000 českých titulov z produkcie popredných svetových editorov i diela domácich autorov prevažne z oblasti detskej a populárno-náučnej literatúry.
Prezentovaná kniha nadväzuje na antológiu Divoké víno 1964–2007 (Nakladatelství Slovart, Praha 2007). V desiatich častiach, ktoré zodpovedajú rokom 2007 až 2017, prináša výber z rovnomenného periodika.
Vydavateľ a šéfredaktor Ludvík Hess sa od roku 2005 venuje aj záchrane nechcených detí, a tak sumarizuje zriadenie 70 babyboxov, ktoré poskytli prvotnú opateru 150 novorodencom. K autentickému príbehu jubilanta, ktorý sa 4. februára 2017 dožil sedemdesiatky, patrí rozprávanie o vlastných potomkoch, o vzťahu k ženám, ale aj príhody spojené s chovom koní v jeho žrebčinci.
V tvorbe prominentných autorov literárneho časopisu Divoké víno – Karla Sýsa, Jiřího Žáčka, Michala Černíka, Petra Cincibucha, Evy Frantinovej, Pavla Vernera a desiatok ďalších – rezonujú predovšetkým erotické a citové vzplanutia, s čím korešpondujú aj diela viacerých renomovaných výtvarníkov a fotografov.
Publikácia je určená každému, kto má záujem sa pripojiť k oslave života ako najvyššej civilizačnej a kultúrnej hodnoty.

 

Bořek Mezník zve!

Dobrý den, milý Ludvíku,

jak jste mi doporučil, ozývám se přesně týden před naší akcí pro noticku do Divoké vinice.
A samozřejmě Vás srdečně zvu.
Budeme křtít 25.3.2017 v 18:30 v Avoid floating gallery v Praze na náplavce.
Křtít bude Adam El Chaar svoji prózu BerZlín, já básně Vy mně taky a Šimon Leitgeb také poezii Mezi náma.
K dobré pohodě zahraje recitační undergroundová úderka Vítrholc.

Děkuju a mějte se krásně,
Bo.

Adam El Chaar, BerZlín
Adam El Chaar, BerZlín
Bořek Mezník, Vy mně taky
Bořek Mezník, Vy mně taky
Šimon Leitgeb, Mezi náma
Šimon Leitgeb, Mezi náma
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 >