Archiv divoké vinice

Alenka Kučerová měla narozeniny!

Grafička a výtvarnice Alenka Kučerová oslavila 28. dubna svoje 76. narozeniny. Přijel jsem s kytkou a za odměnu mi Alenka předvedla svoji současnou tvorbu. Nemyslím si zrovna, že by měla vyšívat, navíc je to hrůzostrašně pracné, obraz má statisíce stehů, ale od Alenky je skvělé všechno!
Lu

Na dvorku.
Na dvorku.
Květy ve čtverci.
Květy ve čtverci.
Květy na výšku.
Květy na výšku.
 

Ultras jako kladní hoši

Nejsem žádny velký fotbalový "fan", vlastně vůbec nejsem velký znalec fotbalu. Fotbaloví ultras jsou mi protivní a děsí mě- snad není nic horšího než bezdůvodná hrubost.Virvál na stadionu Slavie však docela chápu - mám dojem, že v historii patálií s fanoušky to bylo poprvé, co bylo právo do jisté míry na jejich straně.Podle mě to nebyl výbuch samoúčelného násilí, ale oprávněné frustrace.

Nikdy jsem Slavii nefandil, ale statečný boj jejích hráčů navzdory tomu, že hráli už řadu měsíců zadarmo a neměli mezi sebou velká jména, mě dostal. Copak to nebylo úžasné, že se tým v této situaci dokázal vzchopit a bojovat o pohárová místa?

Jenomže funcionáři za zády fotbalistů předváděli nepěknou hru. Zatímco na trávníku se kopalo jako o život, v zákulisí se spekulovalo a kombinovalo s jediným cílem, jak si namastit kapsu. Je pravda, že fanoušci svým anarchistickým chováním způsobili, že zápas, který mohl být z hlediska pohárových šancí klíčový, bude asi kontumován. Myslíte si však, že kdyby zůstali tiší a pokorní, že by ligová komise Slavii do dalšího roku ligy pustila? Zjevně ne. Copak to byly "fans", kdo můžou za stomilionové dluhy a čachry kolem vlastnictví nejstaršího českého klubu?! Možná že je proto dobře, že k této fanouškovské revoluci Slavie došlo.Kausa Slavie se tak dostala z kuloárů fotbalových institucí a podivných firem na světlo.A třeba se díky tomu konečně rozhoupou ti, kdo mohou Slávii opravdu pomoci.
Matěj Kouba

 

Pax Usáma

V Pakistánu byl zabit arcilotr Usáma. Pokud to byl skutečně strůjce newyorského masakru z 11. září 2001, dostal co si zasloužil, o to nic. Stejně je ale zvláštní, jak to proběhlo. Ve městě, které je takřka satelitem Islámabádu, hlavního města amerického spojence, který není s nikým ve válečném stavu ani tam neprobíhá otevřená občanská válka, zaútočilo americké komando se čtyřmi vrtulníky. Jeden prý měl poruchu, tak ho Američani sami zničili. (Tato formulace se u amerických zásahů objevuje podezřele často, buďto má americká technika značnou poruchovost, nebo americká armáda nerada přiznává ztráty.)
Akce proběhla za použití těžkých zbraní a trvala čtyřicet minut, byla to tedy regulérní bitva.
Máte z toho dobrý pocit? Fandové Ramba jistě. Přiznám se, že mě ale krapet znepokojuje představa, že by se nějaký gauner, který podobně naštval Amíky, usídlil třeba v Kutné Hoře. Taky by na něj naši ctění přátelé poslali po zuby ozbrojenou jednotku a bylo by jim jedno, že zasahují v suverénním státě, který je navíc jejich spojencem? A o civilní oběti by prohlásili, že se k tomu holt připletla jako živý štít? Asi jo. Jen nevím, jestli takové uplatňováni Pax Americana jde dohromady třeba s Chartou OSN. A jestli je to ještě Pax.
Matěj Kouba

 

Leopold F. Němec o Usámovi

Jak to vidí ubohý civilista.

Co jsem četl v tisku. Pakistán světu desetiletí lhal, že u nich Usáma není. Jenže Američanům neunikl třípatrový dům s mimořádnými bezpečnostními opatřeními, extrémní ostrahou, dvěma bezpečnostními branami a minimem oken, připomínající nedobytnou pevnost (viz foto). Američany však zmátlo, že obyvatelé nevynášejí odpadky.

Rambo se naštval, vzal asi dvacet chlápků (specielní komando) a celou širokou oblast neprodyšně uzavřeli (podle svědectví místních obyvatel). Usámův dům, obehnaný 3,6 až 5,5 metrů vysokým plotem (viz foto) však neměl telefon ani internet, jenom satelitní přijímač na ČT24 a Novu (viz foto).

Zbytek komanda za podpory čtyř vrtulníků tuto pevnost zcela nečekaně přepadl. Pevnost, kterou bránili tři chlápci a jedna ženská v litém boji dobili a zapálili. Ohýnek, který vysílalo několik televizí, byl založen tentýž večer, jako v Čechách ohně při pálení čarodějnic.
Blesková akce a ukrutná řež trvala neuvěřitelně krátkých 40 minut. Během této krátké doby si pakistánská armáda ani policie ničeho nevšimli, jen místní obyvatelé během oněch čtyřiceti minut zaslechli pár výstřelů.
Tento majstrštyk amerických mariňáků pozorovali na hradbách 800 metrů vzdálené pakistánské vojenské akademie míru a Američanů milovní islámští kadeti a jejich zkoprnělí velitelé. Vyučovací hodina trvala obvyklých 45 minut.
Po malé přestávce na cigaretu amíci naložili Usámu bin Ládina do vrtulníku, celou neprodyšně uzavřenou oblast uvolnili a ve zbývajících neporouchaných vrtulnících přes celý Pakistán v klidu odletěli k nejbližšímu moři (2500 km).
Obřadně omytou mrtvolu důstojně (podle islámských zvyků do 24 hodin) pohřbili v moři, protože na Guantanámo je to daleko. Tyrana tak stihne stejný osud jako Hitlera. Donekonečna se může spekulovat, že žije někde v jižní Americe.

Leopold F. Němec

 

Co vídá vydavatel Divokého vína na jaře z balkónu

Jabloně rozkvetly letos o něco dřív. I ta stará se ztrouchnivělým kmenem před domem - možná už naposledy. Koně vybíhají kolem půl desáté do výběhů. Idylka velmi zdánlivá...

Lu

Výhled z nového domu na starý domek
Výhled z nového domu na starý domek
To je asi polovina stáda...
To je asi polovina stáda...
 

Komu prospívá agentománie

Co pořád všichni mají s těmi odposlechy, s fízlováním, s tajnými videonahrávkami? Kdo všichni? Naši bohunemilí politikové. S pokryteckým pohoršením povykují ve všech médiích a tváří se, jako že nás chrání před zlými bezpečnostními agenturami.
Hovnajs, jak pravil Otec Ubu. Když potřebují, pošlou na nás všecky fízly, které mají pod palcem. Jim vadí, když někdo monitoruje jejich zákulisní kontakty s podsvětím, jejich lobistické rejdy, velkokoaliční čachry a všemožné lumpárny, jejichž zveřejnění by ohrozilo jejich tajnosnubné kariéry.
Ano, fízlovat řadové občany je zločin, ale monitorovat politiky je žádoucí. Policie by to měla mít v popisu práce. V této banánové republice prolezlé korupcí nemají politikové žádné právo na soukromí. Pokud ho chtějí mít, ať nechají politiky a pěstují brambory, učí děti nebo si třeba otevřou nevěstinec.
Dáte při příštích volbách svůj hlas politikům, kteří odmítají veřejnou i neveřejnou kontrolu svých aktivit, anebo je pošlete do důchodu?
Jiří Žáček

 

Velký pátek

Lotr na pravici, lotr na levici
Nic nového, a tak zapálím ti svíci...

Vše nejlepší k Velikonocům přeje čtenářům Divokého vína

Dušan Spáčil

 

Přeje Oldřich Damborský! Milá slova

Milý pane Hess, zdravím vás z prosluněného odpolenedne na Hlinikách, především Vám a Vašim blízkým přeji příjemné prožití svátků velikonočních a slunečné jarní dny plné zdraví a harmonie a taky inspirace jako dosud. Posílám velikonoční básničku:

Velikonoční

Narodila se trojbarevná veselá koťátka
a zajíci březňáci hupkají po poli
Zima je náhle potápějící se kocábka
zamilovaného se můžeš zeptat na cokoliv...

Také bych Vás navštívil někdy v květnu, tak počítám v půlce května, jestli by to bylo možné, rád Vás poznám osobně a popovídám si s Vámi. Mějte se fajn, vše dobré a zdravíčko přeje Olin Damborský

 

Pohled od Karla Sýse

V metru jsem četl přes rameno v Metru - novinách chudých: „Je čas zaujmout své místo na slunci!“ A napadlo mě, že se horních deset tisíc sráčů konečně rozhodlo pustit nějaký ten chlup a vyvést nás aspoň na chviličku ze stínu. Byl to však vemlouvavý příkaz, že si máme pořídit nový slunečník, nové zahradní lehátko, nové balkonové brouzdaliště!
Zacházejí s námi jako s opicemi: „Užij si svůj banán!“
V nejlepším případě chcípneme jako dobře krmený prasata.

KAREL SÝS

 

Před 25 lety...

Zpravodajství České televize staré čtvrt století vysílá ČT 24 denně v 18.50. Rád se na ně dívám, asi už proto, že mě na chvilku zavádí do zdánlivého mládí. V roce 1986 mi bylo právě skvělých 39 let. Žil jsem na samotě Fantův mlýn na Botiči ve třech mobilních buňkách a na toaletu chodil do dřevěné budky. Jezdil jsem škodovkou, kterou bylo problém v zimě nastartovat a v létě neuvařit. S nostalgií si tedy poslechnu znělku z té doby. Následují zprávy, které se skoro doslova shodují s dnešními - Spojené státy bombardují Libyi, Kaddáfí se brání, arabské státy mu projevují sympatie. Ano, ten člověk se před 25 lety dokázal ubránit leteckým útokům a bombardování.
Nevím, jaký je libyjský plukovník člověk, asi nic moc. Jisté je jenom, že historie se opakuje. Pusťte si v 18.50 ČT 24. Babydědek Lu

 

Tomáš Hřivnáč s dcerou Petrou vystavují

Přesně řečeno budou vystavovat od 3. května do 28. května v Galerii DESET na nároží Čechova náměstí a Moskevské ulice v pražských Vršovicích. Ano, tam, co býval Obvodní výbor Socialistického svazu mládeže. Pod jeho křídly jsem se s koňmi ukrýval nejméně deset let, proto galerie DESET. Přežil jsem zázrakem určitě čtyři předsedy a poslední z nich - Bořek Pražský, je můj kamarád dodnes. Proboha, co to melu?! Chtěl jsem napsat, že s grafikou Tomáše Hřivnáče souzním celou duší. Možná i tělem. Galerii Tomáše Hřivnáče najdete taky v Divokém víně 43. Lu

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!
Tomáš Hřivnáč, Jiný směr
Tomáš Hřivnáč, Jiný směr
Petra Hřivnáčová nenapsala, jak se zvíře jmenuje.
Petra Hřivnáčová nenapsala, jak se zvíře jmenuje.
 

Nabídka čtenářům

Moji milí čtenáři, kdysi jsem zřídil v Divokém víně přístup čtenářům v diskuzním fóru. Vstup byl zcela anonymní a neredigovaný. Umožnilo to čtenářům napadat časopis, jeho autory i mne samého, což se mi líbilo. Umožnilo to ovšem taky zavirování serveru, což přinášelo značné komplikace. Zrušil jsem diskuzní fórum na doporučení webmastera a můj milý Dušan Spáčil mi navrhl Divokou vinici. Nabízím vám moji milí, abyste ji využívali. Stačí mi aktualitu poslat mailem, obratem bude na www.divokevino.cz. Zkuste to. Lu

 

Jiří Žáček taky koukal na Magnesii Literu

Šou-dva-tři v přímém přenosu
Pokud jste si nechali ujít slavnostní vyhlašování literárních cen Magnesia Litera, můžete litovat. Byl to zážitek pro otrlé!
Televizní diváci víc než hodinu nevěřícně zírali na křepčící boubelky, fantoma-poletuchu a hlavně famózního detektiva pátrajícího po ukradené vítězné knize. Bože, to je nápad – až tu knihu vypátrá, důmyslný detektiv odhalí vítěze! A jinak? Mohli jsme vidět ministra kultury, pražského primátora, šéfa ČEZu, šéfredaktory Lidových novin a Týdne a dokonce i paní exprezidentovou, zkrátka samé V.I.P., jenom na spisovatele se jaksi nedostávalo času. Mihli se tam, to ano, ale jen tak letmo, aby nekazili tu báječnou šou. Co by ti pisálkové taky chtěli!
Copak dnes ještě někdo čte?
Estrádní umělci nám názorně předvedli, k čemu je dobrá literatura. K vyplnění několikavteřinové pauzy při výměně rekvizit během televizní šou. Ale ta šou byla tak třeskutě pitomá, že překonala i politické frašky z nejžhavější české současnosti.

Jiří Žáček

 

Legalizujme držhubné! Státu to prospěje

Tak prý půlmilión korun, vložený v obálce mezi dokumenty paní poslankyně Kočí, není úplatek! Prý to mohlo být spíše něco jako neformální zvýšení platu! Nebo nevyžádaná půjčka – on je pan Bárta altruista tak skvělý psycholog, že umí vytušit přání svých kolegů ještě než jsou vyslovena. Všechny tyto úvahy byly vysloveny zcela vážně. Neměli by se tedy zákonodárci zamyslet nad zákonem, který by jakékoli úplatky zcela legalizoval? Konec konců aspoň by se všimné a držhubné muselo zdanit a chudák stát by měl o významný příjem více!

Matěj Kouba

 

46. děťátko v babyboxu je Jeník v hloubětínském GynCentru!

„Jmenuje se Jeník, je zcela čerstvý, ještě s pupečníkem!“ hlásil mi primář GynCentra ještě dřív, než jsem jej pozdravil. „Proč Jeník?“ ptám se. „Protože má službu Honza Karhan!“ vysvětlil mi Petr Pícha.
Mobil mi nahlásil otevření prvního českého babyboxu ve 21:49:54 v úterý 12. dubna. Babybox v GynCentru si na plané poplachy příliš nepotrpí. Jeník je sedmnácté děťátko, jemuž praotec hloubětínský babybox pomohl zachránit život, celkově 46.
Zeptal jsem se pro jistotu ještě doktora Karhana. „Byl nahý v zavinovačce, pokakaný. Se zaschlým pupečníkem. Moje druhé děťátko z babyboxu.“ Jan Karhan vyzvedl z babyboxu i předchozí děťátko – holčičku Janičku, která se tu objevila 25. října 2010. Babybox v GynCentru tedy odpočíval skoro šest měsíců.
Celkové skóre holčičky versus klučíci je k dnešnímu dni 28 : 18.
Babydědek Lu

 

Mila Killy v galerii u Myšáka!

Cesta do duše Mily Killy
Výstava potrvá do 31. května. Otevřeno je denně od 10 do 18,30.
Myšák Gallery, Praha 1, Vodičkova 31.

Miloslava Chalupová (Mila Killy) s manželem Jaroslavem Chalupou, nositelem řádu Zlatý babybox.
Miloslava Chalupová (Mila Killy) s manželem Jaroslavem Chalupou, nositelem řádu Zlatý babybox.
Galerie Myšák
Galerie Myšák
Vernisáž se vším, co k ní patří.
Vernisáž se vším, co k ní patří.
 

Chlapík s dlouhými vlasami Anny Geislerové a bradavky Dáši Veškrnové!

To jsou mé dva nejsilnější zážitky z letošního televizního přenosu Magnesia Litera - zážitku jen pro pseudointelektuály. Anna Geislerová byla podle svých vlastních slov "zatýčána" dvěma detektivy, kteří protančili a prohalekali svými vstupy přestávky mezi vyhlašováním jednotlivých kategorií. Geislerové ztloustly ruce, mektala a blekotala, a už mi nepřipadla tak krásná, vtipná už vůbec ne. Dáša ale měla perfektně ušité šaty a jestli bradavky a vše, co k nim náleží, byly pravé, tak přežila svůj věk. Ať žije Jan Novák, básník Divokého vína, jenž byl mezi nominovanými v kategorii poezie. Měl bys zajít k zubaři, Honzo!
Lu

 

Do kýble nebo do inkubátoru? Smrt nebo život?

Moudrý muž v čele ministerstva zdravotnictví by předčasně narozené novorozence nezachraňoval!
Uvedla to v pondělním hlavním zpravodajství Česká televize. Rozumný Heger léčbu předčasně narozených novorozenců považuje ve své přímé řeči za „strašně drahou“ a v následujícím vstupu mluví o „strašném utrácení“. Zachránit předčasně narozené děťátko přijde na 800 až 1 200 000 Kč. Všichni oslovení lékaři – Richard Plavka, Petr Velebil a Petr Hach se postavili za miminka!
Vzpomeňme, že před 1. březnem si bral seriózní muž v čele Ministerstva zdravotnictví do úst právě neonatology, kteří si prý miminka v inkubátorech vzali jako rukojmí. Chtěl je letecky přepravovat do nemocnic, z nichž neonatologové neodejdou.
Taky si vzpomínám na jeho odpověď, když jsem mu ještě jako řediteli královéhradecké nemocnice nabídl zřízení babyboxu: „V Hradci Králové žádný mrtvý novorozenec nalezen nebyl, a tak babybox považuji za zbytečný!“ Za pár dní nato byla nalezena mrtvá novorozená holčička v třídírně odpadu v jeho vzorném městě.
Běda dětem narozeným před 24. týdnem těhotenství v době ministrování moudrého seriózního lékaře – úředníka!

Babydědek Lu

 

Back in USSR (1)

Jak se žilo za totality v SSSR? Shodou okolností mám z této země dost zážitků, o které bych se chtěl chtěl podělit. Podotýkám, že rozhodně nehodlám sovětský režim lakovat na růžovo – to by byla ostatně přímo burlacká dřina. Chci vám jen poskytnout své osobní zážitky, které se přibývajícími roky myslím stávají poměrně vzácnými. Přijde mi totiž, že reálný obraz „reálného socialismu“ dnes nahrazují ideologické interpretace zleva i zprava.
V roce 1965 jsme přijeli do Moskvy. Táta se stal jedním ze zaměstnanců československého velvyslanectví. Byt jsme dostali v třetím patře pravého křídla honosné stalinské budovy ambasády. Pamatuji si zejména její mramorové průčelí a velkolepý pseudorenesanční parčík na nádvoří. V levém křídle v přízemí se nacházela česká škola, kam jsem za pár dnů nastoupil do druhé třídy. Školička byla naopak velmi skromná – do tělocvičny jsme třeba chodili do sousední ruské základky.
Jak s jevila brežněvovská Moskva očím sedmiletého kluka? Překvapivě si ji pamatuji jako docela přijemné místo! Ve čtvrti, kde bylo československé „pasolstvo“, se mísily relativně nové domy z bílých cihel se starou zástavbou složenou z předválečných nízkých činžáčků. Existovalo tu i poměrně dost starosvětských obchodů. V řeznictví ovšem trčely jen prázdné háky s osamělým kusem špeku.
Zato mlékárna byla poměrně slušně zásobena. Mléko se už v té době v Moskvě prodávalo v trojúhelníkových tetrapakových obalech, zajímavější se však zdály jiné mléčné produkty, které se dost lišily od toho, co bylo v českých samoobsluhách. Prodávaly se tu neznámé druhy sýrů, zejména tvarohových. Zvláštně chutnal třeba nesladký sýr čokoládový. Ovšem smetana či jogurt patřily mezi nedostatkové zboží. V pekárně byl k dispozici obvykle jen jeden druh fádního bílého chleba a obvykle prastaré suchary.
Pro děti se zdálo nejlákavějším obchodem v okolí starosvětské papírnictví – papírů a tužek tu měli poměrně dost, nás však v té době nejvíce lákali plastikoví vojáčci, které tu měl měl starý prodavač v docela pestrém výběru- od figurek čapájevovských jezdců, přes gardové pěšáky až po primitivní plastikové modely raketových tahačů.
Ještě zajímavějším místem byl nedaleký Tišinský trh – tam se za o dost vyšší ceny nabízely i potraviny, které ve státních obchodech nebyly, třeba maso nebo zmíněnou smetanu. Chodily tu i babky s košíčky. Některá v něm měla živou slepici, jiná doma pečené pirožky. Potraviny na trhu měla kontrolovat státní služba – o její kvalitě však pochybuji,protože nákup kyselé smetany jsme odstonali dvou týdenní běhavkou.
Přesto mám pocit, že Moskva byla v té době bezpečné a čisté město, byť to byla asi čistota trochu kasárenského stylu (co je vlhké, to je čisté). Některé hygienické předpisy se však dodržovaly velmi svérázně – na řadě míst tu byly například automaty na sodovku – pohárky však nahrazovala jedna sklenička, kterou si musel každý zákazník umýt. Sodovka- s volbou dvou příchutí stála pět kopějek.Stejnou sumu mimochodem stálo i metro. Také když přijela cisterna s kvasem, pro který se chodilo jako pro pivo s bandaskou, na místě měl pro kolemjdoucí žíznivce prodavač jen jediný půllitr, který vždy oplachoval ve stejné vodě v kýblu.
Setkával jsem se jako malý kluk i s ideologickou masáží? Jistě, ale upřímně řečeno - nevnímal jsem, že je to nátlak! Plakáty a poutače s Leninem byly pochopitelně všude, vlajky taky, v radiu i v televizi se stále hrály revoluční písně. Nedaleko od nás byly dvě velké ulice - Sadovoje kolco a Gorkého třída. Dobře si pamatuji, jak tudy procházely průvody třeba u příležitosti Prvního máje či výročí „Velkého října“. Lidé na nich pro oči dítěte vypadali opravdu nadšeně. Dnes vím, že určitě i proto, že k oslavám patřily třeba i různé jinak špatně dostupné lahůdky. Prodavači zmrzliny tu měli lepší druhy zmrzliny, třeba takzvaný plombir,prodavači cukrovinek nabízeli podivuhodná mnohobarevná lízátka. Rozdávaly se balónky a různé hračky... Ale to nadšení rozhodně nebylo jen možností konzumu. Průměrní „sověti“ v té době určitě vnímali sovětský režim jako „svůj“.Padesát let propagandy pochopitelně sehrálo svou roli - navíc tu ale ještě přetrvával obrovský patriotismus,související s vítězstvím ve II.světové.
Skutečné ovace vyvolávali třeba kosmonauti – euforie z nich byla obrovská,lidi byli nadšení, že v něčem SSSR předehnal Západ. Mylná je tedy představa, že vítání „hrdinů kosmu“ byla nějaká povinná komedie- v centru Moskvy v roce 1967 na Gorkého třídě to předstovalo skutečný triumf, podobající se třeba návratu našich hokejistů z Nagana. I my české děti jsme si na kosmonauty hráli nejraději – raději než na dávno minulou válku. Nejpravděpodobnější vysvětlení tohoto všeobecného vlastenectví a zbožňování hrdinů z dnešního pohledu je, že lidé všude cítí potřebu radosti – i tam, kde k ní mají relativně málo důvodů.
Rusové, kteří v té době v Moskvě žili, by s takovým hodnocením navíc asi rozhodně nesouhlasili. Posléze jsem se setkal s nemálo Rusy, kteří mi vysvětlovali proč. V té době se prý žilo obyčejným lidem v sovětské „stalice“ asi nejlépe v historii! (Ne to není chvála brežněvismu – ale toto období skutečně poskytovalo víc blahobytu než předchozí vlády.)
Životní standard byl ovšem nízký –pamatuji se třeba, když jsem se v ulicích setkával s ruskými vrstevníky, nejprve se řeč vždycky stočila na to zda mám žvýkačku. Když jsem ji měl, hned začal pokus o výměnný obchod. Jednou jsem Voloďovi řekl, že mám jen tu, kterou žvýkám. Malému Moskvánkovi to nevadilo - i vyžvýkaná žvýkačka mus stála za drahocenný poklad – balíček gumy modelářské. Samotnou kapitolou bylo bydlení – polovina Moskvy v té době ještě žila stále v tzv.komunálkách, tedy tedy bytech,které sdílelo několik rodin najednou.Právě proto mě skoro nikdo z mých ruských kamarádů nepozval domů.
Zdravotní péče byla ovšem skutečně pro všechny a zdarma. Na druhé straně – a to i ve srovnání s Československem. byla její kvalita dosti žalostná. Naše rodina si to vyzkoušela, když bylo mému bratrovi asi rok. Octl s zánětem středního ucha v nemocnici a křičel bolestí- sestry jej za to přivázaly k postýlce a nechaly ho v košilce pod otevřeným oknem, za kterým bylo minus patnáct! Naštěstí přežil. Já v Moskvě zase překonal zápal plic, který mi doktorka ambulantně léčila mimo jiné „baňkami“, hořčičnými plackami a pijavicemi, které byly normálně k dostání v lékárně. Antibiotika jsem ovšem dostal také – sovětská doktorka jen měla už v té době slabost pro alternativní metody.
Ač jsme patřil k relativně privilegované skupině, nežili jsme nijak izolovaně. Nepamatuji se třeba, že bychom nakupovali v nějakých speciálních obchodech, svůj životní standart jsme si vylepšovali jen balíčky z domova. To byla proti Moskvanům nicméně asi velká výhoda.
S ruskými dětmi jsme se setkávali docela často – na moskevských ulicích bylo zjevně bezpečno a tak nás rodiče hodně pouštěli hrát si s moskevskými vrstevníky na okolních dvorech. Se školou jsme také často chodily na takzvané „družby“ do okolních škol. Byly to vždy orgie vyměňování odznaků a vlaječek, my jsme zazpívali „tancuj tancuj vykrůcaj“ , Rusové se nám vždy pochlubili něčím jako kozáčkem a výstavou modelů kosmických lodí. Vzpomínám na ně jako na milá setkání obvykle i s výměnou rukodělných dárků. Jednou mi nový ruský kamarád ale dokonce vnutil ochočeného havrana! Bohužel mi byl po příchodu domů odebrán a vrácen majiteli.
Kdyby mi tehdy však bylo o pár let více, možná že bych tyto styky ale viděl méně idylicky. Česká škola na vyslanectví posytovala vzdělání jen do páté třídy, starší děti proto museli do ruských škol. To už jsem nezažil, vím, že to ale přinášelo i různé aféry. Pamatuji se na jednu bizarní někdy z roku 1966. Český žáček přišel domů s pláčem – sovětská soudružka učitelka jim prý říkala, že máme ošklivou hymnu! Ukázalo se , že přičinlivá kantorka v rámci výchovy k patriotismu dětem říkala, že jen sovětská hymna je krásná. Když se český Honza přihlásil a řekl, že Kde domov můj je hezčí, dostal poznámku. Spor se pak řešil na úrovni velvyslance, a ředitelka moskevské školy se za kolegyni omluvila. Já si však z té doby pamatuji ze strany Rusů jen exaltované přátelství – rok 1968 ještě nenastal a tak jsme byli prostě „bratři“.
Matěj Kouba

Za novými úspěchy, soudruzi!
Za novými úspěchy, soudruzi!
 

Cesta do duše Mily Killy

Myšák Gallery, Praha 1, Vodičkova 31. To je dobrá adresa, co říkáte? Výstava potrvá od vernisáže konané 7. dubna v 18 hodin do 31. května. Otevřeno je denně od 10 do 18,30.

Klikni, zvětší se!
Klikni, zvětší se!
 
< 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 >